Lhalo se i před referendem o Brexitu?

Opět na téma kritiky vlastních názorů. Přečetl jsem dlouhý blog post (20 tisíc slov) hlavního strůjce kampaně za vystoupení Británie z EU. Během čtení jsem jsem si několikrát řekl, že ho možná celý přečíst nemusím, ale pokaždé, když jsem v čtení pokračoval, tak mě to strašně bavilo. Proč jsem se do čtení něčeho tak na první pohled podivného vůbec pustil?

Zákulisí politiky mě zajímá všeobecně, ale zvlášť u tohoto textu jsem předem věděl, že se v něm rozebírá například nechvalně známý slib toho, že díky odstoupení z EU bude možné do britského národního zdravotního systému (NHS) nalít obrovské množství peněz. Od tohoto slibu se hned druhý den po vyhlášení výsledků referenda velká část politiků z tábora pro odchod z EU distancovala, takže se mělo za to, že to byla jen další lež, kterých je v současné politice spousta, žijeme prostě v post-truth světě, a tak dále, však to znáte. Tenhle blog to měl vysvětlit, a opravdu to obstojně vysvětlil. Popíšu to na konci článku.

O Dominicu Cummingsovi se říká, že je to konfliktní osoba, a jeho text dobře vysvětluje, proč tak může působit. Ve velmi nejistých vodách politiky a společenských nálad, kdy je nutné rozhodnout, co přesně má kampaň hlásat, je Cummings zjevně člověk na svém místě. Zajímají ho konkrétní témata a nápady, na které různí lidé slyší, z toho obrovského moře různých možných sdělení vyselektuje jen pár konkrétních, a na těch následně celou kampaň založí, protože si zjistil, že to povede k nejlepšímu možnému výsledku. Tuto svou bárku následně musí tvrdohlavě bránit proti všem ostatním taky-kapitánům.

Cummings má také svůj vlastní pohled na to, proč je pro Británii strategičtější být mimo EU. Je opravdu přesvědčen, že tím Británie bude mít lepší možnosti a navíc je schopen svou úvahu shrnout do několika funkčních politických hesel.

Nechme teď ale stranou politická hesla, na mne osobně nejvíce zapůsobila poslední část jeho článku, kde tvrdí, že anglosaský systém práva je mnohem pružnější než systém evropský, je totiž schopen mnohem lépe reagovat na chyby. Zatímco v Evropě všichni pořád dokola pořádají schůze, tak se nic vlastně pořádně nedaří řešit. Pokrok spočívá v tom, že se z chyb rychle poučíme a jsme schopni provést změny. EU na tohle principiálně není stavěná. Cummings ironicky shrnuje, že tento zásadní rozdíl nebyl vlastně vůbec nikdy debatován – v předchozích pasážích se věnuje tomu, jak hloupě a neuvěřitelně povrchně všechna média, včetně například BBC, pokrývala otázku referenda a ilustruje to konkrétními příklady toho, jak tuto povrchnost byl schopen využít/zneužít ve prospěch své kampaně, když médiím servíroval přesně ten typ zpráv, které automaticky všichni konzumovali.

Velice krušné čtení je pasáž věnovaná mé generaci – mladým liberálním vzdělaným lidem, kteří se paradoxně silně nechávají unést emocemi a jakoby-módními trendy toho, jaké názory je momentálně “in” zastávat. Popisuje také situaci, kdy si myslel, že hovoří s předvybranými konzervativními (pravicovými) voliči. Nejprve v této skupině probrali téma migrace, kde voliči měli běžné konzervativní názory. Pak se přesunuli k tématu ekonomiky, kde se ale u jejich postojů okamžitě zarazil a přeptal se účastníků tohoto výzkumu na jejich volební preference. Zjistil, že došlo k administrativní chybě a že hovoří se samými voliči labouristů. Bylo to jen další potvrzení toho, že tradiční levice toho má s městskými liberály pramálo co společného.

Tato a spousta dalších částí ilustrují to, nad čím přemýšlím již delší dobu. Běžní lidé neuvažují ve škatulkách liberál / konzervativec / pravice / levice, ale zajímají je konkrétní nápady, konkrétní myšlenky, které možná tentokrát zapadají do jednoho tábora, ale za nějaký čas je zaujme něco zcela jiného z opačného tábora. Stejně tak se nezajímají o procesní postupy, zákulisí politiky nebo snad principy demokracie.

Já a jiní lidé mé generace a společenské bubliny tak nejsme vzdálení od ostatních lidí jen v názorech, ale vůbec i ve způsobu pohlížení na politiku obecně. Vždyť právě to, že jsem se rozhodl číst velice dlouhý blog o pozadí referenda v Británii je toho dobrou ilustrací – místo abych se zajímal o nějaké konkrétní téma, které má na mne osobně konkrétní dopad, tak jsem věnoval velké množství času na získání jakéhosi nadhledu nad politickým zákulisím. Tenhle nadhled je ale z praktického hlediska k ničemu – neumožní mi lépe posoudit žádnou konkrétní problematiku. Stejně tak jsem mohl ten čas věnovat čtení o životě celebrit a můj vhled do jakékoliv opravdu podstatné problematiky by ve výsledku byl úplně stejný.

Čím to je? Možná se mám tak dobře, že v politice se málokdy vyskytne téma, které by pro můj život bylo opravdu zásadní, a tak si sám pro sebe uměle vybírám témata, která mě tak trochu zajímají, ale přitom na mne nemají žádný vliv? Neměl bych si po znečištěném ovzduší najít nějaké nové konkrétní a podstatné téma?

A jak to teda bylo s tím slibem vrácení peněz do NHS? Tomu se v podstatě věnuje vůbec největší část celého textu. Kampaň sice byla jen jedna, ale politiků byla spousta. Někteří politici tomuto slibu opravdu věřili a byli odhodláni ho okamžitě začít i v praxi prosazovat. Jenže jiná část politiků se nechtěla podřizovat a chtěla slibovat spíš něco jiného a nikdy se s tímto slibem neztotožnili a tak po vyhlášení výsledků ho hned s úlevou odkopli. Článek je zkrátka dobrý vhled do toho, jak se dá či nedá fungovat ve skupině lidí, kde je třeba i Nigel Farage – exot, který je sice u některých lidí velice populární, ale jinak ho spíše většina nesnáší, a je bohužel nutné stát na stejné straně jako on.

Text sám zmiňuje své vlastní nedostatky – Cummings si je vědom relativnosti svého pohledu na věc a vysvětluje, že musí být tvrdohlavý ne protože je přesvědčen o své jediné pravdě, ale protože kampaň je prostě potřeba nějak jednotně vést. Poněkud zvláštní mi ale přišel Cummingsův návrh toho, jak by média měla zacházet s experty – měla by prý začít exaktně měřit úspěšnost jejich předpovědí. Tedy obdobně jako se v současnosti dělají kontroly pravdivosti výroků tak by se měly dělat i kontroly úspěšnosti předpovědí. Zde mám trochu pocit, že analytické myšlení, jak se to často stává i jiným analyticky nadaným lidem, překročilo hranice své zdravé působnosti, a snaží se aplikovat data, měření a exaktní postupy tam, kde to není prakticky dost dobře možné.

Potřebujeme se na něco těšit

Nedávno se událo jednak to, že ČSSD představila koncept progresivní daně a o den poté ANO přišlo se sloganem “Udělejmě ČR znovu skvělou.” Diskuze o progresivní dani už proběhla a skončila a shrnovat ji nechci.

Vypíchl bych ale ten největší problém oné “spravedlivé daně”: běžný člověk nechce mít o pár stovek měsíčně víc jenom proto, že mu na to někdo “spravedlivě” či poněkud z lítosti přispěl. Normální lidé nechtějí být litováni a nechtějí být v pozici, kdy závisí na solidaritě. Normální lidi se chtějí svou poctivou prací normálně uživit, mít pocit, že dělají něco užitečného a že jsou za to ohodnoceni tak, že z toho můžou žít plnohodnotný život bez neustálého omezování se. Chtějí mít možnost být sami solidární, nikoliv využívat solidaritu od jiných.

Navíc, jak už jsme viděli v minulosti, když se zvedly důchody, nikdo z toho nebyl u vytržení, protože se zvedly jen velice málo. Když se někomu zvedne plat o pár stovek, bude z toho opravdu tak nadšený, za vědomí, že v jiné zemi by mohl mít plat dvoj až trojnásobný?

Já souhlasím s progresivní daní, ale znepokojuje mě, že je prezentována především jako přerozdělování. V podstatě to přerozdělování sice je, ale jde vždy o úhled pohledu a od politiků jistého formátu a úrovně bych očekával, že budou nabízet společnou pozitivní představu budoucnosti, nějaký sdílený cíl, kvůli kterému tu spolu v jednom státě všichni jsme, protože jinak je třeba se ptát jaký má společný stát vlastně smysl – jen se na něco společně skládat, aby se zaplatil společný účet? Nic víc?

Normální lidé nechtějí mít pár stovek navíc kvůli nějaké nové dani. Normální lidé chtějí představu budoucnosti, která je rozlišitelně jiná a lepší, než současný stav. Normální lidé se chtějí těšit na budoucnost.

