Největší střet zájmů Andreje Babiše

Dovolím si malý komentář k české politice. Vždy propadnu mírné depresi, když se někdo snaží poukázat na nějaký Babišův krok a dovodit z něj, že tohle je ten příklad toho, kde má Babiš střet zájmů. “Podívejte se, voliči ANO, na tomhle přece musíte vidět, že má Babiš střet zájmů! Proč to nechápete?!” Ponechám stranou, že ty příklady často nebývají úplně přesvědčivé. O to vůbec nejde. Ono o tohle totiž vůbec nejde.

Nejde o to, co Babiš dělá nebo udělá. Jde o to, co Babiš nedělá a neudělá. Babiš si nepotřebuje schválit žádné zákony, které by pomohlo jeho byznysu. To by mu asi ani moc snadno neprošlo, protože je pod drobnohledem. Babiš ale může dělat jednu věc – nedělat nic. To stačí. Nedělat nic, tedy pojistit si, že stát neuzákoní něco, co by jakýmkoliv způsobem učinilo vydělávání peněz jeho podnikům složitější. Tohle je sama o sobě velice užitečná garance, kterou žádný jiný podnikatel v Česku nemá. Tohle je ten střet zájmů. Babiš si nepotřebuje psát zákon na míru Agrofertu. Babiš může na ministerstvu jen nečinně sedět na židli a zírat do zdi a už jen z tohoto mu plynou výhody pro něj samotného. Může jen vydat pokyn, aby se bez jeho souhlasu nic neschvalovalo a odjet na dovolenou, a už jen z toho má střet zájmů.

Bohužel toto pozorování není zpráva, nestane se z toho nová událost, aktuální dění, o kterém by se rozpoutala debata.

Můj politický kompas

Politický kompas z politicalcompass.org jsem hodně dávno vyplňoval minimálně dvakrát, ale teď už delší dobu ne. Stále více věcí mi totiž připadá jako falešné dilema a odpovídání je tak často velmi složité a stojí hodně přemýšlení.

Teď jsem si řekl, že odpovědi vyplním ještě jednou, ale tentokrát celý test udělám třikrát:
Nejprve co nejlépe a nejblíže mým aktuálním preferencím (červený bod)
Podruhé zaujímám postoje více vyhraněné, bližší mému vnitřnímu subjektivnímu přesvědčení (černý bod)
Potřetí dávám co největší prostor jinému vcelku ještě představitelnému pohledu na věc (bílý bod)

Výsledky mi dávají docela smysl
* jsem pořád v zeleném kvadrantu, ať dělám co dělám
* více emocí ze mě dělá většího liberála, ale ne většího levičáka
* větší otevřenost jiným názorům a méně emocí mi ubírá na levicovosti mnohem více než na liberálnosti typu veřejné debaty

Otázky:
* platí tyto závěry obecně pro většinu lidí?
* v dnešní době jsou média kvůli Facebooku jako významnému zdroji čtenářů nucena být více zkratkovitá a více emotivní, takže se více probírají témata dělící společnost na liberály a autoritáře; je to něco pouze dočasného, nebo jsme našli “nové maximum” a takhle to nějakou dobu zůstane?
* i politické kampaně v poslední době velice často spíše než ekonomická pravo-levá témata řeší témata liberální / autoritářská; proč tomu tak nebylo dříve?
* je z toho cesta ven?
* můžeme se někdy všichni “potkat uprostřed”? zdá se, že je to nemožné, protože nakonec máme všichni nějaký vlastní zájem, jak moc může jít vlastní zájem stranou?
* v historii se lidé často byli ne za vlastní zájem, ale za nějakou vyšší pravdu, za “budoucí generace”, apod.

Jak dobře potřebuju umět anglicky?

Mám se víc učit anglicky? Nestačí vědět, že se vždycky nějak domluvím? Neměl(a) bych si udělat nějaký certifikát?

Na výše uvedené otázky si do značné míry musí každý najít odpověď sám. Ale třeba pomůže pohled někoho, kdo se s angličtinou ve svém životě setkává už dlouho v mnoha různých podobách.

Začněme těmi různými podobami. Četba, psaní, poslech a mluvení jsou čtyři skoro úplně oddělené světy. Přečtením stovek knih v angličtině se vaše úroveň mluvení příliš nezdokonalí, stejně tak popsáním stohů papíru v angličtině se nijak výrazně nezlepší váš poslech. Všechno je bohužel potřeba trénovat zvlášť.

Angličtina navíc není jednoduchý jazyk. Ono to tak pro mnoho lidí na první pohled vypadá, protože jediné, co se mnozí čeští učitelé kdy odváží učit, je gramatika a slovní zásoba. Toto jsou ale opět jen dvě oblasti z mnoha dalších ke zvládnutí.

S jazykem je to s jakoukoliv další dovedností. Dá se jakkoliv intenzivně studovat a procvičovat, ale pokud ho aktivně nepoužíváte, tak všechno zase zapomenete.

První sada doporučení je tedy tato: procvičujte ty oblasti jazyka, které budete opravdu potřebovat a aktivně používat. Nezapomínejte, že procvičováním jednoho způsobu použití jazyka se vaše zdatnost v ostatních nezlepší. Podle tohoto si vybírejte způsob svého studia – ať už to bude samostudium, nebo docházení na nějaké lekce.

K docházení na lekce mám jednu jedinou radu. Pokud na vás váš učitel mluví česky, a není to proto, protože jste ve třídě pro naprosté a úplné začátečníky, kteří anglicky neumí ani slovo, tak z takových lekcí okamžitě odejděte – představují zbytečnou ztráta času a peněz. Potřebujete přece nacvičovat situace, kdy na vás někdo mluví anglicky. Stejně tak pokud nemáte prostor v hodinách dostatečně dlouho a pravidelně sami anglicky hovořit, tak vás takové hodiny na mluvení anglicky nepřipraví. Dobrých učitelů angličtiny je v Česku stále málo, a tak mají šanci se uživit i velice nekvalitní učitelé, kteří vůbec nevědí, jak člověka něco skutečně naučit.

A jak s těmi certifikáty? Jsou k něčemu? Certifikát sám o sobě je dobrý v jedné jediné situaci, a to tehdy, když zcela určitě víte, že ho budete potřebovat. Jsou zaměstnání, kam vás bez certifikátu nevezmou – pak je jasné, že ho potřebujete, a není co řešit.

A jindy? To, jak umíte anglicky, pozná ten, kdo sám anglicky umí dobře, velice rychle. Za normálních okolností tak vaše certifikáty nikdo nebude zkoumat. Pořízení certifikátu pro vás může mít ale jinou cenu. Jako u každého jiného studia – to hlavní není v dosaženém ocenění, ale v tom, co se během studia naučíte. Certifikáty jako FCE/CAE/CPE vás budou zkoušet z vyváženého mixu dovedností používání jazyka. Pokud tedy víte, že certifikát potřebovat nebudete, a nechcete utrácet za pořízení něčeho zbytečného peníze, může být stále velmi rozumné si angličtinu zlepšovat v těch učebních osnovách a s těmi výukovými materiály, které připravují na získání certifikátu, i když se o něj nakonec ucházet nebudete. Certifikát může být užitečný ještě v jedné situaci – na začátku jsem řekl, že vaši angličtinu pozná každý, kdo sám umí dobře anglicky. Certifikát se vám tedy může hodit i tehdy, když potřebujete o svých znalostech přesvědčit někoho, kdo anglicky sám vůbec neumí. Osobně bych se ale spíše snažil se do takových zvláštních situací vůbec nedostat, spíš než to řešit certifikátem…

A nyní se konečně dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu. Jak moc dobře anglicky je vlastně dobré umět?

Následující dva výroky nejsou z mé hlavy, a když jsem je poprvé slyšel, tak jsem odmítal uznat, že jsou pravdivé – měl jsem za to, že ten, kdo to říká, je jen zbytečně moc namyšlený a příliš kritický k těm, co neumí anglicky úplně dokonale.

