Zákaz kouření v restauracích: Manifest militantního nekuřáka

To, že se kuřáci vymlouvají na svobody někoho jiného, naznačuje, že už by sami pro zákaz kouření v restauracích možná byli. Pokus o rehabilitaci pojmu svoboda.

Ilustrativní tvrzení: Provozovatelé restaurací mají mít svobodu vybrat si, zda jejich podnik bude kuřácký nebo ne. Nemůžeme jim to nařizovat, tak jako jim nenařizujeme, jaké jídlo mají vařit.
Protiargument: Ve skutečnosti provozovatelé restaurací v tomto žádnou svobodu nemají. Pokud by si mohli vybrat, kouření by zakázali, protože nikdo nechce pracovat 8 hodin denně ve zcela zakouřeném prostředí. Jak je ale teoreticky i prakticky prokázáno, mnoho restaurací nemůže zakázat koření, protože by zůstaly samy jako kůl v plotě a zkrachovaly by. Stálo by to za pořádnou analýzu toho, na čem je vlastně založen byznys většiny českých restaurací, a proč je jejich jedinou možnou volbou kouření povolovat. Tak či onak, provozovatelé restaurací nemají “svobodu povolit kouření”. Naopak jsou nesvobodně držení jako rukojmí kuřáků – musejí snášet jejich kouření, i když by se jim více líbil jiný stav. Kuřáci tak svým osobním zájmem neomezují jen nekuřáky, ale i majitele restaurací, jejichž svobodou tak často rádi argumentují.

Svoboda je vůbec dvojsečná zbraň. Jak popsal Tožička, i ta nejvíce individualistická obhájkyně osobní svobody Ayn Rand připouští jako jednu ze svobod jednotlivce svobodu přidat se k nějaké skupině a kolektivně vyjednávat. Manifestací svobody pak může být to, že se skupina lidí dohodne na nějakých pravidlech – Tožička s notnou dávkou ironie vůči Randové zmiňuje komunismus, a obdobně to může být i zákaz kouření v restauracích. Zcela podobně svobodně se naše společnost rozhodla pro zákaz kouření na základních školách. Na tomto místě doporučuji každému zamyslet se, proč je zakázáno kouření v základních školách, a které z argumentů by mohly platit i pro restaurace. Je samozřejmě nutné oprostit se od vnímání dětí jako něčeho mysticky posvátného – kouření škodí jim, stejně jako škodí dospělým, měly by stejně tak možnost navštěvovat jinou “nekuřáckou” základní školu, apod.

Kdo předchozí mentální cvičení provedl poctivě, tak nejspíš souhlasí, že svoboda je tak ohebný pojem, že jím nejde vyargumentovat prakticky nic. Vždy je potřeba nakonec uznat, že společnost jako celek má nějaké své priority a společné zájmy. Svoboda nutně generuje nějakou jinou, většinou spíše domnělou “nesvobodu”.

Lze poukazovat na zdravotní a ekonomické benefity zákazu kouření v restauracích, lze poukazovat na zájem společnosti v lepším zdraví všech obyvatel, lze lpět na tom, aby každý přiznal, co považuje za prioritu. Nelze nikomu ale jeho prioritu vnutit a nelze se tvářit, že jedna možnost je jaksi “nutně logicky” správná, a ta druhá ne.

Právě proto je kouření v restauracích v současné době povoleno: protože společnost se nějakým procesem dohodla na nějakých prioritách. Možnost najíst se bez rizika trvalého poškození zdraví byla vyhodnocena jako méně zajímavá, než možnost si na takovém místě zakouřit. To je ten stěžejní důvod, a žádný jiný. Až společnost dospěje k jinému závěru, kouření bude zakázáno. Obě možnosti jsou zcela stejně svobodné. Nesvobodné by bylo, kdyby někdo třetí, mimo tuto společnost, rozhodoval, jak to bude. Zatím si ale společnost rozhoduje svobodně sama, a má dokonce svobodu změnit samotný systém rozhodování. Opravdu záleží pouze na tom, na čem se všichni dobrovolně dohodneme.

