Grafy nejsou vyobrazením neutrální pravdy

Na Technetu vyšel článek, který kritizuje vládní graf zvyšování minimální mzdy. Tohle téma a zrovna tento graf se na internetu probírá poměrně často. A velice často někdo tvrdí, že tento graf je manipulativní, protože grafy, kde svislá osa nezačíná na nule, jsou manipulativní.

To ale není tak úplně pravda. Svislá osa může začínat jinde než na nule a nemusí se zároveň jednat o manipulaci. Článek výše věnuje velký prostor kritice onoho grafu a pak na závěr pouze v jedné větě uvádí, že svislou osu opravdu lze zkrátit, například když se vyobrazují velká čísla. Směnný kurz eura a dolaru se pohybuje kolem hodnoty jedna, tedy nejde o velké číslo, ale prakticky všechny grafy, které zobrazují kurz eura a dolaru nikdy nemají svislou osu začínající na hodnotě nula. Naproti tomu hodnota minimální mzdy je v řádu desítek tisíc, a podle autorů článku by její graf na nule začínat měl. Pravidlo autorů článku tedy nefunguje.

Článek Technetu dělá ještě jednu zvláštní věc – bere velikost zvyšování nějaké hodnoty z grafu, kde osa nezačíná na nule, a převádí toto zvyšování jako trend do grafu, kde osa na nule začíná. Tedy aplikuje jednu hodnotu na hodnoty na zcela jiných škálách. Touto zvláštní metodou článek jakoby matematicky dokazuje, jak velkou manipulací původní graf je. Tímhle způsobem to ale spíš vypadá, jakoby se jakési manipulace dopouštěl i sám Technet.

Jak z toho ven? Kdo tedy manipuluje? Co je správný graf, který nijak nemanipuluje, nesnaží se myšlení člověka nějakým způsobem ovlivnit a jen neutrálním způsobem prezentuje holá fakta?

Klíčem je uvědomění si, že nic takového neexistuje. Není žádná neutrální pravda sama o sobě. Jakýkoliv graf v první řadě sděluje nějakou myšlenku, způsob, jakým autor grafu vnímá daná čísla a co by jejich prostřednictvím rád sdělil. Někdy chceme ilustrovat to, že se něco z našeho pohledu výrazně zvyšuje. Někdy zase, že k žádným zásadním změnám nedochází. Vždy záleží na kontextu.

Zapomeňme na grafy, vezměme jen čísla sama o sobě: 37, 37, 42, 35. Zachycují tato čísla něco dramatického? Na první pohled ne, je to jakási hodnota, která se pohybuje zhruba kolem čtyřiceti. Ať už jde o cokoliv, nejde asi o žádné drama. Ale co když jde o hodnoty tělesné teploty nějakého člověka? Najednou je jasné, že daný člověk prodělal nějakou nemoc s nebezpečně vysokými horečkami, a pak jeho teplota klesla na 35 stupňů, a my nevíme proč. Umřel? Snižoval horečku záměrným podchlazením? Samotné poslední číslo dává víc otázek než odpovědí. Především je ale znalost okolností minimálně stejně důležitá, jako čísla samotná.

Pokud člověk s minimální mzdou vždy zaplatil nájem, jídlo, energie a zbylo mu v peněžence každý měsíc sto korun, pak mu zvýšení minimální mzdy o 500 korun může opravdu může připadat, jako že náhle bude mít místo stovky měsíčně k dispozici šest set korun navíc, a těchto šest stovek pro něj může mít naprosto zásadní hodnotu.

Pokud si někdo myslí, že ke všemu vždy existuje neutrální (logická, matematická, …) pravda, pak si možná i myslí, že grafy jsou způsob, jak na tuto pravdu neutrálně nahlédnout. Já si to nemyslím. Na naprosto každý graf se dívám automaticky s jistou dávkou skepse. Zkracování svislé osy věnuji pozornost, ale ne protože jsem od přírody nebývale zvídavý tvor, ale protože osy a jejich popisky mají v grafu nějaký důvod, nejsou tam jen na okrasu. Zároveň se vždy snažím přemýšlet o dalších možných “pastech”, které autor grafu nastražil, aby moje myšlení dostal tam, kam chtěl. Co se tímhle grafem autor snaží sdělit? Co chce, abychom si mysleli? Co tedy určitě chce, abychom si nemysleli? Proč do grafu vybral zrovna tyto hodnoty? Které jiné hodnoty v grafu nejsou? Jak jinak by se dalo na ta stejná čísla nahlížet? Dá se na problém dívat i jinak než pouze skrze tato čísla?

Graf je dobrý způsob ke komunikaci nějaké myšlenky. Není to ale způsob, jak jednoduše odhalit celou komplexní pravdu se vším všudy.

Dobře, jak je to ale tedy nakonec s tím zpropadeným grafem minimální mzdy? Autoři grafu se zjevně snaží sdělit to, že se mnoho let minimální mzda neměnila, a teď ji vláda zvyšuje, můžeme sami jasně vidět, který rok k zvýšením došlo a který ne a že ta zvýšení jsou vždy o zhruba stejnou hodnotu. Tato myšlenka je z grafu mnohem lépe čitelná, než z “opraveného” grafu Technetu, na který je třeba se dívat s větší pozorností a soustředěním, protože sice graf začíná na nule, ale to dělá nárůsty méně zřetelné a obtížněji vzájemně porovnatelné.

Zároveň si ale myslím, že když sloupcové grafy nezačínají na nule, je to opravdu vždycky problematické, protože sloupec má dole nějaký vizuální začátek a vnímáme tak nějakou absolutní výšku sloupce. Naproti tomu graf vývoje směnného kurzu je vždy liniový, a linka sama o sobě na rozdíl od sloupce nemá nějaké dno, základ nebo počátek, prostorem grafu pouze kmitá nahoru a dolů, tu více, tu méně. V případě liniového grafu je mnohem zřejmější, že se díváme na trend a relativní změny, spíše než na absolutní hodnoty.

Grafová internetová inkvizice by tedy měla změnit své pravidlo “svislá osa grafu má začínat na nula” na lepší pravidlo “u sloupcového grafu má svislá osa začínat na nule”.

