Šmejdi a Victim blaming

V souvislosti s filmem Šmejdi o pofidérních a nepříjemných předváděcích akcích pro seniory se vyrojila řada diskuzí a názorů. Jedním z velmi častých komentářů je tvrzení, že vina je zčásti i na důchodcích samotných, kteří na tyto akce jezdí sami a dobrovolně, a pak si stěžují, i když je tam nikdo jezdit nenutil. A že by tedy bylo nejlepší, aby tam nejezdili, a aby lidé mladší šli, a promluvili si se svými rodiči a prarodiči o těchto věcech, než zase provedou nějakou hloupost.

Celkově je to jistě pro všechny strany velmi zapeklitá situace, a tak jsem si řekl – každá rada dobrá. Co jsem zatím nikde příliš nezaznamenal, jsou rady pro samotné promotéry na těchto akcích. Rozhodl jsem se tedy, že sám několik takových “tipů a triků” vytvořím – tady jsou:

1. Pokud nechcete být obviňováni z prodávání předraženého zboží, zvažte, zda je rozumné nabízet deku za patnáct tisíc, či jiné výrobky za pěti až desetinásobky původní ceny.

2. Když nechcete, aby si lidé stěžovali, že na ně křičíte, je spousta možností, co lze dělat. Asi zcela nejúčinnější zlepšováky jsou tyto: Za prvé, uveďte na pozvánky, které seniorům rozdáváte, že na ně budete křičet a nadávat jim. Za druhé, věnujte pozornost síle svého hlasu. Za třetí: nekřičte na seniory.

3. Pokud dělá vašim klientům problém na místě pochopit, že předem slíbené jídlo dostanou a budou se moci, dle vašich slov, “nažrat,” pouze, pokud si koupí parní čistič za desítky tisíc korun, zvyšte předem cenu zájezdu o tuto sumu a jako takovou ji seniorům předem inzerujte.

4. Pokud chcete předejít nelichotivým článkům o lidech, kteří se pod vašim nátlakem rozplakali a pak smlouvu podepsali, nejlepším opatřením do budoucna je v seniorech nevyvolávat hrůzu a stres a nenutit je podepisovat nevýhodné smlouvy pod fyzickým a psychickým nátlakem.

5. Jako znepokojivé se mohou jevit informace o tom, že vámi byli seniorům odpírány dárky, které jste předtím slíbili. I zde je několik možností, jak tuto zapeklitou situaci řešit. První možností je slíbené dárky lidem dávat. Druhou možností je žádné dárky neslibovat, a ujistit se, že na žádném propagačním materiálu omylem neslibujete něco, co nehodláte později splnit.

6. Zdá se, že lidem vadí zabavování jejich občanských průkazů s pohrůžkou nenavrácení, pokud si nic nekoupí. Jako bryskně efektivní opatření se zde jeví občanské průkazy od lidí vůbec nevyžadovat a nepodmiňovat nic nákupem předváděného zboží.

7. Obviněním ze lhaní o skutečné délce záruční doby lze velice snadno a levně předejít zjištěním skutečné délky záruční doby, a informováním o této skutečné délce, a nikoliv o délce, kterou jste si zrovna na místě vymysleli.

8. Pokud máte pocit, že chcete uspořádat další předváděcí akci, a máte pocit, že na ní budete lhát, křičet, nadávat a fyzicky omezovat seniory, vezměte s sebou vašeho nejlepšího kamaráda či kamarádku, a poproste je, aby vám v těchto aktivitách na místě zabránili.

9. Pokud znenadání zjistíte, že se nacházíte v místnosti plné seniorů, nekřičte na ně, a ujistěte se, že nebudete v následujících minutách a hodinách říkat nepravdy a nebudete nikomu vyhrožovat odepřením stravy či nevrácením osobních dokladů.

10. Nezapomeňte: zákazník, který od vás něco koupil na pokraji psychického zhroucení většinou není považován za spokojeného zákazníka.

Obviňování oběti z toho, že si danou nepříjemnou událost zčásti nebo úplně zavinila sama, se v angličtině nazývá “victim blaming” a v případě předváděcích akcí pro seniory tento argumentační faul používá kde kdo. V jiných případech to také bývá velmi častý zdroj rasismu, v poslední době po světě se probírá hlavně v souvislosti se znásilňováním.

