Lhalo se i před referendem o Brexitu?

Opět na téma kritiky vlastních názorů. Přečetl jsem dlouhý blog post (20 tisíc slov) hlavního strůjce kampaně za vystoupení Británie z EU. Během čtení jsem jsem si několikrát řekl, že ho možná celý přečíst nemusím, ale pokaždé, když jsem v čtení pokračoval, tak mě to strašně bavilo. Proč jsem se do čtení něčeho tak na první pohled podivného vůbec pustil?

Zákulisí politiky mě zajímá všeobecně, ale zvlášť u tohoto textu jsem předem věděl, že se v něm rozebírá například nechvalně známý slib toho, že díky odstoupení z EU bude možné do britského národního zdravotního systému (NHS) nalít obrovské množství peněz. Od tohoto slibu se hned druhý den po vyhlášení výsledků referenda velká část politiků z tábora pro odchod z EU distancovala, takže se mělo za to, že to byla jen další lež, kterých je v současné politice spousta, žijeme prostě v post-truth světě, a tak dále, však to znáte. Tenhle blog to měl vysvětlit, a opravdu to obstojně vysvětlil. Popíšu to na konci článku.

O Dominicu Cummingsovi se říká, že je to konfliktní osoba, a jeho text dobře vysvětluje, proč tak může působit. Ve velmi nejistých vodách politiky a společenských nálad, kdy je nutné rozhodnout, co přesně má kampaň hlásat, je Cummings zjevně člověk na svém místě. Zajímají ho konkrétní témata a nápady, na které různí lidé slyší, z toho obrovského moře různých možných sdělení vyselektuje jen pár konkrétních, a na těch následně celou kampaň založí, protože si zjistil, že to povede k nejlepšímu možnému výsledku. Tuto svou bárku následně musí tvrdohlavě bránit proti všem ostatním taky-kapitánům.

Cummings má také svůj vlastní pohled na to, proč je pro Británii strategičtější být mimo EU. Je opravdu přesvědčen, že tím Británie bude mít lepší možnosti a navíc je schopen svou úvahu shrnout do několika funkčních politických hesel.

Nechme teď ale stranou politická hesla, na mne osobně nejvíce zapůsobila poslední část jeho článku, kde tvrdí, že anglosaský systém práva je mnohem pružnější než systém evropský, je totiž schopen mnohem lépe reagovat na chyby. Zatímco v Evropě všichni pořád dokola pořádají schůze, tak se nic vlastně pořádně nedaří řešit. Pokrok spočívá v tom, že se z chyb rychle poučíme a jsme schopni provést změny. EU na tohle principiálně není stavěná. Cummings ironicky shrnuje, že tento zásadní rozdíl nebyl vlastně vůbec nikdy debatován – v předchozích pasážích se věnuje tomu, jak hloupě a neuvěřitelně povrchně všechna média, včetně například BBC, pokrývala otázku referenda a ilustruje to konkrétními příklady toho, jak tuto povrchnost byl schopen využít/zneužít ve prospěch své kampaně, když médiím servíroval přesně ten typ zpráv, které automaticky všichni konzumovali.

Velice krušné čtení je pasáž věnovaná mé generaci – mladým liberálním vzdělaným lidem, kteří se paradoxně silně nechávají unést emocemi a jakoby-módními trendy toho, jaké názory je momentálně “in” zastávat. Popisuje také situaci, kdy si myslel, že hovoří s předvybranými konzervativními (pravicovými) voliči. Nejprve v této skupině probrali téma migrace, kde voliči měli běžné konzervativní názory. Pak se přesunuli k tématu ekonomiky, kde se ale u jejich postojů okamžitě zarazil a přeptal se účastníků tohoto výzkumu na jejich volební preference. Zjistil, že došlo k administrativní chybě a že hovoří se samými voliči labouristů. Bylo to jen další potvrzení toho, že tradiční levice toho má s městskými liberály pramálo co společného.

Tato a spousta dalších částí ilustrují to, nad čím přemýšlím již delší dobu. Běžní lidé neuvažují ve škatulkách liberál / konzervativec / pravice / levice, ale zajímají je konkrétní nápady, konkrétní myšlenky, které možná tentokrát zapadají do jednoho tábora, ale za nějaký čas je zaujme něco zcela jiného z opačného tábora. Stejně tak se nezajímají o procesní postupy, zákulisí politiky nebo snad principy demokracie.

Já a jiní lidé mé generace a společenské bubliny tak nejsme vzdálení od ostatních lidí jen v názorech, ale vůbec i ve způsobu pohlížení na politiku obecně. Vždyť právě to, že jsem se rozhodl číst velice dlouhý blog o pozadí referenda v Británii je toho dobrou ilustrací – místo abych se zajímal o nějaké konkrétní téma, které má na mne osobně konkrétní dopad, tak jsem věnoval velké množství času na získání jakéhosi nadhledu nad politickým zákulisím. Tenhle nadhled je ale z praktického hlediska k ničemu – neumožní mi lépe posoudit žádnou konkrétní problematiku. Stejně tak jsem mohl ten čas věnovat čtení o životě celebrit a můj vhled do jakékoliv opravdu podstatné problematiky by ve výsledku byl úplně stejný.

Čím to je? Možná se mám tak dobře, že v politice se málokdy vyskytne téma, které by pro můj život bylo opravdu zásadní, a tak si sám pro sebe uměle vybírám témata, která mě tak trochu zajímají, ale přitom na mne nemají žádný vliv? Neměl bych si po znečištěném ovzduší najít nějaké nové konkrétní a podstatné téma?

A jak to teda bylo s tím slibem vrácení peněz do NHS? Tomu se v podstatě věnuje vůbec největší část celého textu. Kampaň sice byla jen jedna, ale politiků byla spousta. Někteří politici tomuto slibu opravdu věřili a byli odhodláni ho okamžitě začít i v praxi prosazovat. Jenže jiná část politiků se nechtěla podřizovat a chtěla slibovat spíš něco jiného a nikdy se s tímto slibem neztotožnili a tak po vyhlášení výsledků ho hned s úlevou odkopli. Článek je zkrátka dobrý vhled do toho, jak se dá či nedá fungovat ve skupině lidí, kde je třeba i Nigel Farage – exot, který je sice u některých lidí velice populární, ale jinak ho spíše většina nesnáší, a je bohužel nutné stát na stejné straně jako on.

Text sám zmiňuje své vlastní nedostatky – Cummings si je vědom relativnosti svého pohledu na věc a vysvětluje, že musí být tvrdohlavý ne protože je přesvědčen o své jediné pravdě, ale protože kampaň je prostě potřeba nějak jednotně vést. Poněkud zvláštní mi ale přišel Cummingsův návrh toho, jak by média měla zacházet s experty – měla by prý začít exaktně měřit úspěšnost jejich předpovědí. Tedy obdobně jako se v současnosti dělají kontroly pravdivosti výroků tak by se měly dělat i kontroly úspěšnosti předpovědí. Zde mám trochu pocit, že analytické myšlení, jak se to často stává i jiným analyticky nadaným lidem, překročilo hranice své zdravé působnosti, a snaží se aplikovat data, měření a exaktní postupy tam, kde to není prakticky dost dobře možné.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *