Kolik lidí čte JAB? Co blog na iDnes?

Občas se mně někdo zeptá, kolik lidí tenhle blog čte, a jestli nechci psát na nějakém viditelnějším místě.

K první otázce přináším pár porůznu vybraných čísel z Google Analytics.

Poslední měsíc: 1109 návštěv, 817 unikátních návštěvníků, 1500 zobrazených stránek.

Průměrně blog každý den navštíví něco okolo dvaceti návštěvníků. Na začátku června jsem se pokusil návštěvnost vyšroubovat co nejvíce to šlo – napsal jsem několik atraktivních článků za sebou a odkazy na ně sdílel na sociálních sítích. První den návštěvnost vyskočila na 170 návštěvníků, druhý den byla ještě 120, a pak se zase vrátila na původní úroveň.

Nejčtenější článek: Zákaz kouření v restauracích: Manifest militantního nekuřáka, 220 přečtení. Pozn.: Trochu mne mrzí, že to byl nejčtenější článek, protože to podle mne nebyl dobrý článek – trochu napravit jsem se to snažil zde, ale ten článek už četlo jenom pouhých 27 lidí. Že byl zmíněný článek nejčtenější si vysvětluji pouze tím, že má velice provokativní titulek a téma se široce diskutuje a potřebu vyjádřit se k němu má skoro každý.

Druhým nejčtenějším článkem se stal článek Pražští vědci: lokální topeniště ani doprava v Radvanicích-Bartovicích “nemají zásadní vliv”, což mne velice těší – šlo o téma, kterému se dlouhodobě věnuji, a prezentovaná zjištění jsou veskrze zásadní.

Další články jsou na tom víceméně stejně, ze starších článků je stálicí článek vysvětlující rozdíl mezi imisemi a emisemi – zde patrně největším zdrojem bude Google.

Proč nepřesunu blog jinam, třeba na iDnes?

Je pro to mnoho důvodů, mezi největší asi patří čtenáři. Během psaní velice přemýšlím o tom, jak každou myšlenku pochopí čtenář, a mám jistou představu o profilu běžného čtenáře svého blogu. Z čtenářstva na iDnes mám pocit, že by tam mé články nezapadly, že bych neuměl napsat článek tak, aby tamější čtenáře zaujal nebo donutil k zamyšlení. Mám pocit, že spousta lidí tam chodí proto, aby si přečetla to, co chce slyšet, nikoliv to, co je donutí se nad něčím zamyslet. I když není radno si dělat obrázek o čtenářích na základě té částí z nich, která nevydržela nutkavou potřebu něco napsat do diskuze.

Tak jako tak, u čtenářů zde na tomto blogu vím, že znají mé předchozí články, a že tak trochu rozumí, z jakého úhlu se na věci dívám. Často je tak psaní článků o něco snažší – existuje nějaký nápomocný kontext.

Každopádně o možnosti psát na nějakém exponovanějším místě v poslední době často přemýšlím – přinejmenším bych takovou cestou rád našel lidi, kteří píšou podobně zaměřené blogy – klidně i opačného názorového směřování – rád bych si sám něco zajímavého přečetl.

Čechy v ČR nechceme: Na hrubý pytel hrubá záplata

  • “Když máš ty cigány tak rád, tak se k nim nastěhuj”
  • “My je tady nechceme, ať jdou a založí si svůj stát jinde”
  • “Nejsem rasista, jednou jsem znal slušného cikána, děti posílal do školy … ale většina dnešních cigánů, to je hnus”.

Tyto a podobné výroky dnes a denně po tisících vznikají na českém internetu ve všelijakých diskuzích. Kdo ještě žádný takový komentář neviděl, asi nikdy nevstoupil do diskuze na nějakém z velkých českých webů – např. idnes, novinky, aktuálne.cz, apod. Člověku, který nemá rád rasismus a xenofobii je z toho blbě, a pokud na tyto výpady zkusí v takové diskuzi reagovat, je ubit množstvím a silou agresivních protireakcí a nadávek. Velice snadno taková situace způsobí frustraci a mlčení slušné části lidí.

