Modročapkáři versus Červenočapkáři

Ve čtvrté epizodě kultovního seriálu Červený trpaslík hlavní postava David Lister zjistí, že se z jeho kočky vyvinula stvoření podobná lidem, a také že tito kočko-lidé sváděli tisíciletý zuřivý boj o to, jaká je správná pokrývka hlavy – červená, nebo modrá čapka.

Chování těchto kočko-lidí divákovi připomíná chování skutečných lidí. Často se zdá, že vedeme naprosto nesmyslně vyhraněné spory o něco, co svým významem vůbec neodpovídá naší zarputilosti. Často se přidáváme na jednu nebo druhou stranu, a okolí na nás různými prostředky tlačí, abychom si vybrali – jako v Rychlých šípech – Losnu, nebo Mažňáka.

Blogger píšící pod pseudonymem Scott Alexander se tomuto tématu věnuje v podle mě velmi trefném článku I can tolerate anything except the outgroup (Jsem tolerantní ke všemu kromě cizí/vnější skupiny).

Já osobně jsem velmi liberálně založený člověk a nemám rád xenofobii a rasismus, jako ostatně velká spousta mých přátel. Myslím si o sobě, že jsem tolerantní ke všem lidem bez rozdílu, zatímco spousta jiných lidí je velice netolerantních – jsou nepřátelští vůči Romům, vůči cizincům, vůči jiným náboženstvím, a tak dále. Většina liberálně smýšlejících lidí má určitě podobný pocit – jsme tolerantní k odlišnostem, zatímco někteří lidé jsou do značné míry k odlišnostem netolerantní až nepřátelští.

Scott Alexander ve svém článku tuto představu velmi podnětným způsobem nabourává. Ukazuje, že neplatí tak úplně představa, že obětí nenávisti se stávají co nejvíce odlišní lidé. Ilustruje to na nacismu v Německu – ten si za spojence vybral Japonce, tedy lidi, kteří byli jednoznačně mnohem více odlišní od Němců, na rozdíl od německých židů, které vlastně ani na první pohled – bez studia rodných listů, apod. – nebylo možné jakkoliv odlišit od německých ne-židů. Scott Alexander vysvětluje, že nenáviděnou skupinou se často nestávají lidé krajně odlišní, ale naopak lidé, kteří mají s námi mnoho společného, ale odlišují se jen ve velmi specifické záležitosti.

Pointa celé argumentace článku je v tom, že liberálové, tedy lidé jako já, jsou sice tolerantní k různým národnostním, náboženským a jiným menšinám, ale ovládají je velmi negativní emoce až nenávist vůči lidem s konzervativním pohledem na společnost.

Dalo by se namítnout, že to sice není ideální, ale srovnávat něco takového s xenofobií a rasismem přece nelze, rasismus je přece mnohem horší, než když má někdo jiný politický názor a někdo jiný s ním nesouhlasí. Jenže dopady této jiné formy zaujatosti mohou být velice podobné, ba dokonce horší. Například je pokusy doloženo, že uchazeči o zaměstnání mohou být mnohem více diskriminovaní na základě svých politických postojů než na základě rasy nebo náboženského přesvědčení.

Scott Alexander používá příklady ze Spojených států, ale většina z nich se dá velice snadno převést na Českou republiku. Hovoří například o tom, že se v liberálních médiích používá slovo Amerika a Američané, ale z kontextu vždy vyplývá, že těmito slovy se vždy označují konzervativně založení lidé. V minulosti jsem zmiňoval, že Britské listy hovoří o rasistických Češích, přičemž tím přece nemůžou myslet úplně všechny Čechy, protože přece ne všichni Češi jsou rasisté. Britské listy slovem Češi totiž opravdu nemyslí všechny Čechy, ale jen ty, kteří nemají podobně liberální postoje jako redakce.

Debata v Americe je nepochybně v mnoha směrech mnohem více vyhrocená, než v Česku, nelze si ale nevšimnout, že se v poslední době v Česko udává velice podobným směrem a témata se zde pouze objevují se zpožděním. Lidé se dělí na dva tábory a s každým táborem se váže batoh konkrétních názorů na spoustu různých věcí. Jakoby ani nebylo možné mít různé názory na inkluzi ve vzdělávání, vztah k Čině, k islámu, k uprchlické krizi, k Evropské unii. Jakoby názor na jakoukoliv jednu věc z této množiny automaticky předurčoval postoje jedince i ke všem ostatním problémům. Kolik lidí si asi v posledních dnech muselo přiznat, že o Tibetu toho sice příliš neví, ale jasně cítí, že mu musí vyjádřit podporu.

Před mnoha lety jsem se na blogu zabýval něčím, čemu jsem říkal polarizace. Ztělesňovali ji v té době Paroubek a Topolánek, kteří se okázale nenáviděli a tuto nenávist přenášeli na celou veřejnost. Dnes máme jiné veřejně činné osoby, ale nenávist a dělení na dva tábory je zpět.

Nechci se tvářit, že stojím někde uprostřed a moje názory jsou “vyvážené” a “objektivní”. Nejsou. Myslím si, že jsem silně názorově vyhraněný. Taky nechci tvrdit, že jsem naprosto tolerantní k odlišným politickým názorům – nejsem; některé názory mě prostě rozčilují, ať dělám co dělám.

Vadí mi ale, že si “můj tábor”, tedy liberálně smýšlející lidé, velmi často vůbec neuvědomuje, že ve svém zápalu se dopouští naprosto těch samých faulů jako protistrana, a většinou vůbec nepřispívají ke zklidnění emocí, ale jen k dalšímu vyhrocení.

Dvě strany si velmi často nemají vůbec co vyčítat. Příklad:
“Cigáni nemůžou za vaše posraný životy.” Tohle heslo se stalo v liberálních kruzích velmi populární. Ale úplně stejně by se dalo vytvořit heslo “Příznivci Zemana nemůžou za vaše posraný životy.” Posedlost Zemanem a jeho příznivci začíná už být tak nesnesitelná, že vede až k výzvám typu “pojďme se teď domluvit, že nebudeme o Zemanovi mluvit.” Tento experiment je obdobou “teď minutu nemysli na slony” – následující minutu člověk nemyslí na nic jiného než na slony, protože se musí aktivně snažit na ně nemyslet – tedy na ně vlastně myslet. Je zaručeno, že tato snaha zcela selže.