1. Pokud vám rodilý mluvčí říká, že vaše angličtina je opravdu dobrá, znamená to, že si všiml chyb, kterých se dopouštíte, a znamená to, že na vaší angličtině je ještě mnoho co spravovat.

2. Pokud neumíte dobře anglicky, mnozí lidé váš anglický projev nebudou vnímat tak, že prostě jenom neumíte tak moc dobře anglicky. Budou si myslet, že jste nějací divní – zabrždění, nedostudovaní, nevzdělení, trochu “hloupější”, “pomalejší.”

Těmto dvěma výrokům jsem uvěřil teprve až jsem si to vše zažil na vlastní kůži.

V prvních několika případech vám pochvala vaší angličtiny od rodilého mluvčího samozřejmě zalichotí. V dalších několika případech vám to dá vhodnou záminku rozhovořit se o tom, jak a kde všude jste se učili anglicky. Ale když vám někdo angličtinu chválí už podvacáté a popadesáté, a je zjevné, že tématem se opět stane vaše angličtina, a ne nějaké normální zajímavé téma, budete si přát, aby vaše angličtina byla tak dobrá, že by každý považoval za zbytečné ji ještě chválit.

A co se druhého výroku týče, až po přestěhování do Londýna jsem si všiml, jak na mne samotného působí, když různí lidé umí anglicky různě dobře. Paradoxně zrovna v Británii především evropané umí v průměru anglicky hůře, než ostatní cizinci, což souvisí s bývalými britskými koloniemi. Navíc se ale evropané ani moc nesnaží se v angličtině sami zlepšovat. Typicky se do Británie přistěhovali i se svou rodinou čistě za prací, angličtinu používají jen v omezené formě pro výkon svého povolání a doma mluví svým rodným jazykem. Jejich angličtina tak ustrnula na dané úrovni, a přesto, že žijí v anglicky mluvící zemi, dál se v ní nezlepšují.

Toto vše zároveň jistým způsobem charakterizuje, jak takového člověka podvědomě vnímáte – jako někoho, kdo tady vlastně ani moc nechce být, nezajímá se o své okolí, žije si ve svém světě, nikdy se úplně “neintegruje,” místní kultura ho nezajímá, možná se časem stejně vrátí do své vlastní země. Ano, takto často vnímáme cizince ve vlastní zemi, ale je paradoxní, že takto jsou vnímání mnozí Evropané u sebe doma v Evropě, zatímco lidé z jiných kontinentů jsou v tomto směru mnohem více “integrovaní.”

Někdy bylo pro mne až šokující zjistit, jak špatnou angličtinou hovoří někteří z těch, kdo v Londýně žijí. Je také velmi zvláštní, jak různá je úroveň angličtiny jednotlivých evropských národů a jak to je v praxi poznat.

Je potřeba znát složité gramatické konstrukce? Některé určitě ne, ale jiné zase můžete potřebovat překvapivě často. Zkuste třeba sledovat, jak často v češtině potřebujete vyjádřit nějakou složitější myšlenku. “Udělal jsem to takhle, protože jsem si myslel, že když by …, tak by …, ale protože …” nebo podobné konstrukce můžou být velice časté, třeba pokud vykonáváte jakoukoliv práci, kde musíte své kroky konzultovat s kolegou nebo s nadřízeným. Určitě nechcete, aby vám okolí to, co říkáte, jen tak odkývalo, nebo nebylo příliš ochotné vám poradit, protože nikdo správně nepochopil, co přesně jste se právě pokoušeli říct.

Mnohem více pozornosti by si zasloužil také small-talk, což je kulturní fenomén sám o sobě. Pokud neumíte dobře anglicky, nerozpovídáte se tak snadno o počasí, plánech na víkend, či čemkoliv jiném, ostatní lidé vás tak budou mít za více uzavřeného, získáte méně přátel, než byste jinak mohli. Tady nejde o to umět složitou gramatiku, ale naopak ovládat spíše jednoduché věty a umět se přirozeně rozhovořit bez vynaložení značného mentálního úsilí. Hovořit anglicky by mělo být stejně jednoduché jako mluvit česky, nemělo by to být na mozek tak náročné jako řešení složitých matematických úloh.

Shrnuto a podtrženo, úroveň vašeho jazyka nerozhoduje jenom o tom, zda se domluvíte nebo ne, ale i tom, jak vás lidé vnímají, jak moc vážně budou brát, co říkáte, a může určovat i téma vašich hovorů.

Těžko tedy někoho přesvědčit o tom, že “potřebuje” nějakou specifickou úroveň angličtiny, pokud tu opravdu není formálně požadováno například pro výkon konkrétního specifického povolání nebo pokud netouží do společnosti nijak zapadnout.

Někteří si nejen po přečtení tohoto článku, ale i přestěhování se do anglicky mluvící země zkrátka řeknou, že se “nějak domluví, a to mi stačí” a budou mít do jisté míry pravdu.

Zeman, Brexit a Trump: jedno a totéž

Do titulku jsem nacpal tři klíčová slova, takže dle zákonů internetu čtenost vyletí do nebes, ve skutečnosti mi ale o čtenost až tak nejde. Zeman, Brexit a Trump totiž opravdu mají společnou jednu věc.

Už nějakou dobu žijeme v globální ekonomice – jak Česká republika, tak Velká Británie, tak Spojené státy Americké a vůbec všichni ostatní, někteří kratší dobu, jiní déle. Někdy kolem 80. let minulého století svět začal postupně věřit příběhu o tom, jak prospěný bude globální volný trh, protože špatné podniky pod tlakem světové konkurence zaniknou a dobré podniky prorazí do světa a budou ještě víc prosperovat a generovat víc bohatsví pro všechny. Po nastolení tohoto způsobu fungování ekonomiky a společnosti se něco z toho do jisté míry i naplnilo.

Stalo se ale i to, že se mnoha lidem jejich pracovní místa odstěhovala do úplně jiných zemí a na tuto nezáviděníhodnou situaci dostali jedinou radu – taky se odstěhujte. A spousta lidí tak i učinila. Takže se lidé stěhují, staří dobří sousedé mizí a nahrazují je nové neznámé tváře hovořící cizím jazykem, zároveň s tím mizí práce, a celé se to děje bezprecedentně náhle a rychle, až je těžké v tom chaosu rozeznat korelaci (migrace + odliv práce) od kauzality (migranti nám berou práci). K tomu všemu nám ještě říkají, že volný pohyb osob musíme zkrátka akceptovat, nemáme na výběr, protože prý jde ruku v ruce s volným trhem. Když nemáme na výběr, tak k čemu nám pak vlastně je ta demokracie dobrá?

Pracovní místa se ze zemí jako je ČR, USA nebo Velká Británie odstěhovala především v odvětví průmyslové výroby. A to je problém, protože to byl typ práce, který se dal vykonávat bez vyššího vzdělání. Spousta lidí si v minulosti myslela, že se určitě po celý život vždy bezpečně nějak uživí, i kdyby jen manuální prací – stačí být šikovný a zručný, nechat se v něčem ochotně zaškolit, mít zdravé pracovní návyky a o peníze nebude až tak nouze. Teď se ukazuje, že to nestačí – pracovní místa, kde by se dalo uživit pouze rukama a zručností mizí. V ČR se zuby nehty snažíme nějaká udržet, případně dostat zpět v podobě tzv. “investičních pobídek,” což se nám chvíli muže dařit díky rekordně nízkým mzdám, jako strategie k dlouhodobé prosperitě to ale fungovat nebude.

Co s tím?

Co s tímhle průšvihem? Jak zaměstnat lidi pracující především rukama?

Zastánci globálního volného trhu mají svou vlastní odpověď, které ale už věří jen oni sami – ještě více trhu, více globálního a více volného, více zemí, do kterých vyvážíme přece znamená více pracovních míst pro nás.

