Když fakta nestačí

Minulý rok vyšel na serveru The New Yorker článek I Don’t Want to Be Right a já jsem se nyní konečně rozhodl věnovat mu na svém blogu patřičnou pozornost. Nic za poslední rok totiž neovlivnilo mé myšlení a pohled na svět víc, než právě onen text.

Hlavní myšlenka je následující: Fakta a objektivní informace překvapivě často nemají na názory lidí vůbec žádný vliv. A kdy že se lidská mysl nejvíc vzpouzí tomu změnit názor na základě objektivních informací a faktů? Především tehdy, pokud je daný názor nějak spjatý s celkovým vnitřním přesvědčením či identitou daného člověka.

Článek popisuje konkrétní vědecké studie, které lidem předkládaly fakta a skutečné příběhy, aby se pak zjistilo, že tyto objektivní informace vůbec nijak postoje lidí ke sledovaným problémům nezměnily.

U některých nepodstatných problémů nám změnit názor nečiní problém. Pokud například špatně vyložíme nějaký fyzikální jev a někdo, kdo rozumí fyzice, nás opraví, nebude nám problém přiznat chybu a změnit své chápání.

Pokud ale například jde o nějaký hojně diskutovaný politický problém, pak objektivní informace vedou ke změně názoru spíše jen tehdy, když předem sympatizujeme s tím „správným“ politickým proudem, tedy tím, v jehož prospěch hovoří prezentovaná fakta.

Pokud je naše přesvědčení slabé, zahodíme naše stávající přesvědčení a přijmeme nová fakta a nové přesvědčení. Pokud je naše celkové přesvědčení silné, spíše ignorujeme fakta a zůstaneme u svého stávajícího přesvědčení.

Psychologický pohled nám dále umožňuje tomuhle porozumět ještě o něco lépe. Když lidé cítí ohrožení svého vlastního já, tak mají větší odhodlání tomuto ohrožení vzdorovat – například odmítnutím nepohodlných faktů, ale i jinak.

Pokud ohrožení vlastního já takto doopravdy funguje, pak by mělo být v praxi snadnější přimět lidi změnit názor, pokud jejich vlastní já předtím nějak posílíme.

A skutečně se potvrdilo, že takto lidská psychika funguje. Pokud testovaní lidé byli nejdříve vybídnuti, aby si oživili vzpomínku, kdy byli na sebe pyšní, pak byli měřitelně více otevřenější nezaujatě nahlížet na politicky vyhraněné problémy. Dokonce stačí tu samou otázku položit dvakrát, jen před druhým dotazem nechat člověka posílit vlastní já nějakou pozitivní vzpomínkou a podruhé už na zcela identickou otázku odpoví více objektivně.

Příklady z praxe

Původní článek uvádí konkrétní příklady z původních vědeckých studií – téma očkování, zdravotnictví, apod. Závěry článku se ale samozřejmě dají promítnout na nepřeberné množství dalších situací v životě. Kdy naposledy jste se snažili někoho o něčem přesvědčit, tasili jste jeden objektivní fakt za druhým, ale osoba na druhé straně stále trvala na svém, protože přiznat opak by se příčilo všeobecnému přesvědčení dotyčného?

Možná jako já máte rádi texty, které přinášejí objektivní fakta. Ale určitě každý už se přistihl, že musel vynaložit mnohem více odhodlání začíst se do článku, o kterém bylo zjevné, že bude přinášet fakta z opačné strany pohledu.

Debata o kouření v restauracích se v ČR vede především ve vyhraněné politické rovině toho, zda by měl stát majitelům zasahovat do jejich soukromého podnikání. Odpůrci zákazu neargumentují vyvracením faktů, ale tím, že mají své vnitřní přesvědčení, že takové zásahy nejsou správné a tato nesprávnost stojí nad jakýmikoliv fakty o všeobecných pozitivech takového opatření.

Na blogu se věnuji těžbě v Karviné a průmyslu na Ostravsku a sleduji diskuze o špatné kvalitě ovzduší v regionu. Přes jakákoliv fakta v nich lidé nakonec argumentují jistým stále stejným způsobem.

Karvinou nebo Ostravu v podstatě nelze milovat, pokud člověk nemiluje hornictví nebo výrobu oceli. Vždyť Ostrava je ocelové srdce republiky a Karviná zkrátka a dobře je hornické město. Jeví se jako velmi problematické stavět se kriticky k výrobě oceli nebo koksu v Ostravě nebo těžbě uhlí v Karviné a přitom se prohlašovat za Ostravana nebo Karviňana.

Kritizovat průmysl pak totiž znamená nabourávat svou vlastní identitu, vyvolávat v sobě jakýsi vnitřní nepohodlný rozpor, odtržení od své domoviny. Pro mladé lidi je snadnější své rodné město opustit a vyřadit ho ze své identity, než se pokoušet bolestně překonávat jakési vnitřní rozpory.

Jaké si z toho vzít poučení?

Pokud se snažíte někoho o něčem přesvědčit, neinvestujte veškerou svou energii do shromažďování nepřeberného množství faktů.

Pokud předkládáte nějaká fakta, ujistěte se, že je podáváte v takové formě, která neútočí na identitu, přesvědčení či vnitřní hodnoty lidí, ke kterým promlouváte.

Dívejte se na věci očima druhých lidí. Snažte se pochopit, proč dávají přednost tomu dívat se na daný problém jiným úhlem pohledu. I jiný úhel pohledu umožňuje uznat existenci odvrácené strany mince.

Posilujte v lidech jejich pozitivní smýšlení o sobě samém. Pozor ale na manipulaci, držte se etických zásad.

2 thoughts on “Když fakta nestačí

  1. “I Don’t Want to Be Right” je opravdu skvělý článek, díky, že o něm píšeš. Trvalo mi asi rok, než jsem byl byl schopen si z něho vzít to dobré, co v něm je — zjevně narušoval můj pevně držený názor, že “fakta” v myšlení vždy převládají. Jinou věcí je, kdy opravdu máme fakta a kdy jen interpretace fakt a zda vůbec jsme schopni z faktů, když už je máme, vyvozovat objektivně (podle mně je to pro člověka nemožné).

    Kdo chce vidět rozhovor někoho, kdo argumentuje něčím, co považuje za fakta a někým, kdo bere spíš ohled na strachy toho, s kým se argumentuje, ať shlédne https://www.youtube.com/watch?v=V_BbJGGJWdc.

    Fakta a objektivní informace překvapivě často nemají na názory lidí vůbec žádný vliv. A kdy že se lidská mysl nejvíc vzpouzí tomu změnit názor na základě objektivních informací a faktů? Především tehdy, pokud je daný názor nějak spjatý s celkovým vnitřním přesvědčením či identitou daného člověka.

    Zajímalo by mě, jestli tohle myšlení běží v módu rychlého, nebo pomalého myšlení (Kahneman), viz http://finmag.penize.cz/recenze/267047-rychle-a-pomale-mysleni-nobelista-napsal-navod-k-pouziti-hlavy. Teda jestli tyhle dva koncepty jde vůbec propojit.

  2. Pingback: Hlavně ty islamofoby pořádně zesměšnit - JABJAB

Comments are closed.