Jak bych řešil znečištěné ovzduší

Znečištěnému ovzduší na Ostravsku a Karvinsku se na tomto blogu věnuji už zhruba čtyři roky a lidé se mě přirozeně ptají, jak bych to celé řešil já. Můj názor se časem vyvíjí a často spíše reaguje na nějakou aktuální převažující náladu ve společnosti, v zásadě by ale můj recept na čisté ovzduší vypadal následujícím způsobem.

1. Testování účinnosti opatření, stop neověřitelným plošným dotacím

Psal jsem o tom v nedávném článku. Za úspěch nějakého řešení lze vydávat jedině to, že došlo k měřitelnému a statisticky významnému zlepšení kvality ovzduší, nikoliv například to, že se podařilo “vyčerpat dotace” na nějaký projekt. Prvním opatřením by tedy mělo být nastartování projektů, které v opravdu malém lokálním měřítku testují různé možné přístupy zlepšování kvality ovzduší, a to takovým způsobem, že půjde skutečně na kvalitě ovzduší poznat, že dané opatření je účinné.

2. Zohlednění ekonomických faktorů

V několika článcích (1 2 3) jsem se snažil poukázat na to, jak spolu ekonomie a ekologie úzce souvisí, jak jsou to nakonec peníze, které o všem rozhodují, nikoliv zbožná přání obyvatel žít v čistém prostředí. Snažil bych se proto do veřejné diskuze o znečištěném ovzduší mnohem více zatáhnout diskuzi o penězích a o ekonomické situaci kraje. Problémy znečištěného ovzduší a ekonomické struktury kraje jsou tak úzce svázány, že je nelze řešit odděleně, a prakticky se nelze o nich ani odděleně bavit.

3. Komunikace s obyvateli

Bez podpory široké masy obyvatel se složité problémy řeší jen velmi obtížně. Často to vypadá, že za čistější ovzduší bojuje jen pár aktivistů, zatímco ostatní obyvatelé tomu sice přikyvují, ale žádný konkrétní výrazný tlak na své politiky nevyvíjejí. Co vlastně obyvatelé sami chtějí? Co si o znečištěném ovzduší myslí? Jaké mají představy o možných řešeních? Co jsou jejich největší obavy – jakých možných rizik se bojí, kdyby se znečištěné ovzduší opravdu začalo řešit?

Toto jsou myslím zcela zásadní otázky, které je potřeba velmi podrobně zkoumat, a na základě odpovědí obyvatel vést další diskuzi. Názory obyvatel totiž v této oblasti v drtivé většině případů neformuje informovaná debata, ale prohlášení politiků, kteří vždy problém ukazují v takovém světle, že to vypadá, že se vlastně nedá vůbec nic dělat.

4. Konfrontace vědců

Za posledních šest let vyšla obrovská řada vědeckých studií, které se zcela rozcházejí v závěrech o tom, co vlastně znečištěné ovzduší způsobuje. V jiných případech zase studie končí otevřenými otázkami a volají po dalších navazujících studiích. Vypadá to, že o Ostravském ovzduší lze vlastně vydat jakoukoliv studii s jakýmikoliv závěry, protože prakticky nikdo fundovaný ji nebude veřejně rozporovat.

Myslím, že takto se věda typicky nedělá. Každá studie by měla být podrobena oponentuře nějaké jiné vědecké instituce, která by zkoumala použitá data, metody a závěry a poukazovala na nedostatky. Proč se mimo-ostravští vědci kriticky vyjadřují k metodám používaným Ostravskými výzkumníky vždy jen opatrně a neveřejně?

5. Odpolitizování problému

Jak popisuje tento výborný článek, pokud se nějaký problém “zpolitizuje” – tedy například se v diskuzích a myšlení lidí spojí z “pravicovostí” nebo s “levicovostí”, přestanou lidé problém vnímat racionálně, a přestanou vnímat věcné argumenty pro jednu nebo druhou stranu, a začnou naslouchat pouze argumentům, které odpovídají jejich výchozímu “ideologickému” orientování. Znečištěné ovzduší je problém zpolitizovaný zatím jen částečně, mohlo by to být v tomto směru mnohem horší. Politické strany by se měly ale i přesto shodnout na tom, že znečištěné ovzduší není problém, se kterým “my sami nemůžeme nic dělat”, měly by se shodnout na tom, že jej lze řešit systematicky – zkoušením různých přístupů v malém měřítku (viz bod 1). Mohou pak dále soupeřit o přízeň voličů v tom, které přístupy se otestují jako první, a které ze zjištěných funkčních řešení se nakonec aplikuje v měřítku globálním.

6. Větší zapojení neziskových organizací

Neziskové organizace jsou často kvalifikovaně schopny odhalit největší slabiny spousty ekologických opatření, jelikož v nich pracuje řada odborníků vzdělaných a zkušených v příslušné oblasti. Bohužel k tomuto odhalování a kritizování slabin vždy dochází až poté, co je dané opatření aplikováno a profinancováno. Neziskové organizace by měly proto být zapojeny do procesu připomínkování různých návrhů opatření.

Tento přístup bude muset čelit dvěma hlavním kritikám: neziskovky jsou vnímány jako “zdržovači pokroku” a jako “nikým nevolení kverulanti”. Prvnímu lze čelit tak, že připomínkám bude vyhrazen fixní časový úsek, po který mohou neziskovky vznést své připomínky. Druhé kritice lze čelit tak, že úřady nebudou mít povinnost postoj neziskovek zohledňovat – mohly by mít pouze povinnost se s připomínkami vypořádat například veřejně písemnou formou. Už tento zdánlivě bezzubý nástroj by podle mne donutil úřady se zavčas zamyslet nad slabinami, kterých si nebyly vědomy.