Přestaňte vysvětlovat a poučovat

Opakovaně se na tomto blogu vracím k tématu polarizace – stavu, kdy je více než kdy jindy společnost rozdělena na dva nesmiřitelné názorové tábory. Asi málokdo bude rozporovat, že se v tomto stavu nacházíme i nyní. Ať už jde o skupiny pro- a anti-zemanovců v Česku, o zastánce a odpůrce odchodu z EU ve Velké Británii, nebo podporovatele a odpůrce Trumpa. Vypadá to, jako by polarizace tentokrát probíhala současně napříč zeměmi.

Přemýšlel jsem, proč tento stav stále trvá, co jej neustále udržuje při životě. Lidé vždy budou nacházet spory, ale většina sporů po čase utichne. Současná polarizace ale už trvá neobvykle dlouho, takže to musí mít nějaký zvláštní důvod.

Když jsem o polarizaci psal poprvé, tak tím důvodem byla agresivita a nenávist mezi Paroubkem a Topolánkem, která se přenášela z televizních obrazovek dál na všechny ostatní. V dnešní situaci to ale nevypadá, že by obě strany byly tak jednoznačně agresivní a vzájemně se nenáviděly – trochu možná ano, ale ne tak silně.

Teorie 1: Totalitní argumentace

Začal jsem analyzovat svůj vlastní názorový proud – liberály. Nejdrve mi styl argumentace liberálů připomínal počátky působení strany Svobodných. Ti sice nepolarizovali celou společnost, ale existovala jistá skupina lidí, kteří je kompletně podporovali, a pak jiná skupina lidí, jako jsem byl já, kteří je pokládali za nebezpečné pomatené fanatiky. Na problém bylo zaděláno tím, že se zabývali podobnými otázkami jako já, ale docházeli k přesně opačným závěrům.

To ale nebylo vše. Mnohem víc mi vadil zvláštní styl argumentace, proti kterému se člověk cítil zvláštně bezmocný. Názor svobodných byl totiž v jejich pojetí zcela nadřazen názorům jiným. Vycházeli z nenáročného předpokladu, základního mravního principu, který stojí nad vším ostatním, a všechny závěry z něj plynoucí pak automaticky musely být ty správné závěry, bez ohledu na to, k čemu v praxi vedly (např. že soukromí hasiči by měli nechat váš dům shořet, přestože by ho mohli zachránit, nebo že jediná správná pomoc lidem v nouzi je dobrovolná charita a cokoliv jiného je nepřípustné).

Buďto jste souhlasili se základním principem a z něj pak automaticky plynulo, že ve všem mají pravdu Svobodní, nebo jste s principem nesouhlasili a to z vás dělalo hrozného totalitního člověka co neuznává svobodu jednotlivce. Spíše než o politické názory šlo o totalitní učení – vše musí být absolutně takto a jinak to není možné. Šlo o poněkud totalitní argumentaci, přitom ale hlavní motivací Svobodných jistě bylo naopak tvořit takovou společnost, která je co nejméně podobná totalitním režimům.

Začínal jsem si tedy myslet, že jsme se dostali do podobné situace. Buďto je člověk na straně uprchlíků, nebo je rasista. Buďto je proti trumpovi, nebo je rasista. Buďto hlavním tématem politiky musí být témata sexuálních, náboženských a jiných znevýhodněných menšin, nebo jde o rasismus / sexismus / jinou trestuhodnou nestydatost. Tohle je polarizace jako vyšitá. Přestože mám sám liberální názory, tak mi ta intenzita přestala vyhovovat.

Zároveň s tím jsem postupně získal dojem, že s fakty selektivně pracují obě strany. Chvíli přijde s nějakou lží Zeman, jindy zase něco zamlčí odpůrci Zemana.

Problémy s Teorií 1

Nikdy jsem ale nebyl s teorií 1 zcela spokojený. Fakta si sice každý ohne, ale i tak má jedna ze stran zjevně o něco větší tendenci uvěřit velice lehce vyvratitelným výmyslům. Uprchlíci sice opravdu představují jisté bezpečnostní riziko, ale i tak jsou negativní reakce na ně velice silně za hranou.

V čem to tedy vězí? Myslím, že jsem na to snad konečně přišel.