Pak jsou zde lidé s vysokoškolským vzděláním – softwaroví inženýři, bankéři, právníci, lidé “na projektech” různě po světě, kteří nechápou, proč se prostě jejich teta nenaučí programovat a nepřestane si stěžovat, že ji v 50 letech nikdo nechce zaměstnat. Vždyť přece známe tolik firem, které nemůžou sehnat dost lidí do IT. Firmy v IT se pak zase diví, že se na pracovním trhu vyskytuje jen velmi málo kvalitních talentů, ale velké množství lidí, co zjevně nemají na programování správné předpoklady, ale přesto se usilovně snaží v pro ně nevhodné profesi uplatnit. Proč asi?

Moderní levice se zase vší silou snaží odstranit poslední formy diskriminace, aby se všichni – ženy, LGBTQ, Romové a další menšiny, zkrátka všichni doposud znevýhodnění lidé mohli plnohodnotně zapojit do globálního trhu a tím se odstraní všechny zádrhely. Je to jistě snaha prospěšná pro lidi, kterých se to týká, ale situaci popsanou výše to neřeší. Ti, kteří pracovali rukama, a teď nemůžou, pak moderní levici bytostně nesnáší za to, že se stará o menšiny a ne o ně.

Kdo další?

Kdo, kromě zastánců volného trhů, vysokoškoláků a moderní levice ještě zbývá?

Skupina z titulku: Zeman, Trump a podporovatelé Brexitu. Ti všichni totiž nabízejí řešení na oba problémy – zastaví imigraci a vrátí zpět pracovní místa. Trump slibuje návrat manufacturing jobs, postaví velkou zeď na hranicích s Mexikem a nevpustí do země žádné další Muslimy. Lidé, kteří hlasovali pro Brexit se v rozhovorech výslovně těší na návrat manufacturing jobs a UKIP jim dokonce sliboval, že se z Británie stane hlavní evropské centrum průmyslové výroby; Zeman se také hlasitě staví proti migrantům a šaškuje v Čínské televizi i jen za pouhý slib toho, že možná někdy v budoucnu Čína otevře v ČR nějaké skutečné výrobní linky.

Nemyslím si, že nás zachrání více volného a globálního trhu. Odstraňování diskriminace je záslužná činnost, ale nestačí to. Rovněž si nemyslím, že každý může být programátor, právník nebo bankéř. Především si ale nemyslím, že návrat průmyslové výroby je možný. Jak hodlají Zeman, Trump nebo Brexitáři zajistit, aby velcí ekonomičtí hráči jako Čína dovolili návrat průmyslové výroby do jejich zemí? Trump se dá s Čínou do bezprecedentního vyjednávacího boje, obhájci Brexitu zatím žádný veřejně známý plán nejspíš vůbec nemají, a Zeman bude prostě dál Číně “otevírat dveře”. Ale bude tohle stačit?

Navíc už nejsme ve stejné situaci jako v 70. letech, kdy celý Západ vyráběl produkty. Dnes vyrábějí stroje. Jak říká ekonom Milan Zelený – průmysl už byl. Vracet se k průmyslu dává stejný smysl jako vracet se k tomu, že všichni budeme zase pracovat na polích a pěstovat brambory. Je to zcestné a ani to není prakticky relizovatelné, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Největší nebezpečí je v tom, že tento sen je předem odsouzen k nezdaru. Nebezpečí nespočívá v tom, že by Trump nebo Zeman mohli zahájit holokaust muslimů. Obdobně Angličané nejsou rasisté, co raději vystoupí z EU, než aby v zemi trpěli polské imigranty. Získat hlasy rasistických voličů je pro Trumpa i Zemana pouze milý bonus – jsou to voliči hloupí a naivní, a tak pro ně není třeba dělat nic konkrétního, stačí vést silácké řeči, navíc když je máte na své straně, tak jsou více pod kontrolou a nechopí se jich nějaký jiný kolemjdoucí hlupák jako třeba Okamura.

Rasismus zkrátka není akutní hrozba. To pravé nebezpečí je v tom, že Trump, Zeman i obhájci Brexitu slibují nesplnitelné. Návrat průmyslu a zaměstnanosti se jim nemůže povést. Lidé, kteří se probudili z deziluze z volného trhu, budou uvrženi do další iluze, iluze návratu v výrobě. Co nastane, až zjistí, že byli obelháni podruhé? Frustrace z první deziluze do fašismu přerůstala jen okrajově, jak silná a nebezpečná bude frustrace z iluze číslo dva?

Já sám žádné zázračné řešení nemám a obávám se, že ho nemá nikdo. Nejvíce se podstatě problému blíží koncept základního příjmu, ale to je ještě obtížněji uvěřitelná představa, než všechny výše uvedené dohromady.

Zároveň se obracejí klasické politické strany vzhůru nohama. Levice už se nevěnuje prioritně pracujícím lidem a pravice se nežene za větší svobodou pohybu a většími volnějšími trhy ale za protekcionismem a budováním hranic. To celé vede k ještě většímu rozkolu ve společnosti a ještě větší nedůvěře v politiku.

Jak asi můžete tušit, naši budoucnost nevidím zrovna moc růžově.

Benzo[a]pyren v roce 2015 v Moravskoslezském kraji

Zatímco celkové průměrné roční statistiky koncentrací prachu jsou známy většinou už v lednu, koncentrace rakovinotvorného benzo[a]pyrenu jsou většinou známé až v červnu. Oficiální statistiky benzo[a]pyrenu pro rok 2015 proto budou vydány až za několik týdnů.

Existuje ale metoda, jak se k těmto datům dostat už teď. Stačí si na webu ČHMÚ najít statistiky za rok 2014 a pak jen v adrese stránky změnit číslici 2014 na 2015 🙂 A tak se už teď můžeme podívat, jak na tom byl rok 2015 ve srovnání s předchozími lety co do koncentrací benzo[a]pyrenu:

Co zde vidíme: potvrzuje se, že minulý rok byl mírný – nebylo moc inverzních situací a celkově byl rok 2015 vůbec nejlepším rokem. Dalo by se sice vše svést pouze na příznivé rozptylové podmínky, i přesto se ale nelze ubránit dojmu, že celkový trend je sestupný.

Netroufám si soudit, jak je to doopravdy – zda za zlepšením stojí už několik let pouze stále příznivější meteorologické podmínky, nebo se zároveň s tím do značné míry projevuje zavírání či modernizace zastaralých provozů.

Modročapkáři versus Červenočapkáři

Ve čtvrté epizodě kultovního seriálu Červený trpaslík hlavní postava David Lister zjistí, že se z jeho kočky vyvinula stvoření podobná lidem, a také že tito kočko-lidé sváděli tisíciletý zuřivý boj o to, jaká je správná pokrývka hlavy – červená, nebo modrá čapka.

Chování těchto kočko-lidí divákovi připomíná chování skutečných lidí. Často se zdá, že vedeme naprosto nesmyslně vyhraněné spory o něco, co svým významem vůbec neodpovídá naší zarputilosti. Často se přidáváme na jednu nebo druhou stranu, a okolí na nás různými prostředky tlačí, abychom si vybrali – jako v Rychlých šípech – Losnu, nebo Mažňáka.

Blogger píšící pod pseudonymem Scott Alexander se tomuto tématu věnuje v podle mě velmi trefném článku I can tolerate anything except the outgroup (Jsem tolerantní ke všemu kromě cizí/vnější skupiny).

Já osobně jsem velmi liberálně založený člověk a nemám rád xenofobii a rasismus, jako ostatně velká spousta mých přátel. Myslím si o sobě, že jsem tolerantní ke všem lidem bez rozdílu, zatímco spousta jiných lidí je velice netolerantních – jsou nepřátelští vůči Romům, vůči cizincům, vůči jiným náboženstvím, a tak dále. Většina liberálně smýšlejících lidí má určitě podobný pocit – jsme tolerantní k odlišnostem, zatímco někteří lidé jsou do značné míry k odlišnostem netolerantní až nepřátelští.

