Modročapkáři versus Červenočapkáři

Ve čtvrté epizodě kultovního seriálu Červený trpaslík hlavní postava David Lister zjistí, že se z jeho kočky vyvinula stvoření podobná lidem, a také že tito kočko-lidé sváděli tisíciletý zuřivý boj o to, jaká je správná pokrývka hlavy – červená, nebo modrá čapka.

Chování těchto kočko-lidí divákovi připomíná chování skutečných lidí. Často se zdá, že vedeme naprosto nesmyslně vyhraněné spory o něco, co svým významem vůbec neodpovídá naší zarputilosti. Často se přidáváme na jednu nebo druhou stranu, a okolí na nás různými prostředky tlačí, abychom si vybrali – jako v Rychlých šípech – Losnu, nebo Mažňáka.

Blogger píšící pod pseudonymem Scott Alexander se tomuto tématu věnuje v podle mě velmi trefném článku I can tolerate anything except the outgroup (Jsem tolerantní ke všemu kromě cizí/vnější skupiny).

Já osobně jsem velmi liberálně založený člověk a nemám rád xenofobii a rasismus, jako ostatně velká spousta mých přátel. Myslím si o sobě, že jsem tolerantní ke všem lidem bez rozdílu, zatímco spousta jiných lidí je velice netolerantních – jsou nepřátelští vůči Romům, vůči cizincům, vůči jiným náboženstvím, a tak dále. Většina liberálně smýšlejících lidí má určitě podobný pocit – jsme tolerantní k odlišnostem, zatímco někteří lidé jsou do značné míry k odlišnostem netolerantní až nepřátelští.

Scott Alexander ve svém článku tuto představu velmi podnětným způsobem nabourává. Ukazuje, že neplatí tak úplně představa, že obětí nenávisti se stávají co nejvíce odlišní lidé. Ilustruje to na nacismu v Německu – ten si za spojence vybral Japonce, tedy lidi, kteří byli jednoznačně mnohem více odlišní od Němců, na rozdíl od německých židů, které vlastně ani na první pohled – bez studia rodných listů, apod. – nebylo možné jakkoliv odlišit od německých ne-židů. Scott Alexander vysvětluje, že nenáviděnou skupinou se často nestávají lidé krajně odlišní, ale naopak lidé, kteří mají s námi mnoho společného, ale odlišují se jen ve velmi specifické záležitosti.

Pointa celé argumentace článku je v tom, že liberálové, tedy lidé jako já, jsou sice tolerantní k různým národnostním, náboženským a jiným menšinám, ale ovládají je velmi negativní emoce až nenávist vůči lidem s konzervativním pohledem na společnost.

Dalo by se namítnout, že to sice není ideální, ale srovnávat něco takového s xenofobií a rasismem přece nelze, rasismus je přece mnohem horší, než když má někdo jiný politický názor a někdo jiný s ním nesouhlasí. Jenže dopady této jiné formy zaujatosti mohou být velice podobné, ba dokonce horší. Například je pokusy doloženo, že uchazeči o zaměstnání mohou být mnohem více diskriminovaní na základě svých politických postojů než na základě rasy nebo náboženského přesvědčení.

Scott Alexander používá příklady ze Spojených států, ale většina z nich se dá velice snadno převést na Českou republiku. Hovoří například o tom, že se v liberálních médiích používá slovo Amerika a Američané, ale z kontextu vždy vyplývá, že těmito slovy se vždy označují konzervativně založení lidé. V minulosti jsem zmiňoval, že Britské listy hovoří o rasistických Češích, přičemž tím přece nemůžou myslet úplně všechny Čechy, protože přece ne všichni Češi jsou rasisté. Britské listy slovem Češi totiž opravdu nemyslí všechny Čechy, ale jen ty, kteří nemají podobně liberální postoje jako redakce.

