Ateismus v ČR a sexuální orientace

Česko je často zmiňováno jako jedna z nejateističtějších zemí vůbec, zatímco jeho soused Polsko je naopak nábožensky založené velmi silně. Tento rozdíl ale bledne, když se podíváme na statistiky vnímání homosexuality. Statistika ukazuje, kolik lidí považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou, morálně přijatelnou, nebo za něco, co není otázkou morálky. Již několik lidí se zaměřilo na to, že Česká republika má nejvyšší podíl lidí, kteří považují homosexualitu za morálně přijatelnou.

Takový pohled ovšem zcela opomíjí jistou povýšenost obsaženou v tom, že homosexualita je zde jako něco, co by mělo být posuzováno z hlediska morálky. Je to přece stejně absurdní, jako kdyby mělo být zvažováno, zda je morálně přijatelné mít modrou barvu očí.

Ostatní zkoumané jevy ve stejném výzkumu byly typicky činnosti lidí vykonávané na základě více či méně svobodného rozhodnutí – rozvod, pití alkoholu, nevěra, předmanželský sex, hráčství. Ač může být člověk v životě často dotlačen do stavu, kdy například rozvod je jediná možnost, jak řešit těžkou životní situaci, těžko lze podobně uvažovat o sexuální orientaci – u té si lze těžko představit, že je možné “zatnout zuby” a mít na základě vlastního rozhodnutí sexuální orientaci jinou.

Jen 27 % Čechů si myslí, že homosexualita není otázkou morálky. To je zhruba stejné množství jako v nábožensky mnohem více založených zemích jako Polsko, Španělsko nebo Itálie. ČR se tak jeví na jedné straně jako ateistická země, ale konzervativnost pohledů se dá srovnat s nábožensky silně založenými zeměmi. Zajímavou otázkou by bylo, co vlastně pro Čechy znamená, že jsou ateisté, a jak je to skutečně odlišuje od jiných zemí.

Ještě se ale na chvíli vraťme k těm statistikám.

V takové Kanadě nebo Francii celá polovina dotázaných neposuzuje homosexualitu z hlediska morálky – sexuální orientace tam není pro celých 50 % lidí něco, co by bylo potřeba nějak blahosklonně posuzovat. Kvůli metodice výzkumu pak paradoxně tyto země dosahují nižšího výsledku pro možnost “morálně přijatelné”, než ČR, a statistiku proto lze snadno dezinterpretovat tak, že ČR je k homosexualitě dokonce nejpřátelštější zemí.

Často se stává, že různá sdělení si žijí vlastním životem tím, jak je různě interpretují jejich různí příjemci. U statistik to platí dvojnásob:

Už s tím něco udělejte! Nebo udělejme?

Na svém blogu kritizuji ledasco – v posledních letech hlavně znečištěné ovzduší a budoucnost Karviné. Může to tak vypadat, že jsem vlastně jenom další z křiklounů, co volá “už s tím něco udělejte,” ale sám nemá na nic žádné vlastní řešení. V následujícím zamyšlení se pokusím nastínit, proč si myslím, že i taková snaha je nutná a v podstatě konstruktivní.

Když jsem nedávno některým svým známým poslal odkaz na vynikající rozklikávací rozpočet Nového města na Moravě, všichni ocenili, že je opravdu skvěle udělaný, ale objevil se i jeden komentář, který pravil, že je rozpočet až příliš detailní, a že kontrolu rozpočtu by tak “hlavně měli dělat místní opoziční politici.”

Podobně pasivní postoj lze určitě najít i u mnoha dalších lidí. “Ano, je to hrůza, už by s tím někdo měl něco udělat!”

Myslím si, že již dávno skončila doba, kdy lze pouze čekat, až se všechny problémy vyřeší samy od sebe, resp. až je vyřeší nějací politici. Podobně naivní je myslet si, že velké společenské problémy – jako je například znečištěné ovzduší, nebo snahy těžebního průmyslu poddolovat co nejvíce Karviné, mohou vyřešit malá několikačlenná občanská sdružení nebo dokonce jeden blogger píšící o těchto problémech ve svém volném čase.

Velice se mi líbí jedno dnes módní motto: “My jsme ti, na které jsme čekali.” Vystihuje to přesně to, co se mi nedaří příliš vystihnout v mých vlastních článcích. Pokud jsou lidé nespokojeni s nějakým problémem – musejí ho především začít řešit oni sami.

Nelíbí se vám, že se v novinách nebo na nějaké Facebookové stránce nepíše o některých věcech? Založte si “noviny” vlastní – ať už to je vlastní blog, Facebooková stránka, nebo jenom skupina přátel, kteří si e-mailem posílají různé názory a diskutují o různých věcech. Diskutujte společně, pište články společně, bavte se o věcech mezi sebou. To nejhorší, co lze udělat v situaci, kdy se o něčem příliš nediskutuje, je přestat o dané věci diskutovat úplně.

Je jasné, že jakkoliv dobře napsaný článek na jakémkoliv blogu nikdy nebude mít čtenost jakou mají průměrné články na serveru Novinky.cz. Takové servery ale nikdy nebudou tribunou pro zpočátku okrajová názory – o těch budou psát teprve až se tyto názory dostatečně rozšíří a stanou se atraktivními. Je zbytečné od nich něco takového očekávat. Velké noviny píší pouze o tom, o čem vědí, že si to v nich jejich čtenáři chtějí přečíst.

Snaha řešit věci vlastními silami někdy může pomoci řešit i zdánlivě neřešitelné. Nelíbí se vám, že nemáte peníze? No proč si neudělat peníze vlastní? V pořadu Chudoba zblízka jedna reportérka přesně o tomto referuje – chudí lidé sice nemají žádné peníze, jsou ale schopni si navzájem pomoci – vytvořením komunity lidí, kde každý těm ostatním pomáhá s nějakou jednou věcí, a na oplátku zase ostatní pomáhají jemu s jinými jeho potřebami.

Začněte u svých blízkých a známých. Pokud nejste o správnosti nebo smysluplnosti svých názorů schopni přesvědčit ani lidi, které dobře znáte, jak myslíte, že se vaše myšlenky a připomínky kdy dostanou do popředí veřejného zájmu? Proto je pro mne vždy nejdůležitější vědět, co na články na mém blogu říkají mí nejlepší přátelé – jsou pro mně tou nejcennější zpětnou vazbou, pomocí které zjišťuji, zda jsem se nedostal ve svých myšlenkách už někam úplně mimo, nebo za hranice srozumitelnosti.

