Hlavně ty islamofoby pořádně zesměšnit

Petra Hůlová píše a následně na kameru říká, že o obavách z uprchlíků je třeba mluvit a s odpůrci empatizovat. Michal Kašpárek zase kritizuje stav, kdy “je povýšenost podaná tak lehkým perem, že nepřipouští pochyby o vlastní nadřazenosti.” Před dvěma lety jsem já sám došel k závěru, že je třeba se rasistickými postoji zabývat velice pozorně a věcně. A relativně nedávno jsem se věnoval tomu, jak je nutné se na svět dívat očima druhého, pokud chceme někoho o něčem přesvědčit.

Britské listy se zaměřují na články “o Češích”. Nemine den, kdy by Jan Čulík nepronesl nějaký zevšeobecňující závěr o celém českém národě a nepoukázal na to, jak jsou “Češi” rasističtí, xenofobní, případně v něčem strašně pozadu za “západem”. Zevšeobecňování na adresu Romů by Jan Čulík nepochybně vždy tvrdě kritizoval, zevšeobecňování na adresu Čechů si ale asi sám před sebou nějak obhájil.
Petře Hůlové se leckdo snažil odpovědět, například zde si autor stěžuje, že se údajně musí zabývat vyvracením hoaxů a na podstatné věci pak nezbývá čas.

Mé vědomí by se velice rádo přidalo na stranu Hůlové a Kašpárka, jejich postoje mi dávají dokonalý smysl. Sám to ale mám poměrně složité. Pokud mám být upřímný, tak když vidím projevy odpůrců pomoci uprchlíkům na Facebooku, tak tu poslední emoci, kterou pociťuji, je touha se vžívat do jejich pohledu na svět. Spíše mne v takových chvílích ovládá vztek, agrese, němý úžas a ano, ona zmíněná povýšenost: proboha, co to je za parodie na lidi, s někým takovým mi naprosto nestojí za to diskutovat. Na Facebooku existuje stránka shromažďující “to nejlepší” a nazývá se Obludárium – někteří lidé jsou prostě a jednoduše obludy. Buďto prostě lidi musejí mít nějaké “základní lidské hodnoty”, jak o tom píše Ivan Bartoš, nebo nejsou hodni diskuze.

Ještě donedávna mi jako nejefektivnější “diskuzní zbraň” připadala neutrální a věcná argumentace a soustřeďování se na vnitřní rozpory v tom, co říká protistrana. A přitom nejlepší pocit jsem měl nedávno z diskuze, kde jsem někomu za jeho nelidské postoje velice agresivně vynadal. Jakoby se v tu chvíli prolomily ledy a aspoň na moment bylo následně možné bavit se i o konkrétních problémech. Trochu mi to připomnělo Slavoje Žižka, který často opakuje historku o tom, že s jedním okruhem svých přátel se vždy na začátku setkání hloupě urážejí, aby ukojili své “id” a pak se mohli bavit normálně a věcně.

Nevím, jak jsou na tom ostatní “levičáci” nebo “sluníčkáři,” ale myslím si, že mnozí vůbec nejsme tak “nad věcí,” jak se často tváříme. Nevíme, jak se o problémech bavit s lidmi ve vlastní rodině. Ovládá nás vztek, povýšenost a opovržení (nepříliš “slunečné” emoce). Vyvracení několika polopravd nás stojí tolik vnitřní energie, že na podstatná fakta už údajně není čas (mohli bychom to všem perfektně vysvětlit, ale chápejte zas nemáme tolik času…). Jsme si vědomi toho, že na všechno nemáme odpověď a místo abychom ji hledali, otáčíme diskuzi jinam, jako nějaký politik, co se dostal do úzkých.

Mnoho textů poukazuje na to, že islamofobové mají bolístky – zklamání z polistopadového vývoje, špatná ekonomická situace, existenční nejistoty.

Možná by stálo za to se chvíli zabývat slabinami vlastními.

Apropo, proč jsem dosud nenatrefil na seznam otázek a odpovědí k uprchlíkům. Jo vlastně – není čas, musíme vyvracet hoaxy…

Kdo chce čisté ovzduší a proč: statistici v akci

Jan Krajhanzl a Tomáš Protivínský vydali pro politiky, aktivisty a neziskovky velice podstatný dokument – Mapa české environmentální angažovanosti 2015. Z dotazování skoro čtyř tisíc lidí se dokument statistickými metodami snaží vytipovat, jaké skupiny lidí se zajímají o jaká společenská témata, případně které další potenciální skupiny lidí je možné oslovovat, případně jak.

Přišlo mi to celé strašně zajímavé a užitečné zároveň, proto jsem těch 42 stránek přelouskal a rád bych tady prezentoval co mně osobně připadá na tom všem pozoru-hodné, zvláště vzhledem k tématům, kterými se tady zabývám – tedy čistému ovzduší a těžbě.

Dokument mapuje všechny formy angažovanosti, tedy například i kategorii “tresty a postihy pro nepřizpůsobivé, omezit jejich zvýhodňování.” Je zvláštní uvědomit si, že zatímco jedni by rádi ovzduší co nezabíjí lidi, jiným by k dokonalosti existence nejvíce pomohlo došlápnutí si na tzv. “nepřizpůsobivé.”
I takoví jsou lidé. Přejděme ale více k věci.