Závěrem přidám citát z článku ze serveru QZ na stejné téma: “Míra, jakou graf zdůrazňuje jistý pohled na údaje, vychází ze způsobu vyprávění, ne z tvorby grafu. Jistě, s tímto přístupem lze vytvořit zavádějící grafiku, ale jak se to odlišuje od slov? Grafy by měly být férové, ne nestranné.”

Přestaňte vysvětlovat a poučovat

Opakovaně se na tomto blogu vracím k tématu polarizace – stavu, kdy je více než kdy jindy společnost rozdělena na dva nesmiřitelné názorové tábory. Asi málokdo bude rozporovat, že se v tomto stavu nacházíme i nyní. Ať už jde o skupiny pro- a anti-zemanovců v Česku, o zastánce a odpůrce odchodu z EU ve Velké Británii, nebo podporovatele a odpůrce Trumpa. Vypadá to, jako by polarizace tentokrát probíhala současně napříč zeměmi.

Přemýšlel jsem, proč tento stav stále trvá, co jej neustále udržuje při životě. Lidé vždy budou nacházet spory, ale většina sporů po čase utichne. Současná polarizace ale už trvá neobvykle dlouho, takže to musí mít nějaký zvláštní důvod.

Continue reading

Rok 2015: Jde o pointu, ne o to, zda je to pravda

Rok 2015 byl rok hoaxů (= klamavých sdělení). Ne že by hoaxů bylo minulý rok o trošku více než jindy, vymyšlené a nepravdivé zprávy především dostaly úplně nový, někdy by se zdálo až šílený rozměr.

Redaktor serveru Washington Post se rozhodl zrušit pravidelnou rubriku kde dřív uváděl na pravou míru nové hoaxy. Proč? Protože se celá kultura hoaxů a falešných zpráv změnila. Zjistit, že něco není pravda je dnes velmi jednoduché, ale zdá se, že o to vlastně už mnoha lidem vůbec nejde.

V Česku jsme se setkali s výrokem Jana Wericha a mnoha dalšími vymyšlenými zprávami. Čeho si ale hned každý všiml je to, že spoustu lidí vůbec nezajímalo, že jde o vymyšlenou zprávu a reagovali zhruba takto: “nejde o to, zda se to opravdu stalo, důležitý je obsah a pointa.”

Dalším výskytem tohoto jevu jsou lži prezidenta Zemana, u kterých vůbec nevypadá, že by jeho příznivcům zjevné nepravdy nějak vadily.

Vznikla spousta falešných internetových profilů, například Jiří Ovčáček které šíří obsah který je na hranici mezi parodií a čiště klamavým sdělením. Přiznám se, že jsem smysl těchto různých stránek doteď příliš nepochopil. Ironizující obsah nebývá nikterak moc vtipný a pokud se někdo nachytá na klamavé sdělení tak to skoro nikdy nevede k nápravě (“máte pravdu, nechal jsem se nachytat, měl bych být více kritický k tomu jaké informace přijímám”), ale naopak velmi často pouze vede k utvrzení dotyčného v původním názoru (viz výše – “nejde o to, zda je to pravda, jde o pointu”).

Proč hoaxy vytvářejí ti, jejichž zájmem není, aby lidé hoaxům uvěřili, jsem zatím tedy nepochopil. Proč si vymýšlejí ti, jejichž zájmem to naopak je, k tomu je dobrých vysvětlení mnoho:

1. Ruská propaganda se údajně snaží “poplést ty, kteří usilují o zjištění pravdy, mnohonásobnými verzemi matoucího PR šumu. Taktikou je vytvořit co největší množství navzájem soupeřících narativů. Ve vzniklém chaosu unikne pravda. […] Je nutno vytvořit pluralitu narativů, aby šlo pravdu zamlžit. Za takových okolností lze pak zpochybnit i samotnou myšlenku, že vůbec existuje taková věc jako ‘pravda’.”

2. Jiná analýza ruské propagandy říká, že “protože informací je mnoho, jsou vzájemně rozporné, spotřebitelé mají sklon nevěřit žádnému ze zdrojů. Důvěru si ovšem lze získat tím, že nabídnete emocionální příběhy, které představují vítaný stimul. Konzumenti považují takové příběhy za ‘objektivnější’, protože více připomínají příběhy představované v populárních filmech, podle nichž lidé často modelují své vzorce prožívání.”

3. Jak jsem zde psal dříve, lidé se brání příjmaní názorů, které narušují jejich celkový pohled na svět.

4. Naopak každý z nás si fakta ohýbá tak, aby vše zapadalo do jeho představ.

Bude rok 2016 pokračováním těchto tendencí? Přál bych si, aby nebyl, protože by mě to časem nejspíš přivedlo k šílenství. Možná nastane nějaká změna v tom, jak lidé komunikují a místo smršti faktů (a falešných faktů) se začneme bavit o tom, co si lidé opravdu v hloubi duše myslí.

Politická korektnost: Punk je jinde

Na A2larm vyšel před několika dny článek Politická korektnost je největší punk snažící se vysvětlit přínosnost „politické korektnosti“ a podat ji jako jakýsi „punk“. Dovolím si tvrdit, že „punk je jinde“ a autorova obhajoba takzvané politické korektností je medvědí službou politické korektnosti a může být s klidem použita bojovníky proti politické korektnosti jako ukázka toho, že vše, co si o politické korektnosti mysleli a říkali, je vlastně pravda.

Článek se zabývá názorem, který by se dal formulovat takto: “Politická korektnost nám zakazuje o některých věcech mluvit.” Místo aby článek tento typicky konzervativní názor zásadně vyvracel, tak mu v podstatě dává za pravdu a přidává intelektuálské vysvětlení toho, proč je správné, že se o některých věcech některým způsobem nehovoří.

Slušnost není punk

Článek opakovaně tvrdí, že v případě politické korektnosti jde o “slušnost”. Rovněž tvrdí, že “politická korektnost bývá mnohdy neobratná, těžkopádná nebo legrační,” aniž by to doprovodil nějakými konkrétními příklady. Na jedné straně si článek bere na pomoc citace filozofa Bourdieua, na druhé straně jako příklady dobré praxe uvádí to, že se asiatům již běžně neříká “černá skvrna” a že se nepoužívá slovo “negr”.