Scott Alexander ve svém článku tuto představu velmi podnětným způsobem nabourává. Ukazuje, že neplatí tak úplně představa, že obětí nenávisti se stávají co nejvíce odlišní lidé. Ilustruje to na nacismu v Německu – ten si za spojence vybral Japonce, tedy lidi, kteří byli jednoznačně mnohem více odlišní od Němců, na rozdíl od německých židů, které vlastně ani na první pohled – bez studia rodných listů, apod. – nebylo možné jakkoliv odlišit od německých ne-židů. Scott Alexander vysvětluje, že nenáviděnou skupinou se často nestávají lidé krajně odlišní, ale naopak lidé, kteří mají s námi mnoho společného, ale odlišují se jen ve velmi specifické záležitosti.

Pointa celé argumentace článku je v tom, že liberálové, tedy lidé jako já, jsou sice tolerantní k různým národnostním, náboženským a jiným menšinám, ale ovládají je velmi negativní emoce až nenávist vůči lidem s konzervativním pohledem na společnost.

Dalo by se namítnout, že to sice není ideální, ale srovnávat něco takového s xenofobií a rasismem přece nelze, rasismus je přece mnohem horší, než když má někdo jiný politický názor a někdo jiný s ním nesouhlasí. Jenže dopady této jiné formy zaujatosti mohou být velice podobné, ba dokonce horší. Například je pokusy doloženo, že uchazeči o zaměstnání mohou být mnohem více diskriminovaní na základě svých politických postojů než na základě rasy nebo náboženského přesvědčení.

Scott Alexander používá příklady ze Spojených států, ale většina z nich se dá velice snadno převést na Českou republiku. Hovoří například o tom, že se v liberálních médiích používá slovo Amerika a Američané, ale z kontextu vždy vyplývá, že těmito slovy se vždy označují konzervativně založení lidé. V minulosti jsem zmiňoval, že Britské listy hovoří o rasistických Češích, přičemž tím přece nemůžou myslet úplně všechny Čechy, protože přece ne všichni Češi jsou rasisté. Britské listy slovem Češi totiž opravdu nemyslí všechny Čechy, ale jen ty, kteří nemají podobně liberální postoje jako redakce.

Debata v Americe je nepochybně v mnoha směrech mnohem více vyhrocená, než v Česku, nelze si ale nevšimnout, že se v poslední době v Česko udává velice podobným směrem a témata se zde pouze objevují se zpožděním. Lidé se dělí na dva tábory a s každým táborem se váže batoh konkrétních názorů na spoustu různých věcí. Jakoby ani nebylo možné mít různé názory na inkluzi ve vzdělávání, vztah k Čině, k islámu, k uprchlické krizi, k Evropské unii. Jakoby názor na jakoukoliv jednu věc z této množiny automaticky předurčoval postoje jedince i ke všem ostatním problémům. Kolik lidí si asi v posledních dnech muselo přiznat, že o Tibetu toho sice příliš neví, ale jasně cítí, že mu musí vyjádřit podporu.

Před mnoha lety jsem se na blogu zabýval něčím, čemu jsem říkal polarizace. Ztělesňovali ji v té době Paroubek a Topolánek, kteří se okázale nenáviděli a tuto nenávist přenášeli na celou veřejnost. Dnes máme jiné veřejně činné osoby, ale nenávist a dělení na dva tábory je zpět.

Nechci se tvářit, že stojím někde uprostřed a moje názory jsou “vyvážené” a “objektivní”. Nejsou. Myslím si, že jsem silně názorově vyhraněný. Taky nechci tvrdit, že jsem naprosto tolerantní k odlišným politickým názorům – nejsem; některé názory mě prostě rozčilují, ať dělám co dělám.

Vadí mi ale, že si “můj tábor”, tedy liberálně smýšlející lidé, velmi často vůbec neuvědomuje, že ve svém zápalu se dopouští naprosto těch samých faulů jako protistrana, a většinou vůbec nepřispívají ke zklidnění emocí, ale jen k dalšímu vyhrocení.

Dvě strany si velmi často nemají vůbec co vyčítat. Příklad:
“Cigáni nemůžou za vaše posraný životy.” Tohle heslo se stalo v liberálních kruzích velmi populární. Ale úplně stejně by se dalo vytvořit heslo “Příznivci Zemana nemůžou za vaše posraný životy.” Posedlost Zemanem a jeho příznivci začíná už být tak nesnesitelná, že vede až k výzvám typu “pojďme se teď domluvit, že nebudeme o Zemanovi mluvit.” Tento experiment je obdobou “teď minutu nemysli na slony” – následující minutu člověk nemyslí na nic jiného než na slony, protože se musí aktivně snažit na ně nemyslet – tedy na ně vlastně myslet. Je zaručeno, že tato snaha zcela selže.

Proč mi tohle vše vadí? Asi protože se v takovém prostředí mnohem hůře samostatně přemýšlí. Je velice obtížné mít na věc vlastní pohled, když se všude ozývají dva krajně vyhrocené argumenty, z nichž jeden je vždy takový, že mnohem blíže odpovídá niterné povaze člověka, a tedy vsugerovává, jaký názor na danou věc mít celkově. A od tohoto prvotního výkopu je cesta k naprostému zabarikádování se velmi krátká. Pro postoj, který je na počátku založený spíše na pocitech, si lidé velmi rychle vybudují vlastní racionálně znějící zdůvodnění a také velmi rychle dohledají nějaká podpůrná fakta, případně si fakta ohnou ve svůj prospěch.

Scott Alexander svůj článek končí konstatováním, že to není dobrý článek, spíše jen směsice pocitů. Jsem na tom podobně. V poslední době jsem stále více otráven aktuálními zprávami ani ne kvůli konkrétnímu dění, ale kvůli tomu, jakým způsobem se o tom debatuje. Snad poprvé opravdu upřímně závidím lidem, kteří nemají účet na Facebooku, protože tam se celý tento efekt ještě více zesiluje.

Facebook uvízl v debatním pravěku

Vzdělání má člověku nejspíše umožnit co nejlepší uplatnění ve společnosti. Teoreticky by mělo platit, že čím vyššího vzdělání nebo alespoň čím většího množství vzdělání člověk dosáhne, tím lépe by měl být ve společnosti uplatnitelný. Přestože někteří rádi tvrdí, že humanitní obory nacházejí uplatnění ve společnosti obtížně, opak je ve skutečnosti pravdou – absolventi humanitních oborů mají v porovnání s absolventy jiných oborů velmi dobré uplatnění na trhu práce. Statistiky dokládají opravdu pouze to, že čím více vzdělání člověk absolvoval, tím lepšího uplatnění může dosáhnout.

Zároveň mnoho lidí může doložit, že ideální čas na vzdělávání je v relativně mladém věku a ve starším věku už učení se novým věcem nejde člověku tak snadno.

Z výše uvedených předpokladů by se dalo dovozovat, že čas strávený na vysoké škole (nebo i na jakémkoliv jiném stupni vzdělávacího systému) je nejvhodnější věnovat studiu co největšího množství znalostí. Je to vhodné jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek, protože jen tak může jednotlivec přinést společnosti v budoucnu co největší užitek, protože bude při své činnosti pro společnost uplatňovat co nejširší množství znalostí a myšlenkových postupů.

Pokud bychom tedy měli uvážit, co je pro jednotlivce i společnost výhodnější – zda by si student měl při studiu přivydělávat brigádami, nebo by měl trávit více času studiem nad rámec základního povinného množství předmětů, případně akademickými či výzkumnými projekty, jeví se jako zřejmé, že je vhodnější to druhé. Každý by měl snažit se za dobu svých studií nabrat co největší množství vědomostí a myšlenek. Společnosti pak tento čas vrátí tím, že se uplatní na vyšší, kvalifikovanější pozici, vyjádřeno penězi pak na daních společnosti vrátí více peněz. Z pohledu společnosti studentova brigáda za minimální mzdu mnoho užitečného nepřinese – na daních se odvede státu minimum a o stejnou pracovní pozici se nejspíše uchází celá řada dalších lidí, kteří na trhu práce nemohou najít uplatnění v zaměstnáních vyžadujících vyšší kvalifikaci.