Inspirováno: http://24.media.tumblr.com/tumblr_lt9r9u1rRn1r4ewnzo1_500.jpg

Více viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Victim_blaming

Praxe předváděcích akcí: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/smejdi-na-predvadeckach-potrestani-rekordni-pokuta_271599.html

Diverzifikace rizika MSK

Z dob, kdy mne ekonomie ještě příliš nezajímala, si jako jednu z mála věcí pamatuji zaklínadlo “diverzifikace rizika”. Je to poučka, která nám radí, že své investice bychom neměli směřovat jen jedním směrem, protože se vystavujeme riziku, že dojde k nějaké nečekané události, a investice se velice nevyplatí. Lépe je investovat do více věcí zároveň, a nejlépe do takových, které se vzájemně vylučují. Tedy, jako učebnicový příklad, do deštníků a opalovacích krémů. Když by náhodou v budoucnu vůbec nikdy nepršelo, vydělám alespoň na opalovacích krémech. Riziko špatného rozhodnutí a nejisté budoucnosti se rozloží do více věcí zároveň a značně se minimalizuje možná ztráta. Toto myšlení zřejmě zcela chybí mnoha lidem v Moravskoslezském kraji.

V posledním čísle magazínu Horník se kromě laciných narážek na “ekologické aktivisty” objevila ještě jedna pozoruhodná myšlenka. “Prezident” Sdružení pro rozvoj MSK Pavel Bartoš zde prezentoval svoji vizi “rozvoje” Moravskoslezského kraje.

Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje založilo infoportál Čelíme recesi. Jakým směrem by se podle vašeho názoru měly ubírat úvahy, jak čelit současné recesi?

Už někdy v předminulém století, když bylo na Ostravsku a Karvinsku objeveno uhlí, vznikl v tomto regionu unikátní průmyslový řetězec. Ten začíná uhlím, pokračuje výrobou koksu, železa a oceli a končí navazující strojírenskou výrobou. […] Perspektiva našeho kraje spočívá v udržení tohoto řetězce, který nám dává komparativní výhodu, co nejdéle. […] Kdyby se ale některá z částí tohoto řetězce ztratila, nabourá to celý systém […]

Tohle je zářný příklad myšlení, které v budoucnosti vytváří riziko velkých regionů s obrovskou nezaměstnanosti. Nejen, že by pan Bartoš podporoval exkluzivně strojírenskou výrobu, on by ještě navíc všechnu ostatní činnost směřoval tak, aby vše záviselo na strojírenské výrobě! Tedy, nejen, že když dojde k úpadku strojírenské výroby, tak poroste nezaměstnanost ve strojírenství. Ještě k tomu navíc – aby toho nebylo málo – přijdou o práci globálně všichni ve všech odvětvích, protože úplně všechny ostatní činnosti – těžba uhlí, výroba koksu, výroba železa – na strojírenství přímo závisí.

V angličtině se tomu říká Single point of failure, a označuje tento pojem jedno místo, které když selže, tak způsobí pád celého složitého systému, protože celý systém je na tomto jednom bodě závislý.

Co hůř, podobně bídné myšlení lze nalézt i u samotných karvinských horníků. Ti argumentují, že je potřeba těžbu pod Starým městem u Karviné provést, jinak že přijdou o práci. Tyto horníky zřejmě vůbec neděsí to, že zdroj jejich obživy je závislý na těžbě pod jedním jediným územím. Co mají tito horníci v plánu dělat, až by se vše pod Starým městem vytěžilo? To jim samotným nevadí, že jejich osud visí na háčku, a horizont jistoty zaměstnání je tak krátký a nejistý? Opravdu je těžba pod Starým městem u Karviné řešením?