V první řadě by bylo dobré si ujasnit, že nikdo na západě nepotřebuje rozjímat nad filozofickými texty, aby si ujasnil, že je správné nepoužívat slovo “negr”. Rovněž odpůrci politické korektnosti na západě ani jinde opravdu nebojují za to, aby mohli používat takováto hrubě rasistická a urážlivá slova. Punk je skutečně někde jinde.

Mnohem lepší článek o politické korektnosti vyšel na serveru Vox. Ten v první řadě problematizuje samotný pojem “politická korektnost”. Je s podivem, že článek na A2larm na jedné straně zmiňuje vliv jazyka a slov na (de)formování myšlení, ale na straně druhé se jen velmi málo brání používáni zavádějícího pojmu “politická korektnost”. Článek z Vox.com naopak dává slovní spojení “politická korektnost” několikrát do uvozovek a argumentuje, že se tento nespecifický pojem používá jako univerzální nálepka těmi, komu se hodí přehlížet některé jiné názory. Ba co víc, článek v nadpisu dokonce tvrdí, že nic jako politická korektnost vlastně neexistuje.

Naproti tomu stojí formulace z českého článku: “politická korektnost je legitimním aktivistickým prostředkem, který nepodceňuje sílu jazyka.” Zde se zcela potvrzují námitky konzervativců, kteří vidí politickou korektnost jako jakousi silovou ideologii. Jakoby opravdu šlo jen o jakýsi “aktivismus” ve vyhýbání se určitým slovům a následování této aktivistické ideologie zřejmě magicky udělá svět lepším. Právě liberální levice by se měla mít na pozoru před jakoukoliv ideologií a už vůbec by neměla budovat a hájit jakoukoliv ideologii vlastní.

Kde je punk

Onen “punk” nespočívá ve vyhýbání se určitým slovům. Jde o nahlížení na svět očima jiných lidí a zohledňování jejich vnímání daného problému. Výsledkem takového nahlížení pak není jakási umělá a neupřímná slušnost vůči “těm co jsou jiní”, tedy politická korektnost, výsledkem je spatření celé skutečné šíře daného problému a racionální uvědomění si toho, že určité pojmy a způsoby rozpravy jsou pro určité situace zcela nevhodné a neužitečné. Důvody pro tuto nevhodnost jsou pak v každé jednotlivé situaci zcela specifické – někdy vskutku může jít pouze o “slušnost”, ale často jsou důvody složitější. Punk spočívá v těchto specifických důvodech, nikoliv v úpravě slovníku a “slušnosti”. Článek na Vox uvádí jako příklad zpochybňování zaběhaných praktik používání slova žena členy LGBTQ komunity. Zjevně v tomto případě nejde ani tak o slušnost jako o zásadní otázky chápání genderu a sexuality.

Pokud se někdo zastává islamofobní rétoriky, zaštiťuje se svobodou slova a pokládá politickou korektnost za křivdu, není vhodnou reakcí tvrdit, že je třeba o Islámu a migraci hovořit slušně. To by znamenalo uznat, že vlastně nejde o to jaký je Islám nebo jaké příčiny a důsledky má současná imigrační vlna. Znamenalo by to vyklizení pozic z této debaty a přesun do moralizující roviny, která káže hlavně o všem a vždy hovořit slušně a podstatou věci se až tolik nezabývat.

A to je přesně to, co konzervativní pravice na liberální levici nenávidí: tendenci přehlížet problémy a zaštiťování se „slušností“ = „sluníčkářstvím“. Pokud někdo chce pochopit, proč tolik lidí sjednocuje odpor vůči tzv. „pražské kavárně“, nechť si otevře článek Politická korektnost je největší punk.

Je nutné se vrátit k pravé podstatě tohoto punku – tou je nahlížení na svět očima různých skupin lidí – vyznavačů Islámu, migrantů, sexuálních, etnických, náboženských, politických a jiných menšin. Ne protože chceme být „slušní“ vůči menšinám, což samo o sobě jistým způsobem implikuje nadřazenost většiny, ale protože chceme dosáhnout přesnějšího a lepšího chápání světa, než nabízí pohled očima většiny.

K dobru českého článku nutno připsat, že si alespoň nenechává vnutit pozici toho, kdo omezuje svobodu slova. Jsou to právě odpůrci politické korektnosti kdo omezují množství názorů ve společnosti tím, že některé nálepkují jako politickou korektnost, aniž by se zabývali tím, co se daný “politicky korektní” hlas snaží vlastně říci. Příčinou zde může být právě taková forma sdělení, která na prvním místě vyžaduje být slušný a nepoužívat určitá slova a teprve na druhém místě nabízí přínosný náhled na problém z jiné strany.

Ateismus v ČR a sexuální orientace

Česko je často zmiňováno jako jedna z nejateističtějších zemí vůbec, zatímco jeho soused Polsko je naopak nábožensky založené velmi silně. Tento rozdíl ale bledne, když se podíváme na statistiky vnímání homosexuality. Statistika ukazuje, kolik lidí považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou, morálně přijatelnou, nebo za něco, co není otázkou morálky. Již několik lidí se zaměřilo na to, že Česká republika má nejvyšší podíl lidí, kteří považují homosexualitu za morálně přijatelnou.

Takový pohled ovšem zcela opomíjí jistou povýšenost obsaženou v tom, že homosexualita je zde jako něco, co by mělo být posuzováno z hlediska morálky. Je to přece stejně absurdní, jako kdyby mělo být zvažováno, zda je morálně přijatelné mít modrou barvu očí.

Ostatní zkoumané jevy ve stejném výzkumu byly typicky činnosti lidí vykonávané na základě více či méně svobodného rozhodnutí – rozvod, pití alkoholu, nevěra, předmanželský sex, hráčství. Ač může být člověk v životě často dotlačen do stavu, kdy například rozvod je jediná možnost, jak řešit těžkou životní situaci, těžko lze podobně uvažovat o sexuální orientaci – u té si lze těžko představit, že je možné “zatnout zuby” a mít na základě vlastního rozhodnutí sexuální orientaci jinou.

