Rok 2016: Kriticky k vlastním názorům

Nastává konec roku a v tento čas zde tradičně vydávám shrnutí článků za celý rok. Tento rok jsem ale byl vůbec nejméně aktivní – vydal jsem pouhých 14 článků. Nedává tak velký smysl k něčemu tak malému vydávat shrnutí.

Za zmínku stojí snad jen tradiční témata tohoto blogu – těžba a ovzduší na Karvinsku. První článek o ovzduší shrnuje nejnovější studii, dle které za znečištěný vzduch v Moravskoslezském kraji může z 48 % doprava a z 32 % polské zdroje. V jiném článku o těžbě jsem předpověděl, že se zavře důl Paskov a bude pokračovat zájem o těžbu v jiných dolech, což se později naplnilo.

Spíše než psaní zásadních článků mě tento rok zaměstnávalo částečné přehodnocování vlastních názorů. Dříve jsem například míval za to, že zatímco je nevhodné napadat něčí národnost, rasu nebo sexuální orientaci, tak je naopak zcela v pořádku tvrdě kritizovat něčí politické postoje nebo náboženské vyznání. Zatímco rasu ani národnost si člověk nevybírá a nemůže změnit, politické přesvědčení či náboženské vyznání je přece zcela na svobodném rozhodnutí daného člověka. Tento rok jsem ale uznal, že kritický postoj se může snadno změnit v negativní postoj a ten dále v diskriminaci či nenávist vůči lidem s jiným názorem. Pokud někdo diskriminuje lidi s odlišnými politickými názory například jako uchazeče o zaměstnání v přijímacím řízení, tak je to pro společnost negativní jev. Stejně tak negativní je ale nejspíš i vyhýbání se lidem s jinými názory, či jejich zesměšňování.

Podobně zásadní pro mne bylo uvědomění, že lidé často nenávidí nikoliv někoho, kdo je zcela jiný, ale spíše skupiny lidí, kteří jsou v mnoha ohledech stejní, ale odlišují se pouze v několika detailech. Příkladů tohoto jevu je spousta. V poslední době se začíná velice projevovat například u strany Pirátů, kteří se neustále vymezují vůči straně Zelených. Z celého politického spektra jsou to strany velice podobné, s podobně velkou voličskou základnou. Nejen že ale náhle došli k závěru, že spolu nemohou fungovat, mezi řádky je ale vidět i jistá animozita.

Další negativní jev, který mi začal tento rok vadit, se týká toho, když někdo veřejně zastává stejná názory, jako mám já, ale nedělá to příliš dobře. Pokud někdo zastává opačné názory a prosazuje je útočnou nebo lživou formou, vadí mi forma mnohem víc než obsah. Podobně mi začalo tento rok vadit, že se názory, se kterými souhlasím, často prosazují nevhodnou formou. Vnímám to jako znamení toho, že pro obhajobu mého názoru nebyl dotyčný schopen vymyslet žádné reálné argumenty a musel se tak uchýlit k nepoctivé formě argumentace. Mezi liberály je oblíbené protistranu například sarkasticky zesměšňovat, což jako forma pasivně-agresivní komunikace téměř zaručeně vede k vyhrocení komunikace a tedy v důsledku k tomu, že se daný názor u nikoho nového neprosadí, pouze se posílí u těch, kteří ho už zastávali.

Rovněž jsem začal vnímat že fenomén post-truth – jev, kterému jsem se na blogu věnoval ještě před tím, než se o něm začalo psát ve velkém – se začíná zneužívat. Spousta lidí se totiž tváří, že post-truth, tedy ignorace faktů, se týká jen jedné strany. Fakta přece ignoruje jen Trump, Zeman, příznivci Brexitu, a tak dále. My liberálové naopak používáme kritické myšlení a ověřujeme fakta. To je ale mylná představa a fakta si ohýbá opravdu úplně každý, jak velice přesně popisuje článek na Current Affairs.

Tento rok jsem zaznamenal vůbec svou nejsilnější averzi vůči Facebooku. Napsal jsem jednak článek o tom, že už je na čase, aby Facebook zkvalitnil úroveň diskuzí na internetu. Mnohem více mi ale vadí silná a zcela záměrná preference obsahu, který musí především vyvolávat emoce. Tohle je naprosto niterná vlastnost Facebooku, kolem které je celá tahle sociální síť vystavěná a tak nelze čekat, že se to někdy změní. Vůbec mi tenhle stav nevyhovuje a neustále bojuji s tím, jak se k tomu stavět. Snažím se alespoň vědomě vnímat Facebook jako médium, které přináší nekvalitní obsah a snažím se cíleně věnovat čas hledání obsahu kvalitního. (Nekvalitním obsahem zde chápu takový obsah, který v první řadě vyvolává emoce a o věcné argumenty, nestrannost či pohled na věc z různých úhlů se skoro vůbec nesnaží.)

Tento rok mne zaujala ještě relativně vzdálená a pomalu se blížící volba prezidenta. Došel jsem k přesvědčení, že Michal Horáček je nejvhodnějším kandidátem a že lepší se již nenajde. Miloš Zeman a Michal Horáček jsou totiž nejspíš jediní kandidáti, kteří již značnou dobu objíždějí celou Českou republiku a naslouchají občanům a debatují s nimi. To je naprostý základ politické kampaně, který nelze ničím nahradit a bez kterého se prezidentská volba vyhrát podle mého názoru nedá. Zároveň si myslím, že Michal Horáček zatím úspěšně buduje pozitivistický program, což je jediná realistická alternativa ke strategii Miloše Zemana, kterou je snaha společnost co nejvíce rozdělit a polarizovat a doufat, že jeho strana bude nakonec početnější. Jelikož funkce prezidenta dlouhodobě silně ovlivňuje myšlení a názory lidí, tak si myslím, že půjde o velice důležitou volbu. Natolik důležitou, že se zamýšlím, zda bych se chtěl do kampaně sám aktivně zapojit.

Jaký bude rok 2017 na tomto blogu si nyní na tomto místě netroufám odhadnout. Rád bych psal více – psaní mne totiž stále velice baví, bez ohledu na to, jakou má blog čtenost. Na druhou stranu k tématům, která mne zajímají, mne samotného toho až tolik nenapadá. Často bych rád vydal nějaký krátký komentář, na druhou stranu osobně mám raději delší texty, které mi pomáhají si urovnat více myšlenek najednou, spíše než sdělovat světu nějaké jednotlivé útržkovité momentální názory. Chtěl bych asi pokračovat v kritice mířící do vlastních názorových řad, protože ta mi umožňuje se kriticky dívat na názory vlastní a tím způsobem i vlastní názory měnit a tedy snad i zlepšovat.

This entry was posted in názory, o JABu a o Johnnym. Bookmark the permalink.