Jak se správně rozhodnout u voleb?

Dospěl jsem k závěru, že rozmlouvat lidem volbu Babiše má smysl jen do určité docela malé míry. Vlastně bych řekl, že pokud je nepřesvědčí několik článku z Deníku Referendum, kniha Žlutý baron nebo související film, tak už se toho nedá dělat mnoho. I těch zpráv do běžných médií prosáklo už tolik, že každý měl dostatečnou šanci utvořit si o skutečné povaze Babiše docela věrnou představu. Rozmlouvání nemá smysl i kvůli tomu, o čem jsem tu psal dřív – vysvětlování a poučování lidí má většinou zcela opačný efekt.

A tak jsem přemýšlel, co vlastně já sám můžu udělat, aby příští volby dopadly co nejlépe. Myslím, že spíš než tlouct se do hlavy kvůli hlasům pro Babiše, bych se mohl zaměřit na hlas svůj vlastní. Tento hlas mám totiž zcela pod vlastní kontrolou a stran jde do voleb tolik, že i když vím, pro koho určitě hlasovat nechci, tak úplně přesně nevím, pro koho hlasovat naopak chci. Je zde tedy veliké riziko, že hlas nevyberu optimálně, nerozhodnu se zcela správně, ze všech možností nevyberu tu úplně nejlepší. Ba co víc, mé hlasy u některých voleb v minulosti zpětně vnímám ne jako pouhou neoptimální volbu ale jako naprostou chybu. Spousta chyb se sice dá omluvit tím, že člověk v momentě rozhodování má pouze omezené množství informací, ale právě volby jsou tím momentem, kdy je informací k dispozici spousta a dá se říci, že čím více snahy člověk do správného rozhodnutí vloží, tím vyšší šance, že výsledné rozhodnutí bude opravdu nejlepší možné. Politika není nedeterministická – funguje zde nějaká kauzalita – příčiny vedou k následkům – a rovněž částečně platí historická zkušenost. Nelze tedy volby považovat za jistý druh loterie, kde volba náhodného čísla je úplně stejně dobrá jako volba čísla, nad kterým jsme úmorně přemýšleli, radili se s kartářkou, sledovali čísla tažená v minulosti, a tak dále.

Jak začít

Vcelku dobrý článek o tom, koho volit, napsal Jaroslav Kmenta zde. Je to poměrně obecný postup, který může použít každý.

Dál bych se chtěl věnovat konkrétně mým vlastním úvahám nad konkrétními stranami a tématy. Píšu tohle všechno hlavně pro sebe, jak už jsem řekl, nemám ambice někoho o něčem přesvědčovat, ale třeba to poslouží někomu jinému k vlastnímu zamyšlení.

Začnu podobně jako to navrhuje Jaroslav Kmenta výše – nejdřív vyberu strany, které jsou mi hodnotově nejblíž. Myslím si totiž, že pro zodpovědné a kvalifikované rozhodnutí koho volit je strany potřeba sledovat poněkud detailně. To by nešlo splnit, pokud by člověk měl věnovat pozornost všem kandidujícím politickým uskupením – těch je celkem 31. Ale dost dobře to nejde ani pro užší okruh stran s reálným potenciálem k překročení pětiprocentní hranice, těch je stále hodně. Číslo tři mi tak připadá jako rozumný kompromis. Lze si představit, že u třech stran by člověk měl být schopen přečíst tři celé volební programy, vyslechnout si rozhovory s několika různými osobnostmi z každé ze třech stran, projít si historii postojů a hlasování, podnětné mi rovněž připadá sledování politiků na sociálních sítích – pokud si daný politik píše zprávy sám, je to často užitečná sonda do jeho uvažování a hodnot.

Mé tři hodnotově nejbližší strany jsou Zelení, Piráti a ČSSD.

Zelení
Proč ano: hodnotově jsou mi zcela nejblíž, často se věnují problémům, o které se zajímám.
Proč ne: Strana zelených je zatím asi největším zklamáním. Od zvolení Matěje Stropnického předsedou strany jsem si sliboval mnohé, především směřování na ekonomická témata. Místo toho se ale strana profiluje jako strana pro městské liberály – natáčejí jedno video za druhým ve kterých mluví o cyklostezkách. Vůbec nevím, o co by se strana především snažila, kdyby se do PS dostala. Z ekonomických otázek se v minulosti věnovali situaci zaměstnanců České Pošty, ale celé to působí spíše jednorázovým dojmem, než nějakou promyšlenou strategií, kterou by strana aplikovala i v budoucnu. Stranu chápu jako dobře ukotvenou v různých městech, ale není mi vůbec jasné, co a jak by z této zkušenosti přenesli do PS. Zelení se brání tomu, že jsou strana pouze přes životní prostředí, nicméně z jejich prezentace to tak velmi silně vyznívá.