Ta budoucnost, na kterou se můžeme těšit, může být například to, že tímto okamžikem začneme pracovat na ozdravení celé společnosti – na tom, aby se ČR do 20 let dostala na přední příčky zemí v průměrné délce života a zemí s výborně zaplacenými a nepřepracovanými doktorkami a sestřičkami. Nebo že naprosto zásadně zreformujeme školství, čeští studenti zaplaví mezinárodní univerzity a na českých univerzitách budou přednášet světoznámí profesoři a žádný učitel od základní po vysokou školu nebude muset svůj plat poměřovat s platem prodavačky a školství se změní tak, že se v budoucnu na současné debaty o povinné maturitě z matematiky nebo o významu biflování budeme zpětně dívat jako na slepou uličku, ve které jsme ve chvíli zoufalství na moment uvázli. Nebo se staneme vědecko-technologickým centrem. Nebo budeme vyrábět unikátní věci prvotřídní světové kvality (a ne součástky pro Hyundai nebo Foxconn). Nebo něco jiného.

Každý se přece chce na něco těšit, nějak pozitivně si představovat svoji budoucnost, i kdyby mělo být všem jasné, že se to “něco” nikdy zcela nenaplní a nikdy na “to” nebude dost peněz. Přesto chceme vidět směr a obrys onoho cíle a žít s pocitem, že jsme se s ostatními lidmi dohodli, že tu jsme společně za nějakým sdíleným účelem.

Proto to Babišovo heslo, přestože je naprosto hloupé, neoriginální a v podstatě nesmyslné (v kterém roce byla ČR skvělá a v čem?), i přesto je to pořád lepší politika než pochybné čínské investice nebo technicistní progresivní zdanění. I když to jsou věci, které asi jsou vhodné, není to něco, na co by se někdo těšil nebo na to byl nějak hrdý.

Kvůli tomu se v lidech neprobudí pocit, že teď je ten moment, kdy je třeba rozhodně jít volit nějakou stranu. Nikdo nechce slyšet, že věci jsou těžké a složité, že lze maximálně prosadit nějaké velice malé a nepodstatné změny, protože politika je vlastně jen jakási údržba, vedení účetní knihy a trochu management.

Světový vývoj ukazuje, že takto lidé nesmýšlejí, že nechtějí, aby politika byla jen úřednické spravování technických záležitostí jako jsou daně a život jen sérií správně vyplněných formulářů, zaplacených účtů a daní a odměnou za to celé má být pouze a jen nabídka důstojného života a snad s trochou štěstí i možná trochu důstojného stáří. Je načase připustit si, že od života toho chceme víc, a jelikož si každý individuálně správně uvědomujeme, že jednotlivec na to nestačí, očekáváme toto vše od společného projektu a společného vedení – od politiky.

V naší vrcholné politice vidím politiky, kteří se buďto o velkou vizi vůbec nesnaží, protože si myslí, že není potřeba, a pak taky politiky, kteří sice rozumějí, že lidí potřebují příběhy a vize, ale sami kromě prázndých marketingových hesel žádné konkrétní vize nemají. Konkrétní vize je totiž něco, co by mohlo selhat, a jejich politickou dráhu ukončit, a jejich motivací v politice není pokusit se něčeho dosáhnout, ale pouze se v politice co nejdéle na co nejvyšších pozicích udržet, a to lze dělat jedině tak, že se systematicky slibují různým skupinám lidí různé nahodilé věci, bez vize, bez logiky, bez podstaty, bez hodnot.

Myslím si, že je v naší vrcholné politice ještě místo pro třetí typ lidí, pro někoho, kdo přinese pozitivní a konkrétní představu naší budoucnosti. Jestli se takový člověk najde, je otázku, ale jsem velice silně přesvědčený, že ho potřebujeme.

Přestaňte vysvětlovat a poučovat

Opakovaně se na tomto blogu vracím k tématu polarizace – stavu, kdy je více než kdy jindy společnost rozdělena na dva nesmiřitelné názorové tábory. Asi málokdo bude rozporovat, že se v tomto stavu nacházíme i nyní. Ať už jde o skupiny pro- a anti-zemanovců v Česku, o zastánce a odpůrce odchodu z EU ve Velké Británii, nebo podporovatele a odpůrce Trumpa. Vypadá to, jako by polarizace tentokrát probíhala současně napříč zeměmi.

Přemýšlel jsem, proč tento stav stále trvá, co jej neustále udržuje při životě. Lidé vždy budou nacházet spory, ale většina sporů po čase utichne. Současná polarizace ale už trvá neobvykle dlouho, takže to musí mít nějaký zvláštní důvod.

Continue reading

Nerad třídím odpad

Nerad třídím odpad. Šok! Když se tak strašně zajímám o znečištění ovzduší, tak přece určitě taky dbám o spoustu dalších ekologických témat.
No, není to tak. Nerad třídím odpad. To neznamená, že odpad netřídím – naopak ho třídím vždy, jen to zkrátka dělám nerad. Proč?
  1. Třídění odpadu je klasické téma na odvedení pozornosti od opravdu zásadních ekologických problémů. Člověk velice snadno rezignuje na snahu zasadit se o nějaké systémové organizované řešení velkých problémů a spíš se zaobírá přemýšlení o mnohem méně významných změnách, jako třeba o tom, jak by sám sebe mohl vybičovat k ještě více ekologičtějšímu životu. Lépe to vystihuje Slavoj Žižek: http://a2larm.cz/2017/01/lekce-z-airpokalypsy/
  2. Třídění odpadu vyžaduje příliš úsilí. Nejde totiž jen o to zapojit na vteřinu mozek a nějakou věc vhodit tam kam správně patří. Kdyby vše bylo takto jednoduché, tak by třídili všichni. V Česku třídíme papír, plasty, sklo a nápojové kartony. Vedle toho máme ještě směsný odpad. Pokud tohle chce člověk vytřídit, tak musí doma mít pět různých nádob nebo jiných prostor zabírajících věcí, do kterých může odpad roztřídit. V bytě o normální nebo menší velikosti tak na třídění odpadu nutně padne veliký prostor. Anebo se to všechno háže do jednoho pytle (resp. dvou: tříděný a netříděný) a třídí se to až před popelnicí, což je dost pracné – člověk pobíhá od jedné popelnice k druhé tam a zpět, každá se mu mezitím zavře, nebo se k ní mezitím postaví někdo jiný.
  3. Nerad třídím, protože vím, že komukoliv dalšímu nic nebrání vůbec netřídit. Stojí mne to úsilí, zatímco ten, kdo netřídí, na tom je osobně lépe – ušetří čas, snahu a prostor v domácnosti. Žádný dobrý pocit (já dělám dobrou věc a ostatní ať si dělají co chtějí) mne příliš nemotivuje, protože když bude netřídit velké množství lidí, tak je moje třídění víceméně zbytečné – intuitivně tuším, že náklady na vypořádání se s těmi, kdo netřídí, naprosto převýší mým tříděním náklady ušetřené. I kdyby nepřevýšily, tak jsem tříděním vlastně pracoval na ty, kdo netřídí, tedy jsem prohrál dvojnásobně.
  4. Popelnice na tříděný odpad bývají pořád plné. Tím, že je pět různých druhů popelnic, tak je nejspíš velmi obtížné správně plánovat svoz. Různé druhy odpadů se v různých částech města hromadí nejspíš různě často. Dokážu si představit, že vymyslet, jak často má které auto (na který typ odpadu) vyjet do jaké části, může být velice složitý problém, který nikdo neumí vyřešit dostatečně dobře, a tak jsou popelnice na odpad mnohem častěji spíše plné, než prázdné – protože je ekonomičtější, když nákladní auto svážející odpad spíše nevyjede a lidé si odpad ještě chvíli ponechají doma. Ač příčinám možná rozumím, je tohle velice otravný problém – když se rozhodnu vynést odpadky, tak předem nevím, jestli je popelnice plná nebo prázdná. Je třeba na to myslet (který den bývá spíš prázdná? až půjdu zítra z práce, tak se musím jít předem podívat a když bude volno tak pak jít vynést odpad). Třídění tak zabírá další čas (myšlením na něj) a dále odvádí pozornost od zásadnějších ekologických témat.
  5. Vždy je nějaká pochybnost o tom kam co patří.
  6. Když je něco složité, tak to lidi odmítají používat. Neumětelský přístup říka, že nezáleží na tom, jak je něco složité, prostě se postup někam napíše nebo lidem vysvětlí, oni to hned pochopí a začnou ten složitý postup následovat. Tenhle naivní přístup opustí každého hned poté co opakovaně na vlastní oči uvidí, že takhle to vůbec nefunguje. Podobně to vidím s tříděním – je tak složité a náročné, že je mi jasné, že značná část lidí nikdy třídit prostě nebude, i kdyby do nich někdo hučel každý den, že mají třídit.
  7. V mnoha místech jsou popelnice na tříděný odpad mnohem dál než popelnice na smíšený odpad. Je to další demotivace – proč musím pro stejně běžný druh odpadu chodit mnohem dál? Tříděný odpad se často hromadí mnohem rychleji než smíšený. Např. z potravin typicky sníme potravinu a obsah je recykovatelný, do smíšeného odpadu nepřispěje nic. Pokud je cíl v budoucnu třídit až 65 % odpadu tak by naopak popelnice na tříděný odpad měly být blíže a na smíšený odpad dál.
Jak by se dalo třídění odpadu zlepšit:
  • sjednocení různých typů odpadů do jednoho – dodatečné třídění se děje už teď – ne všechen papír, který skončí v kontejneru na papír se recykluje (např. obaly od vajec už recyklovat nejdou), stejně tak se z papíru oddělují kancelářské sponky a další; z plastů se recykluje jen část toho, co končí v kontejneru na plasty; asi by tedy mělo být možné, aby lidé házeli papír, sklo i plasty do jednoho kontejneru a o správné roztřídění by se staral “systém”
  • papír se před tříděním pere, v tomto procesu by se sklo nedalo od papíru oddělit?
  • počítače jsou dnes schopné rozeznat lidský obličej i jakýkoliv jiný předmět, zcela jistě jsou tak schopny odlišit papír od plastu či skla, minimálně jen o něco hůře než by to udělal člověk; kdyby to znamenalo, že by zjednodušením systému začalo třídit více lidí, tak by se možná v souhrnu recyklovalo více materiálu
  • nápojové kartony by na sobě měly mít něco, co umožní jejich automatické roztřídění – třeba nějaký vizuální prvek, který nějaký software skrze kameru rozezná, v krajním případě čip – ten by se dal recyklovat – oddělit a vložit od nového obalu
  • popelnice na tříděný odpad by pak vždy mohly být na tom samém místě co popelnice na běžný odpad
Tento článek je plný mých intuitivních domněnek a jistě se celou řadou z nich už někdo zabýval. Zajímalo by mne, proč se některá vylepšení zatím nezrealizovala.