Tedy, až donedávna. Až do chvíle, kdy se autoři webu Čechy v ČR nechceme rozhodli přesunout na Facebook. O co jde? Autoři stránek výborným způsobem parodují rasismus těch, kdo ho většinou generují – těch, kdo pronášejí rasistické paušalizující výroky na adresu skupin, do kterých sami nepatří. Autoři webu publikují jinde zveřejněné články, které mluví o něčem negativním na některých obyvatelích České republiky – Češích (ve smyslu státní příslušnosti) a dodávají k těmto článkům své paušalizující komentáře o všech Češích, identické s typickými rasistickými komentáři, které každý zná odjinud. Ilustrativní příklad rétoriky zde – Čechy v ČR nechceme!.

Přesunem na Facebook se stalo pochopitelně to, že stránky získaly na oblibě, a přilákaly další různé typy lidí. Přílákaly ty, kteří celý vtip vůbec nepochopili, a táží se, “jak by jako ČR mohla existovat, kdyby v ní nebyli Češi? V Itálii jsou Italové, v Německu Němci, jak si to jako představujete?” Jejich komentáře jsou snad ještě lepší, než pointa celého webu. Pak jsou lidé, kteří jsou zmatení – netuší, zda tyto stránky provozuje nějaká skupina Romů, nebo autonomních Moravanů, nebo snad cizinců – Čechů – žijících v zahraničí. Takoví to nejspíš nikdy nepochopí…

Co je ale zcela nejlepší, a mně osobně činí největší potěšení, jsou různí rasisté, xenofobové a nejspíš i někteří neonacisté, které tyto stránky rozčílily k nepříčetnosti, a do diskuze přišli nadávat a spílat. Na takové pak ostatní fanoušci stránky reagují jednoduše – jejich vlastní medicínou. Tedy, například komentářem “Když máte ty Čechy tak rádi, tak si je nastěhujte k sobě domů.” Stát se na chvíli internetovým trollem a dohnat nějakého primitivního rasistu k nepříčetnosti jeho vlastními praktikami je opravdu výborný pocit.

Nic ale netrvá věčně.

Název stránky (jak webové, tak i Facebookové) je parodií stránek typu Cikány v ČR nechceme, a dalších (Islám, …). Člověk by tedy čekal, že pokud už bude Facebook nějak zasahovat, a některé stránky s tzv. nevhodným obsahem rušit, nejdříve to budou ty skutečně rasistické a patrně zákony ČR porušující stránky o Romech, Islámu, apod.

Chyba lávky.

Trvalo to jen pár dní, a Facebookové stránky Čechy v ČR nechceme jsou zrušeny.

Osobně si dovolím tipnout, že dohnaly k nepříčetnosti tolik neonacistů, že tito se mezi sebou domluvili a hromadně mačkali tlačítko Report pro hlášení nepřípustného obsahu, až to nějaký administrátor, nechápající pointu protirasistického sarkasmu, nevydržel a stránky zrušil.

Měla by to být výzva pro všechny slušné lidi naprosto podobným způsobem zareagovat – použít tlačítko Report právě proti těm stránkám, které tyto parodovaly. Stav, kdy skutečně rasistické stránky fungují dál, a ty parodující byly zrušeny, je dosti absurdní.

Na závěr si dovolím dodat, že autoři “Čechy v ČR nechceme” někdy šli opravdu daleko – např. komentáři jako “Češi do plynu”. Myslím, že míra rasismu v ČR si zaslouží i takto velkou kontroverzi, ostatně stačí použít internetový vyhledávač ke zjištění, kolikrát lze na internetu najít tento výrok adresovaný Romům. Tedy, přestože se stránky pohybují občas tak trochu na hraně, je to jedině dobře – jedině velká provokace a zviditelnění absurdnosti opravdu všech hanebných výroků je tou cestou, jak rasismus zcela zesměšnit a časem pohřbít, jako něco krajně pitomého.

Více:

Seďa: 2 a 2 nejsou 4, na svém názoru trvám

Přestože lidé z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze rozbili na prach argument používaný poslancem Antonínem Seďou o “dostatečnosti” kvality vzduchu v kuřáckých restauracích, poslanec Seďa dál trvá na svém.

V reakci na mail, kde jsem ho informoval o detailech a výsledcích tohoto výzkumu a doporučil, že by tedy neměl tento reálnými daty vyvrácený argument používat, mi mezi jiným odpověděl následující:

“Na svém názoru trvám a budu jej veřejné sdělovat.”
Antonín Seďa, ČSSD

Místo podložení svého tvrzení konkrétními důkazy zdůvodňuje své stanovisko takzvanými “různými analýzami”. Pana poslance jsem požádal o dodání, kterými pracemi má svůj argument konkrétně podložen. Doposud mi neodpověděl.

