Nedávno se událo jednak to, že ČSSD představila koncept progresivní daně a o den poté ANO přišlo se sloganem “Udělejmě ČR znovu skvělou.” Diskuze o progresivní dani už proběhla a skončila a shrnovat ji nechci.
Vypíchl bych ale ten největší problém oné “spravedlivé daně”: běžný člověk nechce mít o pár stovek měsíčně víc jenom proto, že mu na to někdo “spravedlivě” či poněkud z lítosti přispěl. Normální lidé nechtějí být litováni a nechtějí být v pozici, kdy závisí na solidaritě. Normální lidi se chtějí svou poctivou prací normálně uživit, mít pocit, že dělají něco užitečného a že jsou za to ohodnoceni tak, že z toho můžou žít plnohodnotný život bez neustálého omezování se. Chtějí mít možnost být sami solidární, nikoliv využívat solidaritu od jiných.
Navíc, jak už jsme viděli v minulosti, když se zvedly důchody, nikdo z toho nebyl u vytržení, protože se zvedly jen velice málo. Když se někomu zvedne plat o pár stovek, bude z toho opravdu tak nadšený, za vědomí, že v jiné zemi by mohl mít plat dvoj až trojnásobný?
Já souhlasím s progresivní daní, ale znepokojuje mě, že je prezentována především jako přerozdělování. V podstatě to přerozdělování sice je, ale jde vždy o úhled pohledu a od politiků jistého formátu a úrovně bych očekával, že budou nabízet společnou pozitivní představu budoucnosti, nějaký sdílený cíl, kvůli kterému tu spolu v jednom státě všichni jsme, protože jinak je třeba se ptát jaký má společný stát vlastně smysl – jen se na něco společně skládat, aby se zaplatil společný účet? Nic víc?
Normální lidé nechtějí mít pár stovek navíc kvůli nějaké nové dani. Normální lidé chtějí představu budoucnosti, která je rozlišitelně jiná a lepší, než současný stav. Normální lidé se chtějí těšit na budoucnost.
Ta budoucnost, na kterou se můžeme těšit, může být například to, že tímto okamžikem začneme pracovat na ozdravení celé společnosti – na tom, aby se ČR do 20 let dostala na přední příčky zemí v průměrné délce života a zemí s výborně zaplacenými a nepřepracovanými doktorkami a sestřičkami. Nebo že naprosto zásadně zreformujeme školství, čeští studenti zaplaví mezinárodní univerzity a na českých univerzitách budou přednášet světoznámí profesoři a žádný učitel od základní po vysokou školu nebude muset svůj plat poměřovat s platem prodavačky a školství se změní tak, že se v budoucnu na současné debaty o povinné maturitě z matematiky nebo o významu biflování budeme zpětně dívat jako na slepou uličku, ve které jsme ve chvíli zoufalství na moment uvázli. Nebo se staneme vědecko-technologickým centrem. Nebo budeme vyrábět unikátní věci prvotřídní světové kvality (a ne součástky pro Hyundai nebo Foxconn). Nebo něco jiného.
Každý se přece chce na něco těšit, nějak pozitivně si představovat svoji budoucnost, i kdyby mělo být všem jasné, že se to “něco” nikdy zcela nenaplní a nikdy na “to” nebude dost peněz. Přesto chceme vidět směr a obrys onoho cíle a žít s pocitem, že jsme se s ostatními lidmi dohodli, že tu jsme společně za nějakým sdíleným účelem.
Proto to Babišovo heslo, přestože je naprosto hloupé, neoriginální a v podstatě nesmyslné (v kterém roce byla ČR skvělá a v čem?), i přesto je to pořád lepší politika než pochybné čínské investice nebo technicistní progresivní zdanění. I když to jsou věci, které asi jsou vhodné, není to něco, na co by se někdo těšil nebo na to byl nějak hrdý.
Kvůli tomu se v lidech neprobudí pocit, že teď je ten moment, kdy je třeba rozhodně jít volit nějakou stranu. Nikdo nechce slyšet, že věci jsou těžké a složité, že lze maximálně prosadit nějaké velice malé a nepodstatné změny, protože politika je vlastně jen jakási údržba, vedení účetní knihy a trochu management.
Světový vývoj ukazuje, že takto lidé nesmýšlejí, že nechtějí, aby politika byla jen úřednické spravování technických záležitostí jako jsou daně a život jen sérií správně vyplněných formulářů, zaplacených účtů a daní a odměnou za to celé má být pouze a jen nabídka důstojného života a snad s trochou štěstí i možná trochu důstojného stáří. Je načase připustit si, že od života toho chceme víc, a jelikož si každý individuálně správně uvědomujeme, že jednotlivec na to nestačí, očekáváme toto vše od společného projektu a společného vedení – od politiky.
V naší vrcholné politice vidím politiky, kteří se buďto o velkou vizi vůbec nesnaží, protože si myslí, že není potřeba, a pak taky politiky, kteří sice rozumějí, že lidí potřebují příběhy a vize, ale sami kromě prázndých marketingových hesel žádné konkrétní vize nemají. Konkrétní vize je totiž něco, co by mohlo selhat, a jejich politickou dráhu ukončit, a jejich motivací v politice není pokusit se něčeho dosáhnout, ale pouze se v politice co nejdéle na co nejvyšších pozicích udržet, a to lze dělat jedině tak, že se systematicky slibují různým skupinám lidí různé nahodilé věci, bez vize, bez logiky, bez podstaty, bez hodnot.
Myslím si, že je v naší vrcholné politice ještě místo pro třetí typ lidí, pro někoho, kdo přinese pozitivní a konkrétní představu naší budoucnosti. Jestli se takový člověk najde, je otázku, ale jsem velice silně přesvědčený, že ho potřebujeme.