Co tedy skutečně říká každý, kdo si vedle mne v restauraci v poledne během oběda zapálí cigaretu? Říká: tímto manifestuji, že svou možnost zapálit si cigaretu považuji za důležitější, než zamezení poškozování tvého zdraví. Pokud nevěříte, zeptejte se svého kuřáka. Přesně toto vám řekne – sám jsem si to vyzkoušel.

Je důležité, aby si společnost uvědomovala, co skutečně chce. Je důležité, aby si kuřáci v restauracích uvědomovali, že toto je skutečně to, co chtějí. A proto se jako militantní nekuřák hodlám ptát každého kuřáka, zda skutečně svou možnost zapálit si cigaretu považuje za důležitější než zvýšené riziko rakoviny mých plic.

Kouření v restauracích je povoleno, protože Češi skutečně chtějí ohrožovat zdraví ostatních Čechů – možnost zapálit si cigaretu má pro ně vyšší hodnotu, než ohrožení zdraví dalších lidí. Když dokážeme na chvíli vypnout emoce, tak tohle je ten pravý důvod. Svým způsobem je to vlastně tautologie – Češi mají povolené kouření v restauracích, protože chtějí mít povolené kouření v restauracích.

Je důležité kuřákům vždy a na každém kroku připomínat, že ohrožují zdraví ostatních, protože si potřebujeme být jistí, že to je to, co většinově chceme. Pro kuřáky je samozřejmě nepříjemné uznat, že ohrožují zdraví ostatních, ale je potřeba znova a znova zpochybňovat, zda sami považují možnost zakouřit si za důležitější.

To, že se tuhle vymlouvají na svobodu majitelů restaurací, a tuhle zase na jiné “svobody,” naznačuje, že někteří už postupně nepovažují možnost zakouřit si za vrchol společenského zájmu, a snaží se argumentovat jinými “vyššími zájmy” někoho jiného. Skutečně jde ale nakonec pouze a jen o zájmy jednotlivce – jde o to, zda kuřáci a nekuřáci chtějí možnost v restauracích kouřit i při vědomí všech následků, nebo ne. Nemá smysl kouření povolovat či nepovolovat z nějakých idealistických důvodů odtržených od toho, co lidé skutečně chtějí.

9 thoughts on “Zákaz kouření v restauracích: Manifest militantního nekuřáka

  1. Zákaz kouření v restauracích nemá až takové opodstatnění. Jde o to, že restaurace není pro život nezbytná věc (není to jídelna) a spíše se jedná o prostředek majitele vydělat si na obsloužení lidí jídlem či pitím, jako třeba majitel trafiky, který si vydělává prodejem cigaret, čímž nepřímo ohrožuje naše zdraví také. Jde spíše o rekreační službu kterou si sami můžeme zvolit nebo ji odmítnout. Nekuřák si může vybrat, zda si do dané kuřácké restaurace zajde nebo ne. Pokud si tam zajde, dává pak přednost chvilkovému potěšení z jídla před zvýšením rizika rakoviny plic. Proto, ikdyž jsem nekuřák a zákaz kouření (kdekoli na veřejnosti) bych uvítal, nemohu se ubránit pocitu, že se zakazuje něco, co není tak úplně věcí státu. Majitel by měl mít možnost si sám vybrat, jestli bude nepřímo dávat přednost těm nebo oněm zákazníkům. Lepším řešením spíše bude vytvářet kuřácké a nekuřácké části v restauracích které jsou dobře odděleny, případně odvětrávány. Člověk, který se vymlouvá na své svobody, většinou neví, že omezuje svobodu druhého, ikdyž to není bezpodmínečně nutné.