Proč mi tohle vše vadí? Asi protože se v takovém prostředí mnohem hůře samostatně přemýšlí. Je velice obtížné mít na věc vlastní pohled, když se všude ozývají dva krajně vyhrocené argumenty, z nichž jeden je vždy takový, že mnohem blíže odpovídá niterné povaze člověka, a tedy vsugerovává, jaký názor na danou věc mít celkově. A od tohoto prvotního výkopu je cesta k naprostému zabarikádování se velmi krátká. Pro postoj, který je na počátku založený spíše na pocitech, si lidé velmi rychle vybudují vlastní racionálně znějící zdůvodnění a také velmi rychle dohledají nějaká podpůrná fakta, případně si fakta ohnou ve svůj prospěch.

Scott Alexander svůj článek končí konstatováním, že to není dobrý článek, spíše jen směsice pocitů. Jsem na tom podobně. V poslední době jsem stále více otráven aktuálními zprávami ani ne kvůli konkrétnímu dění, ale kvůli tomu, jakým způsobem se o tom debatuje. Snad poprvé opravdu upřímně závidím lidem, kteří nemají účet na Facebooku, protože tam se celý tento efekt ještě více zesiluje.

Rok 2015: Jde o pointu, ne o to, zda je to pravda

Rok 2015 byl rok hoaxů (= klamavých sdělení). Ne že by hoaxů bylo minulý rok o trošku více než jindy, vymyšlené a nepravdivé zprávy především dostaly úplně nový, někdy by se zdálo až šílený rozměr.

Redaktor serveru Washington Post se rozhodl zrušit pravidelnou rubriku kde dřív uváděl na pravou míru nové hoaxy. Proč? Protože se celá kultura hoaxů a falešných zpráv změnila. Zjistit, že něco není pravda je dnes velmi jednoduché, ale zdá se, že o to vlastně už mnoha lidem vůbec nejde.

V Česku jsme se setkali s výrokem Jana Wericha a mnoha dalšími vymyšlenými zprávami. Čeho si ale hned každý všiml je to, že spoustu lidí vůbec nezajímalo, že jde o vymyšlenou zprávu a reagovali zhruba takto: “nejde o to, zda se to opravdu stalo, důležitý je obsah a pointa.”

Dalším výskytem tohoto jevu jsou lži prezidenta Zemana, u kterých vůbec nevypadá, že by jeho příznivcům zjevné nepravdy nějak vadily.

Vznikla spousta falešných internetových profilů, například Jiří Ovčáček které šíří obsah který je na hranici mezi parodií a čiště klamavým sdělením. Přiznám se, že jsem smysl těchto různých stránek doteď příliš nepochopil. Ironizující obsah nebývá nikterak moc vtipný a pokud se někdo nachytá na klamavé sdělení tak to skoro nikdy nevede k nápravě (“máte pravdu, nechal jsem se nachytat, měl bych být více kritický k tomu jaké informace přijímám”), ale naopak velmi často pouze vede k utvrzení dotyčného v původním názoru (viz výše – “nejde o to, zda je to pravda, jde o pointu”).

Proč hoaxy vytvářejí ti, jejichž zájmem není, aby lidé hoaxům uvěřili, jsem zatím tedy nepochopil. Proč si vymýšlejí ti, jejichž zájmem to naopak je, k tomu je dobrých vysvětlení mnoho:

1. Ruská propaganda se údajně snaží “poplést ty, kteří usilují o zjištění pravdy, mnohonásobnými verzemi matoucího PR šumu. Taktikou je vytvořit co největší množství navzájem soupeřících narativů. Ve vzniklém chaosu unikne pravda. […] Je nutno vytvořit pluralitu narativů, aby šlo pravdu zamlžit. Za takových okolností lze pak zpochybnit i samotnou myšlenku, že vůbec existuje taková věc jako ‘pravda’.”

2. Jiná analýza ruské propagandy říká, že “protože informací je mnoho, jsou vzájemně rozporné, spotřebitelé mají sklon nevěřit žádnému ze zdrojů. Důvěru si ovšem lze získat tím, že nabídnete emocionální příběhy, které představují vítaný stimul. Konzumenti považují takové příběhy za ‘objektivnější’, protože více připomínají příběhy představované v populárních filmech, podle nichž lidé často modelují své vzorce prožívání.”

3. Jak jsem zde psal dříve, lidé se brání příjmaní názorů, které narušují jejich celkový pohled na svět.

4. Naopak každý z nás si fakta ohýbá tak, aby vše zapadalo do jeho představ.

Bude rok 2016 pokračováním těchto tendencí? Přál bych si, aby nebyl, protože by mě to časem nejspíš přivedlo k šílenství. Možná nastane nějaká změna v tom, jak lidé komunikují a místo smršti faktů (a falešných faktů) se začneme bavit o tom, co si lidé opravdu v hloubi duše myslí.

Politici, okamžitě zastavte plošné dotace na čisté ovzduší!

V poslední době již na tento blog o znečištění ovzduší příliš nepíšu, především protože téma se jistým způsobem vyčerpalo. Nevede se už prakticky žádná veřejná debata o tom, jak kvalitu ovzduší vlastně zlepšit, a pokud ano, tak se pouze opakují věci dávno známé a nové poznatky se nesetkávají s téměř žádným zájmem.

Mezi laickou, vědeckou i politickou veřejností existují zcela protichůdné názory v tom, jak problém uchopit. Znečištěné ovzduší je těžký balvan uvázaný na několik různých lan, kdy každé z nich je různými jednotlivci nevýznamnou silou taženo zcela jiným směrem než lana ostatní, a ve výsledku tak balvan stojí stále na stejném místě.

Znečištěné ovzduší se jeví jako neřešitelný problém:

  • Nevíme, co znečištěné ovzduší přesně způsobuje, takže nevíme, kterou složku problému řešit.
  • Zřejmě ani neexistuje žádný opravdu jednoznačný způsob, jak zjistit, co znečištění způsobuje.
  • I kdybychom věděli, čím je znečištěné ovzduší přesně způsobováno, tak není vůbec zřejmé, že bychom byli ochotni zaplatit cenu, kterou by stálo daný problém odstranit.
  • V mnoha případech dokonce tu cenu ani neznáme.

Je to zkrátka chaos.

Co se dá v této situaci vůbec dělat? Jak obhájit nějaký konkrétní způsob řešení problému, když není dokázáno, že opravdu řeší skutečné příčiny? Jak ověřit úspěch nějakého jednotlivého opatření, když úroveň znečištění ovzduší se každý rok vyvíjí trochu jinak, především v závislosti na počasí? Průmysl každý rok vypouští jiné množství škodlivin, topná sezona vypadá každý rok taky trochu jinak.

