JAB

Připravit si výbornou kávu doma je dle mého názoru velmi jednoduché, ale na internetu se člověk velice snadno ztratí v záplavě všech možných, často dost matoucích a zavádějících informací. Mně osobně trvalo několik let, než jsem něčemu tak zdánlivě jednoduchému, jako je příprava kávy, přišel na kloub, než jsem se dostal k článkům a videím, která mi do toho vnesla jasno. A tak bych tady chtěl zvěčnit to podstatné, co bych si zpětně přál, abych věděl mnohem dřív, a mohl si tak výbornou kávu vychutnávat již před mnoha lety.

“Základní Pravidlo” dobré kávy bych já osobně shrnul do jedné věty:

Nemám rád referenda a nemám rád volání po elektronických volbách. Nabízím lepší řešení pro ty, kteří pokládají referenda a vysokou volební účast za důležité.

Continue reading →

Dospěl jsem k závěru, že rozmlouvat lidem volbu Babiše má smysl jen do určité docela malé míry. Vlastně bych řekl, že pokud je nepřesvědčí několik článku z Deníku Referendum, kniha Žlutý baron nebo související film, tak už se toho nedá dělat mnoho. I těch zpráv do běžných médií prosáklo už tolik, že každý měl dostatečnou šanci utvořit si o skutečné povaze Babiše docela věrnou představu. Rozmlouvání nemá smysl i kvůli tomu, o čem jsem tu psal dřív – vysvětlování a poučování lidí má většinou zcela opačný efekt.

A tak jsem přemýšlel, co vlastně já sám můžu udělat, aby příští volby dopadly co nejlépe. Myslím, že spíš než tlouct se do hlavy kvůli hlasům pro Babiše, bych se mohl zaměřit na hlas svůj vlastní. Tento hlas mám totiž zcela pod vlastní kontrolou a stran jde do voleb tolik, že i když vím, pro koho určitě hlasovat nechci, tak úplně přesně nevím, pro koho hlasovat naopak chci. Je zde tedy veliké riziko, že hlas nevyberu optimálně, nerozhodnu se zcela správně, ze všech možností nevyberu tu úplně nejlepší. Ba co víc, mé hlasy u některých voleb v minulosti zpětně vnímám ne jako pouhou neoptimální volbu ale jako naprostou chybu. Spousta chyb se sice dá omluvit tím, že člověk v momentě rozhodování má pouze omezené množství informací, ale právě volby jsou tím momentem, kdy je informací k dispozici spousta a dá se říci, že čím více snahy člověk do správného rozhodnutí vloží, tím vyšší šance, že výsledné rozhodnutí bude opravdu nejlepší možné. Politika není nedeterministická – funguje zde nějaká kauzalita – příčiny vedou k následkům – a rovněž částečně platí historická zkušenost. Nelze tedy volby považovat za jistý druh loterie, kde volba náhodného čísla je úplně stejně dobrá jako volba čísla, nad kterým jsme úmorně přemýšleli, radili se s kartářkou, sledovali čísla tažená v minulosti, a tak dále.

Continue reading →

Nedávno se událo jednak to, že ČSSD představila koncept progresivní daně a o den poté ANO přišlo se sloganem “Udělejmě ČR znovu skvělou.” Diskuze o progresivní dani už proběhla a skončila a shrnovat ji nechci.

Vypíchl bych ale ten největší problém oné “spravedlivé daně”: běžný člověk nechce mít o pár stovek měsíčně víc jenom proto, že mu na to někdo “spravedlivě” či poněkud z lítosti přispěl. Normální lidé nechtějí být litováni a nechtějí být v pozici, kdy závisí na solidaritě. Normální lidi se chtějí svou poctivou prací normálně uživit, mít pocit, že dělají něco užitečného a že jsou za to ohodnoceni tak, že z toho můžou žít plnohodnotný život bez neustálého omezování se. Chtějí mít možnost být sami solidární, nikoliv využívat solidaritu od jiných.

