Prasata: o tři roky později

Když jsem před necelými třemi lety vydal vcelku populární článek Jsou obyvatelé Moravskoslezského kraje prasata, myslel jsem si tehdy, že se nacházíme uprostřed krátké epizody, kdy je běžné slýchávat, že domkaři často topí v kamnech odpadky, což je příčinou velkého znečištění ovzduší především v Moravskoslezském kraji. Měl jsem za to, že se jedná pouze o jistou aktuální módní vlnu, a že to rychle pomine.

O tři roky později

Bohužel, nestalo se. Před několika dny jsem bědoval nad článkem v Karvinském Deníku, který uvádí, že domkaři topí “často také neekologickým palivem, jako jsou mokré dřevo, topné oleje, plast, komunální odpad a další.”

Toto ničím nepodložené tvrzení je zde navíc prezentováno v takovém kontextu, že to vypadá, že se jedná o fakt podložený studií ČHMÚ, přičemž tomu tak ve skutečnosti vůbec není – studie o ničem takovém nehovoří, zmiňuje pouze zastaralost kotlů, což je věc zcela jiná.

Pro tvrzení, že domkaři topí odpadky, existuje asi tak stejné množství důkazů jako pro tvrzení, že domkaři topí malými koťátky. Přestože druhé tvrzení by nikdo nikdy nebral vážně, to první se dlouhodobě považuje za akceptovatelné vysvětlení stavu ovzduší.

Několik dní jsem přemýšlel nad tím, jak je tohle všechno možné. Jak to, že před třemi lety nešlo jen o módní vlnu? Jak to, že za tři roky se vlastně vůbec nic nezměnilo? Jak je možné tak dlouho tvrdit něco, pro co nejsou žádné faktické důkazy?

Neuvědomil jsem si, že pořad Otázky Václava Moravce v listopadu 2011 s tehdejším ministrem životního prostředí Tomášem Chalupa šermujícím pet lahvemi naplněnými kalem a oleji nenastartoval pouze nějakou módní vlnu. Ten pořad tehdy totiž oficiálně posvětil na dlouhou dobu oficiální verzi příběhu.

The West Wing

Některým lidem už musím být otravný tím, jak jim pořád vykládám o seriálu The West Wing. Tento seriál má na běžného diváka mnoho různých vlivů.

Prvním je nutný šok z toho, jak vysoce váženou a respektovanou pozicí je úřad prezidenta Spojených států amerických. Hned na to jsou atakovány všechny divákovy představy o tom, jak vlastně funguje politika. Každá epizoda nekompromisně popadne vaše stávající představy o politice za pačesy a vyhodí je oknem ven. Seriál doporučuji, protože naprosto zničí jakékoliv vaše dosavadní chápání politiky, a vybuduje místo toho chápání naprosto nové, pravděpodobně mnohem bližší realitě.

Námětů je v tomto směru v seriálu opravdu mnoho, ale jeden vystupuje nad všechny. Kromě běžné a očekávané agendy se postavy seriálu nezřídka zabývají tím, jak místo plytkých bojů o jednotlivosti udělat velký krok, jak někam dál posunout veřejnou debatu a celou společnost. Jak z pozice prezidenta, člověka, který požívá nebývalý respekt a od kterého se očekává, že bude národ oslovovat a formovat svými myšlenkami, nějak skutečně ovlivnit běh dějin a věci posunou k lepšímu ve skutečně velkém a dlouhodobém měřítku.

Něco takového se nestane jen tak. Nová myšlenka musí být vyjádřena člověkem, jehož hlas je slyšet, musí nabízet řešení největších aktuálních problémů, musí překonat všechny dosavadní pohledy na svět, musí věrohodně zdůvodnit svou opodstatněnost – musí to být něco, s čím každý bude souhlasit, přestože to doposud nikoho nenapadlo, nebo se to doposud bál říct nahlas.

Debata u velkého stolu

Veškeré dění pak lze rozdělit do dvou kategorií.

1. Běžný provoz. Postavy fungují v aktuálním systému, řeší aktuální problémy, vyjadřují se k aktuálním věcem a zaujímají a obhajují jedno z existujících známých stanovisek a obhajují jej existujícími známými argumenty. Všichni se tak účastní předem zarámované debaty – boje, kdy na konci jedna strana zvítězí (získá víc hlasů) a druhá prohraje. Představovat si to můžeme jako třeba v Česku oblíbenou debatu o zákazu kouření v restauracích – všechny argumenty už jsme mnohokrát slyšeli, jde jen o to se nějak rozhodnout.
2. Velký posun debaty, zcela nový pohled na věc, nastolení úplně nového tématu.

Dlouhou dobu jsem si nedokázal některé věci spojit, ale když jsem se konečně před několika dny, vyprovokován článkem v Karvinském Deníku, opravdu zamyslel, pochopil jsem, že znečištěné ovzduší je odrazem přesně těchto typů dějů. Debata o znečištěném ovzduší probíhá také v takovýchto dvou rovinách.

Rovina první funguje v aktuálním systému, na základě aktuálních nálad. Politici se vyjadřují k tomu, na co zrovna společnost slyší – momentálně na čmoudící domkaře, případně na čmoudící Polsko. Na pravidla této hry přistoupili také novináři, ale dokonce i některá občanská sdružení. Ta rezignovala na snahu udávat směr debaty, ale snaží se hlavně se v debatě co nejvíce udržet, účastnit se jí, a v rámci ní vyhrát alespoň nějaký malý úspěch.