Pražští vědci: lokální topeniště ani doprava v Radvanicích-Bartovicích “nemají zásadní vliv”

Na hlavní výsledky Výzkumu Akademie věd ČR a dalších institucí o původu znečištění ovzduší na Ostravsku si ještě budeme muset počkat, ale již teď přicházejí vědci se zásadními závěry. V posledním čísle časopisu Ochrana ovzduší vyšel článek “Podrobná charakterizace atmosférického aerosolu na lokalitě Ostrava Radvanice-Bartovice v zimě 2012: Prostorová variabilita PM2,5“. V tomto článku se v jeho závěru praví následující:

Z výsledků síťových měření vyplývá, že rozdíly v koncentracích PM2,5 mezi jednotlivými body měřicí sítě nejsou, ať již během smogu nebo mimo smog, statisticky významné. Více či méně homogenní ovzduší z hlediska koncentrace PM2,5 má několik důsledků: emise z bodových zdrojů, jako jsou lokální topeniště, nemají na dané lokalitě zásadní vliv na hladinu PM2,5. Podobně lze hodnotit i lokální liniové zdroje emisí, kdy nebyl zaznamenán rozdíl mezi jednotlivými body měřicí sítě DT i přes jejich rozdílnou vzdálenost od těchto liniových zdrojů emisí. Důvod může být nízká intenzita dopravy.

Vědci prováděli síťová měření – tedy měření znečištění ovzduší více stanicemi na více místech jednoho území. Činili tak proto, aby zjistili, zda je měření z hlavní měřící stanice reprezentativní – zda náhodou zrovna tato stanice není v nějakém místě, kde jsou koncentrace škodlivin zcela jiné, než jinde. To se neprokázalo. Takže, až vědci přijdou s dalšími závěry na základě měření na hlavní Radvanicko-Bartovické stanici, bude možné tyto výsledky vztáhnout na celou tuto část Ostravy.

Jádro se (ne)vyplatí

Ministr financí se nechal slyšet, že se jádro nevyplatí, což namíchlo premiéra Nečase, který prý “plánuje v dlouhodobějším horizontu”.

Jak to tedy je? Investice do jakého zdroje energie se České republice dlouhodobě vyplatí?

Vlastně bych sem mohl dát jen odkaz na článek Obnovitelné zdroje versus jádro, kde se mimo jiné píše:

V roce 2011 se průměrné náklady u větrných elektráren snížily na úroveň 50 EUR za MWh (megawatthodinu), přepočteno je to asi 1,50 Kč na kWh (kilowatthodinu). Vzhledem k tomu, že ceny elektřiny na evropské burze se nyní pohybují mezi 45 a 55 EUR za MWh, to znamená, že větrné elektrárny se po deseti až dvaceti letech podpory stávají plně konkurenceschopné. Opět pro srovnání jsou vyneseny výrobní náklady elektřiny v jaderných reaktorech, kterým nepomohlo ani šedesát let masivních dotací a zvýhodňování: při současných, výše uvedených cenách nových reaktorů se pohybují nad úrovní 100 EUR za MWh.

Faktem je tedy nejen to, že jaderná elektřina už stojí dvojnásobek toho, co elektřina z větru, ale také to, že nové reaktory naprosto nejsou schopny vydělat investorům zisky, naopak, každá vyrobená kilowatthodina by znamenala ztrátu. Stavět nové reaktory tak lze pouze v situaci, kdy je masivně dotuje stát nebo spotřebitelé – přesně toho se teď pokouší dosáhnout ČEZ.

Jaké další indicie k tomu, že se jádro nevyplatí? Například tento díl pořadu Nedej se, kde je rozebíráno, jak se potajmu dotace a příplatky za obnovitelné zdroje mohou přesunout do dotací na energii z jádra, což pěkně dokresluje to, že jinak by tady nikdo další reaktor stavět nechtěl, protože je to drahé.

Další indicií by mohl být článek Co se z faktury za elektřinu nedozvíme. Mnoho lidí u nás argumentuje, že jádro vypadá draze jenom proto, že cena elektřiny je stlačená dolů dotacemi obnovitelných zdrojů. Častým zaklínadlem je tzv. “deformovaný trh”. Tento článek uvádí na pravou míru, jak to s těmi dotacemi a deformovaným trhem vlastně je:

Studie, kterou jsme vypracovali pro Německo, byla vlastně analýza cen elektřiny. Zjistili jsme, že v letech 1970 až 2012 získaly konvenční zdroje jako hnědé a černé uhlí či jádro mnohem větší pomoc než OZE

.

Poslední indicií by mohl být časopis Nature, který se v souboji konvenční zdroje vs. obnovitelné zdroje staví na stranu Německé snahy přejít masivně na OZ, i když tedy německou strategii označuje za “great experiment”.

Pirát nebo anticiganista?