Jen 27 % Čechů si myslí, že homosexualita není otázkou morálky. To je zhruba stejné množství jako v nábožensky mnohem více založených zemích jako Polsko, Španělsko nebo Itálie. ČR se tak jeví na jedné straně jako ateistická země, ale konzervativnost pohledů se dá srovnat s nábožensky silně založenými zeměmi. Zajímavou otázkou by bylo, co vlastně pro Čechy znamená, že jsou ateisté, a jak je to skutečně odlišuje od jiných zemí.

Ještě se ale na chvíli vraťme k těm statistikám.

V takové Kanadě nebo Francii celá polovina dotázaných neposuzuje homosexualitu z hlediska morálky – sexuální orientace tam není pro celých 50 % lidí něco, co by bylo potřeba nějak blahosklonně posuzovat. Kvůli metodice výzkumu pak paradoxně tyto země dosahují nižšího výsledku pro možnost “morálně přijatelné”, než ČR, a statistiku proto lze snadno dezinterpretovat tak, že ČR je k homosexualitě dokonce nejpřátelštější zemí.

Často se stává, že různá sdělení si žijí vlastním životem tím, jak je různě interpretují jejich různí příjemci. U statistik to platí dvojnásob:

Neoliberalismus, kam se podíváš

Každou chvíli na mě odněkud vybafne neoliberální mantra o tom, že volný trh funguje vždy a všude a je univerzálně dobrý. Ve svých článcích o kouření v restauracích jsem se snažil tomuto postoji věnovat, ale myslím, že se mi to tehdy nepodařilo příliš dobře vyjádřit.

Dnes na mě tato mantra vybafla v jedné diskuzi o energetické koncepci. Můj oponent pravil:

Psal jsem „je osvědčené, že lidi jsou velmi kreativní, když na tom mohou vydělat“
To můžete vidět dnes a denně. Stačí zajít do nějakého obchodu. (Všechno to zboží tam je kvůli něčí touze po zisku. Když stát nedovoloval na prodeji zboží vydělat víc než ostatní, obchody byly poloprázdné)
A stejně to funguje úplně všude.

Osobně nemám problém s tím, že si v obchodě mohu vybrat z více druhů zboží, a že tento princip zboží zlevňuje a pohání jistý rozvoj nabízeného zboží. Překvapuje mne, když si někdo myslí, že stejný volno-tržní princip lze uplatnit všude – například i u privatizace elektrické přenosové soustavy – taková privatizace by údajně byla ku prospěchu věci. Principy volného trhu fungují vždy, všude a na všechno. Jak na toto reagovat? Svému oponentovi bych řekl následující:

Reakce

Na tomhle místě bychom klasicky vedli tu známou debatu o tom, proč je rozumné neprivatizovat statky, na kterých kriticky stojí a padá fungování společnosti v daném státě, a proč je rozumné neprivatizovat statky, na kterých nelze vytvořit rozumně fungující konkurenční prostředí. Taková debata by probíhala tak, že já bych dával příklady toho, kde privatizace takových statků vedla k průšvihům, vy byste tvrdil, že tam nedošlo k privatizaci pořádné, “se vším všudy”, a proto to selhalo. V teoretickém utopickém světě, kde je vše privatizováno se vším všudy by podle vás fungovalo vše jako na drátkách.

Jeden z nás má určitě pravdu, ale protože nemáme virtuální svět – kapesní matrix – na kterém bychom takový teoretický svět spustili a viděli, zda to fungovat může, tak nikdy nezjistíme, jestli platí A nebo B.

Nebudu ani kritizovat to, jak takový postoj využíval kde kdo, například bolševici, k tomu, aby si obhájil disfunkci vlastní ideologie – vidím, že můj přístup v praxi nefunguje, a tak řeknu, že teoreticky mám pravdu, jenom to kazí pár malých problémů, které je potřeba doladit. S takovýmhle postojem se dá donekonečna obhajovat libovolná nefunkční ideologie a nedá se proti tomu prakticky argumentovat.

Ten skutečný problém a vnitřní rozpor neoliberálního přístupu tkví v tom, že pokrytecky předstírá, že nechává lidi si rozhodovat o tom, co je pro ně dobré. Privatizace je přitom podle neoliberalismu pro lidi dobrá, i když si dotčení lidé většinově myslí, že dobrá není. Že pro lidi je dobré něco, o čem si sami myslí, že to pro ně dobré není – protože třeba nejsou dost chytří, aby to viděli – to není sám o sobě chybný argument. Problém je v pokrytectví neoliberální argumentace – na začátku říká, že lidé sami nejlépe vědí, co je pro ně samé dobré, a nikdo jim to nesmí nařizovat, a proto je potřeba vše privatizovat, ať se můžou takzvaně sami rozhodovat. Běda ale, když se rozhodnou, že nechtějí samotnou privatizaci – to už náhle nejsou svéprávní, a je jim potřeba dobro naordinovat shora.

Doporučené čtení

Velice zajímavý je esej Inteligence a kapitalismus Ferdinanda Peroutky (díl II., díl III.). Peroutka zde tvrdí, že kapitalismus byl velice užitečný nástroj v jistých konkrétních podmínkách, v dané situaci (konkrétně poválečné období), kdy bylo potřeba co nejrychleji vytvořit jisté hodnoty. Po čase ale již kapitalismus přestává být tím nejvhodnějším systémem, začíná vykazovat chyby a způsobovat problémy. Je proto vhodné ho v jiné situaci nahradit systémem jiným.

Přesocializovaná ČR

Kdosi komentoval stránky budovanistatu.cz slovy:

aspon se mi konečně potvrdilo i v číslech, jak je ten náš stát (a celá EU) přesocializovaná…

Jak moc se podle čísel toho webu přerozděluje? Takzvané “Sociální dávky” tvoří 393 (MPSV) a 72 (ÚP) miliard. Z toho 299 miliard tvoří starobní důchody, 28 a 5 miliard jsou invalidní důchody pro třetí a druhý stupeň invalidity, 25 miliard je rodičovský příspěvek. Pokud tedy uvážíme, že je potřeba vyplácet nějaké peníze důchodcům, těžkým invalidům a těm, kdo vychovávají budoucí daňové poplatníky, pak zbývá na položku “sociální dávky” 113 miliard.