Jednou jsem narazil podivína, který tvrdil, že výsledek matematické rovnice je jen věcí názoru. Antonín Seďa lpěním na tvrzeních, která byla vědecky úspěšně vyvrácena dělá něco velice podobného.

Antonín Seďa mele nesmysly o kouření v restauracích

Poslanec za ČSSD Antonín Seďa se v souvislosti s navrhovaným zákazem kouření v restauracích nechal slyšet, že: “V současné době, kdy jsou moderní klimatizační jednotky, tak i když prostory nejsou oddělené, kouř škodí v menší míře. Proto si myslím, že současná úprava je dostatečná.

Podívejme se, co na Seďovy domněnky říká vědecký výzkum. Zdrojem zde bude vědecký článek Koncentrace aerosolu v kuřáckých a nekuřáckých sekcích restaurací a barů Tomáše Tesaře a Martina Braniše (PřF UK), publikováno v Ochrana ovzduší 4/2012. Článek popisuje výsledky měření koncentrací PM2,5, tedy toho mikroskopického prachu, který proniká dýcháním až do plic a váže na sebe a transportuje tak do plic, případně dále skrz krevní řečiště do téměř všech orgánů další nebezpečné a rakovinotvorné látky.

Vědci měřili toto znečištění ovzduší v 57 restauracích, s třemi různými stupni stavebního oddělení kuřáckých a nekuřáckých sekcí: od zcela stavebně oddělených, přes oddělené přepážkou, až po stavebně neoddělené – kuřácká a nekuřácká sekce v jedné místnosti. Měřilo se i v 10 objektech nekuřáckých. Měřené hodnoty jsou srovnány s ovzduším venku před restaurací. Jaké jsou závěry:

  • U neoddělených částí nebyl mezi sekcemi prakticky žádný rozdíl (1,1x vyšší podíl v kuřácké sekci). Oproti venkovnímu prostředí se jednalo o 30násobnou koncentraci.
  • U sekcí oddělených přepážkou byla koncentrace v kuřácké sekci 1,7x vyšší než v nekuřácké, a asi 14x vyšší než venku. Nekuřáci v těchto typech restaurací dýchají zhruba osmkrát vyšší koncentrace, než by dýchali venku.
  • U restaurací se skutečným stavebním oddělení nekuřácké sekce byly koncentrace stále ještě 6,2x horší, než venkovní.
  • U zcela nekuřáckých restaurací je rozdíl mezi venkovním vzduchem a vzduchem uvnitř sotva patrný – v průměru jen 1,1x vyšší koncentrace, v mnoha případech dokonce čistější ovzduší, než venku.

Co z toho plyne pro vyjádření poslance Seďi? Že říká vyložené ničím nepodložené nesmysly. Pokud se venkovní koncentrace PM2,5 zpravidla pohybují jen kousek pod hranicí limitu, od kterého začíná jít o zdraví, pak šestkrát, resp. osmkrát, resp. třicetkrát vyšší koncentrace oproti venkovnímu prostředí rozhodně nelze považovat za “dostatečně” nízké. Za “dostatečnou” úpravu lze na základě těchto čísel objektivně považovat pouze a jen plošný zákaz kouření ve všech restauracích.

Článek dále zmiňuje tyto vědeckými studiemi podložené teze:

  • Jakkoliv intenzivní bude odstraňování tabákového kouře vzduchotechnikou či větráním, prakticky neexistuje taková výměna vzduchu, která by efektivně odstranila veškerý tabákový kouř a chránila tak dostatečně před pasivním kouřením, čímž by zaručila zdravé vnitřní prostředí za přítomnosti kouření.
  • Výzkumy ukazují, že parametry ventilace by musely odpovídat “větrnému tunelu” nebo podobně vysoké rychlosti výměny vzduchu, aby bylo dosaženo koncentrací polutantů blížících se limitům znečištění vnějšího vzduchu.
  • Kouř vycházející z odložené cigarety je mnohem nebezpečnější, než kouř, který vydechuje kuřák.
  • Drtivá většina vědeckých prací dokládá, že neexistuje žádný negativní ekonomický dopad legislativních úprav se zaměřením na zákaz kouření v pohostinství, navzdory všeobecným obavám.