Pozorování první, nejpozitivnější dojem: Přestože se mi občas zdá, že téma čistého ovzduší je tak trochu “out”, dokument alespoň ukazuje, že čisté ovzduší je hned druhé nejčastější environmentální téma, ve kterém se lidé rádi angažují a zároveň také druhé nejčastější téma, ve kterém by se určitě byli ochotni angažovat. Čisté ovzduší překonává v prvním případě zájem o zlepšování prostředí kolem nás a druhém případě zájem o zdravé potraviny. V žebříčku témat úplně všech (tedy i neenvironmentálních) se téma čistého ovzduší vyskytuje dokonce v první čtvrtině.

Měl bych tedy vždy myslet na to, že lidi velice silně oslovuje otázka zdraví. Tomu se občas vyhýbám a často se zajímám o pouhá čísla o míře znečištění, která sama o sobě nic neznamenají, kromě konstatování, že se nezlepšují a jsou nadlimitní.

Pozorování druhé: lidé mnohem častěji (a tedy raději?) podepíší petici skutečnou (papírovou) než pouze internetovou. Velice málo se lidé účastní protestů, vůbec nejmenší podíl aktivit náleží samotnému organizování protestů.

Třetí pozorování: Velmi málo se lidé zapojují do správních procesů a dokument taky často hovoří o tom, že lidé nedůvěřují institucím. Zvláštní mi to přijde například tam, kde se dokument zabývá aktivisty a environmentalisty, kteří toto chování také vykazují. Vzpomněl jsem si na v Česku velice známou a relativně úspěšnou organizaci Děti země – jejich aktivity se zabývají právě tímto – důkladným a zodpovědným využíváním zákonů a institucí k dosáhnutí cíle.

Možná právě zde jsou největší mezery všech současných aktivistů? Není to tak, že máme dostatek existujících institucí a zákonů, jen by bylo třeba je více využívat a dávat jim více důvodů pro to, aby konaly?

Na druhou stranu je tohle ale nesmírně náročná oblast. Umět se orientovat v potřebných zákonech, institucích, úřadech a správně sledovat a účastnít se správních a jiných procesů – to prostě není jen tak. Určitě není možné tohle chtít po úplně každém člověku. Minimálně je ale možné lidem výrazně pomoci se do tohoto zapojit – například jako to se to děje v případě vypakujsmog.cz.

Motivací pro angažovanost za čisté ovzduší není naštvanost, chuť po sdružování ani po harmonii se světem, ani “demokratický idealismus” (chápání světa jako boj dobra se zlem).

Klasickou motivací je v tomto environmentalismus. Problematické mi příjde, že lidé s touto motivací zároveň projevují odpor k novým věcem – novým technologiím, preferují stávající, prosazují vazby k místu, tradice a zvyky. Tohle mi zvlášť na Ostravsku přijde jako problém, protože bez nového přístupu a nových technologií čistého ovzduší nedosáhneme, stejně tak bude nutné přestat spojovat těžký průmysl s tou “jedinou a správnou” ostravskou identitou, přestože tomu tak vždy bylo.

Velmi zajímavá pasáž je ta, které rozděluje lidi do několika segmentů. V oblasti čistého ovzduší je nejaktivnější takzvaný segment “aktivistické tvrdé jádro” – ten je aktivní ostatně ve všem. Druhý nejaktivnější je segment “všeobecně aktivní”. Tyto dvě skupiny v Česku čítají dohromady 480 tisíc lidí. Naproti tomu “environmentalisté” jsou odhadováni na 420 tisíc lidí a jsou až třetí nejaktivnější skupinou.

Potvrzuje to mou zkušenost – v oblasti čistého ovzduší se angažují nebo by se rádi angažovali velkou měrou lidé, kteří nejsou environmentálně založení, jen jsou zkrátka aktivní – zajímají se o společenské problémy, ať už jsou jakékoliv. Čisté ovzduší proto není ryze environmentální téma.

Toto jde ruku v ruce s mým přesvědčením, že problém ovzduší je třeba pojímat v širším kontextu – spolu s ním musí aktivisté uchopit téma ekonomiky, nezaměstnanosti, atd. Více než polovina lidí, které čisté ovzduší zajímá, se zajímají o víc, než jen o environmentální stránku věci.

Trochu naopak je to v případě odporu proti těžbě. Ten má celkově mnohem menší podporu lidí, ale navíc se jeví jako mnohem více ryze environmentální téma, spíš než jako jedno z mnoha témat, kterým se zabývají angažovaní lidé.

Na druhou stranu těžba aktuálně ohrožuje jen několik konkrétních oblastí v České republice, zatímco kvalita ovzduší je špatná prakticky v celé České republice – v Ostravě navíc opravdu extrémně.

Na závěr studie doporučuje, které skupiny lidí se jeví jako vhodné cíle kampaní: environmentalisté “ryzí”, pečovatelé o území měst, venkova a přírody, milovníci zvířat a příznivci zdravého životního stylu.