Rok 2016: Kriticky k vlastním názorům

Nastává konec roku a v tento čas zde tradičně vydávám shrnutí článků za celý rok. Tento rok jsem ale byl vůbec nejméně aktivní – vydal jsem pouhých 14 článků. Nedává tak velký smysl k něčemu tak malému vydávat shrnutí.

Za zmínku stojí snad jen tradiční témata tohoto blogu – těžba a ovzduší na Karvinsku. První článek o ovzduší shrnuje nejnovější studii, dle které za znečištěný vzduch v Moravskoslezském kraji může z 48 % doprava a z 32 % polské zdroje. V jiném článku o těžbě jsem předpověděl, že se zavře důl Paskov a bude pokračovat zájem o těžbu v jiných dolech, což se později naplnilo.

Spíše než psaní zásadních článků mě tento rok zaměstnávalo částečné přehodnocování vlastních názorů. Dříve jsem například míval za to, že zatímco je nevhodné napadat něčí národnost, rasu nebo sexuální orientaci, tak je naopak zcela v pořádku tvrdě kritizovat něčí politické postoje nebo náboženské vyznání. Zatímco rasu ani národnost si člověk nevybírá a nemůže změnit, politické přesvědčení či náboženské vyznání je přece zcela na svobodném rozhodnutí daného člověka. Tento rok jsem ale uznal, že kritický postoj se může snadno změnit v negativní postoj a ten dále v diskriminaci či nenávist vůči lidem s jiným názorem. Pokud někdo diskriminuje lidi s odlišnými politickými názory například jako uchazeče o zaměstnání v přijímacím řízení, tak je to pro společnost negativní jev. Stejně tak negativní je ale nejspíš i vyhýbání se lidem s jinými názory, či jejich zesměšňování.

Continue reading

Největší střet zájmů Andreje Babiše

Dovolím si malý komentář k české politice. Vždy propadnu mírné depresi, když se někdo snaží poukázat na nějaký Babišův krok a dovodit z něj, že tohle je ten příklad toho, kde má Babiš střet zájmů. “Podívejte se, voliči ANO, na tomhle přece musíte vidět, že má Babiš střet zájmů! Proč to nechápete?!” Ponechám stranou, že ty příklady často nebývají úplně přesvědčivé. O to vůbec nejde. Ono o tohle totiž vůbec nejde.

Nejde o to, co Babiš dělá nebo udělá. Jde o to, co Babiš nedělá a neudělá. Babiš si nepotřebuje schválit žádné zákony, které by pomohlo jeho byznysu. To by mu asi ani moc snadno neprošlo, protože je pod drobnohledem. Babiš ale může dělat jednu věc – nedělat nic. To stačí. Nedělat nic, tedy pojistit si, že stát neuzákoní něco, co by jakýmkoliv způsobem učinilo vydělávání peněz jeho podnikům složitější. Tohle je sama o sobě velice užitečná garance, kterou žádný jiný podnikatel v Česku nemá. Tohle je ten střet zájmů. Babiš si nepotřebuje psát zákon na míru Agrofertu. Babiš může na ministerstvu jen nečinně sedět na židli a zírat do zdi a už jen z tohoto mu plynou výhody pro něj samotného. Může jen vydat pokyn, aby se bez jeho souhlasu nic neschvalovalo a odjet na dovolenou, a už jen z toho má střet zájmů.

Bohužel toto pozorování není zpráva, nestane se z toho nová událost, aktuální dění, o kterém by se rozpoutala debata.

Můj politický kompas

Politický kompas z politicalcompass.org jsem hodně dávno vyplňoval minimálně dvakrát, ale teď už delší dobu ne. Stále více věcí mi totiž připadá jako falešné dilema a odpovídání je tak často velmi složité a stojí hodně přemýšlení.

Teď jsem si řekl, že odpovědi vyplním ještě jednou, ale tentokrát celý test udělám třikrát:
Nejprve co nejlépe a nejblíže mým aktuálním preferencím (červený bod)
Podruhé zaujímám postoje více vyhraněné, bližší mému vnitřnímu subjektivnímu přesvědčení (černý bod)
Potřetí dávám co největší prostor jinému vcelku ještě představitelnému pohledu na věc (bílý bod)

Výsledky mi dávají docela smysl
* jsem pořád v zeleném kvadrantu, ať dělám co dělám
* více emocí ze mě dělá většího liberála, ale ne většího levičáka
* větší otevřenost jiným názorům a méně emocí mi ubírá na levicovosti mnohem více než na liberálnosti typu veřejné debaty

Otázky:
* platí tyto závěry obecně pro většinu lidí?
* v dnešní době jsou média kvůli Facebooku jako významnému zdroji čtenářů nucena být více zkratkovitá a více emotivní, takže se více probírají témata dělící společnost na liberály a autoritáře; je to něco pouze dočasného, nebo jsme našli “nové maximum” a takhle to nějakou dobu zůstane?
* i politické kampaně v poslední době velice často spíše než ekonomická pravo-levá témata řeší témata liberální / autoritářská; proč tomu tak nebylo dříve?
* je z toho cesta ven?
* můžeme se někdy všichni “potkat uprostřed”? zdá se, že je to nemožné, protože nakonec máme všichni nějaký vlastní zájem, jak moc může jít vlastní zájem stranou?
* v historii se lidé často byli ne za vlastní zájem, ale za nějakou vyšší pravdu, za “budoucí generace”, apod.

Jak dobře potřebuju umět anglicky?

Mám se víc učit anglicky? Nestačí vědět, že se vždycky nějak domluvím? Neměl(a) bych si udělat nějaký certifikát?

Na výše uvedené otázky si do značné míry musí každý najít odpověď sám. Ale třeba pomůže pohled někoho, kdo se s angličtinou ve svém životě setkává už dlouho v mnoha různých podobách.

Začněme těmi různými podobami. Četba, psaní, poslech a mluvení jsou čtyři skoro úplně oddělené světy. Přečtením stovek knih v angličtině se vaše úroveň mluvení příliš nezdokonalí, stejně tak popsáním stohů papíru v angličtině se nijak výrazně nezlepší váš poslech. Všechno je bohužel potřeba trénovat zvlášť.

Angličtina navíc není jednoduchý jazyk. Ono to tak pro mnoho lidí na první pohled vypadá, protože jediné, co se mnozí čeští učitelé kdy odváží učit, je gramatika a slovní zásoba. Toto jsou ale opět jen dvě oblasti z mnoha dalších ke zvládnutí.

S jazykem je to s jakoukoliv další dovedností. Dá se jakkoliv intenzivně studovat a procvičovat, ale pokud ho aktivně nepoužíváte, tak všechno zase zapomenete.

První sada doporučení je tedy tato: procvičujte ty oblasti jazyka, které budete opravdu potřebovat a aktivně používat. Nezapomínejte, že procvičováním jednoho způsobu použití jazyka se vaše zdatnost v ostatních nezlepší. Podle tohoto si vybírejte způsob svého studia – ať už to bude samostudium, nebo docházení na nějaké lekce.

K docházení na lekce mám jednu jedinou radu. Pokud na vás váš učitel mluví česky, a není to proto, protože jste ve třídě pro naprosté a úplné začátečníky, kteří anglicky neumí ani slovo, tak z takových lekcí okamžitě odejděte – představují zbytečnou ztráta času a peněz. Potřebujete přece nacvičovat situace, kdy na vás někdo mluví anglicky. Stejně tak pokud nemáte prostor v hodinách dostatečně dlouho a pravidelně sami anglicky hovořit, tak vás takové hodiny na mluvení anglicky nepřipraví. Dobrých učitelů angličtiny je v Česku stále málo, a tak mají šanci se uživit i velice nekvalitní učitelé, kteří vůbec nevědí, jak člověka něco skutečně naučit.

A jak s těmi certifikáty? Jsou k něčemu? Certifikát sám o sobě je dobrý v jedné jediné situaci, a to tehdy, když zcela určitě víte, že ho budete potřebovat. Jsou zaměstnání, kam vás bez certifikátu nevezmou – pak je jasné, že ho potřebujete, a není co řešit.