Navíc, jak už jsme viděli v minulosti, když se zvedly důchody, nikdo z toho nebyl u vytržení, protože se zvedly jen velice málo. Když se někomu zvedne plat o pár stovek, bude z toho opravdu tak nadšený, za vědomí, že v jiné zemi by mohl mít plat dvoj až trojnásobný?

Já souhlasím s progresivní daní, ale znepokojuje mě, že je prezentována především jako přerozdělování. V podstatě to přerozdělování sice je, ale jde vždy o úhled pohledu a od politiků jistého formátu a úrovně bych očekával, že budou nabízet společnou pozitivní představu budoucnosti, nějaký sdílený cíl, kvůli kterému tu spolu v jednom státě všichni jsme, protože jinak je třeba se ptát jaký má společný stát vlastně smysl – jen se na něco společně skládat, aby se zaplatil společný účet? Nic víc?

Normální lidé nechtějí mít pár stovek navíc kvůli nějaké nové dani. Normální lidé chtějí představu budoucnosti, která je rozlišitelně jiná a lepší, než současný stav. Normální lidé se chtějí těšit na budoucnost.

Ta budoucnost, na kterou se můžeme těšit, může být například to, že tímto okamžikem začneme pracovat na ozdravení celé společnosti – na tom, aby se ČR do 20 let dostala na přední příčky zemí v průměrné délce života a zemí s výborně zaplacenými a nepřepracovanými doktorkami a sestřičkami. Nebo že naprosto zásadně zreformujeme školství, čeští studenti zaplaví mezinárodní univerzity a na českých univerzitách budou přednášet světoznámí profesoři a žádný učitel od základní po vysokou školu nebude muset svůj plat poměřovat s platem prodavačky a školství se změní tak, že se v budoucnu na současné debaty o povinné maturitě z matematiky nebo o významu biflování budeme zpětně dívat jako na slepou uličku, ve které jsme ve chvíli zoufalství na moment uvázli. Nebo se staneme vědecko-technologickým centrem. Nebo budeme vyrábět unikátní věci prvotřídní světové kvality (a ne součástky pro Hyundai nebo Foxconn). Nebo něco jiného.

Každý se přece chce na něco těšit, nějak pozitivně si představovat svoji budoucnost, i kdyby mělo být všem jasné, že se to “něco” nikdy zcela nenaplní a nikdy na “to” nebude dost peněz. Přesto chceme vidět směr a obrys onoho cíle a žít s pocitem, že jsme se s ostatními lidmi dohodli, že tu jsme společně za nějakým sdíleným účelem.

Proto to Babišovo heslo, přestože je naprosto hloupé, neoriginální a v podstatě nesmyslné (v kterém roce byla ČR skvělá a v čem?), i přesto je to pořád lepší politika než pochybné čínské investice nebo technicistní progresivní zdanění. I když to jsou věci, které asi jsou vhodné, není to něco, na co by se někdo těšil nebo na to byl nějak hrdý.

Kvůli tomu se v lidech neprobudí pocit, že teď je ten moment, kdy je třeba rozhodně jít volit nějakou stranu. Nikdo nechce slyšet, že věci jsou těžké a složité, že lze maximálně prosadit nějaké velice malé a nepodstatné změny, protože politika je vlastně jen jakási údržba, vedení účetní knihy a trochu management.

Světový vývoj ukazuje, že takto lidé nesmýšlejí, že nechtějí, aby politika byla jen úřednické spravování technických záležitostí jako jsou daně a život jen sérií správně vyplněných formulářů, zaplacených účtů a daní a odměnou za to celé má být pouze a jen nabídka důstojného života a snad s trochou štěstí i možná trochu důstojného stáří. Je načase připustit si, že od života toho chceme víc, a jelikož si každý individuálně správně uvědomujeme, že jednotlivec na to nestačí, očekáváme toto vše od společného projektu a společného vedení – od politiky.