Pirátská strana právě teď prochází zatěžkávacím testem. Těžko říct, zda nerozvážně a omylem, nebo záměrně a odvážně publikovali její členové z redakce Pirátských novin dvě prohlášení na adresu Romů a památníku v Letech u Písku: 1. Michal Havránek, 2. Miroslav Brož. Vlna anticiganismu, kterou to vyvolalo, je pozoruhodná především kvůli tomu, kolik lidí se cítí “zklamáno” těmito postoji. Zdá se, že typický příznivce pirátské strany není až tak úplně volnomyšlenkář a otevřená mysl, jako spíš průměrný nahnědlý český anticiganista.

Překvapivé je především to, že podrážděné reakce vyvolaly oba články prakticky stejnou měrou – přitom jsou obsahově velmi odlišné. Ten Havránkův je více citový, emoční, dokonce používá v Česku nebezpečně explozivní pojem “multikulturalismus”, a celkově připomíná kocábovskou rétoriku, která v této zemi již jednou fatálně selhala. Článek druhý ovšem nic takového nečiní – je to velmi strohé, až odcizené konstatování faktů a popis řady pozorování. I ten největší anticiganista, pokud by chtěl být upřímný, by nejspíš uznal, že s naprostou většinou článku musí souhlasit. Ano, prohlášení Miroslava Brože je velmi úderné, a není první takové.

Nic tomu není platné, vrcholně rasistické a xenofobní reakce vyvolaly články oba. Česká pirátská strana tak stojí před otázkou, jak se s tímto vyrovnat. Půjde si opravdu za svým image strany volnomyšlenkářské, tolerantní, otevřené alternativám a smířlivé, nebo vše zamete pod koberec, a téma se ve straně stane tabu, tak jako je to tabu pro všechny velké parlamentní strany z čistě pragmatických důvodů? Nebo se strana opět (a možná definitivně) distancuje od Pirátských novin? Takové náznaky tu už jednou byly

Zabijme aspoň jedny noviny!

Pár poznámek k panelové diskuzi ProAlt: “Česká média: Nástroj politické moci?”

S Mitrofanovem jsem souhlasil v tom, že noviny dávají čtenářům přesně to, co čtenáři chcou – viz kauza o “povinné mateřské z dílny ČSSD” – noviny se skutečně chytly toho, co čtenáře rozpálilo. Podobných příkladů by se dalo najít bezpočet.

S Patočkou jednoznačně souhlasím v tom, že věc je téma, dokud o ní někdo mluví. Na svém blogu jsem o tom psal opakovaně – noviny převážně pouze slepě papouškují to, co jim naštěbetal někdo jiný. Jakmile štěbetání ustane, noviny o dané věci už dál nepíší.

Přemýšlel jsem, jestli tato veřejná diskuze byla nějak úmyslně předem popularizována, nebo jestli je to tak žhavé téma – lidí totiž přišlo opravdu hodně. Bohužel s sebou téma médií přitáhlo i ty uřvance, kterým se snažím vyhýbat v internetových diskuzích. Mikrofonu se v diskuzi chopilo několik lidí, kteří mají z něčeho různé komplexy, melou páte přes deváté, rozčílí sami sebe svou řečí, a nejsou schopni formulovat otázku, ať jim dáte jakékoliv množství času. K tomu připočteno, že na diskuzi bylo vyhrazeno směšných třicet minut času, byl jsem průběhem spíše frustrován. Nerozumím tomu, proč někteří lidé mají jako jediný svůj životní cíl vnutit své názory za každou cenu někomu jinému.

Na co bych se zeptal, kdyby si pro sebe diskuzi neukradli nerváci? Zeptal bych se, zda si Mitrofanov a Patočka myslí, že mizerná úroveň médií je způsobena jejich velkým množstvím.

Myslím si totiž, že nejsme tak velká země, abychom měli tolik zpravodajských médií. Kolik novin jsme viděli za posledních dvacet let umřít? Možná nějaké byly, ale spíš je jich spousta uměle udržována při životě – Lidové noviny, Respekt, Literárky. Novináři pak logicky odvádějí špatnou práci, protože jsou pod velkým tlakem pro zachování přízně čtenářů (jak o tom hovořil Mitrofanov). K tomu navíc jsou nejspíš často špatně placení.