Hrubý domácí produkt ČR činil v minulém roce 3843 miliard. Tedy, z toho, co se v ČR vyrobí, je na zbývající typ “sociálních dávek” “přerozděleno” 2,9 procent produktu. Pro některé je to důvod hovořit o “přesocializování”…

Čechy v ČR nechceme: Na hrubý pytel hrubá záplata

  • “Když máš ty cigány tak rád, tak se k nim nastěhuj”
  • “My je tady nechceme, ať jdou a založí si svůj stát jinde”
  • “Nejsem rasista, jednou jsem znal slušného cikána, děti posílal do školy … ale většina dnešních cigánů, to je hnus”.

Tyto a podobné výroky dnes a denně po tisících vznikají na českém internetu ve všelijakých diskuzích. Kdo ještě žádný takový komentář neviděl, asi nikdy nevstoupil do diskuze na nějakém z velkých českých webů – např. idnes, novinky, aktuálne.cz, apod. Člověku, který nemá rád rasismus a xenofobii je z toho blbě, a pokud na tyto výpady zkusí v takové diskuzi reagovat, je ubit množstvím a silou agresivních protireakcí a nadávek. Velice snadno taková situace způsobí frustraci a mlčení slušné části lidí.

Tedy, až donedávna. Až do chvíle, kdy se autoři webu Čechy v ČR nechceme rozhodli přesunout na Facebook. O co jde? Autoři stránek výborným způsobem parodují rasismus těch, kdo ho většinou generují – těch, kdo pronášejí rasistické paušalizující výroky na adresu skupin, do kterých sami nepatří. Autoři webu publikují jinde zveřejněné články, které mluví o něčem negativním na některých obyvatelích České republiky – Češích (ve smyslu státní příslušnosti) a dodávají k těmto článkům své paušalizující komentáře o všech Češích, identické s typickými rasistickými komentáři, které každý zná odjinud. Ilustrativní příklad rétoriky zde – Čechy v ČR nechceme!.

Přesunem na Facebook se stalo pochopitelně to, že stránky získaly na oblibě, a přilákaly další různé typy lidí. Přílákaly ty, kteří celý vtip vůbec nepochopili, a táží se, “jak by jako ČR mohla existovat, kdyby v ní nebyli Češi? V Itálii jsou Italové, v Německu Němci, jak si to jako představujete?” Jejich komentáře jsou snad ještě lepší, než pointa celého webu. Pak jsou lidé, kteří jsou zmatení – netuší, zda tyto stránky provozuje nějaká skupina Romů, nebo autonomních Moravanů, nebo snad cizinců – Čechů – žijících v zahraničí. Takoví to nejspíš nikdy nepochopí…

Co je ale zcela nejlepší, a mně osobně činí největší potěšení, jsou různí rasisté, xenofobové a nejspíš i někteří neonacisté, které tyto stránky rozčílily k nepříčetnosti, a do diskuze přišli nadávat a spílat. Na takové pak ostatní fanoušci stránky reagují jednoduše – jejich vlastní medicínou. Tedy, například komentářem “Když máte ty Čechy tak rádi, tak si je nastěhujte k sobě domů.” Stát se na chvíli internetovým trollem a dohnat nějakého primitivního rasistu k nepříčetnosti jeho vlastními praktikami je opravdu výborný pocit.

Nic ale netrvá věčně.

Název stránky (jak webové, tak i Facebookové) je parodií stránek typu Cikány v ČR nechceme, a dalších (Islám, …). Člověk by tedy čekal, že pokud už bude Facebook nějak zasahovat, a některé stránky s tzv. nevhodným obsahem rušit, nejdříve to budou ty skutečně rasistické a patrně zákony ČR porušující stránky o Romech, Islámu, apod.

Chyba lávky.

Trvalo to jen pár dní, a Facebookové stránky Čechy v ČR nechceme jsou zrušeny.

Osobně si dovolím tipnout, že dohnaly k nepříčetnosti tolik neonacistů, že tito se mezi sebou domluvili a hromadně mačkali tlačítko Report pro hlášení nepřípustného obsahu, až to nějaký administrátor, nechápající pointu protirasistického sarkasmu, nevydržel a stránky zrušil.

Měla by to být výzva pro všechny slušné lidi naprosto podobným způsobem zareagovat – použít tlačítko Report právě proti těm stránkám, které tyto parodovaly. Stav, kdy skutečně rasistické stránky fungují dál, a ty parodující byly zrušeny, je dosti absurdní.

Na závěr si dovolím dodat, že autoři “Čechy v ČR nechceme” někdy šli opravdu daleko – např. komentáři jako “Češi do plynu”. Myslím, že míra rasismu v ČR si zaslouží i takto velkou kontroverzi, ostatně stačí použít internetový vyhledávač ke zjištění, kolikrát lze na internetu najít tento výrok adresovaný Romům. Tedy, přestože se stránky pohybují občas tak trochu na hraně, je to jedině dobře – jedině velká provokace a zviditelnění absurdnosti opravdu všech hanebných výroků je tou cestou, jak rasismus zcela zesměšnit a časem pohřbít, jako něco krajně pitomého.

Více:

Mladí, moderní, pravicoví … a bez úsudku

K běsnění některých mladých internetových pravičáků. To zajímavé je na konci článku…

Že HDP, jakožto měřítku pokroku společnosti, má své chyby, se ví. Jednou z největších chyb je to, že například tragická dopravní nehoda způsobí růst HDP – protože je potřeba odstranit zničené vraky aut, opravit poškozená svodidla na cestě, provést pohřeb, apod. – budou vyrobeny nové věci a služby, které by jinak nevznikly, a HDP tak stoupne. Jiné příklady například viz Wikipedie.

Podobně je to i s nedávnými povodněmi – lze jednoznačně tvrdit, že odstraňování škod po povodních bude mít pozitivní vliv na HDP. A pokud se stav ekonomiky měří především pomocí HDP, lze stejně dobře tvrdit, že odstraňování škod po povodních může pomoci ekonomice. Není nic překvapivého, že se v tomto směru vyjádřil i ministr financí Kalousek. Ten tak poprvé po dlouhé době veřejně připustil utrácení veřejných prostředků “nad rámec”.