V naší vrcholné politice vidím politiky, kteří se buďto o velkou vizi vůbec nesnaží, protože si myslí, že není potřeba, a pak taky politiky, kteří sice rozumějí, že lidí potřebují příběhy a vize, ale sami kromě prázndých marketingových hesel žádné konkrétní vize nemají. Konkrétní vize je totiž něco, co by mohlo selhat, a jejich politickou dráhu ukončit, a jejich motivací v politice není pokusit se něčeho dosáhnout, ale pouze se v politice co nejdéle na co nejvyšších pozicích udržet, a to lze dělat jedině tak, že se systematicky slibují různým skupinám lidí různé nahodilé věci, bez vize, bez logiky, bez podstaty, bez hodnot.

Myslím si, že je v naší vrcholné politice ještě místo pro třetí typ lidí, pro někoho, kdo přinese pozitivní a konkrétní představu naší budoucnosti. Jestli se takový člověk najde, je otázku, ale jsem velice silně přesvědčený, že ho potřebujeme.

1. Třídění odpadu je klasické téma na odvedení pozornosti od opravdu zásadních ekologických problémů. Člověk velice snadno rezignuje na snahu zasadit se o nějaké systémové organizované řešení velkých problémů a spíš se zaobírá přemýšlení o mnohem méně významných změnách, jako třeba o tom, jak by sám sebe mohl vybičovat k ještě více ekologičtějšímu životu. Lépe to vystihuje Slavoj Žižek: http://a2larm.cz/2017/01/lekce-z-airpokalypsy/
2. Třídění odpadu vyžaduje příliš úsilí. Nejde totiž jen o to zapojit na vteřinu mozek a nějakou věc vhodit tam kam správně patří. Kdyby vše bylo takto jednoduché, tak by třídili všichni. V Česku třídíme papír, plasty, sklo a nápojové kartony. Vedle toho máme ještě směsný odpad. Pokud tohle chce člověk vytřídit, tak musí doma mít pět různých nádob nebo jiných prostor zabírajících věcí, do kterých může odpad roztřídit. V bytě o normální nebo menší velikosti tak na třídění odpadu nutně padne veliký prostor. Anebo se to všechno háže do jednoho pytle (resp. dvou: tříděný a netříděný) a třídí se to až před popelnicí, což je dost pracné – člověk pobíhá od jedné popelnice k druhé tam a zpět, každá se mu mezitím zavře, nebo se k ní mezitím postaví někdo jiný.
3. Nerad třídím, protože vím, že komukoliv dalšímu nic nebrání vůbec netřídit. Stojí mne to úsilí, zatímco ten, kdo netřídí, na tom je osobně lépe – ušetří čas, snahu a prostor v domácnosti. Žádný dobrý pocit (já dělám dobrou věc a ostatní ať si dělají co chtějí) mne příliš nemotivuje, protože když bude netřídit velké množství lidí, tak je moje třídění víceméně zbytečné – intuitivně tuším, že náklady na vypořádání se s těmi, kdo netřídí, naprosto převýší mým tříděním náklady ušetřené. I kdyby nepřevýšily, tak jsem tříděním vlastně pracoval na ty, kdo netřídí, tedy jsem prohrál dvojnásobně.
4. Popelnice na tříděný odpad bývají pořád plné. Tím, že je pět různých druhů popelnic, tak je nejspíš velmi obtížné správně plánovat svoz. Různé druhy odpadů se v různých částech města hromadí nejspíš různě často. Dokážu si představit, že vymyslet, jak často má které auto (na který typ odpadu) vyjet do jaké části, může být velice složitý problém, který nikdo neumí vyřešit dostatečně dobře, a tak jsou popelnice na odpad mnohem častěji spíše plné, než prázdné – protože je ekonomičtější, když nákladní auto svážející odpad spíše nevyjede a lidé si odpad ještě chvíli ponechají doma. Ač příčinám možná rozumím, je tohle velice otravný problém – když se rozhodnu vynést odpadky, tak předem nevím, jestli je popelnice plná nebo prázdná. Je třeba na to myslet (který den bývá spíš prázdná? až půjdu zítra z práce, tak se musím jít předem podívat a když bude volno tak pak jít vynést odpad). Třídění tak zabírá další čas (myšlením na něj) a dále odvádí pozornost od zásadnějších ekologických témat.
5. Vždy je nějaká pochybnost o tom kam co patří.
6. Když je něco složité, tak to lidi odmítají používat. Neumětelský přístup říka, že nezáleží na tom, jak je něco složité, prostě se postup někam napíše nebo lidem vysvětlí, oni to hned pochopí a začnou ten složitý postup následovat. Tenhle naivní přístup opustí každého hned poté co opakovaně na vlastní oči uvidí, že takhle to vůbec nefunguje. Podobně to vidím s tříděním – je tak složité a náročné, že je mi jasné, že značná část lidí nikdy třídit prostě nebude, i kdyby do nich někdo hučel každý den, že mají třídit.
7. V mnoha místech jsou popelnice na tříděný odpad mnohem dál než popelnice na smíšený odpad. Je to další demotivace – proč musím pro stejně běžný druh odpadu chodit mnohem dál? Tříděný odpad se často hromadí mnohem rychleji než smíšený. Např. z potravin typicky sníme potravinu a obsah je recykovatelný, do smíšeného odpadu nepřispěje nic. Pokud je cíl v budoucnu třídit až 65 % odpadu tak by naopak popelnice na tříděný odpad měly být blíže a na smíšený odpad dál.