A jindy? To, jak umíte anglicky, pozná ten, kdo sám anglicky umí dobře, velice rychle. Za normálních okolností tak vaše certifikáty nikdo nebude zkoumat. Pořízení certifikátu pro vás může mít ale jinou cenu. Jako u každého jiného studia – to hlavní není v dosaženém ocenění, ale v tom, co se během studia naučíte. Certifikáty jako FCE/CAE/CPE vás budou zkoušet z vyváženého mixu dovedností používání jazyka. Pokud tedy víte, že certifikát potřebovat nebudete, a nechcete utrácet za pořízení něčeho zbytečného peníze, může být stále velmi rozumné si angličtinu zlepšovat v těch učebních osnovách a s těmi výukovými materiály, které připravují na získání certifikátu, i když se o něj nakonec ucházet nebudete. Certifikát může být užitečný ještě v jedné situaci – na začátku jsem řekl, že vaši angličtinu pozná každý, kdo sám umí dobře anglicky. Certifikát se vám tedy může hodit i tehdy, když potřebujete o svých znalostech přesvědčit někoho, kdo anglicky sám vůbec neumí. Osobně bych se ale spíše snažil se do takových zvláštních situací vůbec nedostat, spíš než to řešit certifikátem…

A nyní se konečně dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu. Jak moc dobře anglicky je vlastně dobré umět?

Následující dva výroky nejsou z mé hlavy, a když jsem je poprvé slyšel, tak jsem odmítal uznat, že jsou pravdivé – měl jsem za to, že ten, kdo to říká, je jen zbytečně moc namyšlený a příliš kritický k těm, co neumí anglicky úplně dokonale.

1. Pokud vám rodilý mluvčí říká, že vaše angličtina je opravdu dobrá, znamená to, že si všiml chyb, kterých se dopouštíte, a znamená to, že na vaší angličtině je ještě mnoho co spravovat.

2. Pokud neumíte dobře anglicky, mnozí lidé váš anglický projev nebudou vnímat tak, že prostě jenom neumíte tak moc dobře anglicky. Budou si myslet, že jste nějací divní – zabrždění, nedostudovaní, nevzdělení, trochu “hloupější”, “pomalejší.”

Těmto dvěma výrokům jsem uvěřil teprve až jsem si to vše zažil na vlastní kůži.

V prvních několika případech vám pochvala vaší angličtiny od rodilého mluvčího samozřejmě zalichotí. V dalších několika případech vám to dá vhodnou záminku rozhovořit se o tom, jak a kde všude jste se učili anglicky. Ale když vám někdo angličtinu chválí už podvacáté a popadesáté, a je zjevné, že tématem se opět stane vaše angličtina, a ne nějaké normální zajímavé téma, budete si přát, aby vaše angličtina byla tak dobrá, že by každý považoval za zbytečné ji ještě chválit.

A co se druhého výroku týče, až po přestěhování do Londýna jsem si všiml, jak na mne samotného působí, když různí lidé umí anglicky různě dobře. Paradoxně zrovna v Británii především evropané umí v průměru anglicky hůře, než ostatní cizinci, což souvisí s bývalými britskými koloniemi. Navíc se ale evropané ani moc nesnaží se v angličtině sami zlepšovat. Typicky se do Británie přistěhovali i se svou rodinou čistě za prací, angličtinu používají jen v omezené formě pro výkon svého povolání a doma mluví svým rodným jazykem. Jejich angličtina tak ustrnula na dané úrovni, a přesto, že žijí v anglicky mluvící zemi, dál se v ní nezlepšují.

Toto vše zároveň jistým způsobem charakterizuje, jak takového člověka podvědomě vnímáte – jako někoho, kdo tady vlastně ani moc nechce být, nezajímá se o své okolí, žije si ve svém světě, nikdy se úplně “neintegruje,” místní kultura ho nezajímá, možná se časem stejně vrátí do své vlastní země. Ano, takto často vnímáme cizince ve vlastní zemi, ale je paradoxní, že takto jsou vnímání mnozí Evropané u sebe doma v Evropě, zatímco lidé z jiných kontinentů jsou v tomto směru mnohem více “integrovaní.”

Někdy bylo pro mne až šokující zjistit, jak špatnou angličtinou hovoří někteří z těch, kdo v Londýně žijí. Je také velmi zvláštní, jak různá je úroveň angličtiny jednotlivých evropských národů a jak to je v praxi poznat.

Je potřeba znát složité gramatické konstrukce? Některé určitě ne, ale jiné zase můžete potřebovat překvapivě často. Zkuste třeba sledovat, jak často v češtině potřebujete vyjádřit nějakou složitější myšlenku. “Udělal jsem to takhle, protože jsem si myslel, že když by …, tak by …, ale protože …” nebo podobné konstrukce můžou být velice časté, třeba pokud vykonáváte jakoukoliv práci, kde musíte své kroky konzultovat s kolegou nebo s nadřízeným. Určitě nechcete, aby vám okolí to, co říkáte, jen tak odkývalo, nebo nebylo příliš ochotné vám poradit, protože nikdo správně nepochopil, co přesně jste se právě pokoušeli říct.

Mnohem více pozornosti by si zasloužil také small-talk, což je kulturní fenomén sám o sobě. Pokud neumíte dobře anglicky, nerozpovídáte se tak snadno o počasí, plánech na víkend, či čemkoliv jiném, ostatní lidé vás tak budou mít za více uzavřeného, získáte méně přátel, než byste jinak mohli. Tady nejde o to umět složitou gramatiku, ale naopak ovládat spíše jednoduché věty a umět se přirozeně rozhovořit bez vynaložení značného mentálního úsilí. Hovořit anglicky by mělo být stejně jednoduché jako mluvit česky, nemělo by to být na mozek tak náročné jako řešení složitých matematických úloh.

Shrnuto a podtrženo, úroveň vašeho jazyka nerozhoduje jenom o tom, zda se domluvíte nebo ne, ale i tom, jak vás lidé vnímají, jak moc vážně budou brát, co říkáte, a může určovat i téma vašich hovorů.

Těžko tedy někoho přesvědčit o tom, že “potřebuje” nějakou specifickou úroveň angličtiny, pokud tu opravdu není formálně požadováno například pro výkon konkrétního specifického povolání nebo pokud netouží do společnosti nijak zapadnout.

Někteří si nejen po přečtení tohoto článku, ale i přestěhování se do anglicky mluvící země zkrátka řeknou, že se “nějak domluví, a to mi stačí” a budou mít do jisté míry pravdu.

Zeman, Brexit a Trump: jedno a totéž

Do titulku jsem nacpal tři klíčová slova, takže dle zákonů internetu čtenost vyletí do nebes, ve skutečnosti mi ale o čtenost až tak nejde. Zeman, Brexit a Trump totiž opravdu mají společnou jednu věc.

Už nějakou dobu žijeme v globální ekonomice – jak Česká republika, tak Velká Británie, tak Spojené státy Americké a vůbec všichni ostatní, někteří kratší dobu, jiní déle. Někdy kolem 80. let minulého století svět začal postupně věřit příběhu o tom, jak prospěný bude globální volný trh, protože špatné podniky pod tlakem světové konkurence zaniknou a dobré podniky prorazí do světa a budou ještě víc prosperovat a generovat víc bohatsví pro všechny. Po nastolení tohoto způsobu fungování ekonomiky a společnosti se něco z toho do jisté míry i naplnilo.

Stalo se ale i to, že se mnoha lidem jejich pracovní místa odstěhovala do úplně jiných zemí a na tuto nezáviděníhodnou situaci dostali jedinou radu – taky se odstěhujte. A spousta lidí tak i učinila. Takže se lidé stěhují, staří dobří sousedé mizí a nahrazují je nové neznámé tváře hovořící cizím jazykem, zároveň s tím mizí práce, a celé se to děje bezprecedentně náhle a rychle, až je těžké v tom chaosu rozeznat korelaci (migrace + odliv práce) od kauzality (migranti nám berou práci). K tomu všemu nám ještě říkají, že volný pohyb osob musíme zkrátka akceptovat, nemáme na výběr, protože prý jde ruku v ruce s volným trhem. Když nemáme na výběr, tak k čemu nám pak vlastně je ta demokracie dobrá?

Pracovní místa se ze zemí jako je ČR, USA nebo Velká Británie odstěhovala především v odvětví průmyslové výroby. A to je problém, protože to byl typ práce, který se dal vykonávat bez vyššího vzdělání. Spousta lidí si v minulosti myslela, že se určitě po celý život vždy bezpečně nějak uživí, i kdyby jen manuální prací – stačí být šikovný a zručný, nechat se v něčem ochotně zaškolit, mít zdravé pracovní návyky a o peníze nebude až tak nouze. Teď se ukazuje, že to nestačí – pracovní místa, kde by se dalo uživit pouze rukama a zručností mizí. V ČR se zuby nehty snažíme nějaká udržet, případně dostat zpět v podobě tzv. “investičních pobídek,” což se nám chvíli muže dařit díky rekordně nízkým mzdám, jako strategie k dlouhodobé prosperitě to ale fungovat nebude.

Co s tím?

Co s tímhle průšvihem? Jak zaměstnat lidi pracující především rukama?