Další efekty:

  • Podle lékařů klesl v zemích, kde se přestalo kouřit v restauracích, počet infarktů v průměru o 17 procent. (ČT24)
  • Zákazy kouření snižují počet předčasných porodů (Aktuálně.cz)

Singapur a Moravskoslezský kraj

Česká i světová média jsou plná zpráv o silném smogu v Singapuru (zde, zde, zde).

V Singapuru je rekordní 24 hodinová koncentrace PM2.5 z uplynulých dní rovna 278 µg/m3 (zdroj). Jak velké je to číslo?

Dne 25. 10. 2010 bylo v Ostravě-Zábřehu dosaženo koncentrace 401,8 µg/m3, podobně na ostatních ostravských stanicích byla daleko překročena hranice 300. V roce 2012 se potom Ostrava-Radvanice přiblížily Singapurské hodnotě číslem 265,6 a Věřňovice dosáhly až na číslo 355,8 µg/m3 (zdroj).

Problém Singapuru je především v tom, že tato extrémní koncentrace se tam pravděpodobně bude držet několik dní, což bude mít fatální a okamžitý vliv na zdraví mnoha lidí. Moravskoslezský kraj takto vysoké koncentrace dosahuje spíše jen nárazově. Zato ale jindy často trpí o něco nižšími, ale mnohem déle se nezlepšujícími rozptylovými podmínkami, především v zimě.

Mladí, moderní, pravicoví … a bez úsudku

K běsnění některých mladých internetových pravičáků. To zajímavé je na konci článku…

Že HDP, jakožto měřítku pokroku společnosti, má své chyby, se ví. Jednou z největších chyb je to, že například tragická dopravní nehoda způsobí růst HDP – protože je potřeba odstranit zničené vraky aut, opravit poškozená svodidla na cestě, provést pohřeb, apod. – budou vyrobeny nové věci a služby, které by jinak nevznikly, a HDP tak stoupne. Jiné příklady například viz Wikipedie.

Podobně je to i s nedávnými povodněmi – lze jednoznačně tvrdit, že odstraňování škod po povodních bude mít pozitivní vliv na HDP. A pokud se stav ekonomiky měří především pomocí HDP, lze stejně dobře tvrdit, že odstraňování škod po povodních může pomoci ekonomice. Není nic překvapivého, že se v tomto směru vyjádřil i ministr financí Kalousek. Ten tak poprvé po dlouhé době veřejně připustil utrácení veřejných prostředků “nad rámec”.

Že to udělal až teď je poněkud zvláštní, jelikož Mezinárodního měnový fond, kterým se Kalousek tak vehementně oháněl a zdůvodňoval jím nutnost škrtů, už delší dobu mnoha zemím říká, že je čas škrtat méně, a začít i nějaké peníze utrácet: viz doporučení MMF pro Španělsko, Řecko, Velkou Británii, Portugalsko a Německo a i pro Českou republiku. Povodně tak byly pro Kalouska jakýmsi spouštěcím mechanismem pro změnu, a země se snad začne dostávat z recese.

V aktuálním rozhovoru stínový ministr financí Mládek k paradoxům fungování HDP a ekonomiky poznamenal, že “Odstraňování škod může pomoci ekonomice”. K obratu od škrtů k obnovení ekonomického růstu, pro nějž byly spouštěcím impulzem právě povodně, pak ještě poněkud ironicky dodal, že “povodně absurdně pomohou celé zemi [protože] vláda […] jimi zdůvodní ústup od svých ideologických manter, že prioritní je v době krize škrtání a drastické snižování dluhů.” Je to tvrzení možná vzhledem k povodním necitlivé, ale jak potvrzuje i samotný MMF, je pravdivé. Ostatně není to Mládek, kdo téma povodní takto zneužil, je to právě Kalousek, pro kterého povodně slouží jako záminka začít s ojediněle vysokou recesí něco dělat.

Zdánlivě banální tvrzení, která by každý bez zájmu přešel – neříká se nic nového, ani objevného. Internetově aktivní příznivce pravice avšak tyto veskrze neškodné výroky rozčílily k nepříčetnosti. Pokud něco říká levicová ČSSD, zdravý úsudek jde hned stranou a je potřeba za vším vidět něco hrozivě odpudivého. Posuďte sami:

Air Silesia: Žádné velké objevy

Před rokem a půl jsem naivně doufal, že projekt Air Silesia, měřící znečištění ovzduší zároveň na české i polské straně, řekne, odkud se znečištěné ovzduší vlastně bere. Jen o pár měsíců později mi už ale bylo zřejmé, že takové odpovědi tento projekt nemůže dát.