• sjednocení různých typů odpadů do jednoho – dodatečné třídění se děje už teď – ne všechen papír, který skončí v kontejneru na papír se recykluje (např. obaly od vajec už recyklovat nejdou), stejně tak se z papíru oddělují kancelářské sponky a další; z plastů se recykluje jen část toho, co končí v kontejneru na plasty; asi by tedy mělo být možné, aby lidé házeli papír, sklo i plasty do jednoho kontejneru a o správné roztřídění by se staral “systém”
• papír se před tříděním pere, v tomto procesu by se sklo nedalo od papíru oddělit?
• počítače jsou dnes schopné rozeznat lidský obličej i jakýkoliv jiný předmět, zcela jistě jsou tak schopny odlišit papír od plastu či skla, minimálně jen o něco hůře než by to udělal člověk; kdyby to znamenalo, že by zjednodušením systému začalo třídit více lidí, tak by se možná v souhrnu recyklovalo více materiálu
• nápojové kartony by na sobě měly mít něco, co umožní jejich automatické roztřídění – třeba nějaký vizuální prvek, který nějaký software skrze kameru rozezná, v krajním případě čip – ten by se dal recyklovat – oddělit a vložit od nového obalu
• popelnice na tříděný odpad by pak vždy mohly být na tom samém místě co popelnice na běžný odpad

Dovolím si malý komentář k české politice. Vždy propadnu mírné depresi, když se někdo snaží poukázat na nějaký Babišův krok a dovodit z něj, že tohle je ten příklad toho, kde má Babiš střet zájmů. “Podívejte se, voliči ANO, na tomhle přece musíte vidět, že má Babiš střet zájmů! Proč to nechápete?!” Ponechám stranou, že ty příklady často nebývají úplně přesvědčivé. O to vůbec nejde. Ono o tohle totiž vůbec nejde.

Nejde o to, co Babiš dělá nebo udělá. Jde o to, co Babiš nedělá a neudělá. Babiš si nepotřebuje schválit žádné zákony, které by pomohlo jeho byznysu. To by mu asi ani moc snadno neprošlo, protože je pod drobnohledem. Babiš ale může dělat jednu věc – nedělat nic. To stačí. Nedělat nic, tedy pojistit si, že stát neuzákoní něco, co by jakýmkoliv způsobem učinilo vydělávání peněz jeho podnikům složitější. Tohle je sama o sobě velice užitečná garance, kterou žádný jiný podnikatel v Česku nemá. Tohle je ten střet zájmů. Babiš si nepotřebuje psát zákon na míru Agrofertu. Babiš může na ministerstvu jen nečinně sedět na židli a zírat do zdi a už jen z tohoto mu plynou výhody pro něj samotného. Může jen vydat pokyn, aby se bez jeho souhlasu nic neschvalovalo a odjet na dovolenou, a už jen z toho má střet zájmů.