Že to udělal až teď je poněkud zvláštní, jelikož Mezinárodního měnový fond, kterým se Kalousek tak vehementně oháněl a zdůvodňoval jím nutnost škrtů, už delší dobu mnoha zemím říká, že je čas škrtat méně, a začít i nějaké peníze utrácet: viz doporučení MMF pro Španělsko, Řecko, Velkou Británii, Portugalsko a Německo a i pro Českou republiku. Povodně tak byly pro Kalouska jakýmsi spouštěcím mechanismem pro změnu, a země se snad začne dostávat z recese.

V aktuálním rozhovoru stínový ministr financí Mládek k paradoxům fungování HDP a ekonomiky poznamenal, že “Odstraňování škod může pomoci ekonomice”. K obratu od škrtů k obnovení ekonomického růstu, pro nějž byly spouštěcím impulzem právě povodně, pak ještě poněkud ironicky dodal, že “povodně absurdně pomohou celé zemi [protože] vláda […] jimi zdůvodní ústup od svých ideologických manter, že prioritní je v době krize škrtání a drastické snižování dluhů.” Je to tvrzení možná vzhledem k povodním necitlivé, ale jak potvrzuje i samotný MMF, je pravdivé. Ostatně není to Mládek, kdo téma povodní takto zneužil, je to právě Kalousek, pro kterého povodně slouží jako záminka začít s ojediněle vysokou recesí něco dělat.

Zdánlivě banální tvrzení, která by každý bez zájmu přešel – neříká se nic nového, ani objevného. Internetově aktivní příznivce pravice avšak tyto veskrze neškodné výroky rozčílily k nepříčetnosti. Pokud něco říká levicová ČSSD, zdravý úsudek jde hned stranou a je potřeba za vším vidět něco hrozivě odpudivého. Posuďte sami:

Paterčata a sociální dávky

V souvislosti s prvními českými paterčaty se opět vynořují názory, často argumentované rasistickou rétorikou, že díky jakýmsi “dávkám” si tato rodina bude žít takzvaně nad poměry bez vlastního přičinění. Tento názor si zaslouží menší rozbor, který sice díky internetu není vůbec těžké udělat, ale průměrný český rasista se většinou zjišťováním faktů moc neobtěžuje. Na jaké množství peněz má tato rodina vlastně nárok?

Začněme oněmi mýtickými přídavky na děti

V této kalkulačce serveru peníze.cz můžeme celou situaci naklikat: 5 dětí do 6 let, dva dospělí. Měsíční příjem rodiny se jeví jako irelevantní, ať toto poslední pole vyplníme jakkoliv v rozmezí 0 až 36 000, výše přídavku na děti bude vždy 2500 Kč. Tedy, i kdyby manžel přišel o práci a matka během rodičovské nepracovala, dostane na tomto příspěvku rodina 2500 Kč za měsíc, tedy zhruba 80 korun za den. Jako člověk, který toho nesní nikterak moc, si dokážu představit, že bych z těchto peněz s bídou nakrmil sám sebe, kdo by krmil mých pět dětí je mi záhadou.

Dále tady máme rodičovský příspěvek

Opět je sice k dispozici kalkulačka, ale zde toho k počítání moc není – rodina má nárok nejvýše na 11 500 korun měsíčně, a to jen v případě nejrychlejšího možného čerpání. V případě čerpání po dobu čtyř let celková částka 220 000 představuje příjem 4583 korun měsíčně.

Dále zde máme dávky v hnotné nouzi
U těch se praví, že “Nárok na dávku nevznikne, pokud je příjem za předcházející tři měsíce vyšší než trojnásobek životního minima žadatele či společně posuzovaných osob.” Životní minimum si můžeme pro tuto rodinu snadno spočítat zde a dojdeme k číslu 14 670. Pokud tedy otec vydělává v průměru více než 14 670 měsíčně, ztrácí rodina celkově nárok na tyto dávky. Pokud ne, úřad velice detailně zkoumá, jaké jiné příjmy rodina má, jaký majetek vlastní, a zda rodině dovolí se alespoň přiblížit k dorovnání jejich příjmů k této částce.

Pokud by se otec rozhodl, že je lepší dát výpověď, získal by na podpoře v nezaměstnanosti v závislosti podle svého dosavadního příjmu něco v rozmezí 6750 měsíčně (při předchozím příjmu 15 000) až 11 250 (při předchozím příjmu 25 000). Nejdůležitější fakt je, že tuto podporu by dostával jen po dobu pěti měsíců, a jen za podmínky, že bude shánět další práci na úřadu práce.

Poslední dávkou, které jsem si vědom je příspěvek na bydlení, který by pokryl nějakou část nákladů na bydlení – tedy konkrétně část nájmu bytu, ve kterém rodina bydlí.

Rodina má ještě samozřejmě nárok na jednorázové porodné, což bude činit 19 500, bez ohledu na počet narozených dětí – od dvojčat a více je výše této jednorázové výplaty stejná.

Za pozornost stojí, kolik z výše uvedených “dávek” je časově omezených či přímo jednorázových, a různými dohady o dokazování s patřičnými úřady podmíněných. Jedinou dlouhodobou “sociální jistotu”, kterou rodina má, je tak 80 korun neboli jedna stravenka denně z přídavků na děti.

Za sebe mohu prohlásit, že bych pět dětí a jednu dospělou ženu z takovýchto peněz živit nikdy nechtěl, a nevím, jestli bych takovou situaci psychicky ustál. Jestli se město snaží této rodině pomoci lepším bytem a chůvami, je to určitě pěkné, ale stále to neřeší jistě velice komplikovanou finanční situaci – ať už otec pracuje, nebo ne. Ze zpráv vyplývá, že zatím ano.

Rasismus k dětem, které se zatím stihly teprve jen narodit, je něco tak odporně nechutného, že to ani na svém blogu nehodlám komentovat.

K tématu sociálních dávek: Lánský: Kdo zneužívá sociální dávky

Šmejdi a Victim blaming

V souvislosti s filmem Šmejdi o pofidérních a nepříjemných předváděcích akcích pro seniory se vyrojila řada diskuzí a názorů. Jedním z velmi častých komentářů je tvrzení, že vina je zčásti i na důchodcích samotných, kteří na tyto akce jezdí sami a dobrovolně, a pak si stěžují, i když je tam nikdo jezdit nenutil. A že by tedy bylo nejlepší, aby tam nejezdili, a aby lidé mladší šli, a promluvili si se svými rodiči a prarodiči o těchto věcech, než zase provedou nějakou hloupost.