Všimněme si, že například vládní programy výměny kotlů nejsou vydávány za úspěšné protože by snížily znečištění ovzduší. Jsou vydávány za úspěšné především proto, protože se podařilo vyměnit určité množství starých kotlů za nové. To je ale přece zcela absurdní měřítko! Původním záměrem přece nebylo snížit průměrné stáří kotlů, cílem bylo čistější ovzduší! To vůbec nemusí se stavem kotlů souviset, a pokud se souvislost nedá ověřit, šlo možná o zcela zbytečný program.

Tady někde končí uvažování průměrného českého politika. Nedá se dělat nic jiného, než někam prostě nalít peníze, celý postup veřejnosti úspěšně marketingově prodat, a pak už jen děj se vůle boží.

Přitom se toho dá udělat víc.

Problémů jsme již vyjmenovali celou řadu, ale přidejme ještě jeden, zásadní: neklademe si otázky.

Snad úplně každý má jasný názor na to, co způsobuje znečištěné ovzduší. Jedni si myslí, že průmysl, jiní, že doprava, jiní obviňují lokální topeniště. Dobrá, ale jak z těchto přesvědčení udělat něco víc než jen jistou formu skoro až náboženské víry? Jak pouhé přesvědčení ověřit?

Pokud přijmeme předpoklad, že za znečištěné ovzduší například skutečně mohou lokální topeniště, jak můžeme pravdivost tohoto přesvědčení nějak vyzkoušet? Těžko přece můžeme obratem zmodernizovat úplně všechna lokální topeniště v celém Moravskoslezském kraji a kvalitní topivo rozdávat všem zadarmo, abychom mohli opravdu zcela jednoznačně říct, zda za znečištěné ovzduší lokální topeniště nakonec opravdu mohla. Když bychom zjistili, že tomu tak nebylo, tak by to byly zcela vyhozené peníze – takové riziko nebude nikdo ochoten podstoupit. A pokud za znečištěné ovzduší opravdu mohla, možná nebylo třeba jít až tak daleko – možná zcela stačilo pomoci jenom trochu. Ať tak či onak, jedná se o zcela nevhodný a prostředky plýtvající postup.

I tento problém ale má řešení. Jaké? Vlastně velmi jednoduché, jenom doposud nevznesené a v Česku zatím poměrně exotické.

Každý nápad lze nejprve otestovat v malém měřítku.

Tento přístup vyžaduje pochopitelně trochu více mentálního vypětí, než hloupé nalití peněz do nějakého nápadu. Vyžaduje to především dobré porozumění statistice a pochopení, jak nějaký nápad opravdu otestovat, kdy jej prohlásit za funkční a kdy za nefunkční.

Jak by to mohlo fungovat v praxi? Jde především o vhodný výběr takzvaných sledovaných a kontrolních skupin – kandidátů pro takřka laboratorní experiment.

Schopní statistici by měli vybrat vhodné dvojice obcí v Moravskoslezském kraji. Takové, které mají například podobný počet obyvatel, podobnou úroveň zástavby, podobné množství a podobnou strukturu typů lokálních topenišť, a především kde bývá velice podobná úroveň znečištění ovzduší. Natolik podobná, že když by se jeden rok v jedné z těchto dvou obcí úroveň znečištěné začala výrazně odlišovat, tak by bylo možné s velmi vysokou mírou důvěryhodnosti konstatovat, že opatření v dané obci opravdu zafungovala.

A pak stačí udělat jediné – náhodným losem obce rozdělit na sledované a kontrolní, a do sledovaných obcí výrazně a systematicky investovat opravdu zásadní prostředky na snížení vlivu lokálních topenišť. V dotacích lze jít v tomto případě opravdu výrazně vysoko, protože pracujeme jen s několika málo vybranými obcemi – celkové náklady zůstanou relativně nízké, i kdybychom třeba rozdávali moderní kotle a kvalitní palivo prakticky zadarmo. V průběhu budeme v obou skupinách obcí měřit znečištění ovzduší, a na konci testovacího období porovnáme sledované a kontrolní obce, abychom vyhodnotili, zda daná opatření sledované obce nějak – statisticky významně – odlišila od obcí kontrolních.

V tom je největší rozdíl od programů, které jsou cíleny plošně na úplně celý Moravskoslezský kraj. U takových nemůžeme konstatovat, zda byly účinné, protože není jak ověřit, zda ke snížení znečištění ovzduší nějak přispěly – znečištění ovzduší je každý rok a každý měsíc trochu jiné a programy stejně většinou startují “v pilotním režimu”, kdy se v průměru v každé obci vymění jen několik málo kotlů. Na začátku se totiž vždy někdo domnívá, že na konci takového “pilotní fáze” bude nějak možné ověřit její úspěch, a na základě toho rozhodnout o pokračování. Úspěch ale, jak už jsme zjistili, se v případě těchto programů “měří” zcela absurdním způsobem, a skutečný dopad změřit nejde kvůli faktorům jako je proměnlivost počasí a dalších vlivů, které nikdy nemůžeme všechny zahrnout do našeho uvažování.

Navrhovaný postup možná dává dobrý smysl, jenže to bychom se nemohli pohybovat v české politice, kde je silná převaha povrchního a primitivního přemýšlení bez snahy problému opravdu přijít na kloub.

Pokud bych tedy měl požadovat jednu konkrétní věc, kterou lze na cestě k lepšímu ovzduší udělat, bylo by to, jak nadpis článku praví, okamžité zastavení plošných dotací a reálné otestování jejich plného potenciálu na vybraných obcích.

Mám ale pocit, že něčeho takového se nikdy nedočkám. Občas se sice objeví někdo, kdo navrhuje složité problémy řešit tímto systematickým postupem testování hypotéz, většinou jde ale o lidi mimo politiku, kterým politici nevěnují pozornost.

Pokud vám nápad přijde jako zajímavý, zkuste o něm napsat svému politikovi a říct o něm svým známým. Třeba se jednou složité problémy začnou řešit systematicky a ne chaoticky.

Ateismus v ČR a sexuální orientace

Česko je často zmiňováno jako jedna z nejateističtějších zemí vůbec, zatímco jeho soused Polsko je naopak nábožensky založené velmi silně. Tento rozdíl ale bledne, když se podíváme na statistiky vnímání homosexuality. Statistika ukazuje, kolik lidí považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou, morálně přijatelnou, nebo za něco, co není otázkou morálky. Již několik lidí se zaměřilo na to, že Česká republika má nejvyšší podíl lidí, kteří považují homosexualitu za morálně přijatelnou.

Takový pohled ovšem zcela opomíjí jistou povýšenost obsaženou v tom, že homosexualita je zde jako něco, co by mělo být posuzováno z hlediska morálky. Je to přece stejně absurdní, jako kdyby mělo být zvažováno, zda je morálně přijatelné mít modrou barvu očí.