Bohužel toto pozorování není zpráva, nestane se z toho nová událost, aktuální dění, o kterém by se rozpoutala debata.

Politický kompas z politicalcompass.org jsem hodně dávno vyplňoval minimálně dvakrát, ale teď už delší dobu ne. Stále více věcí mi totiž připadá jako falešné dilema a odpovídání je tak často velmi složité a stojí hodně přemýšlení.

Teď jsem si řekl, že odpovědi vyplním ještě jednou, ale tentokrát celý test udělám třikrát:
Nejprve co nejlépe a nejblíže mým aktuálním preferencím (červený bod)
Podruhé zaujímám postoje více vyhraněné, bližší mému vnitřnímu subjektivnímu přesvědčení (černý bod)
Potřetí dávám co největší prostor jinému vcelku ještě představitelnému pohledu na věc (bílý bod)

Výsledky mi dávají docela smysl
* jsem pořád v zeleném kvadrantu, ať dělám co dělám
* více emocí ze mě dělá většího liberála, ale ne většího levičáka
* větší otevřenost jiným názorům a méně emocí mi ubírá na levicovosti mnohem více než na liberálnosti typu veřejné debaty

Otázky:
* platí tyto závěry obecně pro většinu lidí?
* v dnešní době jsou média kvůli Facebooku jako významnému zdroji čtenářů nucena být více zkratkovitá a více emotivní, takže se více probírají témata dělící společnost na liberály a autoritáře; je to něco pouze dočasného, nebo jsme našli “nové maximum” a takhle to nějakou dobu zůstane?
* i politické kampaně v poslední době velice často spíše než ekonomická pravo-levá témata řeší témata liberální / autoritářská; proč tomu tak nebylo dříve?
* je z toho cesta ven?
* můžeme se někdy všichni “potkat uprostřed”? zdá se, že je to nemožné, protože nakonec máme všichni nějaký vlastní zájem, jak moc může jít vlastní zájem stranou?
* v historii se lidé často byli ne za vlastní zájem, ale za nějakou vyšší pravdu, za “budoucí generace”, apod.

Mám se víc učit anglicky? Nestačí vědět, že se vždycky nějak domluvím? Neměl(a) bych si udělat nějaký certifikát?

Na výše uvedené otázky si do značné míry musí každý najít odpověď sám. Ale třeba pomůže pohled někoho, kdo se s angličtinou ve svém životě setkává už dlouho v mnoha různých podobách.

Začněme těmi různými podobami. Četba, psaní, poslech a mluvení jsou čtyři skoro úplně oddělené světy. Přečtením stovek knih v angličtině se vaše úroveň mluvení příliš nezdokonalí, stejně tak popsáním stohů papíru v angličtině se nijak výrazně nezlepší váš poslech. Všechno je bohužel potřeba trénovat zvlášť.

Angličtina navíc není jednoduchý jazyk. Ono to tak pro mnoho lidí na první pohled vypadá, protože jediné, co se mnozí čeští učitelé kdy odváží učit, je gramatika a slovní zásoba. Toto jsou ale opět jen dvě oblasti z mnoha dalších ke zvládnutí.

S jazykem je to s jakoukoliv další dovedností. Dá se jakkoliv intenzivně studovat a procvičovat, ale pokud ho aktivně nepoužíváte, tak všechno zase zapomenete.