Celkově je to jistě pro všechny strany velmi zapeklitá situace, a tak jsem si řekl – každá rada dobrá. Co jsem zatím nikde příliš nezaznamenal, jsou rady pro samotné promotéry na těchto akcích. Rozhodl jsem se tedy, že sám několik takových “tipů a triků” vytvořím – tady jsou:

1. Pokud nechcete být obviňováni z prodávání předraženého zboží, zvažte, zda je rozumné nabízet deku za patnáct tisíc, či jiné výrobky za pěti až desetinásobky původní ceny.

2. Když nechcete, aby si lidé stěžovali, že na ně křičíte, je spousta možností, co lze dělat. Asi zcela nejúčinnější zlepšováky jsou tyto: Za prvé, uveďte na pozvánky, které seniorům rozdáváte, že na ně budete křičet a nadávat jim. Za druhé, věnujte pozornost síle svého hlasu. Za třetí: nekřičte na seniory.

3. Pokud dělá vašim klientům problém na místě pochopit, že předem slíbené jídlo dostanou a budou se moci, dle vašich slov, “nažrat,” pouze, pokud si koupí parní čistič za desítky tisíc korun, zvyšte předem cenu zájezdu o tuto sumu a jako takovou ji seniorům předem inzerujte.

4. Pokud chcete předejít nelichotivým článkům o lidech, kteří se pod vašim nátlakem rozplakali a pak smlouvu podepsali, nejlepším opatřením do budoucna je v seniorech nevyvolávat hrůzu a stres a nenutit je podepisovat nevýhodné smlouvy pod fyzickým a psychickým nátlakem.

5. Jako znepokojivé se mohou jevit informace o tom, že vámi byli seniorům odpírány dárky, které jste předtím slíbili. I zde je několik možností, jak tuto zapeklitou situaci řešit. První možností je slíbené dárky lidem dávat. Druhou možností je žádné dárky neslibovat, a ujistit se, že na žádném propagačním materiálu omylem neslibujete něco, co nehodláte později splnit.

6. Zdá se, že lidem vadí zabavování jejich občanských průkazů s pohrůžkou nenavrácení, pokud si nic nekoupí. Jako bryskně efektivní opatření se zde jeví občanské průkazy od lidí vůbec nevyžadovat a nepodmiňovat nic nákupem předváděného zboží.

7. Obviněním ze lhaní o skutečné délce záruční doby lze velice snadno a levně předejít zjištěním skutečné délky záruční doby, a informováním o této skutečné délce, a nikoliv o délce, kterou jste si zrovna na místě vymysleli.

8. Pokud máte pocit, že chcete uspořádat další předváděcí akci, a máte pocit, že na ní budete lhát, křičet, nadávat a fyzicky omezovat seniory, vezměte s sebou vašeho nejlepšího kamaráda či kamarádku, a poproste je, aby vám v těchto aktivitách na místě zabránili.

9. Pokud znenadání zjistíte, že se nacházíte v místnosti plné seniorů, nekřičte na ně, a ujistěte se, že nebudete v následujících minutách a hodinách říkat nepravdy a nebudete nikomu vyhrožovat odepřením stravy či nevrácením osobních dokladů.

10. Nezapomeňte: zákazník, který od vás něco koupil na pokraji psychického zhroucení většinou není považován za spokojeného zákazníka.

Obviňování oběti z toho, že si danou nepříjemnou událost zčásti nebo úplně zavinila sama, se v angličtině nazývá “victim blaming” a v případě předváděcích akcí pro seniory tento argumentační faul používá kde kdo. V jiných případech to také bývá velmi častý zdroj rasismu, v poslední době po světě se probírá hlavně v souvislosti se znásilňováním.

Inspirováno: http://24.media.tumblr.com/tumblr_lt9r9u1rRn1r4ewnzo1_500.jpg

Více viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Victim_blaming

Praxe předváděcích akcí: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/smejdi-na-predvadeckach-potrestani-rekordni-pokuta_271599.html

Pirát nebo anticiganista?

Pirátská strana právě teď prochází zatěžkávacím testem. Těžko říct, zda nerozvážně a omylem, nebo záměrně a odvážně publikovali její členové z redakce Pirátských novin dvě prohlášení na adresu Romů a památníku v Letech u Písku: 1. Michal Havránek, 2. Miroslav Brož. Vlna anticiganismu, kterou to vyvolalo, je pozoruhodná především kvůli tomu, kolik lidí se cítí “zklamáno” těmito postoji. Zdá se, že typický příznivce pirátské strany není až tak úplně volnomyšlenkář a otevřená mysl, jako spíš průměrný nahnědlý český anticiganista.

Překvapivé je především to, že podrážděné reakce vyvolaly oba články prakticky stejnou měrou – přitom jsou obsahově velmi odlišné. Ten Havránkův je více citový, emoční, dokonce používá v Česku nebezpečně explozivní pojem “multikulturalismus”, a celkově připomíná kocábovskou rétoriku, která v této zemi již jednou fatálně selhala. Článek druhý ovšem nic takového nečiní – je to velmi strohé, až odcizené konstatování faktů a popis řady pozorování. I ten největší anticiganista, pokud by chtěl být upřímný, by nejspíš uznal, že s naprostou většinou článku musí souhlasit. Ano, prohlášení Miroslava Brože je velmi úderné, a není první takové.

Nic tomu není platné, vrcholně rasistické a xenofobní reakce vyvolaly články oba. Česká pirátská strana tak stojí před otázkou, jak se s tímto vyrovnat. Půjde si opravdu za svým image strany volnomyšlenkářské, tolerantní, otevřené alternativám a smířlivé, nebo vše zamete pod koberec, a téma se ve straně stane tabu, tak jako je to tabu pro všechny velké parlamentní strany z čistě pragmatických důvodů? Nebo se strana opět (a možná definitivně) distancuje od Pirátských novin? Takové náznaky tu už jednou byly

ČSSD chce nařizovat povinnou mateřskou mužům!