  2. hezky napsano, pekne se to cte a kazdopadne souhlas, proste koureni je fuj, tak at nevotravujou.

  3. Zajímavý názor. A teď si přečtěte článek, který komentujete – je v něm rozebráno, proč, to, co říkáte, je nesmysl.

    • Článek jsem samozřejmě četl, jen nesouhlasím (možná to v předchozím komentáři nebylo tak patrné). Protiargument že v zakouřeném prostředí se nikomu nechce pracovat není opodstatněný protože zaměstnavatel nikoho nenutí. Pokud se to zaměstnanci nelíbí, může si najít místo v nekuřácké restauraci, případně někde jinde. V dolech je mnohem větší nebezpečí (prach, nehody) a také zde lidé musí pracovat (respektive mohou). Celostátní zákaz kouření v restauracích by samozřejmě nikoho nezruinoval, kuřáci by dále chodili do restaurací, jen by kouřili venku. Takže by to většině majitelů určitě pomohlo jelikož jsou opravdu otroky kuřáků. Jde jen o to, jestli je možné takto globálně zakázat něco, co by opravdu mělo být volbou majitelů. Vždy se najde několik provozovatelů, kteří z jakéhokoli důvodu chtějí mít kuřáckou restauraci. V tomto případě by toto řešení nebylo příliš spravedlivé. Proto bych tento argument volby majitelů nezavrhoval.

      • Já s těmi argumenty souhlasím – zaměstnanci skutečně mohou jít pracovat jinam, stejně jako ti nekuřáci. Já se jen snažím poukázat, že bychom se měli zamyslet a zvážit, co má jakou cenu. Protože osobní svoboda není nikdy apriorní. Velká část sporů, která například končí u ústavního soudu tvrdí, že někdo byl omezen na osobní svobodě. No a ústavní soud někdy rozhodne že ano, někdo sice byl omezen na osobní (nebo jiné) svobodě, ale že to tak bohužel musí být, protože proti tomu stojí nějaký jiný zájem někoho jiného, který je z nějakého opodstatněného důvodu důležitější.

        Říkám tedy – nebavme se teoreticky o zachovávání nějaké svobody za každou cenu – bavme se o skutečných důsledcích toho či onoho rozhodnutí.

        Omezení nějaké něčí svobody v něčem ještě samo o sobě nic špatného neznamená. Znamená to něco až v nějakém kontextu – jaká skutečná škoda a újma se někomu stane.

  4. Článek zajímavý, ale jako bývalý kuřák musím vytknout jeden jeho zásadní rys, který je charakteristický pro většinu militantních nekuřáků – zásadní nepochopení psychologie kuřáka a následné vymýšlení si teorií o tom, proč se chovají tak jak se chovají.

    Z vlastní dlouholeté zkušenosti si troufám tvrdit, že kuřák si po obědě nezapálí proto, aby ti něco manifestoval. Imho jsi mu v tu chvíli upřímně ukradený. To, co ho k tomu skutečně vede, je závislost – nutkavá potřeba zapálit si cigaretu, která v danou chvíli přebíjí racionální myšlení na úrovni “teď budu něco manifestovat”. Kdyby to měl zakázáno, tak ho ta potřeba vyžene ven před dveře. Jelikož to zakázáno nemá, sobecky si zapálí tam, kde je.

    To, že sis to “ověřil” u svých kuřáků bych si vysvětloval jinak. Pokud se někoho v dané situaci zeptáš, jestli “právě manifestuje, že svou možnost zapálit si cigaretu považuje za důležitější než zvýšené riziko rakoviny tvých plic”, viděl bych jako mnohem pravděpodobnější tu variantu, že si kuřák řekne “no co ty jsi za k****a …” a z trucu ti odpoví, že je to přesně jak říkáš 🙂

  5. Pingback: Zákaz kouření v restauracích někteří nechtějí z principu | JAB

  6. Pingback: Rok 2013 a JAB | JAB

Comments are closed.