První sada doporučení je tedy tato: procvičujte ty oblasti jazyka, které budete opravdu potřebovat a aktivně používat. Nezapomínejte, že procvičováním jednoho způsobu použití jazyka se vaše zdatnost v ostatních nezlepší. Podle tohoto si vybírejte způsob svého studia – ať už to bude samostudium, nebo docházení na nějaké lekce.

K docházení na lekce mám jednu jedinou radu. Pokud na vás váš učitel mluví česky, a není to proto, protože jste ve třídě pro naprosté a úplné začátečníky, kteří anglicky neumí ani slovo, tak z takových lekcí okamžitě odejděte – představují zbytečnou ztráta času a peněz. Potřebujete přece nacvičovat situace, kdy na vás někdo mluví anglicky. Stejně tak pokud nemáte prostor v hodinách dostatečně dlouho a pravidelně sami anglicky hovořit, tak vás takové hodiny na mluvení anglicky nepřipraví. Dobrých učitelů angličtiny je v Česku stále málo, a tak mají šanci se uživit i velice nekvalitní učitelé, kteří vůbec nevědí, jak člověka něco skutečně naučit.

A jak s těmi certifikáty? Jsou k něčemu? Certifikát sám o sobě je dobrý v jedné jediné situaci, a to tehdy, když zcela určitě víte, že ho budete potřebovat. Jsou zaměstnání, kam vás bez certifikátu nevezmou – pak je jasné, že ho potřebujete, a není co řešit.

A jindy? To, jak umíte anglicky, pozná ten, kdo sám anglicky umí dobře, velice rychle. Za normálních okolností tak vaše certifikáty nikdo nebude zkoumat. Pořízení certifikátu pro vás může mít ale jinou cenu. Jako u každého jiného studia – to hlavní není v dosaženém ocenění, ale v tom, co se během studia naučíte. Certifikáty jako FCE/CAE/CPE vás budou zkoušet z vyváženého mixu dovedností používání jazyka. Pokud tedy víte, že certifikát potřebovat nebudete, a nechcete utrácet za pořízení něčeho zbytečného peníze, může být stále velmi rozumné si angličtinu zlepšovat v těch učebních osnovách a s těmi výukovými materiály, které připravují na získání certifikátu, i když se o něj nakonec ucházet nebudete. Certifikát může být užitečný ještě v jedné situaci – na začátku jsem řekl, že vaši angličtinu pozná každý, kdo sám umí dobře anglicky. Certifikát se vám tedy může hodit i tehdy, když potřebujete o svých znalostech přesvědčit někoho, kdo anglicky sám vůbec neumí. Osobně bych se ale spíše snažil se do takových zvláštních situací vůbec nedostat, spíš než to řešit certifikátem…

A nyní se konečně dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu. Jak moc dobře anglicky je vlastně dobré umět?

Následující dva výroky nejsou z mé hlavy, a když jsem je poprvé slyšel, tak jsem odmítal uznat, že jsou pravdivé – měl jsem za to, že ten, kdo to říká, je jen zbytečně moc namyšlený a příliš kritický k těm, co neumí anglicky úplně dokonale.

1. Pokud vám rodilý mluvčí říká, že vaše angličtina je opravdu dobrá, znamená to, že si všiml chyb, kterých se dopouštíte, a znamená to, že na vaší angličtině je ještě mnoho co spravovat.

2. Pokud neumíte dobře anglicky, mnozí lidé váš anglický projev nebudou vnímat tak, že prostě jenom neumíte tak moc dobře anglicky. Budou si myslet, že jste nějací divní – zabrždění, nedostudovaní, nevzdělení, trochu “hloupější”, “pomalejší.”

Těmto dvěma výrokům jsem uvěřil teprve až jsem si to vše zažil na vlastní kůži.

V prvních několika případech vám pochvala vaší angličtiny od rodilého mluvčího samozřejmě zalichotí. V dalších několika případech vám to dá vhodnou záminku rozhovořit se o tom, jak a kde všude jste se učili anglicky. Ale když vám někdo angličtinu chválí už podvacáté a popadesáté, a je zjevné, že tématem se opět stane vaše angličtina, a ne nějaké normální zajímavé téma, budete si přát, aby vaše angličtina byla tak dobrá, že by každý považoval za zbytečné ji ještě chválit.