Toto sdělení rezonovalo několik posledních dní českým internetem a dalšími médii. V plném proudu bylo klasické schematizování: levice = přebujelý stát, který reguluje a nařizuje to, co nemá, levice = povinnost, levice = montování se lidem do života, levice = totalita.

Všechno to krásně ilustrovalo, jak je jakákoliv věcná diskuze v této zemi někdy prakticky nemožná, protože někteří lidé jsou na některé věci dost přecitlivělí.

Ve skutečnosti ve větě “ČSSD chce nařizovat povinnou mateřskou mužům” je hned několik chyb.

Za prvé, ČSSD nic takového nechce. Tento návrh vzešel ze spolku lidí, z nichž někteří jsou členy ČSSD – což zkrátka a dobře nic neznamená, program strany to není a nejsou zatím žádné indicie k tomu, že by se tak někdy mělo stát.

Za druhé, nejde o mateřskou dovolenou, ale o rodičovskou dovolenou. Mateřskou dovolenou mohou z fyziologických důvodů pobírat jen ženy. Je tragické, kolik lidí, ba dokonce i novinářů tyto pojmy zaměnilo. Jak mohou pracovat s pojmy, kterým nerozumí?

Konečně za třetí, nikdo nikomu nechce žádnou dovolenou nařizovat. Mám pocit, že dobrá polovina afektovaných diskutujících dospěla k mylnému závěru, že zmíněný návrh chce mužům nařídit, že si povinně musí vzít dovolenou. Nic takového ale navrhováno není. Je navrhováno, že by tak jako nyní mohlo být k čerpání X dnů rodičovské dovolené, ale již by nemohlo všech X dní být vyčerpáno jedním rodičem. Jeden rodič by mohl vyčerpat například jen 90% z tohoto fondu dovolené X, zbytek by byl k dispozici pro rodiče druhého. Toho ale nikdo nenutí přestat pracovat a jít na dovolenou.

V diskuzi už úplně zaniklo, že rodičovská dovolená je bez náhrady mzdy, tedy neplacená, a místo platu člověk dostává příspěvek, který je vždy nižší než plat, a navíc je shora omezen fixní částkou 11 500 Kč. Tedy, pokud se člověk rozhodne brát rodičovskou dovolenou, úplně vždy si finančně pohorší. Některé chaotické komentáře o tom, komu se co vyplatí, kdo je diskriminován, kdo je tímto “totalitním” návrhem okrádán o peníze, apod. usvědčují autory pouze o tom, že o problematice nejen nic neví – což by ještě nevadilo, nikdo neví všechno – ale i přestože nic neví, tak jsou schopni se do krve hádat o svojí pravdě.

Nebudu zde už ani komentovat opět mizernou práci českých novinářů, kdy Novinky.cz zcela chybně interpretovaly tiskovou zprávu, a pak všechna ostatní média jen okopírovala to, co napsaly Novinky – bez jakékoliv snahy informace ověřit, doplnit, či lépe vysvětlit.

Mohu si ukroutit hlavu nad tím, jak absurdně toto celé působí. Jak nejsme schopni se inteligentně bavit ani o nejjednodušších věcech. Tímto způsobem a úrovní diskuze se v této zemi dopředu nepohne nikdy nic.

Aktuální IT tunel na české peníze

Překvapuje mne, že jsem dosud v médiích nezaznamenal žádný popis jednoho aktuálního tunelu na české peníze. Mimochodem, česká novinařina se vyznačuje tím, že o zajímavých kauzách začne aktivně psát, až když je konec. Tak například v posledních dnech jsme zavaleni zprávami o tom, že operátoři zlevňují volání, protože to konečně vypadá, že je k tomu začne tlačit opravdová konkurence. Přitom to, že volání je předražené vysoko nad náklady, byla už dlouho známá věc.

Tedy, možná se o následujících věcech v novinách bude taky psát – ale až se na všechno příjde, soud o tom rozhodne a celá věc bude prakticky napravena a informační hodnota bude tedy blízká nule.

Čeští mobilní operátoři vydělávají velké peníze. Bylo to mnohokrát zdokumentováno většinou spíše nezávislými zdroji, například tento web, kde se o tom psalo už na začátku roku 2010 (zde a zde).

Co z těchto zisků ale mají mateřské zahraniční firmy? Přímo na čisté zisky sáhnout a odnést si je nemohou. Jak na to? Zavedený a v Česku používaný je jeden velmi prostý trik. Mateřská firma začne vysávat české peníze z české firmy jinak. Peníze nevysává ze zisků – peněz na konci, ale peníze vysává z toho, jak firma funguje – během toho, když firma pracuje.

Jak co nejlépe zpeněžit to, že firma pracuje? Bylo by potřeba zpeněžit něco, co je pro firmu naprosto zásadní, co je přítomno prakticky ve všem, co dělá. V případě mobilních operátorů to jsou jednoznačně informační technologie – počítače, sítě, data, komunikace uvnitř firmy. To je naprosto integrální součástí všeho, co taková firma dělá.

Jak se na takové peníze přisát? Jednoduše. Z mobilního operátora jako celku se vyčlení ven do samostatné firmy všechno to, co se stará o informační technologie, a tato nová firma přejde přímo pod vlastnictví mateřské zahraniční firmy. Následně se pak zavedou vysoké poplatky za používání čehokoliv, co poskytuje tato vyčleněná firma. Každý zaměstnanec mobilního operátora potřebuje počítač, potřebuje připojení do sítě, potřebuje používat elektronickou poštu, potřebuje přístup do databází. Za všechno tohle bude muset operátor vyčleněné IT firmě platit absurdní poplatky. A tyto peníze už můžou vesele putovat do zahraničí.

Je to na hlavu postavené? Ano. Proč by firma měla sama sobě platit za používání informační infrastruktury? Protože se to hodí zahraniční mateřské firmě.

Takto funguje tunel na peníze obyčejných českých lidí, kteří platí vysoké poplatky za volání.

Zcela stejná situace podle všeho funguje v českých bankách – viz např. Česká spořitelna a mateřská Erste.

Je to legální? Nejspíš ano. Mělo by to být legální? Myslím si, že rozhodně ne.