Ostatní zkoumané jevy ve stejném výzkumu byly typicky činnosti lidí vykonávané na základě více či méně svobodného rozhodnutí – rozvod, pití alkoholu, nevěra, předmanželský sex, hráčství. Ač může být člověk v životě často dotlačen do stavu, kdy například rozvod je jediná možnost, jak řešit těžkou životní situaci, těžko lze podobně uvažovat o sexuální orientaci – u té si lze těžko představit, že je možné “zatnout zuby” a mít na základě vlastního rozhodnutí sexuální orientaci jinou.

Jen 27 % Čechů si myslí, že homosexualita není otázkou morálky. To je zhruba stejné množství jako v nábožensky mnohem více založených zemích jako Polsko, Španělsko nebo Itálie. ČR se tak jeví na jedné straně jako ateistická země, ale konzervativnost pohledů se dá srovnat s nábožensky silně založenými zeměmi. Zajímavou otázkou by bylo, co vlastně pro Čechy znamená, že jsou ateisté, a jak je to skutečně odlišuje od jiných zemí.

Ještě se ale na chvíli vraťme k těm statistikám.

V takové Kanadě nebo Francii celá polovina dotázaných neposuzuje homosexualitu z hlediska morálky – sexuální orientace tam není pro celých 50 % lidí něco, co by bylo potřeba nějak blahosklonně posuzovat. Kvůli metodice výzkumu pak paradoxně tyto země dosahují nižšího výsledku pro možnost “morálně přijatelné”, než ČR, a statistiku proto lze snadno dezinterpretovat tak, že ČR je k homosexualitě dokonce nejpřátelštější zemí.

Často se stává, že různá sdělení si žijí vlastním životem tím, jak je různě interpretují jejich různí příjemci. U statistik to platí dvojnásob:

Budoucnost Karviné zachycená na videu

Proč tak sebevědomě předstírám, že vím, jak bude vypadat budoucnost Karviné a kam ji zavedou “průmyslové zóny”? Jak můžu tak jistě vědět to, co jsem napsal v jedné diskuzi?

Obávám se, že většina lidí v Karviné si místo zamyšlení se nad důsledky jenom “strategicky” počká, až se průmyslová zóna postaví, až se tam nastěhují výrobní linky, až tam začnou lidi pracovat. A pak se zjistí, že si v práci ani nemůžou odskočit na záchod, že se musejí pracovat neohlášené přesčasy, že vedení jejich problémy vůbec nezajímají, a že jejich plat je pořád na úrovni minimální mzdy, i když už tam pracují roky. A pak, mnoho let od napsání libovolného množství článků si “vzpomenou”, že vlastně ta průmyslová zóna není nic moc, a že by to chtělo něco jiného. Ale to už bude pozdě – dotace byly utraceny, krajem už se vláda zabývala dřív, máte, co jste chtěli a (svým nezájmem) odsouhlasili, měli jste se ozvat dřív.

Jsem snad tak dokonalý znalec ekonomie? Mám dobrou křišťálovou kouli? Jak jsem na tohle všechno přišel?

Odpověď je jednoduchá. Už jsem to všechno jednou totiž viděl. Karviňáci se na svou budoucnost můžou podívat na vlastní oči:

Nejdřív je to film Vše pro dobro světa a Nošovic. Film vyobrazuje co předcházelo výstavbě továrny Hyundai v Nošovicích a především, hlavně v druhé části, jak si žijí lidé v této továrně pracující. Klasická zkušenost: spěch, žádné přestávky, vedení vaše problémy nezajímají. Film lze shlédnout zde. Jen pro připomenutí: případ Hyundai je pro současné politiky pro novou karvinskou zónu vzorem.

Druhým filmem je Závod ke dnu. Ten popisuje trochu podobnou situaci – jak globální ekonomika vylidnila a zruinovala jeden celý region, který jednou byl plný prosperujících podniků a nezaměstnanost jako by v něm neexistovala, a nyní je v tom samém místě nezaměstnanost a chudoba obrovská. Zároveň se film zabývá i velice srozumitelným popisem toho, jak funguje globální ekonomika. Lze ho shlédnout celý zde nebo po částech zde (odkaz vede na třetí, snad vůbec nejlepší část).

A nakonec je to polský dokument Specjalne strefy wyzysku. Zde vidíme podnikatelskou “zónu” v Polsku, a jak se nejdřív obyvatelům zdálo, že zahraniční zaměstnavatel bude vysvobozením z problémů s nezaměstnaností. Zachycená realita je ale horší, než kdokoliv čekal – krajně přísné pracovní podmínky, neohlášené přesčasy přes svátky, minimální mzda, a dokonce vyhazov zaměstnanců, kteří si dovolili demonstrovat zcela v souladu se zákonem.

Vše zatím nasvědčuje tomu, že budoucnost Karviné bude přesně taková, jak zachycují všechna tato videa.

Co s tím? Díl 3. Ani práce, ani vzduch

V minulém článku jsem odmítl obvyklý pohled na problematiku Ostravska, který říká, že buď lze mít “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší”. Takovýto přístup je špatný ze dvou důvodů. Jednak jeho aplikování dlouhodobě nevede ke zlepšení situace, především ale neodpovídá realitě – v kraji je jak vysoká nezaměstnanost, tak velice znečištěné ovzduší.

V dnešním článku si na třech příkladech ukážeme, jak se snaha aplikovat tento “buď-a-nebo” přístup vždy obrátí proti jeho uživateli, jako kdyby to byl vícehlavý drak. Když tomuto drakovi vítězoslavně usekneme jednu hlavu, obratem mu naroste několik dalších hlav zároveň. V momentě, kdy si myslíme, že jsme zvítězili alespoň buď nad nezaměstnaností, nebo znečištěným ovzduším, hned se ukáže, že problémů naopak přibylo. V závěru článku pak přidám mou vlastní radu. Ta bude tentokrát směřovat občanským sdružením.

Příklad první: Evraz

Krajský úřad nedávno prodloužil dobu, po kterou může společnost Evraz Vítkovice Steel fungovat bez sekundárního odprášení. Zdůvodnění je klasické – je potřeba akcentovat zaměstnanost, protože o trochu lepší ovzduší za to nestojí. Tedy známý pohled “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší”. Volba padla na boj s nezaměstnaností, za cenu znečištěného ovzduší.