Někdy cesta k řešení spočívá prostě v opravdové snaze společně se bavit o nutnosti řešení hledat a snažit se řešení najít společně, vlastními silami. Často stojíme před problémy, jejichž řešení neznají, ani sami nevymyslí žádní jednotlivci, ani politici, kteří se stěží orientují jen v běžných problémech běžné agendy konkrétního města, kraje nebo státu.

Oblastí, kde jsou takové snahy v poslední době nejvíce vidět, je například boj proti hazardu. Při přečtení tohoto článku má člověk skoro pocit, jako by politika již byla mrtvá – v článku se mluví o tom, jak si sami občané zařídí petice, sami si zařídí a prosadí referendum a sami v něm budou hlasovat. Politici jsou jen jakési šedé figury v pozadí a nikdo od nich ani neočekává, že by byli schopni na požadavky občanů standardní cestou reagovat – a pokud už nějak reagují, tak jen dosti zmatečně.

Demokratická diskuze v Karviné, nebo cenzura?

Minule jsem horoval za to, že o budoucnosti Karviné a v ní plánované průmyslové zóně by se měla hrát otevřená hra. Obyvatelé by měli vědět, co se plánuje, jaké to bude mít důsledky, a mělo by se o tom otevřeně diskutovat. Jinak to může dopadnout fiaskem jako v Dobrovízi.

Update: na konci článku je vyjádření k celé záležitosti

Facebooková stránka Karviná – město, které žije (nejpopulárnější Facebooková stránka o Karviné) publikovala nedávno následující dotaz:

Jelikož je to přesně téma, kterému jsem se zde na blogu v poslední době věnoval, několik mých čtenářů do diskuze poslalo odkaz na mé články. S podivem po chvíli zjistili, že jejich komentáře “tak nějak” zmizely. Facebook totiž umožňuje komentář označit jako skrytý – ten se pak dál ukazuje jen samotnému autorovi a jeho přátelům, ale nikdo jiný ho už nevidí. Autor pak žije v sladkém nevědomí, že byl zcenzurován, a možná se pouze diví, že na něj nikdo nereaguje.

Jednoho z mých známých dokonce admini stránky na chvíli celkově na svých stránkách zablokovali – nemohl psát žádné příspěvky, ani nikde kliknout na Like tlačítko, ani adminům napsat zprávu.

Jelikož nechci svůj blog někam vnucovat, napsal jsem komentář vlastní, osobní, bez odkazu na můj blog, obsahující pouze můj vlastní názor. Zde je tak, jak ho na dané stránce vidím, když jsem přihlášený na svůj účet, mezi šesti ostatními, více méně souhlasnými komentáři:

Netrvalo dlouho, a můj komentář byl “zcenzurován” stejným způsobem. Pokud se z Facebooku odlhásím, nebo se na stejnou stránku podívám z jiného počítače, můj příspěvek není vidět:

Nevím, o co jde autorům stránky Karviná – město, které žije. Pokud si ale myslí, že pro budoucnost Karviné je nejlepší, když budou podporovány jen jásavé “juchů” “jupí” a “jednoznačně ano” hlasy, a ty ostatní budou umlčeny, tak to by se brzy mohli přesvědčit o přesném opaku.

Autorům stránky jsem poslal zprávu, v níž jim nabízím možnost vyjádřit se k faktům zde uvedeným. Jejich případnou odpověď zde rád publikuji.

Update 0:27: Autoři stránky si moji zprávu před malou chvílí přečetli – Facebook ukazuje potvrzení, když si druhá strana zaslanou zprávu přečte (viz dole “Seen 00:23”). Uvidíme, jak budou reagovat:

Update: kdosi do diskuze k původnímu příspěvku napsal:

Je zajímavé, jak se v jiných regionech Amazon potýká s kritikou a peticemi proti, když v tomhle vlákně jsem nečetl jediný negativní komentář.

Ano, je to opravdu “zajímavé” 🙂

Update 9:24: Byly založeny Facebookové stránky reagující na cenzurní praktiky: NE cenzuře Karviná – město, které žije. Příspěvek Báry Henkl Zajícové, o kterém se tam hovoří, byl adminy stránky zpětně odcenzurován – tedy zviditelněn opět i pro veřejnost. Můj příspěvek zůstává nadále zcenzurován.

Update 14:41: Cenzura mého komentáře byla zrušena – je již viditelný pro všechny. Od adminů stránky jsem neobdržel žádné oficiální vyjádření ani vysvětlení. Že je můj komentář teď viditelný je vcelku neužitečné, neboť již danou diskuzi na Facebooku nikdo nesleduje a pozornost se přesunula jinam – málokdo si ho tak teď přečte. Uvidíme, jestli toto opatrně dávkované cenzurování vybraných názorů bude stránka “Karviná – město, které žije” provádět i v budoucnu.

Update 21:24: Oficiální vyjádření adminů stránky je zde. Údajně žádné komentáře sami nemažou ani neskrývají, a dělá to Facebook automaticky na základě jakéhosi algoritmu na rozpoznávání spamu. Pokud je to pravda, tak nesouhlasné příspěvky mých čtenářů byly možná smazány, protože asi obsahovaly odkaz. Mohu jen hádat, na základě čeho Facebook vyhodnotil, že můj příspěvek je spam – asi protože je nestandardně dlouhý?

Neoliberalismus, kam se podíváš

Každou chvíli na mě odněkud vybafne neoliberální mantra o tom, že volný trh funguje vždy a všude a je univerzálně dobrý. Ve svých článcích o kouření v restauracích jsem se snažil tomuto postoji věnovat, ale myslím, že se mi to tehdy nepodařilo příliš dobře vyjádřit.

Dnes na mě tato mantra vybafla v jedné diskuzi o energetické koncepci. Můj oponent pravil:

Psal jsem „je osvědčené, že lidi jsou velmi kreativní, když na tom mohou vydělat“
To můžete vidět dnes a denně. Stačí zajít do nějakého obchodu. (Všechno to zboží tam je kvůli něčí touze po zisku. Když stát nedovoloval na prodeji zboží vydělat víc než ostatní, obchody byly poloprázdné)
A stejně to funguje úplně všude.