Skutečně potřebujeme, aby o jedné věci informovaly zároveň novinky.cz, aktualne.cz, idnes.cz, ihned.cz a lidovky.cz? Tyto zpravodajské weby pak soutěží pouze o to, kdo s danou informací přijde první. Zcela stranou pak jde snaha o pochopení, analyzování a ověření prezentovaných informací.

Jistá část diskuze byla věnovaná i problému “přinášení nových tématů do veřejné diskuze”. Osobně mi to přišlo jako jakési sci-fi. Mnohem bližší problém, než to, že noviny nepřinášejí témata nová, je to, jak příšerným způsobem pracují s tématy současnými a známými.

Na diskuzi vůbec nepadly žádné návrhy na řešení mizerného stavu českých médií.

Podle mého je potřeba vymyslet, jak zabít nějaké noviny. Ukončit trápení některému skomírajícímu médiu, aby se čtenáři přelili k médiím jiným a ta začala více vydělávat. Aby už novináři nemuseli lézt svým čtenářům do zadnice, jak to velmi přesvědčivě popsal Mitrofanov.

Poznámka mimo: za nejlepšího současného českého novináře osobně považuji Petra Holuba.

ČSSD chce nařizovat povinnou mateřskou mužům!

Toto sdělení rezonovalo několik posledních dní českým internetem a dalšími médii. V plném proudu bylo klasické schematizování: levice = přebujelý stát, který reguluje a nařizuje to, co nemá, levice = povinnost, levice = montování se lidem do života, levice = totalita.

Všechno to krásně ilustrovalo, jak je jakákoliv věcná diskuze v této zemi někdy prakticky nemožná, protože někteří lidé jsou na některé věci dost přecitlivělí.

Ve skutečnosti ve větě “ČSSD chce nařizovat povinnou mateřskou mužům” je hned několik chyb.

Za prvé, ČSSD nic takového nechce. Tento návrh vzešel ze spolku lidí, z nichž někteří jsou členy ČSSD – což zkrátka a dobře nic neznamená, program strany to není a nejsou zatím žádné indicie k tomu, že by se tak někdy mělo stát.

Za druhé, nejde o mateřskou dovolenou, ale o rodičovskou dovolenou. Mateřskou dovolenou mohou z fyziologických důvodů pobírat jen ženy. Je tragické, kolik lidí, ba dokonce i novinářů tyto pojmy zaměnilo. Jak mohou pracovat s pojmy, kterým nerozumí?

Konečně za třetí, nikdo nikomu nechce žádnou dovolenou nařizovat. Mám pocit, že dobrá polovina afektovaných diskutujících dospěla k mylnému závěru, že zmíněný návrh chce mužům nařídit, že si povinně musí vzít dovolenou. Nic takového ale navrhováno není. Je navrhováno, že by tak jako nyní mohlo být k čerpání X dnů rodičovské dovolené, ale již by nemohlo všech X dní být vyčerpáno jedním rodičem. Jeden rodič by mohl vyčerpat například jen 90% z tohoto fondu dovolené X, zbytek by byl k dispozici pro rodiče druhého. Toho ale nikdo nenutí přestat pracovat a jít na dovolenou.

V diskuzi už úplně zaniklo, že rodičovská dovolená je bez náhrady mzdy, tedy neplacená, a místo platu člověk dostává příspěvek, který je vždy nižší než plat, a navíc je shora omezen fixní částkou 11 500 Kč. Tedy, pokud se člověk rozhodne brát rodičovskou dovolenou, úplně vždy si finančně pohorší. Některé chaotické komentáře o tom, komu se co vyplatí, kdo je diskriminován, kdo je tímto “totalitním” návrhem okrádán o peníze, apod. usvědčují autory pouze o tom, že o problematice nejen nic neví – což by ještě nevadilo, nikdo neví všechno – ale i přestože nic neví, tak jsou schopni se do krve hádat o svojí pravdě.

Nebudu zde už ani komentovat opět mizernou práci českých novinářů, kdy Novinky.cz zcela chybně interpretovaly tiskovou zprávu, a pak všechna ostatní média jen okopírovala to, co napsaly Novinky – bez jakékoliv snahy informace ověřit, doplnit, či lépe vysvětlit.