Poučování

Problémem je v chování, kdy jedna strana “vysvětluje” druhé, jak to doopravdy je. Nejdřív pár příkladů:

  1. V Americe je již dlouho živá debata o privilegovanosti. Lidé s privilegiem si často své privilegium neuvědomují a je jim potřeba ho vysvětlit.
  2. Novináři liberálního serveru Vox.com informace nepřinášejí, oni je především vysvětluji.
  3. The New Yorker se chtěl vyjádřit k tomu, že projevy Donalda Trumpa jsou nekvalitní. Místo běžného komentáře natočili dlouhé video, ve kterém vysvětlují v čem přesně je daný projev špatný.
  4. Angela Merkelová Trumpovi vysvětlila Ženevské konvence.

Obě skupiny na sebe převzaly role učitelů a žáků. Liberálové jsou učitelé, kteří ví všechno líp a neváhají pořád své žáky poučovat o tom, jak to je správně, co jsou fakta a jak se to má správně říkat (a psát). Ta druhá skupina (Zemanovci, Trumpovci, Brexit) se cítí jako ponížení žáci, jejichž názor je neustále považován za méněcenný, pořád je někdo poučuje a už toho zkrátka mají plné zuby. Naschvál tak budou trvat na svých “alternativních faktech”, snad aby učitele vytočili k nepříčetnosti a ukázali, jaký je učitel nervák. Protože učitel nikdy neopomene dát najevo, že on je ta správná autorita na to, co je pravda a co ne.

K tomu všemu ještě učitel má své vlastní vysvětlení pro to, proč žáci zastávají ty chybné názory, které zastávají. Učitel se nepotřebuje žáků zeptat, co si oni myslí, učitel je natolik rozumově převyšuje, že sám o nich všechno ví, dokonce ví i to, proč jsou tak hloupí. To se děje zejména když jsou složité psychologické důvody pro nějaké chování jsou zkratkovitě vysvětleny jako pouhý rasismus.

Myslím, že tohle přirovnání dobře pasuje na dosavadní u nás používané otravné pojmy “pražská kavárna” či “sluníčkáři”, ale dokonce vystihuje celou situaci mnohem lépe.

V takovémhle prostředí, kdy je jedna strana neustále ponižována a druhá strana provokována k tomu první stranu ještě více ponižovat, se shody dosahuje jen velice těžko.

Když vyšlo neslavné video “Přemluv bábu”, tak společnost autory okřikla: “vzpamatujte se, jste tak mladí, že jste v životě nic nezažili ani nedokázali, a chcete poučovat nejstarší generaci o tom, koho má volit?” Autoři se ztrapnili a společnost se posunula dál. Teď jsme v podobné situaci znova, ale jen tak se z ní asi nedostaneme.

Jak z toho ven? Návratem ke kořenům – tedy k mému vůbec prvnímu článku o roli faktů v myšlení lidí. Když fakta útočí na osobnost člověka, tak se lidé změně názorů na základě faktů brání. Fakta můžou na osobnost člověka útočit implicitně – když ukazují, že naše dosavadní hluboké přesvědčení bylo chybné. Raději pak změníme správná fakta než chybné a hluboké přesvědčení. Fakta ale mohou útočit i explicitně.

Dnes vcelku chápeme, že si lidé fakta vybírají jen selektivně. Vůbec se ale nesetkává s pochopením ta podstatná část příběhu, tedy kdy se tak děje. Takže namísto aby se efekt oslaboval, tím, že se budou fakta prezentovat tak, aby neútočila na osobnost člověka, negativní efekt se naopak posiluje – druhou stranu explicitně poučujeme. Kromě faktu, který sám o sobě často útočí na osobnost, protože tématem bývá nějaký zásadní politicko-etický problém, ještě k tomu samotná forma sdělení bývá útočná.

Na osobnost člověka se tak útočí dvojnásobně:
Jednak fakty, která ukazují, že nemám pravdu,
a jednak formou sdělení, která mě poučuje, tedy říká nejen, že můj názor je chybný, ale ještě navíc hloupý, protože byl dosud zcela nepoučený.

Tato strategie vysvětlování – poučování je předem odsouzena k selhání, protože jde zcela proti tomu, jak lidská mysl přijímá fakta a kdy mění názory.

Ještě horším selháním by pak bylo rovnou zaútočit na příznivce druhé strany a označit je pojmem, který jim dává najevo, že jiné názory vůbec nejsou pro ně, protože jsou už z podstaty hloupí a tedy nepoučitelní. Tohle možná vypadá jako chyba, které by se vrcholný politik nikdy nedopustil, leč i to se stalo.