Osobně nemám problém s tím, že si v obchodě mohu vybrat z více druhů zboží, a že tento princip zboží zlevňuje a pohání jistý rozvoj nabízeného zboží. Překvapuje mne, když si někdo myslí, že stejný volno-tržní princip lze uplatnit všude – například i u privatizace elektrické přenosové soustavy – taková privatizace by údajně byla ku prospěchu věci. Principy volného trhu fungují vždy, všude a na všechno. Jak na toto reagovat? Svému oponentovi bych řekl následující:

Reakce

Na tomhle místě bychom klasicky vedli tu známou debatu o tom, proč je rozumné neprivatizovat statky, na kterých kriticky stojí a padá fungování společnosti v daném státě, a proč je rozumné neprivatizovat statky, na kterých nelze vytvořit rozumně fungující konkurenční prostředí. Taková debata by probíhala tak, že já bych dával příklady toho, kde privatizace takových statků vedla k průšvihům, vy byste tvrdil, že tam nedošlo k privatizaci pořádné, “se vším všudy”, a proto to selhalo. V teoretickém utopickém světě, kde je vše privatizováno se vším všudy by podle vás fungovalo vše jako na drátkách.

Jeden z nás má určitě pravdu, ale protože nemáme virtuální svět – kapesní matrix – na kterém bychom takový teoretický svět spustili a viděli, zda to fungovat může, tak nikdy nezjistíme, jestli platí A nebo B.

Nebudu ani kritizovat to, jak takový postoj využíval kde kdo, například bolševici, k tomu, aby si obhájil disfunkci vlastní ideologie – vidím, že můj přístup v praxi nefunguje, a tak řeknu, že teoreticky mám pravdu, jenom to kazí pár malých problémů, které je potřeba doladit. S takovýmhle postojem se dá donekonečna obhajovat libovolná nefunkční ideologie a nedá se proti tomu prakticky argumentovat.

Ten skutečný problém a vnitřní rozpor neoliberálního přístupu tkví v tom, že pokrytecky předstírá, že nechává lidi si rozhodovat o tom, co je pro ně dobré. Privatizace je přitom podle neoliberalismu pro lidi dobrá, i když si dotčení lidé většinově myslí, že dobrá není. Že pro lidi je dobré něco, o čem si sami myslí, že to pro ně dobré není – protože třeba nejsou dost chytří, aby to viděli – to není sám o sobě chybný argument. Problém je v pokrytectví neoliberální argumentace – na začátku říká, že lidé sami nejlépe vědí, co je pro ně samé dobré, a nikdo jim to nesmí nařizovat, a proto je potřeba vše privatizovat, ať se můžou takzvaně sami rozhodovat. Běda ale, když se rozhodnou, že nechtějí samotnou privatizaci – to už náhle nejsou svéprávní, a je jim potřeba dobro naordinovat shora.

Doporučené čtení

Velice zajímavý je esej Inteligence a kapitalismus Ferdinanda Peroutky (díl II., díl III.). Peroutka zde tvrdí, že kapitalismus byl velice užitečný nástroj v jistých konkrétních podmínkách, v dané situaci (konkrétně poválečné období), kdy bylo potřeba co nejrychleji vytvořit jisté hodnoty. Po čase ale již kapitalismus přestává být tím nejvhodnějším systémem, začíná vykazovat chyby a způsobovat problémy. Je proto vhodné ho v jiné situaci nahradit systémem jiným.

Zákaz kouření v restauracích někteří nechtějí z principu

Můj předchozí článek o zákazu kouření v restauracích nebyl příliš dobrý – myšlenky na toto téma jsem neměl zatím vůbec uspořádané, a tak i samotný článek byl neuspořádaný. Nerad vydávám dodatky a komentáře typu “jak jsem to vlastně myslel”, na to jsou experti čeští politici. Pokud se někdo neumí vyjádřit správně napoprvé, neměl by se veřejně vyjadřovat vůbec. Můj blog ale slouží i mně samotnému k urovnávání si svých myšlenek, a tak se někdy zkrátka stane, že se raději rozhodnu vydat článek, se kterým nejsem i přes veškerou snahu spokojen, a pak o něm přemýšlím dál.

O co mi šlo? Hledal jsem vnitřní rozpor a nesoulad v některých argumentech. Lidé by se podle mého měli chovat racionálně a měli by umět vysvětlit své postoje. Klidně ať stokrát nesouhlasí s mými závěry, ale ať používají argumentaci, která dává nějakou logiku. Pokud lidé něco chtějí, měli by zdůvodnit, proč to chtějí, proč si myslí, že to má pro ně nějakou hodnotu, a proč má něco větší hodnotu, než něco jiného.

Nemyslím si, že je možné lidem něco nařizovat. Nejsem z těch, kdo by chtěl kouření silou mocou v restauracích zakazovat, protože by to snad bylo “pro ty hloupé lidi dobré, i když si to neuvědomují”. Taková řešení většinou nemají dlouhého trvání, protože lidé nakonec vždy dosáhnou toho, co skutečně sami chtějí. Raději budu donekonečna s někým diskutovat, až dokud nepochopím, proč se mnou nesouhlasí, než abych využíval síly většiny, diktatury “mocnějších” nebo “chytřejších”.

Po vydání článku jsem diskutoval se zastánci kouření v restauracích zde i mimo blog. Vždy jsme došli k tomu samému argumentu, jaký jsem se snažil zpochybňovat v původním článku – stát prý nemá podnikatelům nic nařizovat, ti mají mít možnost dělat si, co chtějí. Na to samozřejmě existuje spousta klasických protiargumentů, jako například že stát už teď nařizuje kde co, a tohle není nic zásadně mimo mísu. Tím směrem se ale vydávat nechci. Mě zajímá, proč konkrétně je tento princip pro některé lidi tak hodnotný.

Lidé něčeho dosáhnou pouze tehdy, když to opravdu chtějí. A lidé většinou něco chtějí proto, protože to má pro ně nějaký užitek. To je základní ekonomická poučka a princip obchodu: výměna něčeho za něco jiného za účelem zvýšení užitku.

A tak se stále dokola ptám, jaký užitek má nezákaz kouření v restauracích. Bohužel, konkrétní odpovědi se stále nedočkávám. Pro některé lidi je to zkrátka tak důležitý princip, jako je pro jiné lidi princip základních lidských práv – ten princip měl pro spoustu lidí na světě takovou hodnotu (užitek), že se rozhodli ho kodifikovat v nejedné ústavě.

Ptám se tedy, jak je možné, že má tento princip tak vysokou hodnotu, že nejen, že jí obětujeme všechna pozitiva zákazu kouření v restauracích (nižší úmrtnost, nižší nemocnost, tím pádem nižší výdaje na zdravotnictví, nižší počet předčasných porodů, větší tržby mnoha restaurací, tudíž větší ekonomika). Tím to totiž nekončí. Hodnota toho principu je navíc pro některé lidi tak obrovská, že dokonce ani nejsou ochotni se začít bavit o tom, jaká pozitiva zákaz kouření v restauracích má – jako kdyby na opačné straně vah bylo nekonečně těžké protizávaží, a je tedy zcela irelevantní, s čím to srovnáváme.

