Tento měsíc jsem zachytil tři české pokusy o vysvětlení, proč lidé neradi mění některé své názory. O tomhle tématu jsem zde psal před šesti lety a od té doby se o fenoménu “fakta versus názory” psalo hodně všude možně. Myslel jsem si, že o tomto tématu je a dále vzniká dost dobrých dalších informací, které postupně vejdou do obecného povědomí, a časem tak už nebude vůbec potřeba vést debaty o tom, proč fakta někdy ke změně něčího názoru nestačí.
Se zájmem jsem si tedy přečetl a poslechl, co tito tři Češi na toto téma chtějí říct. Jak si vysvětlují, že některé názory lidé mění neradi. To, co každý z nich tvrdí, mne přinejmenším zklamalo.
Petr Ludwig ve svém webináři rozebírá obecně to, jakých chyb v myšlení se lidé dopouštějí, a zhruba uprostřed v čase 1:04:49 se dostane k tomu, proč se lidé brání změně názoru. Vysvětluje to slovy: “první názor, který lidé v hlavě měli, tak často je ten, který si v hlavě nechají, a jenom se v něm utvrzují” V souboji názorů tedy podle Petra Ludwiga vyhrává ten, který se k nám prostě dostal jako první.
Pavel Kasík napsal o svém procesu změny vlastního názoru, kde v první části argumentuje, že názory zastáváme “podle toho, co [nám] nejvíce hraje do karet”, tedy co se nám nejvíc vyplatí. K vysvětlení, proč některé názory lidé mění neradi, se dostává ke konci, kde uvádí, že “Ze svých vlastních názorů děláme pevnou součást své identity” a že máme obavu “z toho, jak by to vypadalo, kdybychom přiznali chybu.” Tedy, zjednodušeně řečeno, bojíme se, “co by na to řekli lidi,” kdybychom najednou hlásali jiný názor.
Jan Kulveit ve svém článku vysvětluje, že takzvané kritické myšlení není zázračný lék, kterým lze chybné názory vymýtit. S tím osobně velmi souhlasím, a jeho článek doporučuji k přečtení. Ke konci se ovšem také pokouší nastínit, proč si myslí, že některé názory lidé neradi mění. Jednak proto, protože “mnoho debat má povahu boje nebo soutěže”, a taky odkazuje na Pavla Kasíka v tom, že změna názoru je “něco, co vám radikálně a výrazně sníží sociální status”.
Tedy shrnuto, některých názorů se zarputile držíme, údajně protože:
- Jsme daný názor měli jako první
- Daný názor se nám vyplatí
- Někdo by se nám mohl posmívat, že jsme názor změnili, a snížil by nám tak sociální status
- Debaty obecně probíhají jako boj nebo soutěž, ne jako racionální debata
Proč jsem z tohodle zklamaný?
Jsem zklamaný, protože tito tři lidé často a rádi demonstrují své racionální myšlení, ale zároveň prezentují tyto svoje hypotézy, které neobstojí jakémukoliv jednoduchému racionálnímu testu.
- Můžeme přece velmi snadno najít příklady toho, že někdo nejprve zastával nějaký názor, který následně změnil na názor opačný, a teď je tvrdohlavým zastáncem opačného názoru. To, že nějaký názor měl jako první nic neznamenalo.
- Není vůbec neobvyklé, že někdo zastává tvrdošijně názor, který ve skutečnosti jde proti jeho vlastnímu zájmu.
- Lidé často zastávají různé zvláštní názory i přesto, že jsou tím svému nejbližšímu okolí pro smích – na tom, že tím trpí jejich nějaký sociální status jim leckdy nesejde.
Toto prostě nejsou dobrá vysvětlení, takhle to zkrátka nefunguje.
Všem třem bych doporučil článek I Don’t Want to Be Right. Ten sleduje různé studie na toto a související témata a vysvětluje, že lidé nějak vnímají své vlastní já ve vztahu k okolnímu světu, a pokud je tento smysl sebe sama vnějším světem (fakty) nabouráván a vyvolává v nich pocit jejich vlastního ohrožení, začnou si racionalizovat, proč tomu tak vlastně není, proč je všechno stále v pořádku a zcela podle jejich předchozích představ.
Ludwig, Kasík a Kulveit možná mají vytříbené racionální, technické a logické myšlení, nejsou to ale odborníci na psychologii, a tak očekávat, že dokážou vysvětlit, proč lidé neradi mění některé své názory, bylo ode mne asi trochu naivní.
Je to trochu zvláštní situace, kdy lidé, kteří umějí dohledat relevantní fakta, disponují dobrým racionálním myšlením, dokonce dělají kvalitní vědecké studie, vlastně netuší, proč ani s tímto arzenálem dost lidí o mnoha věcech vůbec nedokážou přesvědčit.
A pak tu máme lidi, kteří fakta nebo racionální argumentaci nijak zvlášť nepotřebují, a ví, že někoho o něčem přesvědčit se dá zcela jinak. A to jsou marketéři. Ti nás klidně v mžiku přesvědčí o něčem, s čím jsme ještě do poslední chvíle nesouhlasili. Každý marketér chápe, že je především v lidech potřeba vytvořit dobrý pocit – z dané věci, z daného názoru, z daného politika, a také hlavně ze sebe samého.
Bez ohledu na fakta a racionální argumentaci, nakonec si prostě koupíte to auto, nebo zvolíte toho politika, podle toho, která volba ve vás vyvolává představu následného dobrého pocitu z daného rozhodnutí.
A tak zatímco racionální myslitelé se snaží nějakým logickým a racionálním důvodem vysvětlit, proč lidé nemění názory, tak názory společnosti mezitím ovládají mistři marketingu a názory lidí mění bez větších obtíží.
Jaké z toho plyne poučení? Asi není rozumné očekávat dobré vysvětlení niterných psychologických procesů od lidí zabývajících se především logickým racionálním myšlením. Pokud se chceme dozvědět, jak změnit něčí iracionální názor, od matematika nebo novináře technického magazínu se to prostě nedozvíme. Je potřeba naslouchat psychologům a marketérům.
Citace z prvního dílu seriálu Mad Men, která to vše vystihuje:
Advertising is based on one thing: happiness. And do you know what happiness is? Happiness is the smell of a new car. It’s freedom from fear. It’s a billboard on the side of a road that screams with reassurance that whatever you’re doing is OK. You are OK.
Mad Men, S01E01
Update:
Den po vydání tohodle článku napsal na toto téma dlouhý článek i Martin Malý, a ten se k podstatě problému dostává blíže než výše uvedení, a proto doporučuji. Trochu mi tam chybí více pozornosti věnované dobrému pocitu z vlastní identity, ze sebe sama.