Zastánci globálního volného trhu mají svou vlastní odpověď, které ale už věří jen oni sami – ještě více trhu, více globálního a více volného, více zemí, do kterých vyvážíme přece znamená více pracovních míst pro nás.

Pak jsou zde lidé s vysokoškolským vzděláním – softwaroví inženýři, bankéři, právníci, lidé “na projektech” různě po světě, kteří nechápou, proč se prostě jejich teta nenaučí programovat a nepřestane si stěžovat, že ji v 50 letech nikdo nechce zaměstnat. Vždyť přece známe tolik firem, které nemůžou sehnat dost lidí do IT. Firmy v IT se pak zase diví, že se na pracovním trhu vyskytuje jen velmi málo kvalitních talentů, ale velké množství lidí, co zjevně nemají na programování správné předpoklady, ale přesto se usilovně snaží v pro ně nevhodné profesi uplatnit. Proč asi?

Moderní levice se zase vší silou snaží odstranit poslední formy diskriminace, aby se všichni – ženy, LGBTQ, Romové a další menšiny, zkrátka všichni doposud znevýhodnění lidé mohli plnohodnotně zapojit do globálního trhu a tím se odstraní všechny zádrhely. Je to jistě snaha prospěšná pro lidi, kterých se to týká, ale situaci popsanou výše to neřeší. Ti, kteří pracovali rukama, a teď nemůžou, pak moderní levici bytostně nesnáší za to, že se stará o menšiny a ne o ně.

Kdo další?

Kdo, kromě zastánců volného trhů, vysokoškoláků a moderní levice ještě zbývá?

Skupina z titulku: Zeman, Trump a podporovatelé Brexitu. Ti všichni totiž nabízejí řešení na oba problémy – zastaví imigraci a vrátí zpět pracovní místa. Trump slibuje návrat manufacturing jobs, postaví velkou zeď na hranicích s Mexikem a nevpustí do země žádné další Muslimy. Lidé, kteří hlasovali pro Brexit se v rozhovorech výslovně těší na návrat manufacturing jobs a UKIP jim dokonce sliboval, že se z Británie stane hlavní evropské centrum průmyslové výroby; Zeman se také hlasitě staví proti migrantům a šaškuje v Čínské televizi i jen za pouhý slib toho, že možná někdy v budoucnu Čína otevře v ČR nějaké skutečné výrobní linky.

Nemyslím si, že nás zachrání více volného a globálního trhu. Odstraňování diskriminace je záslužná činnost, ale nestačí to. Rovněž si nemyslím, že každý může být programátor, právník nebo bankéř. Především si ale nemyslím, že návrat průmyslové výroby je možný. Jak hodlají Zeman, Trump nebo Brexitáři zajistit, aby velcí ekonomičtí hráči jako Čína dovolili návrat průmyslové výroby do jejich zemí? Trump se dá s Čínou do bezprecedentního vyjednávacího boje, obhájci Brexitu zatím žádný veřejně známý plán nejspíš vůbec nemají, a Zeman bude prostě dál Číně “otevírat dveře”. Ale bude tohle stačit?

Navíc už nejsme ve stejné situaci jako v 70. letech, kdy celý Západ vyráběl produkty. Dnes vyrábějí stroje. Jak říká ekonom Milan Zelený – průmysl už byl. Vracet se k průmyslu dává stejný smysl jako vracet se k tomu, že všichni budeme zase pracovat na polích a pěstovat brambory. Je to zcestné a ani to není prakticky relizovatelné, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Největší nebezpečí je v tom, že tento sen je předem odsouzen k nezdaru. Nebezpečí nespočívá v tom, že by Trump nebo Zeman mohli zahájit holokaust muslimů. Obdobně Angličané nejsou rasisté, co raději vystoupí z EU, než aby v zemi trpěli polské imigranty. Získat hlasy rasistických voličů je pro Trumpa i Zemana pouze milý bonus – jsou to voliči hloupí a naivní, a tak pro ně není třeba dělat nic konkrétního, stačí vést silácké řeči, navíc když je máte na své straně, tak jsou více pod kontrolou a nechopí se jich nějaký jiný kolemjdoucí hlupák jako třeba Okamura.

Rasismus zkrátka není akutní hrozba. To pravé nebezpečí je v tom, že Trump, Zeman i obhájci Brexitu slibují nesplnitelné. Návrat průmyslu a zaměstnanosti se jim nemůže povést. Lidé, kteří se probudili z deziluze z volného trhu, budou uvrženi do další iluze, iluze návratu v výrobě. Co nastane, až zjistí, že byli obelháni podruhé? Frustrace z první deziluze do fašismu přerůstala jen okrajově, jak silná a nebezpečná bude frustrace z iluze číslo dva?

Já sám žádné zázračné řešení nemám a obávám se, že ho nemá nikdo. Nejvíce se podstatě problému blíží koncept základního příjmu, ale to je ještě obtížněji uvěřitelná představa, než všechny výše uvedené dohromady.

Zároveň se obracejí klasické politické strany vzhůru nohama. Levice už se nevěnuje prioritně pracujícím lidem a pravice se nežene za větší svobodou pohybu a většími volnějšími trhy ale za protekcionismem a budováním hranic. To celé vede k ještě většímu rozkolu ve společnosti a ještě větší nedůvěře v politiku.

Jak asi můžete tušit, naši budoucnost nevidím zrovna moc růžově.

Modročapkáři versus Červenočapkáři

Ve čtvrté epizodě kultovního seriálu Červený trpaslík hlavní postava David Lister zjistí, že se z jeho kočky vyvinula stvoření podobná lidem, a také že tito kočko-lidé sváděli tisíciletý zuřivý boj o to, jaká je správná pokrývka hlavy – červená, nebo modrá čapka.

Chování těchto kočko-lidí divákovi připomíná chování skutečných lidí. Často se zdá, že vedeme naprosto nesmyslně vyhraněné spory o něco, co svým významem vůbec neodpovídá naší zarputilosti. Často se přidáváme na jednu nebo druhou stranu, a okolí na nás různými prostředky tlačí, abychom si vybrali – jako v Rychlých šípech – Losnu, nebo Mažňáka.

Blogger píšící pod pseudonymem Scott Alexander se tomuto tématu věnuje v podle mě velmi trefném článku I can tolerate anything except the outgroup (Jsem tolerantní ke všemu kromě cizí/vnější skupiny).

Já osobně jsem velmi liberálně založený člověk a nemám rád xenofobii a rasismus, jako ostatně velká spousta mých přátel. Myslím si o sobě, že jsem tolerantní ke všem lidem bez rozdílu, zatímco spousta jiných lidí je velice netolerantních – jsou nepřátelští vůči Romům, vůči cizincům, vůči jiným náboženstvím, a tak dále. Většina liberálně smýšlejících lidí má určitě podobný pocit – jsme tolerantní k odlišnostem, zatímco někteří lidé jsou do značné míry k odlišnostem netolerantní až nepřátelští.

Scott Alexander ve svém článku tuto představu velmi podnětným způsobem nabourává. Ukazuje, že neplatí tak úplně představa, že obětí nenávisti se stávají co nejvíce odlišní lidé. Ilustruje to na nacismu v Německu – ten si za spojence vybral Japonce, tedy lidi, kteří byli jednoznačně mnohem více odlišní od Němců, na rozdíl od německých židů, které vlastně ani na první pohled – bez studia rodných listů, apod. – nebylo možné jakkoliv odlišit od německých ne-židů. Scott Alexander vysvětluje, že nenáviděnou skupinou se často nestávají lidé krajně odlišní, ale naopak lidé, kteří mají s námi mnoho společného, ale odlišují se jen ve velmi specifické záležitosti.

Pointa celé argumentace článku je v tom, že liberálové, tedy lidé jako já, jsou sice tolerantní k různým národnostním, náboženským a jiným menšinám, ale ovládají je velmi negativní emoce až nenávist vůči lidem s konzervativním pohledem na společnost.

Dalo by se namítnout, že to sice není ideální, ale srovnávat něco takového s xenofobií a rasismem přece nelze, rasismus je přece mnohem horší, než když má někdo jiný politický názor a někdo jiný s ním nesouhlasí. Jenže dopady této jiné formy zaujatosti mohou být velice podobné, ba dokonce horší. Například je pokusy doloženo, že uchazeči o zaměstnání mohou být mnohem více diskriminovaní na základě svých politických postojů než na základě rasy nebo náboženského přesvědčení.

Scott Alexander používá příklady ze Spojených států, ale většina z nich se dá velice snadno převést na Českou republiku. Hovoří například o tom, že se v liberálních médiích používá slovo Amerika a Američané, ale z kontextu vždy vyplývá, že těmito slovy se vždy označují konzervativně založení lidé. V minulosti jsem zmiňoval, že Britské listy hovoří o rasistických Češích, přičemž tím přece nemůžou myslet úplně všechny Čechy, protože přece ne všichni Češi jsou rasisté. Britské listy slovem Češi totiž opravdu nemyslí všechny Čechy, ale jen ty, kteří nemají podobně liberální postoje jako redakce.

