Jak dobře potřebuju umět anglicky?

Mám se víc učit anglicky? Nestačí vědět, že se vždycky nějak domluvím? Neměl(a) bych si udělat nějaký certifikát?

Na výše uvedené otázky si do značné míry musí každý najít odpověď sám. Ale třeba pomůže pohled někoho, kdo se s angličtinou ve svém životě setkává už dlouho v mnoha různých podobách.

Začněme těmi různými podobami. Četba, psaní, poslech a mluvení jsou čtyři skoro úplně oddělené světy. Přečtením stovek knih v angličtině se vaše úroveň mluvení příliš nezdokonalí, stejně tak popsáním stohů papíru v angličtině se nijak výrazně nezlepší váš poslech. Všechno je bohužel potřeba trénovat zvlášť.

Angličtina navíc není jednoduchý jazyk. Ono to tak pro mnoho lidí na první pohled vypadá, protože jediné, co se mnozí čeští učitelé kdy odváží učit, je gramatika a slovní zásoba. Toto jsou ale opět jen dvě oblasti z mnoha dalších ke zvládnutí.

S jazykem je to s jakoukoliv další dovedností. Dá se jakkoliv intenzivně studovat a procvičovat, ale pokud ho aktivně nepoužíváte, tak všechno zase zapomenete.

První sada doporučení je tedy tato: procvičujte ty oblasti jazyka, které budete opravdu potřebovat a aktivně používat. Nezapomínejte, že procvičováním jednoho způsobu použití jazyka se vaše zdatnost v ostatních nezlepší. Podle tohoto si vybírejte způsob svého studia – ať už to bude samostudium, nebo docházení na nějaké lekce.

K docházení na lekce mám jednu jedinou radu. Pokud na vás váš učitel mluví česky, a není to proto, protože jste ve třídě pro naprosté a úplné začátečníky, kteří anglicky neumí ani slovo, tak z takových lekcí okamžitě odejděte – představují zbytečnou ztráta času a peněz. Potřebujete přece nacvičovat situace, kdy na vás někdo mluví anglicky. Stejně tak pokud nemáte prostor v hodinách dostatečně dlouho a pravidelně sami anglicky hovořit, tak vás takové hodiny na mluvení anglicky nepřipraví. Dobrých učitelů angličtiny je v Česku stále málo, a tak mají šanci se uživit i velice nekvalitní učitelé, kteří vůbec nevědí, jak člověka něco skutečně naučit.

A jak s těmi certifikáty? Jsou k něčemu? Certifikát sám o sobě je dobrý v jedné jediné situaci, a to tehdy, když zcela určitě víte, že ho budete potřebovat. Jsou zaměstnání, kam vás bez certifikátu nevezmou – pak je jasné, že ho potřebujete, a není co řešit.

A jindy? To, jak umíte anglicky, pozná ten, kdo sám anglicky umí dobře, velice rychle. Za normálních okolností tak vaše certifikáty nikdo nebude zkoumat. Pořízení certifikátu pro vás může mít ale jinou cenu. Jako u každého jiného studia – to hlavní není v dosaženém ocenění, ale v tom, co se během studia naučíte. Certifikáty jako FCE/CAE/CPE vás budou zkoušet z vyváženého mixu dovedností používání jazyka. Pokud tedy víte, že certifikát potřebovat nebudete, a nechcete utrácet za pořízení něčeho zbytečného peníze, může být stále velmi rozumné si angličtinu zlepšovat v těch učebních osnovách a s těmi výukovými materiály, které připravují na získání certifikátu, i když se o něj nakonec ucházet nebudete. Certifikát může být užitečný ještě v jedné situaci – na začátku jsem řekl, že vaši angličtinu pozná každý, kdo sám umí dobře anglicky. Certifikát se vám tedy může hodit i tehdy, když potřebujete o svých znalostech přesvědčit někoho, kdo anglicky sám vůbec neumí. Osobně bych se ale spíše snažil se do takových zvláštních situací vůbec nedostat, spíš než to řešit certifikátem…

A nyní se konečně dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu. Jak moc dobře anglicky je vlastně dobré umět?

Následující dva výroky nejsou z mé hlavy, a když jsem je poprvé slyšel, tak jsem odmítal uznat, že jsou pravdivé – měl jsem za to, že ten, kdo to říká, je jen zbytečně moc namyšlený a příliš kritický k těm, co neumí anglicky úplně dokonale.

1. Pokud vám rodilý mluvčí říká, že vaše angličtina je opravdu dobrá, znamená to, že si všiml chyb, kterých se dopouštíte, a znamená to, že na vaší angličtině je ještě mnoho co spravovat.

2. Pokud neumíte dobře anglicky, mnozí lidé váš anglický projev nebudou vnímat tak, že prostě jenom neumíte tak moc dobře anglicky. Budou si myslet, že jste nějací divní – zabrždění, nedostudovaní, nevzdělení, trochu “hloupější”, “pomalejší.”

Těmto dvěma výrokům jsem uvěřil teprve až jsem si to vše zažil na vlastní kůži.