To je to, s čím mám problém. Proč se lidé, kteří by vše řešili volným trhem, najednou brání přemýšlení o tom, co a proč má pro ně jakou hodnotu.

Celá debata je samozřejmě složitější než tohle zestručnění, ale většinou, když se opravdu snažíme dobrat k jádru problému, tak to skončí právě na tomhle.

Nerozumím tomu.

Poznámka na závěr: Jako protipříklad jsem uváděl skupinu lidí, která se dohodne na nějakých pravidlech uvnitř své skupiny – jsou to svobodní jedinci, a tak se přece můžou dohodnout na čem chtějí, systémem, jaký si sami vyberou – třeba na zákazu kouření v restauracích. Tento argument byl vždy schválen – ať si jednotlivci dělají co chtějí klidně i ve skupině. Ale jakmile jsem tuto skupinu zobecnil na stát, ihned to byl problém – zde už jednotlivci nemají nárok se společně na něčem domlouvat.

Zákaz kouření v restauracích: Manifest militantního nekuřáka

To, že se kuřáci vymlouvají na svobody někoho jiného, naznačuje, že už by sami pro zákaz kouření v restauracích možná byli. Pokus o rehabilitaci pojmu svoboda.

Ilustrativní tvrzení: Provozovatelé restaurací mají mít svobodu vybrat si, zda jejich podnik bude kuřácký nebo ne. Nemůžeme jim to nařizovat, tak jako jim nenařizujeme, jaké jídlo mají vařit.
Protiargument: Ve skutečnosti provozovatelé restaurací v tomto žádnou svobodu nemají. Pokud by si mohli vybrat, kouření by zakázali, protože nikdo nechce pracovat 8 hodin denně ve zcela zakouřeném prostředí. Jak je ale teoreticky i prakticky prokázáno, mnoho restaurací nemůže zakázat koření, protože by zůstaly samy jako kůl v plotě a zkrachovaly by. Stálo by to za pořádnou analýzu toho, na čem je vlastně založen byznys většiny českých restaurací, a proč je jejich jedinou možnou volbou kouření povolovat. Tak či onak, provozovatelé restaurací nemají “svobodu povolit kouření”. Naopak jsou nesvobodně držení jako rukojmí kuřáků – musejí snášet jejich kouření, i když by se jim více líbil jiný stav. Kuřáci tak svým osobním zájmem neomezují jen nekuřáky, ale i majitele restaurací, jejichž svobodou tak často rádi argumentují.

Svoboda je vůbec dvojsečná zbraň. Jak popsal Tožička, i ta nejvíce individualistická obhájkyně osobní svobody Ayn Rand připouští jako jednu ze svobod jednotlivce svobodu přidat se k nějaké skupině a kolektivně vyjednávat. Manifestací svobody pak může být to, že se skupina lidí dohodne na nějakých pravidlech – Tožička s notnou dávkou ironie vůči Randové zmiňuje komunismus, a obdobně to může být i zákaz kouření v restauracích. Zcela podobně svobodně se naše společnost rozhodla pro zákaz kouření na základních školách. Na tomto místě doporučuji každému zamyslet se, proč je zakázáno kouření v základních školách, a které z argumentů by mohly platit i pro restaurace. Je samozřejmě nutné oprostit se od vnímání dětí jako něčeho mysticky posvátného – kouření škodí jim, stejně jako škodí dospělým, měly by stejně tak možnost navštěvovat jinou “nekuřáckou” základní školu, apod.

Kdo předchozí mentální cvičení provedl poctivě, tak nejspíš souhlasí, že svoboda je tak ohebný pojem, že jím nejde vyargumentovat prakticky nic. Vždy je potřeba nakonec uznat, že společnost jako celek má nějaké své priority a společné zájmy. Svoboda nutně generuje nějakou jinou, většinou spíše domnělou “nesvobodu”.

Lze poukazovat na zdravotní a ekonomické benefity zákazu kouření v restauracích, lze poukazovat na zájem společnosti v lepším zdraví všech obyvatel, lze lpět na tom, aby každý přiznal, co považuje za prioritu. Nelze nikomu ale jeho prioritu vnutit a nelze se tvářit, že jedna možnost je jaksi “nutně logicky” správná, a ta druhá ne.

Právě proto je kouření v restauracích v současné době povoleno: protože společnost se nějakým procesem dohodla na nějakých prioritách. Možnost najíst se bez rizika trvalého poškození zdraví byla vyhodnocena jako méně zajímavá, než možnost si na takovém místě zakouřit. To je ten stěžejní důvod, a žádný jiný. Až společnost dospěje k jinému závěru, kouření bude zakázáno. Obě možnosti jsou zcela stejně svobodné. Nesvobodné by bylo, kdyby někdo třetí, mimo tuto společnost, rozhodoval, jak to bude. Zatím si ale společnost rozhoduje svobodně sama, a má dokonce svobodu změnit samotný systém rozhodování. Opravdu záleží pouze na tom, na čem se všichni dobrovolně dohodneme.

Co tedy skutečně říká každý, kdo si vedle mne v restauraci v poledne během oběda zapálí cigaretu? Říká: tímto manifestuji, že svou možnost zapálit si cigaretu považuji za důležitější, než zamezení poškozování tvého zdraví. Pokud nevěříte, zeptejte se svého kuřáka. Přesně toto vám řekne – sám jsem si to vyzkoušel.

Je důležité, aby si společnost uvědomovala, co skutečně chce. Je důležité, aby si kuřáci v restauracích uvědomovali, že toto je skutečně to, co chtějí. A proto se jako militantní nekuřák hodlám ptát každého kuřáka, zda skutečně svou možnost zapálit si cigaretu považuje za důležitější než zvýšené riziko rakoviny mých plic.

Kouření v restauracích je povoleno, protože Češi skutečně chtějí ohrožovat zdraví ostatních Čechů – možnost zapálit si cigaretu má pro ně vyšší hodnotu, než ohrožení zdraví dalších lidí. Když dokážeme na chvíli vypnout emoce, tak tohle je ten pravý důvod. Svým způsobem je to vlastně tautologie – Češi mají povolené kouření v restauracích, protože chtějí mít povolené kouření v restauracích.

Je důležité kuřákům vždy a na každém kroku připomínat, že ohrožují zdraví ostatních, protože si potřebujeme být jistí, že to je to, co většinově chceme. Pro kuřáky je samozřejmě nepříjemné uznat, že ohrožují zdraví ostatních, ale je potřeba znova a znova zpochybňovat, zda sami považují možnost zakouřit si za důležitější.

