Dovolím si malý komentář k české politice. Vždy propadnu mírné depresi, když se někdo snaží poukázat na nějaký Babišův krok a dovodit z něj, že tohle je ten příklad toho, kde má Babiš střet zájmů. “Podívejte se, voliči ANO, na tomhle přece musíte vidět, že má Babiš střet zájmů! Proč to nechápete?!” Ponechám stranou, že ty příklady často nebývají úplně přesvědčivé. O to vůbec nejde. Ono o tohle totiž vůbec nejde.
Nejde o to, co Babiš dělá nebo udělá. Jde o to, co Babiš nedělá a neudělá. Babiš si nepotřebuje schválit žádné zákony, které by pomohlo jeho byznysu. To by mu asi ani moc snadno neprošlo, protože je pod drobnohledem. Babiš ale může dělat jednu věc – nedělat nic. To stačí. Nedělat nic, tedy pojistit si, že stát neuzákoní něco, co by jakýmkoliv způsobem učinilo vydělávání peněz jeho podnikům složitější. Tohle je sama o sobě velice užitečná garance, kterou žádný jiný podnikatel v Česku nemá. Tohle je ten střet zájmů. Babiš si nepotřebuje psát zákon na míru Agrofertu. Babiš může na ministerstvu jen nečinně sedět na židli a zírat do zdi a už jen z tohoto mu plynou výhody pro něj samotného. Může jen vydat pokyn, aby se bez jeho souhlasu nic neschvalovalo a odjet na dovolenou, a už jen z toho má střet zájmů.
Bohužel toto pozorování není zpráva, nestane se z toho nová událost, aktuální dění, o kterém by se rozpoutala debata.
Tradičním přístupem kapitalistů bylo zvolit si své strany a v nich své lidi a nechat je, ať za ně tu práci udělají. Proč tedy Babiš do politiky vstoupil přímo a tím se exponoval a nenechal ať už otravnou práci či ne-práci na lidech typu Krnáčové? Jako třeba Ivanišvili v Gruzii (http://www.blisty.cz/art/83869.html). Jinou nepříjemností Babišovy pozice je expirační doba, která se váže s vrcholovým politikem, rapidně se naplňující potom, co se onen stane premiérem (což Babišovi hrozí nejpozději za dva roky).