Dá se tedy přesvědčivě argumentovat, že je pro studenta i společnost výhodnější, když student nebude trávit svůj volný čas, víkendy a svátky nějakou nekvalifikovanou prací, ale naopak studiem. Zájem studentů i společnosti by měl být, aby se mohli studenti studiu věnovat co nejvíce.

Píšu o tomhle všem protože se v posledních dnech převalila českým Facebookem vlna silně negativních reakcí na komentář Matěje Stropnického. Ten chce, aby prodavači a prodavačky v obchodech byli zákonem chráněni a o svátcích měli vždy volno. Jedna studentka na jeho názor reagovala tvrzením, že svátky jsou časem, kdy je pro studenty ideální přivydělat si na nějaké brigádě. Matěj Stropnický na to reagoval tvrzením, že studenti by měli spíše než o práci o svátcích žádat o vhodné podmínky ke studiu.

Tento jeho komentář spustil záplavu opravdu silně negativních a velmi často dokonce vysoce nenávistných reakcí.

Měli by studenti pracovat o svátcích, nebo by se měli učit? Moje úvaha výše naznačuje, že by se měli spíše učit a je to v nejlepším zájmu jak jednotlivých studentů, tak i společnosti jako celku. Na druhou stranu je zde ale i realita dneška a v ní je pro mnoho studentů nejspíš opravdu bytostně nutné, aby si mohli při studiu přivydělat a svátky jsou časem, kdy nemusí docházet na přednášky ani semináře.

Jde tedy o dva různé pohledy, které ale nejsou nutně v rozporu. Oba jsou do značné míry pravdivé, zcela jistě ne absolutně – zjevně není možné říct, že jeden by byl naprosto vždy zcela pravdivý a univerzálně platný a druhý za jakýchkoliv podmínek zcela nepravdivý.

Dalo by se i přemýšlet o nějaké syntéze obou názorů – obchody by mohly mít možnost o svátcích zaměstnávat pouze a výlučně brigádníky. Nebo by mohly mít otevřeno pouze čtyři hodiny. Nebo nějaká jiná možnost.

Je ale zarážející, když si inteligentní lidé myslí, že jejich pohled na věc je absolutně a vždy pravdivý a musí dostat absolutní přednost před pohledy ostatních lidí, jejichž pohled na věc je naprosto chybný a špatný. Debaty by měly ideálně probíhat tak, že se nejdříve k tématu přednese několik různých pohledů na věc, a pak se bude debatovat o tom, proč je který pohled na věc více či méně relevantní, případně v jaké jiné situaci by byl který jiný pohled na věc více relevantní, případně zda by bylo přínosnější, kdybychom v té jiné situaci byli.

Přestože debaty na internetu existují tak dlouho jako internet sám a internet prošel velikým vývojem, vypadá to že debaty uvázly v debatním pravěku. Existuje sice několik projektů a iniciativ, které se snaží úroveň debat na internetu různými způsoby pozvednout, do hlavního proudu se ale žádná zlepšení prakticky vůbec nedostávají. Debaty na Facebooku připomínají debaty z dřevních dob internetu – jsou plné nenávistných osobních útoků.

Facebook se tímto tématem zabývá spíše ad hoc – v souvislosti s uprchlickou krizí bylo možné zaznamenat nějaká vyjádření, že by Facebook rád dělal pro zlepšení úrovně debat víc, jinak ale vše funguje při starém. Kdokoliv může napsat cokoliv a obsah se odstraňuje teprve až když víceméně porušuje zákony nebo když se vlastník stránky rozhodne, že se bude mazání příspěvku sám ve svém čase věnovat. Žádné prvky, které by debatu nějakým způsobem automatizovaně kultivovaly neexistují. Typická debata nejde směrem nahoru – neobjevují se stále zajímavější a stále více přínosné komentáře, které by posouvaly pohled na věc všech zúčastněných dál, naopak se objevují komentáře, které táhnou debatu dolů – do negativity, osobních útoků, mimo téma, do reakcí na reakce na reakce, a tak dále.

How to disable Beats Audio

If you’re like me then you don’t need to hear any reasons for disabling Beats Audio because you just know it’s evil, in which case you can just skip to the end of the article that describes the steps.

My laptop has a piece of software called “Beats Audio” hardwired into my Windows install; and it’s one of the most annoying pieces of software I’ve ever encoutered.

I guess the original intention behind BA was to make very bad sound hardware (cheap laptop speakers) sound “okay” by modifying the sound signal on the software side. This is a neat idea and Beats Audio probably does the job (actually I don’t know, I never listen to music on my laptop speakers). However, as soon as you plug in a good quality heaphones into your laptop, things will get nasty. All the sound boosts do not improve sound, they make everything worse. While you can disable all the equalizer effects displayed above, one functionality does not seem to ever go away:

Beats Audio keeps manipulating sound volume all the friggin time! Even after you disable everything through the user interface.

It essentially turns quiet parts of your music into loud ones. Why on earth would anybody want that is something I’ll probably never understand. Listening to any music becomes a headache-inducing experience. It’s like there’s a little evil monster who took control of your volume slider and is constantly fiddling around with it.

I’ve spent quite a lot of time searching the internet, trying to figure out how to disable Beats Audio indefinitely, I’ve tried various Windows Registry modifications, but the only thing that actually works is this:

1. Go to your Device Manager (Start – Control Panel – Devices and Printers – Device Manager)
2. Locate Sound devices node, find IDT High Definition Audio CODEC, right-click and select “Update Driver Software…”:

3. Click “Browse my computer …” and then “Let me pick …”:

4. Choose “High Definition Audio Device”:

5. Confirm everything.

6. Done!

Těžba v Karviné může úplně klidně pokračovat dál

Minulý článek jsem věnoval tomu, jak by to s Karvinskem mohlo dopadnout, až tam skončí těžba. Co když ale těžba na Karvinsku vlastně hned tak neskončí?

Zní to nejspíš jako naprostý nesmysl – vždyť už několik let čteme zprávy o tom, jak je OKD ve ztrátě, cena uhlí padá, akcie se prodávají za haléře a už se jen sleduje, zda má společnost alespoň dost hodnoty na uhrazení dluhů, kdyby došlo k bankrotu.

Abychom celou situaci lépe pochopili, musíme se bez emocí a s chladnou logikou zamyslet na tím, kdo je to Zdeněk Bakala; je to totiž především investor světového formátu, to znamená člověk, jehož hlavním cílem je vysoce zhodnocovat peníze. Zatímco běžní lidé zhodnocují (či spíše lidsky řečeno spoří) tak, že se jim peníze zhodnocují v rozsahu 1 až 10 procent ročně, pro investora Bakalova formátu spadá cokoliv v tomto rozsahu nepochybně do kategorie “ztráta času” nebo “promarněná příležitost.”

Bakala vsadil kolem roku 2004 na to, že by zázračným strojkem na zhodnocování peněz mohlo být OKD, a rozhodl se proto stát se vlastníkem. Vlastně to vypadá, že na OKD sázel už dlouho, soudě podle jeho všelijakých malých rolí v mnohem dřívějších fázích privatizace.

Continue reading

V Moravskoslezském kraji se v roce 2015 dýchalo lépe

Český hydrometeorologický ústav vydal první statistiky za rok 2015 ve znečištění ovzduší. Jelikož byl rok 2015 převážně teplým rokem kdy došlo jen k velmi málo inverzním situacím, tak kvalita ovzduší byla oproti předchozímu roku i mnoha dalším předchozím letům výrazně lepší. Na velkém množství stanic dokonce nebyl překročen roční limit pro polétavý prach PM10, přičemž vždy nastával spíše opak.

Jako každý rok i tento rok si budeme muset počkat na statistiku benzo[a]pyrenu, kde bývá situace o poznání horší – limit bývá překračován spolehlivě, většinou mnohonásobně. Statistika zpravidla vychází až kolem června.