To, že se tuhle vymlouvají na svobodu majitelů restaurací, a tuhle zase na jiné “svobody,” naznačuje, že někteří už postupně nepovažují možnost zakouřit si za vrchol společenského zájmu, a snaží se argumentovat jinými “vyššími zájmy” někoho jiného. Skutečně jde ale nakonec pouze a jen o zájmy jednotlivce – jde o to, zda kuřáci a nekuřáci chtějí možnost v restauracích kouřit i při vědomí všech následků, nebo ne. Nemá smysl kouření povolovat či nepovolovat z nějakých idealistických důvodů odtržených od toho, co lidé skutečně chtějí.

Diverzifikace rizika MSK

Z dob, kdy mne ekonomie ještě příliš nezajímala, si jako jednu z mála věcí pamatuji zaklínadlo “diverzifikace rizika”. Je to poučka, která nám radí, že své investice bychom neměli směřovat jen jedním směrem, protože se vystavujeme riziku, že dojde k nějaké nečekané události, a investice se velice nevyplatí. Lépe je investovat do více věcí zároveň, a nejlépe do takových, které se vzájemně vylučují. Tedy, jako učebnicový příklad, do deštníků a opalovacích krémů. Když by náhodou v budoucnu vůbec nikdy nepršelo, vydělám alespoň na opalovacích krémech. Riziko špatného rozhodnutí a nejisté budoucnosti se rozloží do více věcí zároveň a značně se minimalizuje možná ztráta. Toto myšlení zřejmě zcela chybí mnoha lidem v Moravskoslezském kraji.

V posledním čísle magazínu Horník se kromě laciných narážek na “ekologické aktivisty” objevila ještě jedna pozoruhodná myšlenka. “Prezident” Sdružení pro rozvoj MSK Pavel Bartoš zde prezentoval svoji vizi “rozvoje” Moravskoslezského kraje.

Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje založilo infoportál Čelíme recesi. Jakým směrem by se podle vašeho názoru měly ubírat úvahy, jak čelit současné recesi?

Už někdy v předminulém století, když bylo na Ostravsku a Karvinsku objeveno uhlí, vznikl v tomto regionu unikátní průmyslový řetězec. Ten začíná uhlím, pokračuje výrobou koksu, železa a oceli a končí navazující strojírenskou výrobou. […] Perspektiva našeho kraje spočívá v udržení tohoto řetězce, který nám dává komparativní výhodu, co nejdéle. […] Kdyby se ale některá z částí tohoto řetězce ztratila, nabourá to celý systém […]

Tohle je zářný příklad myšlení, které v budoucnosti vytváří riziko velkých regionů s obrovskou nezaměstnanosti. Nejen, že by pan Bartoš podporoval exkluzivně strojírenskou výrobu, on by ještě navíc všechnu ostatní činnost směřoval tak, aby vše záviselo na strojírenské výrobě! Tedy, nejen, že když dojde k úpadku strojírenské výroby, tak poroste nezaměstnanost ve strojírenství. Ještě k tomu navíc – aby toho nebylo málo – přijdou o práci globálně všichni ve všech odvětvích, protože úplně všechny ostatní činnosti – těžba uhlí, výroba koksu, výroba železa – na strojírenství přímo závisí.

V angličtině se tomu říká Single point of failure, a označuje tento pojem jedno místo, které když selže, tak způsobí pád celého složitého systému, protože celý systém je na tomto jednom bodě závislý.

Co hůř, podobně bídné myšlení lze nalézt i u samotných karvinských horníků. Ti argumentují, že je potřeba těžbu pod Starým městem u Karviné provést, jinak že přijdou o práci. Tyto horníky zřejmě vůbec neděsí to, že zdroj jejich obživy je závislý na těžbě pod jedním jediným územím. Co mají tito horníci v plánu dělat, až by se vše pod Starým městem vytěžilo? To jim samotným nevadí, že jejich osud visí na háčku, a horizont jistoty zaměstnání je tak krátký a nejistý? Opravdu je těžba pod Starým městem u Karviné řešením?

Jádro se (ne)vyplatí

Ministr financí se nechal slyšet, že se jádro nevyplatí, což namíchlo premiéra Nečase, který prý “plánuje v dlouhodobějším horizontu”.

Jak to tedy je? Investice do jakého zdroje energie se České republice dlouhodobě vyplatí?

Vlastně bych sem mohl dát jen odkaz na článek Obnovitelné zdroje versus jádro, kde se mimo jiné píše:

V roce 2011 se průměrné náklady u větrných elektráren snížily na úroveň 50 EUR za MWh (megawatthodinu), přepočteno je to asi 1,50 Kč na kWh (kilowatthodinu). Vzhledem k tomu, že ceny elektřiny na evropské burze se nyní pohybují mezi 45 a 55 EUR za MWh, to znamená, že větrné elektrárny se po deseti až dvaceti letech podpory stávají plně konkurenceschopné. Opět pro srovnání jsou vyneseny výrobní náklady elektřiny v jaderných reaktorech, kterým nepomohlo ani šedesát let masivních dotací a zvýhodňování: při současných, výše uvedených cenách nových reaktorů se pohybují nad úrovní 100 EUR za MWh.

Faktem je tedy nejen to, že jaderná elektřina už stojí dvojnásobek toho, co elektřina z větru, ale také to, že nové reaktory naprosto nejsou schopny vydělat investorům zisky, naopak, každá vyrobená kilowatthodina by znamenala ztrátu. Stavět nové reaktory tak lze pouze v situaci, kdy je masivně dotuje stát nebo spotřebitelé – přesně toho se teď pokouší dosáhnout ČEZ.

Jaké další indicie k tomu, že se jádro nevyplatí? Například tento díl pořadu Nedej se, kde je rozebíráno, jak se potajmu dotace a příplatky za obnovitelné zdroje mohou přesunout do dotací na energii z jádra, což pěkně dokresluje to, že jinak by tady nikdo další reaktor stavět nechtěl, protože je to drahé.

Další indicií by mohl být článek Co se z faktury za elektřinu nedozvíme. Mnoho lidí u nás argumentuje, že jádro vypadá draze jenom proto, že cena elektřiny je stlačená dolů dotacemi obnovitelných zdrojů. Častým zaklínadlem je tzv. “deformovaný trh”. Tento článek uvádí na pravou míru, jak to s těmi dotacemi a deformovaným trhem vlastně je:

Studie, kterou jsme vypracovali pro Německo, byla vlastně analýza cen elektřiny. Zjistili jsme, že v letech 1970 až 2012 získaly konvenční zdroje jako hnědé a černé uhlí či jádro mnohem větší pomoc než OZE

.