K čemu ale pak ve skutečnosti došlo? Jak se lišil výsledný efekt od zamýšleného? Opravdu vyhrála ekonomická situace? Je zjevné, že nikoliv. Vysoké nezaměstnanosti toto opatření nikterak nepomohlo, pouze ji zakonzervovalo na současné hodnotě. Ba co víc. Představitelé Evrazu dokonce tvrdí, že dřív nebo později ocelárnu stejně zavřou. Tedy, nezaměstnanost utrží ránu v budoucnu tak jako tak.

Snaha tedy byla na miskách vah pomoci nezaměstnanosti. Ta ale zůstala stejná, a v budoucnu se ještě zhorší. A co znečištěné ovzduší? To zůstane stejně znečištěné. Navíc, jak správně upozorňuje Čisté nebe, vytváří takovéto rozhodnutí precedens pro další podniky – různá nařízení zjevně nemusejí platit pro každého. Stačí nějak zdůvodnit ekonomickou situaci podniku, a přestože veřejně podnik hlásá, že ukončí provoz “tak jako tak”, stejně dostane výjimku. Zvláště v železárenském průmyslu bude situace v následujících letech velice napjatá, jelikož železáren je v Evropě víc, než by odpovídalo poptávce. Pro ostravské podniky tak vždy bude snadné argumentovat “ekonomicky” a budou si tak zřejmě moci u krajského úřadu vyprosit další výjimky.

Tedy, znečištěné ovzduší dostalo na frak i v budoucnu, stejně jako nezaměstnanost. V souboji “znečištěné ovzduší versus nezaměstnanost” tak tímto rozhodnutím prohrály všechny zúčastněné strany a přístup “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší” nezafungoval. Drakovi pouze narostly další hlavy.

Příklad druhý: MMF

Na začátku 90. let, v době přerodu z plánované ekonomiky v tržní kapitalismus, se k situaci v České republice a i speciálně na Ostravsku vyjadřoval Mezinárodní měnový fond. Ten tvrdil, že pokud oblast bude trpět znečištěným životním prostředím, investoři se budou oblasti vyhýbat.

Je zjevné, že tato rada nepadla na úrodnou půdu, a namísto toho politika úmyslně pěstovala vztah “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší.” Jako kdyby toto řešení bylo snadnější zárukou toho, že se aspoň ta nezaměstnanost udrží na rozumné míře, za cenu postupného obětování životního prostředí. Snadnější je drakovi jen rutinně usekávat hlavy, než se ho snažit z kraje vyhnat. A tak byla proto raději generována snaha o podporu průmyslu, protože se má za to, že rovnice “nezaměstnanost, nebo životní prostředí” dokáže vykouzlit jedno, nebo druhé, podle toho, čemu dáme přednost.

Ale ani zde tento princip nezabral – celý systém se ukázal složitější než rovnice “buď-a-nebo”. Systematickým usekáváním hlav s nezaměstnaností drakovi jenom narostlo více nových hlav. Nezaměstnanost v kraji je vysoká, stejně jako je vysoké znečištění ovzduší, nehledě na to, jak moc velké oběti se na životním prostředí udělaly. Ty skutečně problémy velkého průmyslu pak nejsou způsobeny vysokými náklady na ekologii, ale zcela externími faktory – změnami situace na globálním trhu.

Příkladem může být například těžební společnost OKD, která těží velice levnou technologií, nijak šetrnou ke změnám terénu na povrchu. Přesto je ztrátová, protože ve Spojených státech se začal těžit břidlicový plyn, což snížilo čínskou poptávku po černém uhlí, a to snížilo cenu černého uhlí ve světě. Kdo by si před 20 nebo i jen 10 lety představoval, že jakási změna v Americe ovlivní cosi v Číně, a to že následně zásadně ovlivní zaměstnanost a ekonomickou situaci na Karvinsku…

Příklad třetí: občanská sdružení

Marného a zoufalého souboje s vícehlavým drakem se dopouštějí i různá občanská sdružení zasazující se o zlepšení kvality ovzduší v Moravskoslezském kraji. Jednou jsem zde na blogu publikoval výčet všech mně známých sdružení a u většiny z nich jsem musel konstatovat, že již nejsou příliš aktivní.

Co se jim stalo? Snažili se vést souboj se stejným vícehlavým drakem. V očích veřejnosti pak nikdy nezískali skutečnou podporu v tom, jak byl ten boj veden. Samozřejmě si každý obyvatel Ostravy přeje, aby ovzduší bylo čistější. Jenže vždy to má jedno “ale” – a tím ale je právě obava o zvýšenou nezaměstnanost.

Samozřejmě je potřeba bojovat za čistější ovzduší, no ale vlastně to teď až tak úplně nejde. Obyvatelé Ostravy se k občanským sdružením chovají jako Sir Humphrey Appleby k ministru Jimu Hackerovi v Jistě, pane ministře. S předstíraným pochopením odkývou občanským sdružením všechny jejich požadavky a nápady: “Ano, je potřeba čistější ovzduší!” “Ano, velké průmysly nesmějí znečišťovat!” “Ano, jistě, pane ministře” Jakmile ale dojde na lámání chleba, v tichosti a za zády občanských sdružení se pak tito obyvatelé přiklánějí na stranu boje proti nezaměstnanosti, a znečištěné ovzduší opět padá na obětní oltář. Obyvatelům se pochopitelně nelze co divit, protože když jsou stavěni před volbu “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší”, tak je jim těžko mít za zlé, že si vyberou jistotu výdělku.

Má vlastní rada, další odpověď na otázku “A co bys s tím dělal ty?” tedy zní takto:
Občanská sdružení musejí změnit svou strategii. Ostravsko není typickou oblastí, kde lze přímočaře bojovat za lepší životní prostředí. Ostravsko není Amazonský prales, kde lze úspěšně argumentovat, že tam těžit dřevo není potřeba. Ostravsko není moře s ohroženými velrybami, kde lze velice úspěšně argumentovat, že lidstvo zabíjet velryby nepotřebuje, a tak by s tím mělo okamžitě přestat.

Občanská sdružení by lepší kvalitu ovzduší nadále měla mít za cíl, ale požadovat by měla změny, které se ovzduší přímočaře netýkají – souvisí s ním až druhořadě. Na Ostravsku musí vzniknou spojenectví občanských sdružení bojujících za lepší čistotu ovzduší se sdruženími zdánlivě nesouvisejícími. Ideálním partnerem by byla sdružení například podnikatelská nebo jakákoliv další, která usilují o nápravu ekonomické struktury kraje. Společným postupem by pak tato sdružení měla usilovat o jednotlivé konkrétní změny vedoucí k přeměně kraje takovým způsobem, který bude řešit jak nezaměstnanost, tak i znečištěné ovzduší zároveň.