A co se druhého výroku týče, až po přestěhování do Londýna jsem si všiml, jak na mne samotného působí, když různí lidé umí anglicky různě dobře. Paradoxně zrovna v Británii především evropané umí v průměru anglicky hůře, než ostatní cizinci, což souvisí s bývalými britskými koloniemi. Navíc se ale evropané ani moc nesnaží se v angličtině sami zlepšovat. Typicky se do Británie přistěhovali i se svou rodinou čistě za prací, angličtinu používají jen v omezené formě pro výkon svého povolání a doma mluví svým rodným jazykem. Jejich angličtina tak ustrnula na dané úrovni, a přesto, že žijí v anglicky mluvící zemi, dál se v ní nezlepšují.

Toto vše zároveň jistým způsobem charakterizuje, jak takového člověka podvědomě vnímáte – jako někoho, kdo tady vlastně ani moc nechce být, nezajímá se o své okolí, žije si ve svém světě, nikdy se úplně “neintegruje,” místní kultura ho nezajímá, možná se časem stejně vrátí do své vlastní země. Ano, takto často vnímáme cizince ve vlastní zemi, ale je paradoxní, že takto jsou vnímání mnozí Evropané u sebe doma v Evropě, zatímco lidé z jiných kontinentů jsou v tomto směru mnohem více “integrovaní.”

Někdy bylo pro mne až šokující zjistit, jak špatnou angličtinou hovoří někteří z těch, kdo v Londýně žijí. Je také velmi zvláštní, jak různá je úroveň angličtiny jednotlivých evropských národů a jak to je v praxi poznat.

Je potřeba znát složité gramatické konstrukce? Některé určitě ne, ale jiné zase můžete potřebovat překvapivě často. Zkuste třeba sledovat, jak často v češtině potřebujete vyjádřit nějakou složitější myšlenku. “Udělal jsem to takhle, protože jsem si myslel, že když by …, tak by …, ale protože …” nebo podobné konstrukce můžou být velice časté, třeba pokud vykonáváte jakoukoliv práci, kde musíte své kroky konzultovat s kolegou nebo s nadřízeným. Určitě nechcete, aby vám okolí to, co říkáte, jen tak odkývalo, nebo nebylo příliš ochotné vám poradit, protože nikdo správně nepochopil, co přesně jste se právě pokoušeli říct.

Mnohem více pozornosti by si zasloužil také small-talk, což je kulturní fenomén sám o sobě. Pokud neumíte dobře anglicky, nerozpovídáte se tak snadno o počasí, plánech na víkend, či čemkoliv jiném, ostatní lidé vás tak budou mít za více uzavřeného, získáte méně přátel, než byste jinak mohli. Tady nejde o to umět složitou gramatiku, ale naopak ovládat spíše jednoduché věty a umět se přirozeně rozhovořit bez vynaložení značného mentálního úsilí. Hovořit anglicky by mělo být stejně jednoduché jako mluvit česky, nemělo by to být na mozek tak náročné jako řešení složitých matematických úloh.

Shrnuto a podtrženo, úroveň vašeho jazyka nerozhoduje jenom o tom, zda se domluvíte nebo ne, ale i tom, jak vás lidé vnímají, jak moc vážně budou brát, co říkáte, a může určovat i téma vašich hovorů.

Těžko tedy někoho přesvědčit o tom, že “potřebuje” nějakou specifickou úroveň angličtiny, pokud tu opravdu není formálně požadováno například pro výkon konkrétního specifického povolání nebo pokud netouží do společnosti nijak zapadnout.

Někteří si nejen po přečtení tohoto článku, ale i přestěhování se do anglicky mluvící země zkrátka řeknou, že se “nějak domluví, a to mi stačí” a budou mít do jisté míry pravdu.