Debata v Americe je nepochybně v mnoha směrech mnohem více vyhrocená, než v Česku, nelze si ale nevšimnout, že se v poslední době v Česko udává velice podobným směrem a témata se zde pouze objevují se zpožděním. Lidé se dělí na dva tábory a s každým táborem se váže batoh konkrétních názorů na spoustu různých věcí. Jakoby ani nebylo možné mít různé názory na inkluzi ve vzdělávání, vztah k Čině, k islámu, k uprchlické krizi, k Evropské unii. Jakoby názor na jakoukoliv jednu věc z této množiny automaticky předurčoval postoje jedince i ke všem ostatním problémům. Kolik lidí si asi v posledních dnech muselo přiznat, že o Tibetu toho sice příliš neví, ale jasně cítí, že mu musí vyjádřit podporu.

Před mnoha lety jsem se na blogu zabýval něčím, čemu jsem říkal polarizace. Ztělesňovali ji v té době Paroubek a Topolánek, kteří se okázale nenáviděli a tuto nenávist přenášeli na celou veřejnost. Dnes máme jiné veřejně činné osoby, ale nenávist a dělení na dva tábory je zpět.

Nechci se tvářit, že stojím někde uprostřed a moje názory jsou “vyvážené” a “objektivní”. Nejsou. Myslím si, že jsem silně názorově vyhraněný. Taky nechci tvrdit, že jsem naprosto tolerantní k odlišným politickým názorům – nejsem; některé názory mě prostě rozčilují, ať dělám co dělám.

Vadí mi ale, že si “můj tábor”, tedy liberálně smýšlející lidé, velmi často vůbec neuvědomuje, že ve svém zápalu se dopouští naprosto těch samých faulů jako protistrana, a většinou vůbec nepřispívají ke zklidnění emocí, ale jen k dalšímu vyhrocení.

Dvě strany si velmi často nemají vůbec co vyčítat. Příklad:
“Cigáni nemůžou za vaše posraný životy.” Tohle heslo se stalo v liberálních kruzích velmi populární. Ale úplně stejně by se dalo vytvořit heslo “Příznivci Zemana nemůžou za vaše posraný životy.” Posedlost Zemanem a jeho příznivci začíná už být tak nesnesitelná, že vede až k výzvám typu “pojďme se teď domluvit, že nebudeme o Zemanovi mluvit.” Tento experiment je obdobou “teď minutu nemysli na slony” – následující minutu člověk nemyslí na nic jiného než na slony, protože se musí aktivně snažit na ně nemyslet – tedy na ně vlastně myslet. Je zaručeno, že tato snaha zcela selže.

Proč mi tohle vše vadí? Asi protože se v takovém prostředí mnohem hůře samostatně přemýšlí. Je velice obtížné mít na věc vlastní pohled, když se všude ozývají dva krajně vyhrocené argumenty, z nichž jeden je vždy takový, že mnohem blíže odpovídá niterné povaze člověka, a tedy vsugerovává, jaký názor na danou věc mít celkově. A od tohoto prvotního výkopu je cesta k naprostému zabarikádování se velmi krátká. Pro postoj, který je na počátku založený spíše na pocitech, si lidé velmi rychle vybudují vlastní racionálně znějící zdůvodnění a také velmi rychle dohledají nějaká podpůrná fakta, případně si fakta ohnou ve svůj prospěch.

Scott Alexander svůj článek končí konstatováním, že to není dobrý článek, spíše jen směsice pocitů. Jsem na tom podobně. V poslední době jsem stále více otráven aktuálními zprávami ani ne kvůli konkrétnímu dění, ale kvůli tomu, jakým způsobem se o tom debatuje. Snad poprvé opravdu upřímně závidím lidem, kteří nemají účet na Facebooku, protože tam se celý tento efekt ještě více zesiluje.

Fakta si každý ohne

Někdy v létě jsem si přečetl článek o ISIS, na základě kterého jsem si vytvořil názor na to, jak tahle organizace funguje. Následně jsem potom v různých diskuzích několikrát tvrdil, že ISIS nikdy nespáchá teroristické útoky v Evropě, protože to neodpovídá tomu, jak ISIS funguje. ISIS nyní provedl teroristické útoky v Paříži, tudíž jsem se evidentně ve svém názoru naprosto fatálně mýlil.