V příštím článku se konečně podíváme na nějaká konkrétní opatření, která se snaží jít jinou cestou než “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší.” Budou to opatření, která v nás vyvolávají dojem, že se snaží řešit oba problémy současně – tedy i nezaměstnanost, i znečištěné ovzduší. Řeč bude o montovnách a výrobních halách.

Jak bys to řešil? Díl 2. Základní chyba v uvažování

V jednom z předchozích článků jsem shrnul, jaké různé pohledy existují na budoucnost Moravskoslezského kraje, který trpí vysokou nezaměstnaností, odsunem obyvatel a velkým zatížením životního prostředí, především silně znečištěným ovzduším. Tématům průmyslu, těžby a znečištění ovzduší se na tomto blogu věnuji již několik let, kdy většinou kritizuji postoje jiných. Usoudil jsem, že po takové době nastal čas přijít s postojem vlastním, navrhnout nějaké vlastní řešení, jak ven z této “šlamastyky.”

Stávající postoje ať už politiků, nebo i samotných obyvatel oblasti se dají ve skutečnosti shrnout velice jednoduše. Drtivá většina zúčastněných vidí problematiku oblasti jako souboj dvou hráčů:

  1. Průmysl, zaměstnanost, ekonomická prosperita
  2. Životní prostředí

Často veškeré debaty vypadají jako souboj přisypávačů na misky dvouramenných vah. Čím více akcentujeme životní prostředí, tím horší podmínky budou existovat pro průmysl, tím vyšší bude nezaměstnanost.

Tímto sporem končí většina debat: buď můžeme mít čisté životní prostředí, anebo fungující průmysl a tedy zaměstnanost. A jelikož platí cynické “čistého vzduchu se nenajíme”, navrch má většinou hráč číslo jedna – průmysl a zaměstnanost. A to jak politicky napravo, tak nalevo:

Na obrázku výše v podání ODS, zde v podání ČSSD.

Právě v tom, že přemýšlení o budoucnosti Moravskoslezského kraje většinou skončí právě na takovém mrtvém bodě, tak právě zde je potřeba hledat příčinu problémů.

Pokud se na jednu věc díváme ze stále stejného úhlu pohledu, budeme vždy vidět to samé. Je na čase se na problém přestat dívat jako na problém sporu mezi životním prostředím a nezaměstnaností.

Neplatí vztah “nezaměstnanost, nebo znečištěné ovzduší”. Chápat Moravskoslezský kraj tímto způsobem označuji za základní chybu v uvažování.

Neplatí vylučovací vztah “buď, a nebo”. Moravskoslezský kraj se vykazuje vztahem přesně opačným. Platí zde totiž vztah “nezaměstnanost a znečištěné ovzduší”.

Toto pozorování jistě není průlomové. Odpovídají tomu všechny známé statistiky, novinové články, rozhovory, debaty lidí, zkrátka základní každodenní zkušenost všech obyvatel tohoto kraje. Obyvatelé nežijí jedno volební období v nezaměstnanosti a druhé volební období ve znečištěném ovzduší. Obyvatelé žijí již desítky let v obojím – jak ve vysoké nezaměstnanosti, tak ve velice znečištěném ovzduší.

Na otázku “A co bys s tím dělal ty?” tak jako svou první odpověď říkám: “Přestal bych se na to dívat pohledem nezaměstnanost, nebo těžký průmysl, začal bych se na to dívat pohledem nezaměstnanost A těžký průmysl.”

Moravskoslezský kraj nutně potřebuje nové myšlení, a toto myšlení musí být založeno na reálné situaci. Současná situace se vyznačuje jak vysokou nezaměstnaností, tak vysoce znečištěným ovzduším. Tyto dva jevy nejsou protikladné, tyto dva jevy jsou v Moravskoslezském kraji v dokonalé symbióze. Logicky tedy nelze řešit jeden problém na úkor druhého – je potřeba řešit oba problémy zároveň.

V příštím díle této série článků se podíváme na to, proč je tento jiný pohled tak důležitý, a jaký jiný a lepší přístup k řešení problémů na základě něj hledat.

Šmejdi a Victim blaming

V souvislosti s filmem Šmejdi o pofidérních a nepříjemných předváděcích akcích pro seniory se vyrojila řada diskuzí a názorů. Jedním z velmi častých komentářů je tvrzení, že vina je zčásti i na důchodcích samotných, kteří na tyto akce jezdí sami a dobrovolně, a pak si stěžují, i když je tam nikdo jezdit nenutil. A že by tedy bylo nejlepší, aby tam nejezdili, a aby lidé mladší šli, a promluvili si se svými rodiči a prarodiči o těchto věcech, než zase provedou nějakou hloupost.

Celkově je to jistě pro všechny strany velmi zapeklitá situace, a tak jsem si řekl – každá rada dobrá. Co jsem zatím nikde příliš nezaznamenal, jsou rady pro samotné promotéry na těchto akcích. Rozhodl jsem se tedy, že sám několik takových “tipů a triků” vytvořím – tady jsou:

1. Pokud nechcete být obviňováni z prodávání předraženého zboží, zvažte, zda je rozumné nabízet deku za patnáct tisíc, či jiné výrobky za pěti až desetinásobky původní ceny.

2. Když nechcete, aby si lidé stěžovali, že na ně křičíte, je spousta možností, co lze dělat. Asi zcela nejúčinnější zlepšováky jsou tyto: Za prvé, uveďte na pozvánky, které seniorům rozdáváte, že na ně budete křičet a nadávat jim. Za druhé, věnujte pozornost síle svého hlasu. Za třetí: nekřičte na seniory.

3. Pokud dělá vašim klientům problém na místě pochopit, že předem slíbené jídlo dostanou a budou se moci, dle vašich slov, “nažrat,” pouze, pokud si koupí parní čistič za desítky tisíc korun, zvyšte předem cenu zájezdu o tuto sumu a jako takovou ji seniorům předem inzerujte.

4. Pokud chcete předejít nelichotivým článkům o lidech, kteří se pod vašim nátlakem rozplakali a pak smlouvu podepsali, nejlepším opatřením do budoucna je v seniorech nevyvolávat hrůzu a stres a nenutit je podepisovat nevýhodné smlouvy pod fyzickým a psychickým nátlakem.

5. Jako znepokojivé se mohou jevit informace o tom, že vámi byli seniorům odpírány dárky, které jste předtím slíbili. I zde je několik možností, jak tuto zapeklitou situaci řešit. První možností je slíbené dárky lidem dávat. Druhou možností je žádné dárky neslibovat, a ujistit se, že na žádném propagačním materiálu omylem neslibujete něco, co nehodláte později splnit.