Poslední indicií by mohl být časopis Nature, který se v souboji konvenční zdroje vs. obnovitelné zdroje staví na stranu Německé snahy přejít masivně na OZ, i když tedy německou strategii označuje za “great experiment”.

Zabijme aspoň jedny noviny!

Pár poznámek k panelové diskuzi ProAlt: “Česká média: Nástroj politické moci?”

S Mitrofanovem jsem souhlasil v tom, že noviny dávají čtenářům přesně to, co čtenáři chcou – viz kauza o “povinné mateřské z dílny ČSSD” – noviny se skutečně chytly toho, co čtenáře rozpálilo. Podobných příkladů by se dalo najít bezpočet.

S Patočkou jednoznačně souhlasím v tom, že věc je téma, dokud o ní někdo mluví. Na svém blogu jsem o tom psal opakovaně – noviny převážně pouze slepě papouškují to, co jim naštěbetal někdo jiný. Jakmile štěbetání ustane, noviny o dané věci už dál nepíší.

Přemýšlel jsem, jestli tato veřejná diskuze byla nějak úmyslně předem popularizována, nebo jestli je to tak žhavé téma – lidí totiž přišlo opravdu hodně. Bohužel s sebou téma médií přitáhlo i ty uřvance, kterým se snažím vyhýbat v internetových diskuzích. Mikrofonu se v diskuzi chopilo několik lidí, kteří mají z něčeho různé komplexy, melou páte přes deváté, rozčílí sami sebe svou řečí, a nejsou schopni formulovat otázku, ať jim dáte jakékoliv množství času. K tomu připočteno, že na diskuzi bylo vyhrazeno směšných třicet minut času, byl jsem průběhem spíše frustrován. Nerozumím tomu, proč někteří lidé mají jako jediný svůj životní cíl vnutit své názory za každou cenu někomu jinému.

Na co bych se zeptal, kdyby si pro sebe diskuzi neukradli nerváci? Zeptal bych se, zda si Mitrofanov a Patočka myslí, že mizerná úroveň médií je způsobena jejich velkým množstvím.

Myslím si totiž, že nejsme tak velká země, abychom měli tolik zpravodajských médií. Kolik novin jsme viděli za posledních dvacet let umřít? Možná nějaké byly, ale spíš je jich spousta uměle udržována při životě – Lidové noviny, Respekt, Literárky. Novináři pak logicky odvádějí špatnou práci, protože jsou pod velkým tlakem pro zachování přízně čtenářů (jak o tom hovořil Mitrofanov). K tomu navíc jsou nejspíš často špatně placení.

Skutečně potřebujeme, aby o jedné věci informovaly zároveň novinky.cz, aktualne.cz, idnes.cz, ihned.cz a lidovky.cz? Tyto zpravodajské weby pak soutěží pouze o to, kdo s danou informací přijde první. Zcela stranou pak jde snaha o pochopení, analyzování a ověření prezentovaných informací.

Jistá část diskuze byla věnovaná i problému “přinášení nových tématů do veřejné diskuze”. Osobně mi to přišlo jako jakési sci-fi. Mnohem bližší problém, než to, že noviny nepřinášejí témata nová, je to, jak příšerným způsobem pracují s tématy současnými a známými.

Na diskuzi vůbec nepadly žádné návrhy na řešení mizerného stavu českých médií.

Podle mého je potřeba vymyslet, jak zabít nějaké noviny. Ukončit trápení některému skomírajícímu médiu, aby se čtenáři přelili k médiím jiným a ta začala více vydělávat. Aby už novináři nemuseli lézt svým čtenářům do zadnice, jak to velmi přesvědčivě popsal Mitrofanov.

Poznámka mimo: za nejlepšího současného českého novináře osobně považuji Petra Holuba.

Politická negramotnost Čechů

Často přemýšlím, proč jsou současné občanské protivládní protesty a aktivity tak bezzubé, ničeho konkrétního nedosahující. Naproti tomu politická opozice v čele s ČSSD nepředložila žádnou zajímavou alternativu, nic originálního ani koncepčního, a přesto to vypadá, že příští volby vyhraje.

Myslím si, že za mnoho aktuálně probíraného a zkaženého v politice a ve společnosti může všeobecně vysoká politická negramotnost Čechů a bídné kritické myšlení. Ilustrací tohoto faktu můžeme najít bezpočet.

S tím, jak se blíží konec volebního období současné vlády, se blíží i vyvrcholení všech tzv. “občanských nepokojů”, různých protestů a výrazů nesouhlasu s vládní politikou. Triumfálním završením tohoto celospolečenského napětí nejspíše bude to, že nakonec všichni rozhořčení půjdou k volbám, kde místo strany A tentokrát zvolí stranu B, a se samolibým pocitem se budou chlácholit, jak to těm lotrům konečně natřeli. Vztek bude ještě navíc utlumen dvěma triky – vláda si na konec svého volebního období šetří všechny populární kroky, a nejspíše ještě několikrát udělá “trik úlitbou”, kdy sleví z některých nesmyslně tvrdých opatření – jak se to děje například teď s sKartami, nebo jak se to stalo se zvýšením DPH, které nakonec nebylo tak vysoké.

Asi nikdy předtím se o politice lidé nebavili více než před prezidentskými volbami. Moje zkušenost byla taková, že nebylo možné se prakticky s nikým v mém okolí bavit o kandidátech věcně a kriticky – převládaly naprosto subjektivní a irelevantní pocity a dojmy, které nikdo nemohl přetavit do věty, která by dávala smysl. V celorepublikovém měřítku to nejlépe ilustrovaly placky s “punkovým” Schwarzenbergem, na kterém ve skutečnosti nic punkového nebylo, a přesto tato marketingová lež oblbnula drtivou většinu mládeže.

Omezenost myšlení ilustruje například to, že Miloš Zeman byl v médiích nejvíce kritizován za to, jak se podílel na opoziční smlouvě a za napojení na podivné postavy jako je například Šlouf. Téměř nikdo nebyl schopen vystrčit hlavu z českého písečku a podívat se na Zemanovy názory na svět. Stačilo tak pár týdnů, a Zeman již stihl znemožnit Českou republiku skandálními výroky o sudetských Němcích, a je zcela jisté, že ještě v tomto roce stihne mnohokrát říct něco naprosto hanebného na adresu všech vyznavačů Islámu.