Piráti
Proč ano: Členem či podporovatelem Pirátů je velká část mých známých, u kterých vím, že nejsou v politice kvůli svému vlastnímu finančnímu nebo mocenskému prospěchu, většinou jim jde o nějaký veřejný zájem. O to ani tolik ale nejde, spíš je to zcela nová situace, kdy je tolik mých známých přímo do děje strany zapojeno. Hlas pro Piráty by tak byl hlasem pro lidi, které znám, byl by to hlas pro demokracii “od spodu”, jedinečná příležitost, jak se učit a seznamovat se s demokracií a politikou skrz lidi, kteří nejsou tak vzdálení, jako běžní politici. Byla by to pro všechny zúčastněné zcela unikátní a poučná zkušenost.
Proč ne: Nejvíc mi na Pirátech vadí, že přitahují jistý typ lidí, kteří mě děsí. Spoustu takových lidí jsem poznal v univerzitním prostředí. Jsou svým myšlením velice technicky zaměření, což znamená, že spoustu vědomostí a znalostí dokáží logicky odvozovat z několika základních pravidel (axiomů). Tento typ myšlení se pak snaží aplikovat i na celý svět obecně – vše by se mělo řídit a logicky odvozovat z několika jednoduchých pravidel. Takové uvažování může v nejlepším případě přehlédnout některé nepodstatné problémy, v nejhorším případě snadno vést k neetickým až drasticky nehumánním rozhodnutím.

ČSSD
Proč ano: Je mnohem větší šance, že tato strana bude hrát jednu z hlavních rolí při povolebních vyjednáváních, rovněž je velká šance, že se zásadním způsobem bude podílet na vládě. Mnohem větší význam bude mít toto hlavní lámání chleba, víc než to, jakou bonusovou příchuť (zelenou nebo pirátskou) výsledek bude mít. Strana se rovněž zaměřila na témata, která považuju za zcela zásadní – platy obecně a především platy ve školství. Strana taky prokázala, že je zdravá – je stabilní, ale zároveň dokáže obměňovat lidi na důležitých pozicích. Zároveň pochopila, že profilovat se levicově a zároveň i liberálně moc dobře nefunguje a velice rychle se tomu přizpůsobila. Proti Babišovi se leckdo staví slovy, ČSSD se proti Babišovi postavila i některými velice silnými činy.
Proč ne: Strana za poslední čtyři roky sklouzla do konzervativních vod velmi silně a jistými hodnotami se mi tak značně vzdálila. Lubomír Zaorálek nepůsobí dojmem, že dokáže v rozhodujících chvílích zachovat chladnou hlavu a neudělat zbrklé rozhodnutí nebo neříct něco neuváženého.

Jakých chyb se vyhnout

Chyby, kterých jsem se sám dopustil v minulosti:

• Z mého rozhodování u prezidentských voleb zde čouhala ideologická vyhraněnost jako sláma z bot. Někteří čtenáři mi to i patřičně vyčetli – zmínky o tom, jak Zeman možná zamává s pravicí nebo levicí mají význam jen pro někoho, kdo politiku vnímá jako fotbalové utkání dvou stran, z nichž je jednoznačně fanouškem jednoho ze těchto dvou táborů. Tohle není způsob myšlení, ze kterého vyjde nejlepší možná racionální volba.
• U mých vůbec prvních voleb do Evropského parlamentu jsem chtěl v první řadě volit “antisystémově” (bylo mi v té době 18 let) a volil jsem proto Janu Bobošíkovou a Vladimíra Železného. Nejradši bych se teď vrátil v čase a sám si nafackoval, nic hloupějšího jsem snad ani udělat nemohl a stydím se, že tito dva naprostí exoti Českou republiku v Evropě reprezentovali.
• Už si nevzpomínám, zda jsem se účastnil posledních voleb do Evropského parlamentu, myslím, že jsem nakonec o jeden den propásl termín žádosti o voličský průkaz, vím ale, že jsem chtěl volit kandidáta ČSSD Jana Kellera. Ten se poté v Evropském parlamentu vyprofiloval pro mne naprosto neuvěřitelným způsobem a jeho četná cynická prohlášení mne leckdy nadzvedávají ze židle. Je to opět ale čistě má chyba – Jana Kellera jsem už tehdy delší dobu sledoval a věděl jsem, že je to veliký cynik a jde vždy hlavou proti zdi. To jsou vlastnosti, které se velice lehce můžou obrátit v můj vlastní neprospěch.