Rovněž neznáme hodnoty koncentrací jemnějšího prachu PM2.5 na který bývají přísnější limity, jelikož je pro zdraví nebezpečnější. I tato veličina překračuje limity mnohem častěji než PM10. Zpravidla v Moravskoslezském kraji dosahuje 75 % hodnoty PM10, takže i když některé stanice hlásí průměrnou koncentraci PM10 35 µg/m3, dá se odhadovat, že koncentrace PM2.5 je v takovém případě 26 µg/m3, což překračuje jak český národní limit (25), tak i doporučenou hodnotu Světové zdravotnické organizace (10).

Tedy i přestože byly loni koncentrace velmi dobré (a nepřekvapilo by mně, kdyby to někdo vydával klamně za skutečné zlepšování stavu ovzduší), i tak stále nelze považovat stav ani za dostatečně dobrý. Jak dává tušit začátek roku 2016, který je zatím plný smogových situací, rok 2015 byl spíše výjimečný.

Tabulka průměrných ročních koncentrací PM10.

Stanice 2014 2015 Změna
Český Těšín 43,4 36,5 -16%
Frýdek-Místek 36 29,7 -18%
Havířov 41,6 36,1 -13%
Karviná 41,8 36,4 -13%
Ostrava-Fifejdy 38,6 33,8 -12%
Ostrava-Mariánské Hory 37,1 31,5 -15%
Ostrava-Přívoz 42,1 36,2 -14%
Ostrava-Radvanice ZÚ 42,6 42,1 -1%
Ostrava Radvanice OZO 39,4 33,7 -14%
Orlová 40,2 36 -10%
Opava-Kateřinky 31,9 27,2 -15%
Ostrava-Zábřeh 42,2 31,8 -25%
Šunychl 41,3 34 -18%
Třinec-Kanada 28 26,2 -6%
Třinec-Kosmos 33,6 29,8 -11%
Věřňovice 48 41,6 -13%

Jen další běžný výzkum znečištění ovzduší?

Zdravotní ústav v Ostravě vydal studii o znečištění ovzduší. Stalo se mým zvykem, že jakoukoliv studii o znečištění ovzduší vítám s velikou dávkou skepse. Vědeckých prací o znečištění ovzduší v Moravskoslezském kraji vyšlo za posledních deset let obrovské množství a já jsem zde opakovaně psal o tom, že jejich závěry jsou v přímém rozporu, protože jednou je za největšího viníka označen průmysl, jindy doprava a jindy lokální topeniště. Také mi vadilo, že se vždy používá zastaralý model Symos.

Jelikož jsem si všiml, že i tato nová studie používá model Symos a opět vůbec nereflektuje ostatní dosavadní studie, tak jsem tento počin uvítal opět spíše negativisticky. Teď bych se ale rád pokusil vyzdvihnout hlavně to pozitivní. Co Zdravotní ústav v Ostravě přinesl nového?

Hlavní pozitivní přínos: Zdravotní ústav odebral vzorky z komínů průmyslu i lokálních topenišť (emise), pak odebral vzorky znečištění ovzduší zachycené tam, kde je lidé dýchají (imise), všechny tyto vzorky velice detailně analyzoval a pak se snažil přiřadit emise k imisím. Tedy odpovědět na otázku které zdroje nesou tu největší vinu na tom, co dýcháme, a to na základě zkoumání fyzických důkazů, nikoliv matematických rovnic a modelů. Tedy přesně takový typ bádání, do kterého na svém blogu už dlouho vkládám naděje.

Další přínosy:
+ Výsledky této metody jsou pak srovnány s metodou “starého (ne)dobrého” modelování Symos.
+ Zkoumají se i velmi malé částice, které jsou pro zdraví nejnebezpečnější
+ Výstupem je pěkná interaktivní mapa, kde lze kliknout a nechat si zobrazit vliv různých zdrojů v konkrétním místě

Musím uznat, že studie jde po správné ose. Používá detailnější a empiričtější metodu zkoumání a zároveň ji srovnává s tou starou. Výstupem není jen jeden velký zevšeobecňující graf, ale interaktivní detailní mapa.

I tak si ale neodpustím trochu kritiky.

– Procenta na interaktivní mapě jsou do přesnosti dvou desetinných míst. To vyvolává dojem, že vědecké závěry jsou super přesné a že možná odchylka je nejspíš velmi malá. Tomu tak nepochybně vůbec není. Vědecká práce by nikdy neměla předstírat, že dává přesnější odpověď než ve skutečnosti dává.
– Porovnání matematického modelování Symos s výsledkem chemické analýzy není úplně zřejmé; Není mi úplně jasné která čísla studie považuje za “koherentní”
– V tomto grafu z průvodní prezentace nelze dost dobře rozeznat která barva čemu náleží – je tam příliš mnoho podobných odstínů zelené

Zkoumáním jednotlivých barev pomocí počítačového programu jsem odhalil, že “Další spalovací zdroje” a “Doprava v MSK” mají přiřazenou stejnou barvu (!) a to tu, které odpovídá 48% část koláčového grafu. Teprve až jsem se pořádně podíval na pořadí jednotlivých složek, tak mi došlo, že doprava má oněch 48 % a “Další” se schovává pod jedním z neviditelných 0 % výseků. Druhá světlá zelená náleží “Lokální vytápění – PL” a to má v grafu 2 %.
– Zatímco graf výše rozlišuje polské a české lokální topeniště a polské a české průmyslové zdroje, interaktivní mapa tak nečiní a polské zdroje slučuje do jedné kategorie “dálkový přenos”
– 23 % zdrojů PAH nebylo identifikováno, přičemž právě tyto látky v čele s benzo[a]pyrenem představují vůbec největší problém
– A nakonec: Je to všechno pěkné, ale jde to strašně pomalu. Zdravotní důsledky znečištěného ovzduší jsou závažné, vědecké studie zkoumající příčiny se vyvíjejí velice pomalu a vždy mají velké mezery. I tato studie konstatuje potřebu dalšího bádání. Kdy bude už konečně “dobádáno”?

Odkazy:
Prezentace o studii
Interaktivní mapa pro zimní období
Interaktivní mapa pro letní období

Jak to dopadne s Karvinou a OKD?

Do budoucnosti samozřejmě nevidím, a tak nevím, co se bude dít v Karviné, až tam skončí těžba, což se v poslední době zdá jako čím dál větší nevyhnutelnost. Nevidíme sice do budoucnosti, můžeme se ale podívat do minulosti a jinam.

Ve Velké Británii uhelné doly prakticky kompletně ukončily činnost v 80. letech 20. století. Existuje o tom pěkná studie, která v roce 2004 zkoumala, jak to po dvaceti letech v bývalých hornických oblastech vypadalo. Jaké následky mělo ukončení těžby uhlí? Propadly se všechny hornické oblasti do nekonečné spirály propouštění, nezaměstnanosti, krachu ekonomiky, atd.? Nebo magicky zafungoval trh a regiony se naopak po čase zcela samy od sebe vzpamatovaly? Studie ukazuje jasně, že to záleží případ od případu.

Hornických oblastí bylo ve Velké Británii celkem 13, počtem obyvatel i počtem horníků by okes Karviná zapadal do průměru – v Británii byly hornické oblasti populačně větší i menší, s mnohem větším i mnohem menším počtem lidí pracujících v hornictví.

Některé oblasti se časem (v řádu 20 let) vzpamatovaly zcela – nezaměstnanost se dostala zpět na úroveň před propouštěním. Některé oblasti se vzpamatovaly jen napůl. No a některé oblasti se nevzpamatovaly vůbec – k propouštění horníků se přidala nezaměstnanost ještě další.

Studie vhodně upozorňuje, že ty oblasti, které se s koncem hornictví vypořádaly dobře, k tomu často měly dobré předpoklady. Například měly dobrou infrastrukturu, dobré dopravní napojení, a nacházely se blízko jiných ekonomicky aktivních regionů.