Projekt Air Silesia právě skončil a publikuje do světa všechna svá zjištění. Nic zásadně nového a objevného se ale nedozvídáme. V bodech:

  • znečištění prachem je na české i polské straně stejné (pozn.: lidé z VŠB-TÚ s touto interpretací nesouhlasí: viz zde)
  • limity pro benzo[a]pyren jsou překročeny u nás mnohonásobně (5 až 10krát), na polské straně ještě jednou tolik (10 až 20krát)
  • na polské straně je ve vzduchu více SO2, z čehož se usuzuje, že tamější znečištění je především z lokálních topenišť, kde lidé topí nekvalitními palivy s vysokým obsahem síry
  • z čeho je znečištění na české straně, o tom se toho příliš nedozvídáme (pozn.: závěry o původcích znečištění Air Silesia údajně dělá, viz zde)
  • smogové situace způsobují především změny teplot a náhlé ustání větru
  • vliv směru větru je pro smogové situace spíše “doplňkový”, nedá se říci, že by znečištění odněkud znenadání přicházelo
  • většinové proudění větru je z Česka do Polska
  • v topné sezóně, v době největších smogových situací, proudí vítr převážně z Polska do Česka
  • celková výměna znečištění je tak 50 na 50

Tato zjištění nejsou obecně nová – o většině jsem se již dříve zmiňoval na tomto blogu. Celkově tak projekt nepřišel na nic výrazně světoborného. Nejspíš alespoň trochu umírní emoce politiků, kteří se vymlouvají na to, že znečištěné ovzduší přichází z Polska. Tuto domněnku výzkum nepotvrdil.

Skutečná praktická a nová zjištění si tak osobně slibuji od zcela jiných výzkumů.

Zákaz kouření v restauracích někteří nechtějí z principu

Můj předchozí článek o zákazu kouření v restauracích nebyl příliš dobrý – myšlenky na toto téma jsem neměl zatím vůbec uspořádané, a tak i samotný článek byl neuspořádaný. Nerad vydávám dodatky a komentáře typu “jak jsem to vlastně myslel”, na to jsou experti čeští politici. Pokud se někdo neumí vyjádřit správně napoprvé, neměl by se veřejně vyjadřovat vůbec. Můj blog ale slouží i mně samotnému k urovnávání si svých myšlenek, a tak se někdy zkrátka stane, že se raději rozhodnu vydat článek, se kterým nejsem i přes veškerou snahu spokojen, a pak o něm přemýšlím dál.

O co mi šlo? Hledal jsem vnitřní rozpor a nesoulad v některých argumentech. Lidé by se podle mého měli chovat racionálně a měli by umět vysvětlit své postoje. Klidně ať stokrát nesouhlasí s mými závěry, ale ať používají argumentaci, která dává nějakou logiku. Pokud lidé něco chtějí, měli by zdůvodnit, proč to chtějí, proč si myslí, že to má pro ně nějakou hodnotu, a proč má něco větší hodnotu, než něco jiného.

Nemyslím si, že je možné lidem něco nařizovat. Nejsem z těch, kdo by chtěl kouření silou mocou v restauracích zakazovat, protože by to snad bylo “pro ty hloupé lidi dobré, i když si to neuvědomují”. Taková řešení většinou nemají dlouhého trvání, protože lidé nakonec vždy dosáhnou toho, co skutečně sami chtějí. Raději budu donekonečna s někým diskutovat, až dokud nepochopím, proč se mnou nesouhlasí, než abych využíval síly většiny, diktatury “mocnějších” nebo “chytřejších”.

Po vydání článku jsem diskutoval se zastánci kouření v restauracích zde i mimo blog. Vždy jsme došli k tomu samému argumentu, jaký jsem se snažil zpochybňovat v původním článku – stát prý nemá podnikatelům nic nařizovat, ti mají mít možnost dělat si, co chtějí. Na to samozřejmě existuje spousta klasických protiargumentů, jako například že stát už teď nařizuje kde co, a tohle není nic zásadně mimo mísu. Tím směrem se ale vydávat nechci. Mě zajímá, proč konkrétně je tento princip pro některé lidi tak hodnotný.