Chyby, kterých si všímám u jiných lidí

• Vkládání příliš velkých nadějí do politiky – všechno je naprosto špatně a jediný, kdo to může úplně všechno změnit, jsou nadlidští politici. To vede k volbě špatných kandidátů (těch, kteří toho naslibují nerealisticky mnoho) a následnému zklamání a frustraci. Tato frustrace plodí následně ještě horší rozhodnutí. Frustrace je vůbec ta nejsilnější emoce, kterou vykazují lidi, kteří chtějí volit Babiše. Takoví lidé mohou jinak působit uklidněným a spokojeným dojmem, ale v momentě, kdy mají říct něco o politice, tak se zcela změní jejich hlas, výraz ve tváři i slovník a volbu Babiše prezentují jako něco, co nás jediné může vytáhnout z těhle sr**ek, ve kterých údajně momentálně jsme. Někdy mi připadá, že by to zasloužilo nějakou psychologickou analýzu či psychoterapii.
• Neschopnost posoudit dopad kauz a skandálů. Všechny kauzy začínají podobně – velkým popraskem, velkými novinovými titulky a jistým přetřesem politické scény. Jak ale kauza dopadne nakonec to si často mnozí ani nepamatují či se o to nezajímají. Rovněž velmi podstatné je, jak se se “zkaženými jablky” vyrovnávají samotné strany. Neexistuje způsob, jak zabránit korupčníkům vstupovat do stran. Je pouze možné jejich potenciál škodit snižovat smysluplnými opatřeními a pokud je korupčník odhalen, tak by strana měla být demokraticky natolik zdravá, aby od takového člověka uměla velmi rychle dát ruce pryč. Jak se strana s korupcí vnitřně vyrovná je mnohem podstatnější než to, že se nějaká korupce vůbec objevila.
• Racionalizace toho, co neodpovídá původní představě – tomu jsem se na tomto blogu již věnoval dost. Místo, abychom uznali, že jsme se mýlili, tak si daný stav různými způsoby před sebou obhajujeme.
• Neochota přemýšlet o důsledcích. Máme tendenci velmi silně vnímat to, co se stalo v minulosti (hlavně to negativní), ale již tolik nepřemýšlíme o tom, co nějaká změna může způsobit v budoucnosti.
• Nerozlišování různých úrovní politiky – na úrovni obce, státu a Evropské unie se rozhoduje o různých věcech s různými dopady. Často lidé od jedné úrovně očekávají nesplnitelné. Této chyby v myšlení politici často zneužívají – vyviňují se ze zodpovědnosti poučováním občanů o tom, jakou pravomoc na dané úrovni mají, aby zamluvili to, že vlastně i tak trochu pro danou věc něco udělat mohli, ale neudělali.
• Bazírování na jedné jediné “pravdě”. Někde v jádru prakticky každého politického postoje je nějaký pravdivý základ. Někdy propadneme fascinaci tímto pravdivým základem a slepě přijmeme i vše, co někdo z této pravdy často ne zcela správně odvodil. Pokud někdo tvrdí, že platí A, a že z A plyne B, často zkoumáme jenom platnost A, a když zjistíme, že A platí, nezkoumáme zda “z A plyne B” je taky validní, ale rovnou automaticky přijmeme platnost B.
• Neustálé pohoršování se. Tohle je možná na samostatný blog. Neúměrně velká část pozornosti, a to zejména na sociálních sítích, se věnuje pohoršování se nad tím, jakou nevhodnou větu někdo řekl. Pohoršování často nezná mezí – obrovské množství vyjádření se dá interpretovat jako něco nevhodného, nemístného, necitlivého, jako něco, co by se mělo propírat na veřejnosti a úplně všichni rozumní lidé by měli sdílet hluboké pohoršení.

Závěrem bych dodal, že další velkou chybou by bylo myslet si, že jeden člověk dokáže obsáhnout všechny možnosti, důsledky a pro a proti. Volby vnímám především jako skupinové rozhodnutí, kde platí, že “víc hlav víc ví.” Tím více mi přijde důležité spíše než někoho přesvědčovat o správnosti nějaké volby, snažit se společně vyvarovat chyb v uvažování, odprostit se od předpojatosti a navzájem se nezahrabávat ve vlastních zákopech. A nakonec si i připustit, že od subjektivních dojmů se jako lidské bytosti zcela odprostit nikdy nemůžeme. Emoce k rozhodování zkrátka neoddělitelně patří.