V prvních několika případech vám pochvala vaší angličtiny od rodilého mluvčího samozřejmě zalichotí. V dalších několika případech vám to dá vhodnou záminku rozhovořit se o tom, jak a kde všude jste se učili anglicky. Ale když vám někdo angličtinu chválí už podvacáté a popadesáté, a je zjevné, že tématem se opět stane vaše angličtina, a ne nějaké normální zajímavé téma, budete si přát, aby vaše angličtina byla tak dobrá, že by každý považoval za zbytečné ji ještě chválit.

A co se druhého výroku týče, až po přestěhování do Londýna jsem si všiml, jak na mne samotného působí, když různí lidé umí anglicky různě dobře. Paradoxně zrovna v Británii především evropané umí v průměru anglicky hůře, než ostatní cizinci, což souvisí s bývalými britskými koloniemi. Navíc se ale evropané ani moc nesnaží se v angličtině sami zlepšovat. Typicky se do Británie přistěhovali i se svou rodinou čistě za prací, angličtinu používají jen v omezené formě pro výkon svého povolání a doma mluví svým rodným jazykem. Jejich angličtina tak ustrnula na dané úrovni, a přesto, že žijí v anglicky mluvící zemi, dál se v ní nezlepšují.

Toto vše zároveň jistým způsobem charakterizuje, jak takového člověka podvědomě vnímáte – jako někoho, kdo tady vlastně ani moc nechce být, nezajímá se o své okolí, žije si ve svém světě, nikdy se úplně “neintegruje,” místní kultura ho nezajímá, možná se časem stejně vrátí do své vlastní země. Ano, takto často vnímáme cizince ve vlastní zemi, ale je paradoxní, že takto jsou vnímání mnozí Evropané u sebe doma v Evropě, zatímco lidé z jiných kontinentů jsou v tomto směru mnohem více “integrovaní.”

Někdy bylo pro mne až šokující zjistit, jak špatnou angličtinou hovoří někteří z těch, kdo v Londýně žijí. Je také velmi zvláštní, jak různá je úroveň angličtiny jednotlivých evropských národů a jak to je v praxi poznat.

Je potřeba znát složité gramatické konstrukce? Některé určitě ne, ale jiné zase můžete potřebovat překvapivě často. Zkuste třeba sledovat, jak často v češtině potřebujete vyjádřit nějakou složitější myšlenku. “Udělal jsem to takhle, protože jsem si myslel, že když by …, tak by …, ale protože …” nebo podobné konstrukce můžou být velice časté, třeba pokud vykonáváte jakoukoliv práci, kde musíte své kroky konzultovat s kolegou nebo s nadřízeným. Určitě nechcete, aby vám okolí to, co říkáte, jen tak odkývalo, nebo nebylo příliš ochotné vám poradit, protože nikdo správně nepochopil, co přesně jste se právě pokoušeli říct.

Mnohem více pozornosti by si zasloužil také small-talk, což je kulturní fenomén sám o sobě. Pokud neumíte dobře anglicky, nerozpovídáte se tak snadno o počasí, plánech na víkend, či čemkoliv jiném, ostatní lidé vás tak budou mít za více uzavřeného, získáte méně přátel, než byste jinak mohli. Tady nejde o to umět složitou gramatiku, ale naopak ovládat spíše jednoduché věty a umět se přirozeně rozhovořit bez vynaložení značného mentálního úsilí. Hovořit anglicky by mělo být stejně jednoduché jako mluvit česky, nemělo by to být na mozek tak náročné jako řešení složitých matematických úloh.

Shrnuto a podtrženo, úroveň vašeho jazyka nerozhoduje jenom o tom, zda se domluvíte nebo ne, ale i tom, jak vás lidé vnímají, jak moc vážně budou brát, co říkáte, a může určovat i téma vašich hovorů.

Těžko tedy někoho přesvědčit o tom, že “potřebuje” nějakou specifickou úroveň angličtiny, pokud tu opravdu není formálně požadováno například pro výkon konkrétního specifického povolání nebo pokud netouží do společnosti nijak zapadnout.

Někteří si nejen po přečtení tohoto článku, ale i přestěhování se do anglicky mluvící země zkrátka řeknou, že se “nějak domluví, a to mi stačí” a budou mít do jisté míry pravdu.

One thought on “Jak dobře potřebuju umět anglicky?

  1. Míval jsem na základní škole dobrého kamaráda, se kterým jsem se sešel zas až na vyšším gymplu a po něm se naše cesty zase rozešly. Když jsem šel po letech k zubaři potkal jsem tam jeho mamku, zdravotní sestru, a ta se mi hned jala o mém kamarádovi vypravovat, ukazovat fotky.
    Kamarád se po neúspěšném prváku na místní vysoké škole rozhodl odjet za vzdálenou rodinou do Států, zkusit štěstí. Domů s radostí volal, hrdě vyprávěla jeho máti, že byl na pohovoru ve firmě a náborák jeho angličtinu označil za velmi dobrou a ptal se, jestli v Evropě všichni mluví tak dobře.
    Tenkrát mě to svým způsobem rozveselilo, protože má angličtina musela být neméně “dobrá”, protože mě, na rozdíl od kamaráda, v prváku kvůli neudělané zkoušce z angličtiny nevyhodili.
    Tak jsi mi konečně osvětlil, jak to onen vykutálený náborák asi myslel. Děkuji :).

Comments are closed.