Lidé něčeho dosáhnou pouze tehdy, když to opravdu chtějí. A lidé většinou něco chtějí proto, protože to má pro ně nějaký užitek. To je základní ekonomická poučka a princip obchodu: výměna něčeho za něco jiného za účelem zvýšení užitku.

A tak se stále dokola ptám, jaký užitek má nezákaz kouření v restauracích. Bohužel, konkrétní odpovědi se stále nedočkávám. Pro některé lidi je to zkrátka tak důležitý princip, jako je pro jiné lidi princip základních lidských práv – ten princip měl pro spoustu lidí na světě takovou hodnotu (užitek), že se rozhodli ho kodifikovat v nejedné ústavě.

Ptám se tedy, jak je možné, že má tento princip tak vysokou hodnotu, že nejen, že jí obětujeme všechna pozitiva zákazu kouření v restauracích (nižší úmrtnost, nižší nemocnost, tím pádem nižší výdaje na zdravotnictví, nižší počet předčasných porodů, větší tržby mnoha restaurací, tudíž větší ekonomika). Tím to totiž nekončí. Hodnota toho principu je navíc pro některé lidi tak obrovská, že dokonce ani nejsou ochotni se začít bavit o tom, jaká pozitiva zákaz kouření v restauracích má – jako kdyby na opačné straně vah bylo nekonečně těžké protizávaží, a je tedy zcela irelevantní, s čím to srovnáváme.

To je to, s čím mám problém. Proč se lidé, kteří by vše řešili volným trhem, najednou brání přemýšlení o tom, co a proč má pro ně jakou hodnotu.

Celá debata je samozřejmě složitější než tohle zestručnění, ale většinou, když se opravdu snažíme dobrat k jádru problému, tak to skončí právě na tomhle.

Nerozumím tomu.

Poznámka na závěr: Jako protipříklad jsem uváděl skupinu lidí, která se dohodne na nějakých pravidlech uvnitř své skupiny – jsou to svobodní jedinci, a tak se přece můžou dohodnout na čem chtějí, systémem, jaký si sami vyberou – třeba na zákazu kouření v restauracích. Tento argument byl vždy schválen – ať si jednotlivci dělají co chtějí klidně i ve skupině. Ale jakmile jsem tuto skupinu zobecnil na stát, ihned to byl problém – zde už jednotlivci nemají nárok se společně na něčem domlouvat.

Paterčata a sociální dávky

V souvislosti s prvními českými paterčaty se opět vynořují názory, často argumentované rasistickou rétorikou, že díky jakýmsi “dávkám” si tato rodina bude žít takzvaně nad poměry bez vlastního přičinění. Tento názor si zaslouží menší rozbor, který sice díky internetu není vůbec těžké udělat, ale průměrný český rasista se většinou zjišťováním faktů moc neobtěžuje. Na jaké množství peněz má tato rodina vlastně nárok?

Začněme oněmi mýtickými přídavky na děti

V této kalkulačce serveru peníze.cz můžeme celou situaci naklikat: 5 dětí do 6 let, dva dospělí. Měsíční příjem rodiny se jeví jako irelevantní, ať toto poslední pole vyplníme jakkoliv v rozmezí 0 až 36 000, výše přídavku na děti bude vždy 2500 Kč. Tedy, i kdyby manžel přišel o práci a matka během rodičovské nepracovala, dostane na tomto příspěvku rodina 2500 Kč za měsíc, tedy zhruba 80 korun za den. Jako člověk, který toho nesní nikterak moc, si dokážu představit, že bych z těchto peněz s bídou nakrmil sám sebe, kdo by krmil mých pět dětí je mi záhadou.

Dále tady máme rodičovský příspěvek

Opět je sice k dispozici kalkulačka, ale zde toho k počítání moc není – rodina má nárok nejvýše na 11 500 korun měsíčně, a to jen v případě nejrychlejšího možného čerpání. V případě čerpání po dobu čtyř let celková částka 220 000 představuje příjem 4583 korun měsíčně.