Karviná má některé předpoklady dobré a jiné méně. Nezaměstnanost v okrese je vysoká a regiony v okolí mají nezaměstnanost taky poměrně vysokou. Geograficky se Karviná nachází asi na dobrém místě, v blízkém i vzdálenějším okolí je několik větších měst.

Studie poznamenává, že je třeba sledovat vývoj zaměstnanosti celkově, ne se soustředit pouze na horníky. Může se totiž stát, že propuštění horníci si snadno najdou novou práci, protože jde většinou o fyzicky silné a relativně zdravé muže kteří mohou mít do důchodového věku daleko. Ti tak mohou z trhu práce vytlačit hůře uplatnitelné skupiny lidí, například ženy, lidi s nižšími fyzickými schopnostmi nebo lidi v předdůchodovém věku. Za takových okolností by mohlo být nevhodné zaměřit veškerou sociální a další podporu pouze na horníky. Problém je to mnohem složitější.

Velkou pozornost studie taky věnuje tomu, jak jinak lidé v některých oblastech “mizeli” z trhu práce – často se raději ucházali o invalidní důchod, nebo se z regionu odstěhovali, nebo začali za prací dojíždět jinam. Leccos z toho je možná na Karviné pozorovat už teď. Sledovat pouze ukazatel nezaměstnanosti nestačí.

Na závěr studie zdůrazňuje, jak je důležité ekonomice pomoci – neustálými investicemi do regionu a to i 20 let po ukončení hornické činnosti.

Dá se říci, že vzpamatování se z ukončení hornické činnosti je řešitelný úkol, ale naprosto nepochybně velice náročný. V Karviné bude třeba aktivizovat všechny síly a do regionu dostat mnoho investic. Bez toho to nepůjde, pouze čekat na zafungování magického trhu by nestačilo, jak konstatuje i sama studie.

Bohužel v případě Karviné se namísto o smysluplých investicích, které by prospěly úplně všem firmám v regionu, skoro vždy hovoří pouze o “lákání investorů”, tedy většinou konkrétních nadnárodních společností. Nikdy nejde o pomoc v rozvoji zdravé a bohaté ekonomiky, ale o zvýhodnění vybraných firem. Ekonomický osud značné části obyvatel tak opět může viset na vlásku jednoho typu podnikání nebo dokonce pouze jedné konkrétní firmy.

A ta infrastruktura? Dlouhou dobu byly velké problémy s obchvatem, jehož možné existenci nevěřil dokonce ani sám primátor, s novou průmyslovou zónou, u které to vypadalo, že byla zvolena na nevhodném poddolovaném podloží, s průmyslovou zónou existující, kde dokonce již zavedené firmy odmítly rozšiřovat výrobu protože se obávaly těžby a vedení města nechávalo zónu napospas těžařům. A kdyby to s novou průmyslovou zónou nevyšlo, primátor naplno přiznává, že žádný jiný plán nemá.

Toto jsou jen některé z velikých chyb, kterých se vedení Karviné dopouští. Nevypadá to ale, že by to obyvatelům Karviné nějak výrazně vadilo. Namísto toho se v Karviné spílá na Bakalu a na privarizaci. Ani Bakala, ani vysoce pochybná privatizace nijak nemění nic na faktu, že cena uhlí už se nejspíš nikdy nevrátí zpět do příznivých čísel a těžba uhlí tedy bude muset brzy skončit a je tedy třeba dělat vše pro to, aby její ukončení co nejméně bolelo. Bylo by absurdní si myslet, že se třeba bude zbytek obyvatel České republiky dobrovolně skládat Karviňákům na dotaci pokračování nerentabilní těžby uhlí.

Dává smysl vynaložit jisté finance na to, aby útlum těžby byl plynulý – aby ostatní firmy v regionu měly čas postupně propuštěné horníky přijímat a jejich přijímání si rozplánovat a aby stát mohl rozumně pomáhat. Ale hlavní otázkou zůstává, kolik investic se podaří politickým zástupcům Karviné pro jejich město u státu vyjednat, kolik dokáží připravit kvalitních a smysluplných projektů, jak dokáží přesvědčit evropské instituce, aby do regionu posílaly peníze, aniž by se rozkradly, a jak celkově dokáží vytvořit podmínky pro podporu zdravé a bohaté ekonomiky, nezávislé na časově omezených dotacích, na momentálních pomíjivých plánech nadnárodních firem, na špatně placených místech v montovnách a skladech nebo na jiném ale stále jediném a tedy vysoce rizikovém typu činnosti.

Dokáží si Karviňáci připustit, že na tohle všechno je potřeba vysoká profesionalita a smysluplná vize, tedy něco poněkud jiného, než co se v Karviné dělo doposud?

Rok 2015: Jde o pointu, ne o to, zda je to pravda

Rok 2015 byl rok hoaxů (= klamavých sdělení). Ne že by hoaxů bylo minulý rok o trošku více než jindy, vymyšlené a nepravdivé zprávy především dostaly úplně nový, někdy by se zdálo až šílený rozměr.

Redaktor serveru Washington Post se rozhodl zrušit pravidelnou rubriku kde dřív uváděl na pravou míru nové hoaxy. Proč? Protože se celá kultura hoaxů a falešných zpráv změnila. Zjistit, že něco není pravda je dnes velmi jednoduché, ale zdá se, že o to vlastně už mnoha lidem vůbec nejde.

V Česku jsme se setkali s výrokem Jana Wericha a mnoha dalšími vymyšlenými zprávami. Čeho si ale hned každý všiml je to, že spoustu lidí vůbec nezajímalo, že jde o vymyšlenou zprávu a reagovali zhruba takto: “nejde o to, zda se to opravdu stalo, důležitý je obsah a pointa.”

Dalším výskytem tohoto jevu jsou lži prezidenta Zemana, u kterých vůbec nevypadá, že by jeho příznivcům zjevné nepravdy nějak vadily.

Vznikla spousta falešných internetových profilů, například Jiří Ovčáček které šíří obsah který je na hranici mezi parodií a čiště klamavým sdělením. Přiznám se, že jsem smysl těchto různých stránek doteď příliš nepochopil. Ironizující obsah nebývá nikterak moc vtipný a pokud se někdo nachytá na klamavé sdělení tak to skoro nikdy nevede k nápravě (“máte pravdu, nechal jsem se nachytat, měl bych být více kritický k tomu jaké informace přijímám”), ale naopak velmi často pouze vede k utvrzení dotyčného v původním názoru (viz výše – “nejde o to, zda je to pravda, jde o pointu”).

Proč hoaxy vytvářejí ti, jejichž zájmem není, aby lidé hoaxům uvěřili, jsem zatím tedy nepochopil. Proč si vymýšlejí ti, jejichž zájmem to naopak je, k tomu je dobrých vysvětlení mnoho:

1. Ruská propaganda se údajně snaží “poplést ty, kteří usilují o zjištění pravdy, mnohonásobnými verzemi matoucího PR šumu. Taktikou je vytvořit co největší množství navzájem soupeřících narativů. Ve vzniklém chaosu unikne pravda. […] Je nutno vytvořit pluralitu narativů, aby šlo pravdu zamlžit. Za takových okolností lze pak zpochybnit i samotnou myšlenku, že vůbec existuje taková věc jako ‘pravda’.”

2. Jiná analýza ruské propagandy říká, že “protože informací je mnoho, jsou vzájemně rozporné, spotřebitelé mají sklon nevěřit žádnému ze zdrojů. Důvěru si ovšem lze získat tím, že nabídnete emocionální příběhy, které představují vítaný stimul. Konzumenti považují takové příběhy za ‘objektivnější’, protože více připomínají příběhy představované v populárních filmech, podle nichž lidé často modelují své vzorce prožívání.”