Hned na to jsem si ale začal vymýšlet důvody, proč vlastně tento útok dává smysl a je ve skutečnosti v souladu s tím, jak fungování ISIS chápu. Velmi rychle jsem rovněž objevil článek s názory jistého experta, který potvrzoval tyto moje úvahy.

Stalo se tedy to, že i když fakta zcela jasně ukazovala na to, že se mýlím, ohnul jsem si tato fakta tak, aby zapadala do mé původní celkové představy. Nebyl jsem sám. Lidé, kteří před útoky byli proti podpoře uprchlíků, jsou po útocích ještě více proti. Ti, kteří uprchlíky podporovali, je podporují ještě více. Lidé, co si myslí, že nejlepší obranou obyvatel je dát jim přístup ke zbraním, si to po útocích myslí také ještě více.

Ponechme stranou, kdo má pravdu, podstatné je totiž všimnout si toho, jak si každý ohne naprosto jakákoliv fakta tak, aby posílil své původní přesvědčení. Navíc se ukazuje, že lidé s vyšším vzděláním jsou schopni sami sebe mnohem snadněji přesvědčit o tom, že mají pravdu, protože jsou schopni mnohem rychleji dohledat taková fakta, která zapadají do jejich obrazu světa. Sám to na sobě pozoruji velice často.

V nedávném článku také o vlivu faktů jsem psal o tom, že se lidé silně brání tomu změnit názor pokud se útočí na jejich osobnostní hodnoty a celkové chápání světa.

Tyhle naprosto jednoduché zákonitosti fungování lidského uvažování bohužel v Česku chápe jen málokdo. Už jednu jsem si postěžoval, že šéfredaktor Britských listů chrlí články, kde Čechům nadává do rasistů a xenofobů, jako kdyby snad tento styl psaní měl přesvědčit někoho jiného než už přesvědčené.

Na Deníku Referendum vyšel velice pohotový článek, který jasně popisuje, proč jen mlátit někomu o hlavu fakty k ničemu nevede. To první, co ke článku šéfredaktor Patočka napsal je “Nesouhlasím ve všem” a diskuze pod článkem dává tušit, že se článek nejspíš zcela minul účinkem.

Jedna z hlavních a mnou oblíbených veřejných postav podpory uprchlíkům Jan Vrobel v poslední době sklouzává k vyjádřením, kde podobně jako islamofobové jen prezentuje silná vyjádření a fakta bez kontextu a obviňuje protistranu z toho, že to jsou hlupáci. Koho tím chce o čem přesvědčit?

Už bylo dost času na to vzpamatovat se z trochu šokující vlny xenofobie a rasismu. Házet přes barikádu náhodná fakta a vysmívat se protistraně do rasistů a xenofobů byla asi nutná prvotní panická reakce, bylo by už ale vážně na čase začít téma mít pod kontrolou.

Ideologie a Slavoj Žižek

Nejspíše jako náhradu za neuskutečněnou přednášku Slavoje Žižka v tomto listopadu, nahrála TVSolidarita na Youtube jeho přednášku z Prahy z roku 2007. Přednáška mě v mnoha směrech zaujala, dotkla se spousty věcí, o kterých občas přemýšlím a jelikož se nevztahuje k aktuálnímu chaotickému dění (jako např. finanční krize), lze jednotlivé myšlenky poměrně dobře pochopit.

Continue reading

Polarizace v číslech

Facebook je v současné době asi nejpopulárnější komunitní server mladých lidí. Jako takový nabízí spoustu možností, jak zjistit, co si spousta lidí myslí (zde by se možná hodila ironická poznámka, že to je jeho největší výhoda i nevýhoda zároveň). Co si tedy myslí?

Continue reading

Polarizace

Polarizace politické scény je nástroj nejsilnějších stran, jak pro sebe uzurpovat co největší podíl na moci. V České republice dochází v dalším předvolebním klání opět k silné, tentokrát však již v mnoha ohledech extrémní a fanatické polarizaci.

Continue reading