Mohu si ukroutit hlavu nad tím, jak absurdně toto celé působí. Jak nejsme schopni se inteligentně bavit ani o nejjednodušších věcech. Tímto způsobem a úrovní diskuze se v této zemi dopředu nepohne nikdy nic.

Politická negramotnost Čechů

Často přemýšlím, proč jsou současné občanské protivládní protesty a aktivity tak bezzubé, ničeho konkrétního nedosahující. Naproti tomu politická opozice v čele s ČSSD nepředložila žádnou zajímavou alternativu, nic originálního ani koncepčního, a přesto to vypadá, že příští volby vyhraje.

Myslím si, že za mnoho aktuálně probíraného a zkaženého v politice a ve společnosti může všeobecně vysoká politická negramotnost Čechů a bídné kritické myšlení. Ilustrací tohoto faktu můžeme najít bezpočet.

S tím, jak se blíží konec volebního období současné vlády, se blíží i vyvrcholení všech tzv. “občanských nepokojů”, různých protestů a výrazů nesouhlasu s vládní politikou. Triumfálním završením tohoto celospolečenského napětí nejspíše bude to, že nakonec všichni rozhořčení půjdou k volbám, kde místo strany A tentokrát zvolí stranu B, a se samolibým pocitem se budou chlácholit, jak to těm lotrům konečně natřeli. Vztek bude ještě navíc utlumen dvěma triky – vláda si na konec svého volebního období šetří všechny populární kroky, a nejspíše ještě několikrát udělá “trik úlitbou”, kdy sleví z některých nesmyslně tvrdých opatření – jak se to děje například teď s sKartami, nebo jak se to stalo se zvýšením DPH, které nakonec nebylo tak vysoké.

Asi nikdy předtím se o politice lidé nebavili více než před prezidentskými volbami. Moje zkušenost byla taková, že nebylo možné se prakticky s nikým v mém okolí bavit o kandidátech věcně a kriticky – převládaly naprosto subjektivní a irelevantní pocity a dojmy, které nikdo nemohl přetavit do věty, která by dávala smysl. V celorepublikovém měřítku to nejlépe ilustrovaly placky s “punkovým” Schwarzenbergem, na kterém ve skutečnosti nic punkového nebylo, a přesto tato marketingová lež oblbnula drtivou většinu mládeže.

Omezenost myšlení ilustruje například to, že Miloš Zeman byl v médiích nejvíce kritizován za to, jak se podílel na opoziční smlouvě a za napojení na podivné postavy jako je například Šlouf. Téměř nikdo nebyl schopen vystrčit hlavu z českého písečku a podívat se na Zemanovy názory na svět. Stačilo tak pár týdnů, a Zeman již stihl znemožnit Českou republiku skandálními výroky o sudetských Němcích, a je zcela jisté, že ještě v tomto roce stihne mnohokrát říct něco naprosto hanebného na adresu všech vyznavačů Islámu.

Pokud někdy jsou lidé schopni zcela rozhodnutě vyjádřit své sympatie s něčím nebo s někým, činí tak naprosto patetickým (ve významu odvozeném od slova “patos”) a kýčovitým způsobem (po vzoru národní tradice – viz Bělohradský). Skvěle to ilustruje například jeden z mnoha výborných dokumentů Víta Klusáka a Filipa Remundy – Svoboda pro Smetanu. I v mnoha jiných jejich dokumentech je zřetelné, jak lidé nejsou vůbec schopni své politické myšlenky a názory artikulovat.

Shrnuto a podtrženo – průměrný Čech by všechny politiky zavřel, některé skupiny obyvatel postřílel, jiným usekal ruce, a tím by nejspíš všechny problémy dneška byly vyřešeny. Co by se v případě vlády tohoto průměrného Čecha s touto zemí dělo dál, na to se raději neptejme.

Co lze k výše uvedenému namítnout? Tak například by bylo možné tvrdit, že k malým změnám přece jen dochází. Osobně jsem rád, že se do popředí dostávají osobnosti jako Jan Korytář, Ilona Švihlíková nebo Libor Michálek. Mnohem více pozornosti by si zasloužil například Tomáš Tožička.

Nicméně, toto vše je velmi málo. Možná si lidé časem osvojí některé jednotlivé názory, ke změně úrovně a kvality jejich myšlení ale bude asi docházet jen velice pomalu.