Dále zde máme dávky v hnotné nouzi
U těch se praví, že “Nárok na dávku nevznikne, pokud je příjem za předcházející tři měsíce vyšší než trojnásobek životního minima žadatele či společně posuzovaných osob.” Životní minimum si můžeme pro tuto rodinu snadno spočítat zde a dojdeme k číslu 14 670. Pokud tedy otec vydělává v průměru více než 14 670 měsíčně, ztrácí rodina celkově nárok na tyto dávky. Pokud ne, úřad velice detailně zkoumá, jaké jiné příjmy rodina má, jaký majetek vlastní, a zda rodině dovolí se alespoň přiblížit k dorovnání jejich příjmů k této částce.

Pokud by se otec rozhodl, že je lepší dát výpověď, získal by na podpoře v nezaměstnanosti v závislosti podle svého dosavadního příjmu něco v rozmezí 6750 měsíčně (při předchozím příjmu 15 000) až 11 250 (při předchozím příjmu 25 000). Nejdůležitější fakt je, že tuto podporu by dostával jen po dobu pěti měsíců, a jen za podmínky, že bude shánět další práci na úřadu práce.

Poslední dávkou, které jsem si vědom je příspěvek na bydlení, který by pokryl nějakou část nákladů na bydlení – tedy konkrétně část nájmu bytu, ve kterém rodina bydlí.

Rodina má ještě samozřejmě nárok na jednorázové porodné, což bude činit 19 500, bez ohledu na počet narozených dětí – od dvojčat a více je výše této jednorázové výplaty stejná.

Za pozornost stojí, kolik z výše uvedených “dávek” je časově omezených či přímo jednorázových, a různými dohady o dokazování s patřičnými úřady podmíněných. Jedinou dlouhodobou “sociální jistotu”, kterou rodina má, je tak 80 korun neboli jedna stravenka denně z přídavků na děti.

Za sebe mohu prohlásit, že bych pět dětí a jednu dospělou ženu z takovýchto peněz živit nikdy nechtěl, a nevím, jestli bych takovou situaci psychicky ustál. Jestli se město snaží této rodině pomoci lepším bytem a chůvami, je to určitě pěkné, ale stále to neřeší jistě velice komplikovanou finanční situaci – ať už otec pracuje, nebo ne. Ze zpráv vyplývá, že zatím ano.

Rasismus k dětem, které se zatím stihly teprve jen narodit, je něco tak odporně nechutného, že to ani na svém blogu nehodlám komentovat.

K tématu sociálních dávek: Lánský: Kdo zneužívá sociální dávky

Zákaz kouření v restauracích: Manifest militantního nekuřáka

To, že se kuřáci vymlouvají na svobody někoho jiného, naznačuje, že už by sami pro zákaz kouření v restauracích možná byli. Pokus o rehabilitaci pojmu svoboda.

Ilustrativní tvrzení: Provozovatelé restaurací mají mít svobodu vybrat si, zda jejich podnik bude kuřácký nebo ne. Nemůžeme jim to nařizovat, tak jako jim nenařizujeme, jaké jídlo mají vařit.
Protiargument: Ve skutečnosti provozovatelé restaurací v tomto žádnou svobodu nemají. Pokud by si mohli vybrat, kouření by zakázali, protože nikdo nechce pracovat 8 hodin denně ve zcela zakouřeném prostředí. Jak je ale teoreticky i prakticky prokázáno, mnoho restaurací nemůže zakázat koření, protože by zůstaly samy jako kůl v plotě a zkrachovaly by. Stálo by to za pořádnou analýzu toho, na čem je vlastně založen byznys většiny českých restaurací, a proč je jejich jedinou možnou volbou kouření povolovat. Tak či onak, provozovatelé restaurací nemají “svobodu povolit kouření”. Naopak jsou nesvobodně držení jako rukojmí kuřáků – musejí snášet jejich kouření, i když by se jim více líbil jiný stav. Kuřáci tak svým osobním zájmem neomezují jen nekuřáky, ale i majitele restaurací, jejichž svobodou tak často rádi argumentují.