3. Jak jsem zde psal dříve, lidé se brání příjmaní názorů, které narušují jejich celkový pohled na svět.

4. Naopak každý z nás si fakta ohýbá tak, aby vše zapadalo do jeho představ.

Bude rok 2016 pokračováním těchto tendencí? Přál bych si, aby nebyl, protože by mě to časem nejspíš přivedlo k šílenství. Možná nastane nějaká změna v tom, jak lidé komunikují a místo smršti faktů (a falešných faktů) se začneme bavit o tom, co si lidé opravdu v hloubi duše myslí.

České a polské průmyslové zdroje znečištění – kde a kolik?

Původně vydáno 21.3.2015, doplněno 1.1.2016

Kde vlastně najít informace o emisích průmyslu v oblasti Ostravsko-Karvinska a šířeji v celé oblasti českého i polského Slezska dohromady? Zdrojů je několik, každý z nich má bohužel nějaké nedostatky.

1. IRZ – Integrovaný registr znečišťování
Po zadání adresy irz.cz a kliknutí na odkaz “vyhledávací systém” se dostaneme na tento formulář, kde můžeme zvolit možnost “vyhledat vše”, nějakou chvíli si počkat a pak se probírat obrovským množstvím údajů, anebo můžeme zvolit možnost “Vyhledat dle parametrů” a náš výběr omezit pouze na to, co nás zajímá (typicky polétavý prach a polycyklické aromatické uhlovodíky).

Nevýhody: obsahuje jen ty největší zdroje, neexistuje mapový přehled, neobsahuje polské zdroje, nelze uložit odkaz na konkrétní výsledky (formulář zřejmě zbytečně používá HTTP metodu POST), není strojově zpracovatelný výstup, i když HTML kód stránky by se asi zpracovat dal

2. ČHMÚ
Po zadání adresy www.chmi.cz, kliknutí na záložku Ovzduší a zde v navigaci pod mapou na informace o emisích se dostaneme na poměrně strohou a matoucí stránku. Zde si vybereme přehled velkých zdrojů znečišťování, odkud už se doklikáme na jednotlivé kraje a dále na jednotlivé okresy. Dat je zde mnohem víc a lze vše jistým způsobem vidět na mapě.

Nevýhody: mapa nerozlišuje velikost zdroje co do množství emisí, pro porovnávání různých zdrojů je třeba všechny proklikat, data jsou z roku 2012, není strojově zpracovatelný výstup

3. Mapy AirSilesia
Na stránce Výstupy projektu AirSilesia je spousta různých materiálů. Jedním z nich je i archiv s mapami. Jednou z nich je i tato mapa průmyslových zdrojů na české i polské straně, včetně velikostí zdroje podle množství emisí:

Nevýhody: jelikož jde pouze o obrázek, o zdrojích toho nejde zjistit více (například jak se nazývají a kolik přesně emisí vypouštějí)

4. Interaktivní mapa AirSilesia
Projekt AirSilesia má i tento interaktivní portál. Jak se k němu dostat jinak než že člověk zná adresu, to je mi záhadou. Celý portál je i značně nedodělaný. Z menu “Emise” zde můžeme vybrat položku 2010 – průmyslové zdroje a mapa se následně pokryje body reprezentujícími jednotlivé průmyslové zdroje. Velikost bodu naznačuje kolik emisí bod vypouští. Po kliknutí na bod se zobrazí více informací. Chybně je u množství emisí uvedeno “emise z dopravy”, přestože se jedná o emise z konkrétního průmyslového zdroje.

Nevýhody: Není strojový výstup, data z roku 2010, není jasné proč se body liší barvou (průhledností).

5. Datové soubory AirSilesia
Kdo by si chtěl data o průmyslových zpracovat sám, může tak učinit na již zmíněné stránce Výstupy, kde se nachází odkaz na archiv se zdroji ve formátu Excel.

Aktualizace 1.1.2016:

6. Znečišťovatelé.cz (Arnika)
Web Znečištovatelé pod lupou je nový počin správců IRZ, kde data z registru (bod 1 tohoto článku) jsou zanesena do Google mapy. Mapa je tedy plně interaktivní a lze se doklikat ke všem datům, velice přehledně jsou taky vidět historická data. Technicky jde nepochybně o zatím nejlepší zpracování. Pokud bych měl něco vytknout: zcela chybí data z Polska a velikost bodů na mapě ani jejich barva neodpovídá tomu jak velké množství škodlivin daný zdroj vypouští.

Závěr:

Neexistuje místo, kde by se daly přehledně zobrazit aktuální informace o průmyslových emisích na české i polské straně, stejně tak aktuální data ke strojovému zpracování chybí. Z dílčích stránek lze získat jistou představu, případně lze pracovat se starými daty. Vzhledem k tomu že průmysl prochází každý rok nemalými změnami (spousta podniků inovuje, jiné se zavírají), mohou být stará data zavádějící.

Ohlédnutí za rokem 2015

A je to tu zase – nastal čas na tradiční ohlédnutí za končícím rokem.

V roce 2015 jsem napsal na blog jen velmi málo článků. Zatímco dříve bývalo zvykem, že vycházel v průměru jeden článek za týden, tento rok to byl spíš jeden článek za měsíc. Nepovažuji to za neúspěch ani zklamání, protože to, co jsem si minulý rok vytyčil jako cíl dalšího psaní, jsem zhruba naplnil.

Především jsem zakončil sérii článků o takzvaných “ozdravných pobytech pro děti” článkem Metylovické děti by samy potřebovaly ozdravný pobyt. Čekal jsem, že se tématu chopí někdo další a téma se třeba objeví v nějakých novinách nebo dokonce u soudu, zatím se tak ale nestalo.

Vydal jsem i několik “běžných” článků o ovzduší: 1, 2, 3, 4.

Na konci minulého roku jsem chtěl provést reflexi vlastního blogu a tu jsem také udělal.

Rovněž jsem se chtěl věnovat jiným způsobům psaní o znečištěném ovzduší. Místo toho ale vyšlo několik článků o tom, jak se přeceňují fakta, viz: Když fakta nestačí, Hlavně ty islamofoby pořádně zesměšnit, Fakta si každý ohne.

I když se to nezdá, tak tyto články s bojem proti znečištěnému ovzduší úzce souvisí. Snažím se v nich ukázat, že na faktech vlastně až tak nesejde – lidé se rozhodují jinak. Mohl bych napsat ještě další stovky článků o faktech o znečištěném ovzudší – zahltit čtenáře dalšími grafy, tabulkami, čísly, srovnáními, vyvracením lživých výroků, atd. Jak ale vyplývá z výše odkazovaných článků – fakta na myšlení lidí nemají veliký vliv, často mají vliv dokonce opačný, než bylo zamýšleno.

Rozebíral jsem zde i velmi zajímavý sociologický průzkum, ze kterého jasně vyplývá, že je třeba ovzduší spojovat vždy se zdravím. Téma zdraví totiž velice zajímá velkou spoustu lidí. Výborně to také zapadá do toho, jak se dívám na fakta. V roce 2016 bych proto místo čísel a grafů chtěl psát především o vlivu ovzduší na zdraví. Jako technicky založený člověk jsem se tomuhle úhlu pohledu vždy spíše vyhýbal a až teď vidím, že to byla velká škoda.

V roce 2015 jsem méně psal, ale o to více četl, především různé politické úvahy. V roce 2016 bych toto chtěl přetavit v několik větších článků o těžbě v Karviné. Rád bych nabídl na věc svůj vlastní alternativní pohled.

V neposlední řadě bych se v roce 2016 rád vrátil k psaní “pro sebe”. Psaní mi vždy především pomáhalo urovnávat si vlastní myšlenky a nikdy mi proto až tak nešlo o to, kolik čtenářů si článek přečte a zda je který článek oblíbený.

I přesto je ale pro mne nesmírně cenná každá zpětná vazba, protože dává podněty pro další psaní. Mám několik dobrých přátel, se kterými obsah blogu někdy konzultuji, rád bych to ale dělal pravidelněji a rozšířil tento okruh o lidi, kteří se o podobná témata sami aktivně zajímají a mohou nabídnout svůj vlastní pohled.