6. Zdá se, že lidem vadí zabavování jejich občanských průkazů s pohrůžkou nenavrácení, pokud si nic nekoupí. Jako bryskně efektivní opatření se zde jeví občanské průkazy od lidí vůbec nevyžadovat a nepodmiňovat nic nákupem předváděného zboží.

7. Obviněním ze lhaní o skutečné délce záruční doby lze velice snadno a levně předejít zjištěním skutečné délky záruční doby, a informováním o této skutečné délce, a nikoliv o délce, kterou jste si zrovna na místě vymysleli.

8. Pokud máte pocit, že chcete uspořádat další předváděcí akci, a máte pocit, že na ní budete lhát, křičet, nadávat a fyzicky omezovat seniory, vezměte s sebou vašeho nejlepšího kamaráda či kamarádku, a poproste je, aby vám v těchto aktivitách na místě zabránili.

9. Pokud znenadání zjistíte, že se nacházíte v místnosti plné seniorů, nekřičte na ně, a ujistěte se, že nebudete v následujících minutách a hodinách říkat nepravdy a nebudete nikomu vyhrožovat odepřením stravy či nevrácením osobních dokladů.

10. Nezapomeňte: zákazník, který od vás něco koupil na pokraji psychického zhroucení většinou není považován za spokojeného zákazníka.

Obviňování oběti z toho, že si danou nepříjemnou událost zčásti nebo úplně zavinila sama, se v angličtině nazývá “victim blaming” a v případě předváděcích akcí pro seniory tento argumentační faul používá kde kdo. V jiných případech to také bývá velmi častý zdroj rasismu, v poslední době po světě se probírá hlavně v souvislosti se znásilňováním.

Inspirováno: http://24.media.tumblr.com/tumblr_lt9r9u1rRn1r4ewnzo1_500.jpg

Více viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Victim_blaming

Praxe předváděcích akcí: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/smejdi-na-predvadeckach-potrestani-rekordni-pokuta_271599.html

Neúplná pravda = nepravda

Krátká přednáška z TED o tom, jak jsou ve vědeckých časopisech publikovány články jen určitého typu – pouze pozitivní články např. podporující tezi, že nějaký lék funguje, zatímco negativní články nejsou publikovány skoro vůbec.

Mentální mor: vlastní neobjektivita

Pokud jde o kritické myšlení, nemohu nesdílet článek Mentální mor: vlastní neobjektivita. Výborně napsáno.

Komentář: Jde to trochu proti závěrům, které jsem četl dříve někde jinde, které hovořily o tom, že více vzdělaní lidé si o sobě myslí, že jsou více odolnější manipulacím, například reklamou, i když tomu tak vůbec není. Tedy zde se vzdělanější lidé (což ovšem nutně neznamená inteligentnější) naopak nadhodnocovali.

Za své problémy si v České republice mohou lidé sami

Nedávné otravy lidí methanolem v alkoholu velice silně podtrhávají hlavní příčinu všech problémů České republiky.

Unavuje mne pořád dokola poslouchat, jak jsou za všechny problémy obviňováni politici, jak lidé neustále nadávají politiku. Za své problémy si v České republice mohou lidé sami. Pokud by případů, kdy nějaký politik něco zpackal, bylo málo, dalo by se hovořit o tom, že to a to byla konkrétní chyba jednoho konkrétního politika, nebo nějaké skupiny. Že to a to ministerstvo ovládl ten a ten břídil, a začal dělat špatné věci. Pokud ale má jedna země za sebou tolik neuvěřitelných průserů, jako je divoká privatizace, kauzy typu lehké topné oleje, privatizace bytů a OKD, nesčetné prohrané arbitráže, pokuty za rozkradené dotace EU, spousty korupčních kauz, a spousty a spousty jiných kauz, začíná být zjevné, že tady smrdí něco jiného.

Zvlášť patrné je to u poslední methanolové kauzy – o tom, jaký šlendrián panuje ve výrobě alkoholu referovala například novinářka Lorencová již před čtrnácti lety, a to dokonce v celostátní televizi! Navíc vyplývá na povrch, že o tom, v jak obrovské míře se to děje ví i v současnosti veliká spousta dalších lidí. Ptám se všech – kde jste byli, a co jste dělali, když jste o tomhle zaslechli tehdy?! Čekali jste, že to za vás vyřeší někdo jiný? A když po nějaké době nevyřešil, co jste dělali pak? V co jste doufali? A pokud jste o tom tehdy nezaslechli, jak je to možné? Proč jste raději četli Blesk? Proč jste se nezajímali o opravdové problémy? Proč jste nevyhledávali podstatné zprávy, jako je tato?

Lidem prostě tyto věci nevadí dostatečně na to, aby se zvedli ze svých gaučů, a udělali proti těmto věcem něco víc, než jednou za čtyři roky šli k volbám a tam si vybrali menší ze dvou zel.

Je to tak do očí bijící fakt, až je to zarážející. Pokud vás někdo fackuje, a vy jen stojíte a nastavujete tvář, pak dotyčný pravděpodobně bude pokračovat dál a dál. Podobně je to se všemi podvodníky a zkorumpovanými lidmi okrádajícími a rozkrádajícími tuto zemi. U nich akorát platí, že někteří si časem nakradou dost, a pak si řeknou, že už jim to teda stačí – a pustí na své místo někoho jiného

Uklizení lidí jako Pospíšil nebo Lessy je tak neskutečně neuvěřitelná drzost vůči lidem této země, až se zdá nereálné, že to někomu mohlo projít, přesto – prošlo.

Nejvíc otravné je to, co obvykle nastává, když člověk mezi svými známými vyjádří, že ho nějaký veřejný problém štve tak, že pro to chce něco udělat – přidat se k nějakému sdružení, zajímat se o problém ve svém volném čase, psát politikům a jiným lidem, sbírat podpisy, nebo dokonce se problém snažit nějak alespoň z minimální části řešit, či snad změnit své každodenní chování, vystoupit ze vzorce, z davu. Například pak nastává to, že je člověk zaškatulkován jako jakýsi potrhlý aktivista.

K sakru, tato země má tolik problémů, že je načase, aby se aktivistou stal úplně každý, včetně kojenců, abychom stihli alespoň část problémů vyřešit v horizontu dejme tomu následujících dvaceti let.

Veškerá hrdost na sametovou revoluci mi v poslední době přijde více než odporná – to je opravdu vše, na co se většina lidí za dvacet let zmohla? Dojít na náměstí a zacinkat klíči? A pak si následujících dvacet let u televize stěžovat, že “za tohle jsme klíči necinkali?”