Svoboda je vůbec dvojsečná zbraň. Jak popsal Tožička, i ta nejvíce individualistická obhájkyně osobní svobody Ayn Rand připouští jako jednu ze svobod jednotlivce svobodu přidat se k nějaké skupině a kolektivně vyjednávat. Manifestací svobody pak může být to, že se skupina lidí dohodne na nějakých pravidlech – Tožička s notnou dávkou ironie vůči Randové zmiňuje komunismus, a obdobně to může být i zákaz kouření v restauracích. Zcela podobně svobodně se naše společnost rozhodla pro zákaz kouření na základních školách. Na tomto místě doporučuji každému zamyslet se, proč je zakázáno kouření v základních školách, a které z argumentů by mohly platit i pro restaurace. Je samozřejmě nutné oprostit se od vnímání dětí jako něčeho mysticky posvátného – kouření škodí jim, stejně jako škodí dospělým, měly by stejně tak možnost navštěvovat jinou “nekuřáckou” základní školu, apod.

Kdo předchozí mentální cvičení provedl poctivě, tak nejspíš souhlasí, že svoboda je tak ohebný pojem, že jím nejde vyargumentovat prakticky nic. Vždy je potřeba nakonec uznat, že společnost jako celek má nějaké své priority a společné zájmy. Svoboda nutně generuje nějakou jinou, většinou spíše domnělou “nesvobodu”.

Lze poukazovat na zdravotní a ekonomické benefity zákazu kouření v restauracích, lze poukazovat na zájem společnosti v lepším zdraví všech obyvatel, lze lpět na tom, aby každý přiznal, co považuje za prioritu. Nelze nikomu ale jeho prioritu vnutit a nelze se tvářit, že jedna možnost je jaksi “nutně logicky” správná, a ta druhá ne.

Právě proto je kouření v restauracích v současné době povoleno: protože společnost se nějakým procesem dohodla na nějakých prioritách. Možnost najíst se bez rizika trvalého poškození zdraví byla vyhodnocena jako méně zajímavá, než možnost si na takovém místě zakouřit. To je ten stěžejní důvod, a žádný jiný. Až společnost dospěje k jinému závěru, kouření bude zakázáno. Obě možnosti jsou zcela stejně svobodné. Nesvobodné by bylo, kdyby někdo třetí, mimo tuto společnost, rozhodoval, jak to bude. Zatím si ale společnost rozhoduje svobodně sama, a má dokonce svobodu změnit samotný systém rozhodování. Opravdu záleží pouze na tom, na čem se všichni dobrovolně dohodneme.

Co tedy skutečně říká každý, kdo si vedle mne v restauraci v poledne během oběda zapálí cigaretu? Říká: tímto manifestuji, že svou možnost zapálit si cigaretu považuji za důležitější, než zamezení poškozování tvého zdraví. Pokud nevěříte, zeptejte se svého kuřáka. Přesně toto vám řekne – sám jsem si to vyzkoušel.

Je důležité, aby si společnost uvědomovala, co skutečně chce. Je důležité, aby si kuřáci v restauracích uvědomovali, že toto je skutečně to, co chtějí. A proto se jako militantní nekuřák hodlám ptát každého kuřáka, zda skutečně svou možnost zapálit si cigaretu považuje za důležitější než zvýšené riziko rakoviny mých plic.

Kouření v restauracích je povoleno, protože Češi skutečně chtějí ohrožovat zdraví ostatních Čechů – možnost zapálit si cigaretu má pro ně vyšší hodnotu, než ohrožení zdraví dalších lidí. Když dokážeme na chvíli vypnout emoce, tak tohle je ten pravý důvod. Svým způsobem je to vlastně tautologie – Češi mají povolené kouření v restauracích, protože chtějí mít povolené kouření v restauracích.

Je důležité kuřákům vždy a na každém kroku připomínat, že ohrožují zdraví ostatních, protože si potřebujeme být jistí, že to je to, co většinově chceme. Pro kuřáky je samozřejmě nepříjemné uznat, že ohrožují zdraví ostatních, ale je potřeba znova a znova zpochybňovat, zda sami považují možnost zakouřit si za důležitější.

To, že se tuhle vymlouvají na svobodu majitelů restaurací, a tuhle zase na jiné “svobody,” naznačuje, že někteří už postupně nepovažují možnost zakouřit si za vrchol společenského zájmu, a snaží se argumentovat jinými “vyššími zájmy” někoho jiného. Skutečně jde ale nakonec pouze a jen o zájmy jednotlivce – jde o to, zda kuřáci a nekuřáci chtějí možnost v restauracích kouřit i při vědomí všech následků, nebo ne. Nemá smysl kouření povolovat či nepovolovat z nějakých idealistických důvodů odtržených od toho, co lidé skutečně chtějí.