Pokud někdy jsou lidé schopni zcela rozhodnutě vyjádřit své sympatie s něčím nebo s někým, činí tak naprosto patetickým (ve významu odvozeném od slova “patos”) a kýčovitým způsobem (po vzoru národní tradice – viz Bělohradský). Skvěle to ilustruje například jeden z mnoha výborných dokumentů Víta Klusáka a Filipa Remundy – Svoboda pro Smetanu. I v mnoha jiných jejich dokumentech je zřetelné, jak lidé nejsou vůbec schopni své politické myšlenky a názory artikulovat.

Shrnuto a podtrženo – průměrný Čech by všechny politiky zavřel, některé skupiny obyvatel postřílel, jiným usekal ruce, a tím by nejspíš všechny problémy dneška byly vyřešeny. Co by se v případě vlády tohoto průměrného Čecha s touto zemí dělo dál, na to se raději neptejme.

Co lze k výše uvedenému namítnout? Tak například by bylo možné tvrdit, že k malým změnám přece jen dochází. Osobně jsem rád, že se do popředí dostávají osobnosti jako Jan Korytář, Ilona Švihlíková nebo Libor Michálek. Mnohem více pozornosti by si zasloužil například Tomáš Tožička.

Nicméně, toto vše je velmi málo. Možná si lidé časem osvojí některé jednotlivé názory, ke změně úrovně a kvality jejich myšlení ale bude asi docházet jen velice pomalu.

Aktuální IT tunel na české peníze

Překvapuje mne, že jsem dosud v médiích nezaznamenal žádný popis jednoho aktuálního tunelu na české peníze. Mimochodem, česká novinařina se vyznačuje tím, že o zajímavých kauzách začne aktivně psát, až když je konec. Tak například v posledních dnech jsme zavaleni zprávami o tom, že operátoři zlevňují volání, protože to konečně vypadá, že je k tomu začne tlačit opravdová konkurence. Přitom to, že volání je předražené vysoko nad náklady, byla už dlouho známá věc.

Tedy, možná se o následujících věcech v novinách bude taky psát – ale až se na všechno příjde, soud o tom rozhodne a celá věc bude prakticky napravena a informační hodnota bude tedy blízká nule.

Čeští mobilní operátoři vydělávají velké peníze. Bylo to mnohokrát zdokumentováno většinou spíše nezávislými zdroji, například tento web, kde se o tom psalo už na začátku roku 2010 (zde a zde).

Co z těchto zisků ale mají mateřské zahraniční firmy? Přímo na čisté zisky sáhnout a odnést si je nemohou. Jak na to? Zavedený a v Česku používaný je jeden velmi prostý trik. Mateřská firma začne vysávat české peníze z české firmy jinak. Peníze nevysává ze zisků – peněz na konci, ale peníze vysává z toho, jak firma funguje – během toho, když firma pracuje.

Jak co nejlépe zpeněžit to, že firma pracuje? Bylo by potřeba zpeněžit něco, co je pro firmu naprosto zásadní, co je přítomno prakticky ve všem, co dělá. V případě mobilních operátorů to jsou jednoznačně informační technologie – počítače, sítě, data, komunikace uvnitř firmy. To je naprosto integrální součástí všeho, co taková firma dělá.

Jak se na takové peníze přisát? Jednoduše. Z mobilního operátora jako celku se vyčlení ven do samostatné firmy všechno to, co se stará o informační technologie, a tato nová firma přejde přímo pod vlastnictví mateřské zahraniční firmy. Následně se pak zavedou vysoké poplatky za používání čehokoliv, co poskytuje tato vyčleněná firma. Každý zaměstnanec mobilního operátora potřebuje počítač, potřebuje připojení do sítě, potřebuje používat elektronickou poštu, potřebuje přístup do databází. Za všechno tohle bude muset operátor vyčleněné IT firmě platit absurdní poplatky. A tyto peníze už můžou vesele putovat do zahraničí.

Je to na hlavu postavené? Ano. Proč by firma měla sama sobě platit za používání informační infrastruktury? Protože se to hodí zahraniční mateřské firmě.

Takto funguje tunel na peníze obyčejných českých lidí, kteří platí vysoké poplatky za volání.

Zcela stejná situace podle všeho funguje v českých bankách – viz např. Česká spořitelna a mateřská Erste.

Je to legální? Nejspíš ano. Mělo by to být legální? Myslím si, že rozhodně ne.

Test na české občanství

Inspirován článkem TEST: Získali byste české občanství, rozhodl jsem se vytvořit test vlastní, podle mého v lecčems mnohem bližší běžnému českému občanovi:

1. Čas, kdy je záhodno probudit národní soudržnost a cítit se velice dojatý sounáležitostí s ostatními občany stejného státu je:
a) při rozhodování o zásadních otázkách národní budoucnosti
b) při hokejových zápasech národního týmu

2. Za většinu problémů České republiky mohou
a) všichni občané podobným dílem
b) cikáni

3. Státní dluh způsobili
a) politici napříč celým politickým spektrem
b) tzv. socky

4. Volba prezidenta je časem, kdy je vhodné
a) zamyslet se nad budoucností a směřováním této země
b) glorifikovat jednoho kandidáta, hanit druhého a pohádat se se všemi jeho příznivci

5. Světové prvenství v konzumaci piva v přepočtu na obyvatele by mělo vést
a) k zamyšlení se nad zdravotním stylem celého obyvatelstva
b) k národní hrdosti a pýše

6. Skutečnými národními hrdiny jsou
a) whistlebloweři
b) sportovci co vyhráli medaili

7. Budoucnost země nejvíce ohrožuje
a) neexistence obecné představy o budoucnosti země v hlavách většiny jejích obyvatel
b) komunismus

8. Internetové diskuze jsou vhodným místem, kde si lze
a) vyměňovat zajímavé názory a doplňující postřehy na plodná témata
b) vylít frustraci z nesouvisejících a podružných věcí a urazit všechny další diskutující

9. Nejdůležitějším kritériem pro nákup potravin je
a) kvalita a bohatost na pro tělo důležité látky
b) cena

10. Vysílání více filmů v původním znění s titulky by vedlo
a) k znatelnému vzestupu úrovně angličtiny a věrnějšímu diváckému zážitku
b) k neúnosné otravě při sledování televize

11. V restauracích a další službách bychom se ve vztahu k zákazníkovi měli chovat
a) uctivě, ohleduplně a pozorně
b) rázně, nenechat si nic líbit a stát si za svou pravdou do poslední chvíle

12. Precizně popsaný společenský problém s dobrým návrhem na řešení je potřeba podpořit
a) přispěním svou prací, finančním příspěvkem či fyzickou pomocí, kontaktováním rozhodujících politiků v dané věci, a dalším zájmem o dané téma
b) lajknutím na Facebooku

Vyhodnocení:
za každou odpověď a) si udělte 0 bodů, za každou odpověď b) jeden bod.
Výsledek: 9 a více bodů: mezi Čechy zapadnete dokonale

Proč jsou čeští novináři idioti?