Ta schizofrenie lidí, kteří ani nejsou schopni podepsat nějakou internetovou petici, a raději se s vámi pustí do řeči o tom, že internetové petice nemají moc význam, a raději by se mělo dělat něco jiného. Ale sami nic jiného nikdy neudělají. Jejich skrytý vnitřní strach a nerozhodnost svůj podpis někam připojit, to mne rozčiluje.

Je nás tady přiliš málo na to, aby se problémy vyřešily samy, nebo aby je vyřešil jakýsi takzvaný stát. Myslím, že už uplynula spousta času, abychom mohli s Einsteinem konstatovat, že jen blbec provádí naprosto stejný experiment znovu, a čeká, že dostane jiné výsledky. Pokud všichni opět jenom půjdou na konci volebního období k dalším volbám, zvolíme si další, pouze trochu jinou bandu zkorumpovaných nebo zkorumpovatelných lidí, stane se zase to samé – nic se nezmění.

Jak z toho ven? Mám nějakou radu? Mám jen pár námětů na to, co může každý udělat.

  1. První rada bude nejvíc kontroverzní. Rada zní: nechoďte k volbám. Nebo lépe řečeno – nejděte k volbám. Vystupte na chvíli z programu. Vykašlete se chvíli na to. Nevolit je taky legitimní vyjádření názoru. Jednak tím vyjádříte, že je zde skupina voličů, která nechce přistoupit na to neustále opakované divadlo. Ale zároveň s tím je tu i druhá výhoda – získáte velice osvobozující odstup od všech půtek, které se ději před vašima očima každý den. Den ode dne jsem čím dál víc šťastnější, že jsem u posledních voleb do Poslanecké sněmovny nevolil. Mnohem lépe teď vidím všechny lháře napříč politickým spektrem. Necítím sebemenší potřebu kohokoliv obhajovat slovy “ale on to myslí dobře”, jak se mi spousta jiných lidí snaží tatíčkovsky vysvětlovat, když někdo ze současných politiků, které volili, udělá nějakou pitomost.
  2. Druhá rada zní: najděte si téma, které vás zajímá, a ponořte se do něj víc. Nečtěte jen články v novinách, ale snažte se o věci zjistit mnohem více. Jakmile o nějaké problematice získáte více informací než tzv. obyčejný člověk, začnete si všímat, jaké nesmysly jsou politici schopni veřejně tvrdit – protože si mohou dovolit říkat nesmysly o věcech, o kterých stejně většina lidí nic neví. Najednou uvidíte politiky obrazně řečeno nahé. Těžko slovy popsat, jak moc vás tato zkušenost obohatí a změní.
  3. Třetí, asi nejdůležitější a základní rada: Myslete kriticky. Zpochybňujte vše. Zakažte si kohokoliv jakkoliv pro cokoliv adorovat a u kohokoliv předpokládat, že jeho názory jsou vždy správné. Je to nechutné a způsobilo to v minulosti spoustu neštěstí. Mějte svoje názory. Nemějte názory někoho jiného jenom proto, že někdy předtím řekl něco, s čím jste souhlasili.
  4. Všímejte si lidí s opravdu západním myšlením, lidí nepostižených zatuchlou českou povahou. Zatuchlou českou povahu vidím všude tam, kde je určitý typ lidí s podivným chováním následujícího charakteru. Tito lidé dělají svou práci zodpovědně, uznávají “ty správné” hodnoty a neschvalují kdejaký šlendrián. Ale jednou za čas nad něčím přivřou oči. Jednou za čas dělají, že nevidí. Jednou za čas udělají něco maličkého pro nějakého kamarádíčka. A přivřou oči i když vidí, že pro kamarádíčka dělá něco i někdo jiný. Protože ten někdo jiný třeba přivře oči, až zase budu něco podivného dělat já. Tímhle nechci říct jenom “neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky”. Situace je tak špatná, že tady je třeba říct zcela jasně: “napráskej každého sráče, který si vezme jakkoliv malý úplatek.” Jak už bylo spousty lidmi naznačeno – nemáme v češtině slovo pro whistleblowera. Člověka, který zapíská na píšťalku, a bez váhání ukáže na špínu. Máme jen slovo “práskač”, které je jednoznačně negativní. A tak touhle limitací jazyka lidé i nesprávně vnímají možnost někoho “napráskat”. Jakkoliv odpudivě to zní, říkám – práskejte na své okolí. Pokud ztratíte nějaké přátele, zamyslete se, jestli o takové přátele vlastně stojíte.

Vám všem, kterým něco vadí, ale nechtějí nic z výše uvedeného dělat, vzkazuji: dobře vám tak. Neměli jste je volit. Nemáte volit koho jiného? Dobře vám tak – nikoho jiného jste se nesnažili najít nebo podpořit. S nikým jiným jste se nespojili. Nic jste nezkusili. Nic jste neudělali, nijak jste svou nespokojenost nezhmotnili.

Kapitolou samou pro sebe je nízká “politická inteligence” lidí obecně. Tendence lidí politikům skočit na lep a uvěřit jim kdejaký slib. Tendence posuzovat politiky na základně naprosto podružných kritérií. Neschopnost se v politické situaci zorientovat. Neschopnost vidět, že většina tzv. “problémů” a “témat”, které politici přinášejí na politické divadlo, jsou umělé problémy, které byly již dávno na politických scénách v jiných zemích. A čeští politici zde pouze přehrávají stejnou předcvičenou televizní debatu, jaká se už odehrála jindy a jinde. To, co politici tvrdí, že trápí tuto zemi – příliš nízké daně, nebo příliš vysoké daně – příliš velké výdaje, nebo příliš malé výdaje – to přesně tuto zemi vůbec netrápí. I kdyby na tyto problémy existovala správná odpověď, a tu se podařilo prosadit a uzákonit, této zemi to nijak výrazně nepomůže. Navíc ta odpověď neexistuje.

Matfyzák proti povinné maturitě z matematiky

Většinou se o povinnou maturitu z matematiky zasazují především lidé, které matematika živí, nebo alespoň vystudovali obor, který matematiku silně využívá. Podobně v jistém smyslu cítím, že se ode mne, jako od absolventa Matematicko-fyzikální fakulty očekává, že také budu spíše pro povinnou maturitu z matematiky. Není tomu tak, a čím více čtu názory lidí, kteří jsou “pro”, tím více jsem utvrzován v tom, že je to špatný nápad. Upozorňuji, že dnes to bude trochu více filozofické 🙂

Continue reading