Debata v Americe je nepochybně v mnoha směrech mnohem více vyhrocená, než v Česku, nelze si ale nevšimnout, že se v poslední době v Česko udává velice podobným směrem a témata se zde pouze objevují se zpožděním. Lidé se dělí na dva tábory a s každým táborem se váže batoh konkrétních názorů na spoustu různých věcí. Jakoby ani nebylo možné mít různé názory na inkluzi ve vzdělávání, vztah k Čině, k islámu, k uprchlické krizi, k Evropské unii. Jakoby názor na jakoukoliv jednu věc z této množiny automaticky předurčoval postoje jedince i ke všem ostatním problémům. Kolik lidí si asi v posledních dnech muselo přiznat, že o Tibetu toho sice příliš neví, ale jasně cítí, že mu musí vyjádřit podporu.

Před mnoha lety jsem se na blogu zabýval něčím, čemu jsem říkal polarizace. Ztělesňovali ji v té době Paroubek a Topolánek, kteří se okázale nenáviděli a tuto nenávist přenášeli na celou veřejnost. Dnes máme jiné veřejně činné osoby, ale nenávist a dělení na dva tábory je zpět.

Nechci se tvářit, že stojím někde uprostřed a moje názory jsou “vyvážené” a “objektivní”. Nejsou. Myslím si, že jsem silně názorově vyhraněný. Taky nechci tvrdit, že jsem naprosto tolerantní k odlišným politickým názorům – nejsem; některé názory mě prostě rozčilují, ať dělám co dělám.

Vadí mi ale, že si “můj tábor”, tedy liberálně smýšlející lidé, velmi často vůbec neuvědomuje, že ve svém zápalu se dopouští naprosto těch samých faulů jako protistrana, a většinou vůbec nepřispívají ke zklidnění emocí, ale jen k dalšímu vyhrocení.

Dvě strany si velmi často nemají vůbec co vyčítat. Příklad:
“Cigáni nemůžou za vaše posraný životy.” Tohle heslo se stalo v liberálních kruzích velmi populární. Ale úplně stejně by se dalo vytvořit heslo “Příznivci Zemana nemůžou za vaše posraný životy.” Posedlost Zemanem a jeho příznivci začíná už být tak nesnesitelná, že vede až k výzvám typu “pojďme se teď domluvit, že nebudeme o Zemanovi mluvit.” Tento experiment je obdobou “teď minutu nemysli na slony” – následující minutu člověk nemyslí na nic jiného než na slony, protože se musí aktivně snažit na ně nemyslet – tedy na ně vlastně myslet. Je zaručeno, že tato snaha zcela selže.

Proč mi tohle vše vadí? Asi protože se v takovém prostředí mnohem hůře samostatně přemýšlí. Je velice obtížné mít na věc vlastní pohled, když se všude ozývají dva krajně vyhrocené argumenty, z nichž jeden je vždy takový, že mnohem blíže odpovídá niterné povaze člověka, a tedy vsugerovává, jaký názor na danou věc mít celkově. A od tohoto prvotního výkopu je cesta k naprostému zabarikádování se velmi krátká. Pro postoj, který je na počátku založený spíše na pocitech, si lidé velmi rychle vybudují vlastní racionálně znějící zdůvodnění a také velmi rychle dohledají nějaká podpůrná fakta, případně si fakta ohnou ve svůj prospěch.

Scott Alexander svůj článek končí konstatováním, že to není dobrý článek, spíše jen směsice pocitů. Jsem na tom podobně. V poslední době jsem stále více otráven aktuálními zprávami ani ne kvůli konkrétnímu dění, ale kvůli tomu, jakým způsobem se o tom debatuje. Snad poprvé opravdu upřímně závidím lidem, kteří nemají účet na Facebooku, protože tam se celý tento efekt ještě více zesiluje.

Facebook uvízl v debatním pravěku

Vzdělání má člověku nejspíše umožnit co nejlepší uplatnění ve společnosti. Teoreticky by mělo platit, že čím vyššího vzdělání nebo alespoň čím většího množství vzdělání člověk dosáhne, tím lépe by měl být ve společnosti uplatnitelný. Přestože někteří rádi tvrdí, že humanitní obory nacházejí uplatnění ve společnosti obtížně, opak je ve skutečnosti pravdou – absolventi humanitních oborů mají v porovnání s absolventy jiných oborů velmi dobré uplatnění na trhu práce. Statistiky dokládají opravdu pouze to, že čím více vzdělání člověk absolvoval, tím lepšího uplatnění může dosáhnout.

Zároveň mnoho lidí může doložit, že ideální čas na vzdělávání je v relativně mladém věku a ve starším věku už učení se novým věcem nejde člověku tak snadno.

Z výše uvedených předpokladů by se dalo dovozovat, že čas strávený na vysoké škole (nebo i na jakémkoliv jiném stupni vzdělávacího systému) je nejvhodnější věnovat studiu co největšího množství znalostí. Je to vhodné jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek, protože jen tak může jednotlivec přinést společnosti v budoucnu co největší užitek, protože bude při své činnosti pro společnost uplatňovat co nejširší množství znalostí a myšlenkových postupů.

Pokud bychom tedy měli uvážit, co je pro jednotlivce i společnost výhodnější – zda by si student měl při studiu přivydělávat brigádami, nebo by měl trávit více času studiem nad rámec základního povinného množství předmětů, případně akademickými či výzkumnými projekty, jeví se jako zřejmé, že je vhodnější to druhé. Každý by měl snažit se za dobu svých studií nabrat co největší množství vědomostí a myšlenek. Společnosti pak tento čas vrátí tím, že se uplatní na vyšší, kvalifikovanější pozici, vyjádřeno penězi pak na daních společnosti vrátí více peněz. Z pohledu společnosti studentova brigáda za minimální mzdu mnoho užitečného nepřinese – na daních se odvede státu minimum a o stejnou pracovní pozici se nejspíše uchází celá řada dalších lidí, kteří na trhu práce nemohou najít uplatnění v zaměstnáních vyžadujících vyšší kvalifikaci.

Dá se tedy přesvědčivě argumentovat, že je pro studenta i společnost výhodnější, když student nebude trávit svůj volný čas, víkendy a svátky nějakou nekvalifikovanou prací, ale naopak studiem. Zájem studentů i společnosti by měl být, aby se mohli studenti studiu věnovat co nejvíce.

Píšu o tomhle všem protože se v posledních dnech převalila českým Facebookem vlna silně negativních reakcí na komentář Matěje Stropnického. Ten chce, aby prodavači a prodavačky v obchodech byli zákonem chráněni a o svátcích měli vždy volno. Jedna studentka na jeho názor reagovala tvrzením, že svátky jsou časem, kdy je pro studenty ideální přivydělat si na nějaké brigádě. Matěj Stropnický na to reagoval tvrzením, že studenti by měli spíše než o práci o svátcích žádat o vhodné podmínky ke studiu.

Tento jeho komentář spustil záplavu opravdu silně negativních a velmi často dokonce vysoce nenávistných reakcí.

Měli by studenti pracovat o svátcích, nebo by se měli učit? Moje úvaha výše naznačuje, že by se měli spíše učit a je to v nejlepším zájmu jak jednotlivých studentů, tak i společnosti jako celku. Na druhou stranu je zde ale i realita dneška a v ní je pro mnoho studentů nejspíš opravdu bytostně nutné, aby si mohli při studiu přivydělat a svátky jsou časem, kdy nemusí docházet na přednášky ani semináře.

Jde tedy o dva různé pohledy, které ale nejsou nutně v rozporu. Oba jsou do značné míry pravdivé, zcela jistě ne absolutně – zjevně není možné říct, že jeden by byl naprosto vždy zcela pravdivý a univerzálně platný a druhý za jakýchkoliv podmínek zcela nepravdivý.

Dalo by se i přemýšlet o nějaké syntéze obou názorů – obchody by mohly mít možnost o svátcích zaměstnávat pouze a výlučně brigádníky. Nebo by mohly mít otevřeno pouze čtyři hodiny. Nebo nějaká jiná možnost.

Je ale zarážející, když si inteligentní lidé myslí, že jejich pohled na věc je absolutně a vždy pravdivý a musí dostat absolutní přednost před pohledy ostatních lidí, jejichž pohled na věc je naprosto chybný a špatný. Debaty by měly ideálně probíhat tak, že se nejdříve k tématu přednese několik různých pohledů na věc, a pak se bude debatovat o tom, proč je který pohled na věc více či méně relevantní, případně v jaké jiné situaci by byl který jiný pohled na věc více relevantní, případně zda by bylo přínosnější, kdybychom v té jiné situaci byli.

Přestože debaty na internetu existují tak dlouho jako internet sám a internet prošel velikým vývojem, vypadá to že debaty uvázly v debatním pravěku. Existuje sice několik projektů a iniciativ, které se snaží úroveň debat na internetu různými způsoby pozvednout, do hlavního proudu se ale žádná zlepšení prakticky vůbec nedostávají. Debaty na Facebooku připomínají debaty z dřevních dob internetu – jsou plné nenávistných osobních útoků.

Facebook se tímto tématem zabývá spíše ad hoc – v souvislosti s uprchlickou krizí bylo možné zaznamenat nějaká vyjádření, že by Facebook rád dělal pro zlepšení úrovně debat víc, jinak ale vše funguje při starém. Kdokoliv může napsat cokoliv a obsah se odstraňuje teprve až když víceméně porušuje zákony nebo když se vlastník stránky rozhodne, že se bude mazání příspěvku sám ve svém čase věnovat. Žádné prvky, které by debatu nějakým způsobem automatizovaně kultivovaly neexistují. Typická debata nejde směrem nahoru – neobjevují se stále zajímavější a stále více přínosné komentáře, které by posouvaly pohled na věc všech zúčastněných dál, naopak se objevují komentáře, které táhnou debatu dolů – do negativity, osobních útoků, mimo téma, do reakcí na reakce na reakce, a tak dále.