Celé to připomíná sešlost na večírku, kde se debatuje především u hlavního velkého stolu. Jako jednotlivec jste rádi, když vás pustí si k hlavnímu stolu přisednout a debatovat s ostatními na jejich téma. Abyste sami nastolili téma zcela jiné, na to musíte mít opravdu silný a výrazný hlas, nebo musíte říct něco naprosto nového a zajímavého, něco, co všechny hned napoprvé zaujme a osloví. Je tedy jednodušší se účastnit debaty u velkého stolu, na téma, se kterým až tak nesouhlasíme, než se snažit debatovat o něčem, co nikdo nechce momentálně poslouchat.

Každá debata má některé nevyslovené předpoklady, podobně jako v matematice jsou axiomy – předpoklady, o kterých se nediskutuje, protože to není předmětem bádání. Zatímco ale v matematice není potřeba diskutovat o základních předpokladech, jako například že x + 0 = x, v reálném životě bývají předpoklady často zvoleny účelově, podle aktuální nálady ve společnosti. Na základě těchto zvláštně zvolených předpokladů pak vzniká příběh, o kterém všichni rádi diskutují.

V případě znečištěného ovzduší je předpokladem, o kterém se nediskutuje, to, že domkaři topí odpadem. Z toho odvozený příběh důvěrně známe – ovzduší je znečištěné těmito domkaři, do domovů jim ale vstupovat nemůžeme, a měli bychom taky myslet na ceny energií a sociální situaci.

To je podstata většiny diskuzí o znečištěném ovzduší za poslední tři roky – jak kontrolovat domkaře, nebo jak jim finančně přispět na palivo.

O předpokladu, že domkaři topí neekologicky, se nediskutuje, protože to tak prostě je – je to axiom. Nikdo necítí potřebu to dokazovat.

Jak prosté, milý Watsone

Před třemi lety jsem se ve svém článku stavěl velmi kriticky k inženýru Horákovi. Paradoxně jeho výzkumy byly dvojsečná zbraň. V první řadě ve svých prezentacích často reprodukoval mýtus o tom, že lidé topí odpadky – cestoval po celém kraji a dětem ukazoval, co se stane, když do kamen hodíme plastovou láhev – smrdí to a čmoudí to!

Čemu už se ale nedostalo takové pozornosti bylo to, že jeho výzkumy argumentovaly, co může být příčinou znečištění ovzduší – nikoliv to, že by lidé topili odpadky, ale to, že se v ČR nachází velké množství zastaralých kotlů, v kterých i když se topí správným palivem, tak produkují velké množství škodlivin.

Toto vysvětlení je naprosto dostatečné. Někteří mají stará kamna, odpadky netopí, topí správným palivem, ale stará kamna prostě už dost čmoudí. Stačilo by kamna vyměnit za nová a problém by byl vyřešen. Kdo chce čísla a fakta, nechť si najde studie týmu pana Horáka – například tady, nebo další tady.

Chceme víc

Jako kdybychom ale potřebovali vysvětlení ještě “lepší”. Lepší v tom smyslu, že nám navíc objasní, proč je aktuální stav ten jediný možný. Kdybychom uvěřili tomu, že problém je jenom ve starých kamnech, vypadalo by to, jako že je možné dosáhnout změny – všechna stará kamna prostě vyměnit. Tak jednoduché to ale přece být nemůže! Představit si, že se najednou vyřeší problém znečištěného ovzduší, když to doposud nešlo, je z jakéhosi psychologického hlediska až děsivá představa.

Mnohem logičtější se zdá uvěřit tomu, že někteří lidé zkrátka topí odpadky, a s tímto stavem nebude pravděpodobně možné nikdy nic udělat. Že nové kotle neumožňují vhodit plastové lahve? “Ale to nevadí, oni je tam stejně lidi nařežou tak, aby je tam naházet šlo.” I takové zdůvodnění toho, že se znečištěným ovzduším nelze nic dělat, už jsem slyšel, a jistě jsem nebyl sám. Pálení odpadků je zkrátka věčné!

Neschopní politici pak mají výbornou výmluvu – je vlastně jedno, že se z dotací vyměnilo jen mizivé procento kotlů. Vždyť přece i kdyby se vyměnily všechny, tak to ničemu nepomůže, protože se bude i nadále topit odpadky.

Všimněme si, jak vlastně všem aktérům vyhovuje současný stav. Politici mají výše uvedenou výmluvu. Obyvatelé se nemusejí rozčilovat nad tím, že politici se znečištěným ovzduším zase nic neudělali – vždyť se podívejte, můžou za to ti zlí domkaři, a na ně nikdo nemůže. Občanská sdružení mohou dělat své různé kampaně za topení bez odpadků. Novináři mohou psát o tom, že lidé topí odpadky, protože pak již žádnou další hlubší analýzu příčin znečištěného ovzduší nemusejí dělat a ušetří si tak práci.

Nemusíme se navíc bát, že by se náhodou podařilo sehnat dost peněz na výměnu opravdu všech starých kotlů. Proč bychom se takové situace měli bát? Protože by se nakonec mohlo ukázat, že jsme se mýlili – pokud by ovzduší i nadále bylo znečištěné, museli bychom uznat, že za to domkaři nemohou. Byli bychom usvědčeni z toho, že jsme utratili peníze zbytečně, ztratili jsme čas a musíme se vrátit k debatě o průmyslu. Horší situaci si snad ani nelze představit!

Současný stav je tak výhodnou symbiózou naprosto všech zúčastněných. Všichni tak nějak tuší, že těmi domkaři to nebude, ale tiše tento vnitřní hlas ignorují.