Například proto, protože neumí odlišit, zda přinášejí informaci zjištěnou a ověřenou, nebo informaci, kterou jim pouze někdo sdělil, a oni ji teď přepisují do článku. Ilustruje to tento článek na serveru Aktuálně.cz.

Článek se snaží už dramatickou stylizací nadpisu vytvořit dojem, že se něco děje. Když pokračujeme ve čtení, dozvídáme se, že dva dny po volbě bylo cosi odhaleno. Nakonec se ale dopracujeme k tomu, že vše, co se zde dočítáme, je pouze tvrzení jediné osoby – Karla Schwarzenberga. Článek, který se tváří jako zpráva – tedy informace o něčem důkladně zjištěném a důkladně ověřeném, je vlastně zpráva o tom, co novinářce řekl Karel Schwarzenberg.

Jak často zmiňují Britské listy, západní média informují o věcech naprosto jinak. Stačí se podívat například na BBC News. Zde jsou články psány skoro až automatizovaně ve stylu “X řekl Y” “X tvrdí, že Y” “Zdroj X uvedl, že Y”. Nikdy není nějaká informace, sdělená pouze jedním zdrojem, prezentována jako nevyvratitelný fakt. Často je tento styl na BBC použit dokonce i v samotných nadpisech, kdy ve spoustě nadpisů jsou uvozovky, aby bylo čtenáři jasné, že dané konstatování pouze někdo BBC sdělil, nikoliv, že jde o nezpochybnitelnou pravdu. Takový je přece běžný styl novinařiny.

Ne tak v České republice. Zde se Karel Schwarzenberg v posledním měsíci zdá se stal ztělesněním dobra a nezpochybnitelné pravdy, a cokoliv řekne, je okamžitě potřeba prezentovat jako axiom – něco, o čem se nediskutuje, co tak zkrátka je.

Až zítra udělá Aktuálně.cz rozhovor s Milošem Zemanem, a ten bude tvrdit, že Šlouf dostavbu Temelína neovlivňuje, vydá Aktuálně.cz ihned článek s titulkem “Vše je jinak. Šlouf s dostavbou nehýbe”? Samozřejmě že ne. Článek by měl v obou případech sdělovat, že “Schwarzenberg naznačuje, že …”, případně “Zeman říká, že …”.

Nezpochybňuji zde to, že zákulisní loutkař Šlouf se snaží ovlivnit kde co. Nepochybuji ani o tom, že se snaží ovlivnit dostavbu Temelína právě tak, jak to naznačuje Schwarzenberg. Schwarzenberg ale není magické orákulum, které poskytuje neochvějné pravdy, které již není dále třeba ověřovat, či prezentovat bez odstupu.

Proč nesleduji prezidentské debatní duely

Toto by mělo být doufejme mé druhé a zároveň poslední blognutí o prezidentských volbách. Z důvodů, které nastíním i v tomto článku, totiž nerad posuzuji nějakou politickou situaci těsně před tím, než má nastat zlomový okamžik – volby samotné. Dochází v takovém čase totiž k extrémním jevům, nevhodným k zamyšlení. Doufám tedy, že už mě nic dalšího o prezidentských volbách psát nedonutí.

S blížícím se dnem prezidentských voleb roste i mediální pokrytí této události a všeho, co s ní souvisí. Na vrcholu medializace bezesporu stojí prezidentské debaty, a to především duely posledních dvou kandidátů finále voleb. Tyto debaty jsou centrem pozornosti z několika důvodů.

Continue reading

Mé rozhodování u prezidentských voleb

Celý internet je nyní plný článků, kde každý má ty definitivní a jednoznačné argumenty pro to, koho zvolit za příštího prezidenta. Já bych se velmi stručně podíval na toto rozhodování ze všech možných pohledů, abych před finálním rozhodnutím opravdu mohl zvážit všechna pro a proti.

Proč bych volil Zemana

  • Je vitálnější než Schwarzenberg
  • Je pro daňovou progresi, zrušení školného, proti církevním restitucím, regulaci hazardu obcemi
  • Může sjednotit českou levici a posunout tak českou politiku dopředu (s pozitivními důsledky i pro pravici)
  • V české politice by si dokázal sjednat pořádek

Proč bych nevolil Zemana

  • Může ještě víc rozmělnit českou levici a prohloubit tak marasmus české politiky (spolu se skomíráním pravice)
  • Je islamofob
  • Povahově odpovídá Klausovi – bude hlásat své názory hlava nehlava
  • Neuděloval by ani prezidentské milosti
  • Je konfliktní

Proč bych volil Schwarzenberga

  • V zahraničí by dokázal Českou republiku zodpovědně reprezentovat s ohledem i na jiné názory, než své vlastní
  • Je proevropský pravděpodobně ještě víc nez Zeman
  • Není konfliktní
  • Jeho odchod z TOP09 by tuto stranu mohl oslabit a tím zasadit poslední ránu české pravici

Proč bych nevolil Schwarzenberga

  • Souhlasí s řadou opatření současné vlády, se kterými většina společnosti nesouhlasí – jako je např. školné, církevní restituce, nemožnost regulace hazardu obcemi
  • Je proti zrušení anonymních akcií na listinného doručitele
  • Fyzicky na svou funkci nestačí
  • Je nevypočitatelný – vystřídal různé strany a je mu vlastně jedno, s jakou politikou souhlasí
  • Neměl by silné slovo v rámci české politiky, tak jako jej nemá v rámci TOP09, tedy ke zlepšení české politiky by nepřispěl

Proč bych šel volit

  • Může vyhrát kterýkoliv z kandidátů, mohou to být velmi těsné volby
  • Nutnost rozhodnout se vede člověka k mnoha zajímavým zamyšlením
  • Prezident je významná funkce – ovlivňuje veřejné mínění a často vystupuje za Českou republiku v zahraničí

Proč bych nešel volit

  • Ani jeden z kandidátů není ideální. Nejsou ani blízko ideálu, ba dokonce ani středně daleko od ideálu.
  • Nechci, aby nový prezident měl silný mandát, aby mohl tvrdit, že ho podpořilo a k volbám kvůli němu šlo hodně lidí
  • Chci vyjádřit, že mi ani jeden z kandidátů nevyhovuje, což nejlépe udělám neúčastí u voleb