Rok 2015: Jde o pointu, ne o to, zda je to pravda

Rok 2015 byl rok hoaxů (= klamavých sdělení). Ne že by hoaxů bylo minulý rok o trošku více než jindy, vymyšlené a nepravdivé zprávy především dostaly úplně nový, někdy by se zdálo až šílený rozměr.

Redaktor serveru Washington Post se rozhodl zrušit pravidelnou rubriku kde dřív uváděl na pravou míru nové hoaxy. Proč? Protože se celá kultura hoaxů a falešných zpráv změnila. Zjistit, že něco není pravda je dnes velmi jednoduché, ale zdá se, že o to vlastně už mnoha lidem vůbec nejde.

V Česku jsme se setkali s výrokem Jana Wericha a mnoha dalšími vymyšlenými zprávami. Čeho si ale hned každý všiml je to, že spoustu lidí vůbec nezajímalo, že jde o vymyšlenou zprávu a reagovali zhruba takto: “nejde o to, zda se to opravdu stalo, důležitý je obsah a pointa.”

Dalším výskytem tohoto jevu jsou lži prezidenta Zemana, u kterých vůbec nevypadá, že by jeho příznivcům zjevné nepravdy nějak vadily.

Vznikla spousta falešných internetových profilů, například Jiří Ovčáček které šíří obsah který je na hranici mezi parodií a čiště klamavým sdělením. Přiznám se, že jsem smysl těchto různých stránek doteď příliš nepochopil. Ironizující obsah nebývá nikterak moc vtipný a pokud se někdo nachytá na klamavé sdělení tak to skoro nikdy nevede k nápravě (“máte pravdu, nechal jsem se nachytat, měl bych být více kritický k tomu jaké informace přijímám”), ale naopak velmi často pouze vede k utvrzení dotyčného v původním názoru (viz výše – “nejde o to, zda je to pravda, jde o pointu”).

Proč hoaxy vytvářejí ti, jejichž zájmem není, aby lidé hoaxům uvěřili, jsem zatím tedy nepochopil. Proč si vymýšlejí ti, jejichž zájmem to naopak je, k tomu je dobrých vysvětlení mnoho:

1. Ruská propaganda se údajně snaží “poplést ty, kteří usilují o zjištění pravdy, mnohonásobnými verzemi matoucího PR šumu. Taktikou je vytvořit co největší množství navzájem soupeřících narativů. Ve vzniklém chaosu unikne pravda. […] Je nutno vytvořit pluralitu narativů, aby šlo pravdu zamlžit. Za takových okolností lze pak zpochybnit i samotnou myšlenku, že vůbec existuje taková věc jako ‘pravda’.”

2. Jiná analýza ruské propagandy říká, že “protože informací je mnoho, jsou vzájemně rozporné, spotřebitelé mají sklon nevěřit žádnému ze zdrojů. Důvěru si ovšem lze získat tím, že nabídnete emocionální příběhy, které představují vítaný stimul. Konzumenti považují takové příběhy za ‘objektivnější’, protože více připomínají příběhy představované v populárních filmech, podle nichž lidé často modelují své vzorce prožívání.”

3. Jak jsem zde psal dříve, lidé se brání příjmaní názorů, které narušují jejich celkový pohled na svět.

4. Naopak každý z nás si fakta ohýbá tak, aby vše zapadalo do jeho představ.

Bude rok 2016 pokračováním těchto tendencí? Přál bych si, aby nebyl, protože by mě to časem nejspíš přivedlo k šílenství. Možná nastane nějaká změna v tom, jak lidé komunikují a místo smršti faktů (a falešných faktů) se začneme bavit o tom, co si lidé opravdu v hloubi duše myslí.

Politická korektnost: Punk je jinde

Na A2larm vyšel před několika dny článek Politická korektnost je největší punk snažící se vysvětlit přínosnost „politické korektnosti“ a podat ji jako jakýsi „punk“. Dovolím si tvrdit, že „punk je jinde“ a autorova obhajoba takzvané politické korektností je medvědí službou politické korektnosti a může být s klidem použita bojovníky proti politické korektnosti jako ukázka toho, že vše, co si o politické korektnosti mysleli a říkali, je vlastně pravda.

Článek se zabývá názorem, který by se dal formulovat takto: “Politická korektnost nám zakazuje o některých věcech mluvit.” Místo aby článek tento typicky konzervativní názor zásadně vyvracel, tak mu v podstatě dává za pravdu a přidává intelektuálské vysvětlení toho, proč je správné, že se o některých věcech některým způsobem nehovoří.

Slušnost není punk

Článek opakovaně tvrdí, že v případě politické korektnosti jde o “slušnost”. Rovněž tvrdí, že “politická korektnost bývá mnohdy neobratná, těžkopádná nebo legrační,” aniž by to doprovodil nějakými konkrétními příklady. Na jedné straně si článek bere na pomoc citace filozofa Bourdieua, na druhé straně jako příklady dobré praxe uvádí to, že se asiatům již běžně neříká “černá skvrna” a že se nepoužívá slovo “negr”.

V první řadě by bylo dobré si ujasnit, že nikdo na západě nepotřebuje rozjímat nad filozofickými texty, aby si ujasnil, že je správné nepoužívat slovo “negr”. Rovněž odpůrci politické korektnosti na západě ani jinde opravdu nebojují za to, aby mohli používat takováto hrubě rasistická a urážlivá slova. Punk je skutečně někde jinde.

Mnohem lepší článek o politické korektnosti vyšel na serveru Vox. Ten v první řadě problematizuje samotný pojem “politická korektnost”. Je s podivem, že článek na A2larm na jedné straně zmiňuje vliv jazyka a slov na (de)formování myšlení, ale na straně druhé se jen velmi málo brání používáni zavádějícího pojmu “politická korektnost”. Článek z Vox.com naopak dává slovní spojení “politická korektnost” několikrát do uvozovek a argumentuje, že se tento nespecifický pojem používá jako univerzální nálepka těmi, komu se hodí přehlížet některé jiné názory. Ba co víc, článek v nadpisu dokonce tvrdí, že nic jako politická korektnost vlastně neexistuje.

Naproti tomu stojí formulace z českého článku: “politická korektnost je legitimním aktivistickým prostředkem, který nepodceňuje sílu jazyka.” Zde se zcela potvrzují námitky konzervativců, kteří vidí politickou korektnost jako jakousi silovou ideologii. Jakoby opravdu šlo jen o jakýsi “aktivismus” ve vyhýbání se určitým slovům a následování této aktivistické ideologie zřejmě magicky udělá svět lepším. Právě liberální levice by se měla mít na pozoru před jakoukoliv ideologií a už vůbec by neměla budovat a hájit jakoukoliv ideologii vlastní.

Kde je punk

Onen “punk” nespočívá ve vyhýbání se určitým slovům. Jde o nahlížení na svět očima jiných lidí a zohledňování jejich vnímání daného problému. Výsledkem takového nahlížení pak není jakási umělá a neupřímná slušnost vůči “těm co jsou jiní”, tedy politická korektnost, výsledkem je spatření celé skutečné šíře daného problému a racionální uvědomění si toho, že určité pojmy a způsoby rozpravy jsou pro určité situace zcela nevhodné a neužitečné. Důvody pro tuto nevhodnost jsou pak v každé jednotlivé situaci zcela specifické – někdy vskutku může jít pouze o “slušnost”, ale často jsou důvody složitější. Punk spočívá v těchto specifických důvodech, nikoliv v úpravě slovníku a “slušnosti”. Článek na Vox uvádí jako příklad zpochybňování zaběhaných praktik používání slova žena členy LGBTQ komunity. Zjevně v tomto případě nejde ani tak o slušnost jako o zásadní otázky chápání genderu a sexuality.

Pokud se někdo zastává islamofobní rétoriky, zaštiťuje se svobodou slova a pokládá politickou korektnost za křivdu, není vhodnou reakcí tvrdit, že je třeba o Islámu a migraci hovořit slušně. To by znamenalo uznat, že vlastně nejde o to jaký je Islám nebo jaké příčiny a důsledky má současná imigrační vlna. Znamenalo by to vyklizení pozic z této debaty a přesun do moralizující roviny, která káže hlavně o všem a vždy hovořit slušně a podstatou věci se až tolik nezabývat.

A to je přesně to, co konzervativní pravice na liberální levici nenávidí: tendenci přehlížet problémy a zaštiťování se „slušností“ = „sluníčkářstvím“. Pokud někdo chce pochopit, proč tolik lidí sjednocuje odpor vůči tzv. „pražské kavárně“, nechť si otevře článek Politická korektnost je největší punk.

Je nutné se vrátit k pravé podstatě tohoto punku – tou je nahlížení na svět očima různých skupin lidí – vyznavačů Islámu, migrantů, sexuálních, etnických, náboženských, politických a jiných menšin. Ne protože chceme být „slušní“ vůči menšinám, což samo o sobě jistým způsobem implikuje nadřazenost většiny, ale protože chceme dosáhnout přesnějšího a lepšího chápání světa, než nabízí pohled očima většiny.

K dobru českého článku nutno připsat, že si alespoň nenechává vnutit pozici toho, kdo omezuje svobodu slova. Jsou to právě odpůrci politické korektnosti kdo omezují množství názorů ve společnosti tím, že některé nálepkují jako politickou korektnost, aniž by se zabývali tím, co se daný “politicky korektní” hlas snaží vlastně říci. Příčinou zde může být právě taková forma sdělení, která na prvním místě vyžaduje být slušný a nepoužívat určitá slova a teprve na druhém místě nabízí přínosný náhled na problém z jiné strany.

Fakta si každý ohne

Někdy v létě jsem si přečetl článek o ISIS, na základě kterého jsem si vytvořil názor na to, jak tahle organizace funguje. Následně jsem potom v různých diskuzích několikrát tvrdil, že ISIS nikdy nespáchá teroristické útoky v Evropě, protože to neodpovídá tomu, jak ISIS funguje. ISIS nyní provedl teroristické útoky v Paříži, tudíž jsem se evidentně ve svém názoru naprosto fatálně mýlil.

Hned na to jsem si ale začal vymýšlet důvody, proč vlastně tento útok dává smysl a je ve skutečnosti v souladu s tím, jak fungování ISIS chápu. Velmi rychle jsem rovněž objevil článek s názory jistého experta, který potvrzoval tyto moje úvahy.

Stalo se tedy to, že i když fakta zcela jasně ukazovala na to, že se mýlím, ohnul jsem si tato fakta tak, aby zapadala do mé původní celkové představy. Nebyl jsem sám. Lidé, kteří před útoky byli proti podpoře uprchlíků, jsou po útocích ještě více proti. Ti, kteří uprchlíky podporovali, je podporují ještě více. Lidé, co si myslí, že nejlepší obranou obyvatel je dát jim přístup ke zbraním, si to po útocích myslí také ještě více.

Ponechme stranou, kdo má pravdu, podstatné je totiž všimnout si toho, jak si každý ohne naprosto jakákoliv fakta tak, aby posílil své původní přesvědčení. Navíc se ukazuje, že lidé s vyšším vzděláním jsou schopni sami sebe mnohem snadněji přesvědčit o tom, že mají pravdu, protože jsou schopni mnohem rychleji dohledat taková fakta, která zapadají do jejich obrazu světa. Sám to na sobě pozoruji velice často.

V nedávném článku také o vlivu faktů jsem psal o tom, že se lidé silně brání tomu změnit názor pokud se útočí na jejich osobnostní hodnoty a celkové chápání světa.

Tyhle naprosto jednoduché zákonitosti fungování lidského uvažování bohužel v Česku chápe jen málokdo. Už jednu jsem si postěžoval, že šéfredaktor Britských listů chrlí články, kde Čechům nadává do rasistů a xenofobů, jako kdyby snad tento styl psaní měl přesvědčit někoho jiného než už přesvědčené.

Na Deníku Referendum vyšel velice pohotový článek, který jasně popisuje, proč jen mlátit někomu o hlavu fakty k ničemu nevede. To první, co ke článku šéfredaktor Patočka napsal je “Nesouhlasím ve všem” a diskuze pod článkem dává tušit, že se článek nejspíš zcela minul účinkem.

Jedna z hlavních a mnou oblíbených veřejných postav podpory uprchlíkům Jan Vrobel v poslední době sklouzává k vyjádřením, kde podobně jako islamofobové jen prezentuje silná vyjádření a fakta bez kontextu a obviňuje protistranu z toho, že to jsou hlupáci. Koho tím chce o čem přesvědčit?

Už bylo dost času na to vzpamatovat se z trochu šokující vlny xenofobie a rasismu. Házet přes barikádu náhodná fakta a vysmívat se protistraně do rasistů a xenofobů byla asi nutná prvotní panická reakce, bylo by už ale vážně na čase začít téma mít pod kontrolou.

Když fakta nestačí

Minulý rok vyšel na serveru The New Yorker článek I Don’t Want to Be Right a já jsem se nyní konečně rozhodl věnovat mu na svém blogu patřičnou pozornost. Nic za poslední rok totiž neovlivnilo mé myšlení a pohled na svět víc, než právě onen text.

Hlavní myšlenka je následující: Fakta a objektivní informace překvapivě často nemají na názory lidí vůbec žádný vliv. A kdy že se lidská mysl nejvíc vzpouzí tomu změnit názor na základě objektivních informací a faktů? Především tehdy, pokud je daný názor nějak spjatý s celkovým vnitřním přesvědčením či identitou daného člověka.

Článek popisuje konkrétní vědecké studie, které lidem předkládaly fakta a skutečné příběhy, aby se pak zjistilo, že tyto objektivní informace vůbec nijak postoje lidí ke sledovaným problémům nezměnily.

U některých nepodstatných problémů nám změnit názor nečiní problém. Pokud například špatně vyložíme nějaký fyzikální jev a někdo, kdo rozumí fyzice, nás opraví, nebude nám problém přiznat chybu a změnit své chápání.

Pokud ale například jde o nějaký hojně diskutovaný politický problém, pak objektivní informace vedou ke změně názoru spíše jen tehdy, když předem sympatizujeme s tím „správným“ politickým proudem, tedy tím, v jehož prospěch hovoří prezentovaná fakta.

Pokud je naše přesvědčení slabé, zahodíme naše stávající přesvědčení a přijmeme nová fakta a nové přesvědčení. Pokud je naše celkové přesvědčení silné, spíše ignorujeme fakta a zůstaneme u svého stávajícího přesvědčení.

Psychologický pohled nám dále umožňuje tomuhle porozumět ještě o něco lépe. Když lidé cítí ohrožení svého vlastního já, tak mají větší odhodlání tomuto ohrožení vzdorovat – například odmítnutím nepohodlných faktů, ale i jinak.

Pokud ohrožení vlastního já takto doopravdy funguje, pak by mělo být v praxi snadnější přimět lidi změnit názor, pokud jejich vlastní já předtím nějak posílíme.

A skutečně se potvrdilo, že takto lidská psychika funguje. Pokud testovaní lidé byli nejdříve vybídnuti, aby si oživili vzpomínku, kdy byli na sebe pyšní, pak byli měřitelně více otevřenější nezaujatě nahlížet na politicky vyhraněné problémy. Dokonce stačí tu samou otázku položit dvakrát, jen před druhým dotazem nechat člověka posílit vlastní já nějakou pozitivní vzpomínkou a podruhé už na zcela identickou otázku odpoví více objektivně.

Příklady z praxe

Původní článek uvádí konkrétní příklady z původních vědeckých studií – téma očkování, zdravotnictví, apod. Závěry článku se ale samozřejmě dají promítnout na nepřeberné množství dalších situací v životě. Kdy naposledy jste se snažili někoho o něčem přesvědčit, tasili jste jeden objektivní fakt za druhým, ale osoba na druhé straně stále trvala na svém, protože přiznat opak by se příčilo všeobecnému přesvědčení dotyčného?

Možná jako já máte rádi texty, které přinášejí objektivní fakta. Ale určitě každý už se přistihl, že musel vynaložit mnohem více odhodlání začíst se do článku, o kterém bylo zjevné, že bude přinášet fakta z opačné strany pohledu.

Debata o kouření v restauracích se v ČR vede především ve vyhraněné politické rovině toho, zda by měl stát majitelům zasahovat do jejich soukromého podnikání. Odpůrci zákazu neargumentují vyvracením faktů, ale tím, že mají své vnitřní přesvědčení, že takové zásahy nejsou správné a tato nesprávnost stojí nad jakýmikoliv fakty o všeobecných pozitivech takového opatření.

Na blogu se věnuji těžbě v Karviné a průmyslu na Ostravsku a sleduji diskuze o špatné kvalitě ovzduší v regionu. Přes jakákoliv fakta v nich lidé nakonec argumentují jistým stále stejným způsobem.

Karvinou nebo Ostravu v podstatě nelze milovat, pokud člověk nemiluje hornictví nebo výrobu oceli. Vždyť Ostrava je ocelové srdce republiky a Karviná zkrátka a dobře je hornické město. Jeví se jako velmi problematické stavět se kriticky k výrobě oceli nebo koksu v Ostravě nebo těžbě uhlí v Karviné a přitom se prohlašovat za Ostravana nebo Karviňana.

Kritizovat průmysl pak totiž znamená nabourávat svou vlastní identitu, vyvolávat v sobě jakýsi vnitřní nepohodlný rozpor, odtržení od své domoviny. Pro mladé lidi je snadnější své rodné město opustit a vyřadit ho ze své identity, než se pokoušet bolestně překonávat jakési vnitřní rozpory.

Jaké si z toho vzít poučení?

Pokud se snažíte někoho o něčem přesvědčit, neinvestujte veškerou svou energii do shromažďování nepřeberného množství faktů.

Pokud předkládáte nějaká fakta, ujistěte se, že je podáváte v takové formě, která neútočí na identitu, přesvědčení či vnitřní hodnoty lidí, ke kterým promlouváte.

Dívejte se na věci očima druhých lidí. Snažte se pochopit, proč dávají přednost tomu dívat se na daný problém jiným úhlem pohledu. I jiný úhel pohledu umožňuje uznat existenci odvrácené strany mince.

Posilujte v lidech jejich pozitivní smýšlení o sobě samém. Pozor ale na manipulaci, držte se etických zásad.