Zákaz kouření v restauracích: Manifest militantního nekuřáka

To, že se kuřáci vymlouvají na svobody někoho jiného, naznačuje, že už by sami pro zákaz kouření v restauracích možná byli. Pokus o rehabilitaci pojmu svoboda.

Ilustrativní tvrzení: Provozovatelé restaurací mají mít svobodu vybrat si, zda jejich podnik bude kuřácký nebo ne. Nemůžeme jim to nařizovat, tak jako jim nenařizujeme, jaké jídlo mají vařit.
Protiargument: Ve skutečnosti provozovatelé restaurací v tomto žádnou svobodu nemají. Pokud by si mohli vybrat, kouření by zakázali, protože nikdo nechce pracovat 8 hodin denně ve zcela zakouřeném prostředí. Jak je ale teoreticky i prakticky prokázáno, mnoho restaurací nemůže zakázat koření, protože by zůstaly samy jako kůl v plotě a zkrachovaly by. Stálo by to za pořádnou analýzu toho, na čem je vlastně založen byznys většiny českých restaurací, a proč je jejich jedinou možnou volbou kouření povolovat. Tak či onak, provozovatelé restaurací nemají “svobodu povolit kouření”. Naopak jsou nesvobodně držení jako rukojmí kuřáků – musejí snášet jejich kouření, i když by se jim více líbil jiný stav. Kuřáci tak svým osobním zájmem neomezují jen nekuřáky, ale i majitele restaurací, jejichž svobodou tak často rádi argumentují.

Svoboda je vůbec dvojsečná zbraň. Jak popsal Tožička, i ta nejvíce individualistická obhájkyně osobní svobody Ayn Rand připouští jako jednu ze svobod jednotlivce svobodu přidat se k nějaké skupině a kolektivně vyjednávat. Manifestací svobody pak může být to, že se skupina lidí dohodne na nějakých pravidlech – Tožička s notnou dávkou ironie vůči Randové zmiňuje komunismus, a obdobně to může být i zákaz kouření v restauracích. Zcela podobně svobodně se naše společnost rozhodla pro zákaz kouření na základních školách. Na tomto místě doporučuji každému zamyslet se, proč je zakázáno kouření v základních školách, a které z argumentů by mohly platit i pro restaurace. Je samozřejmě nutné oprostit se od vnímání dětí jako něčeho mysticky posvátného – kouření škodí jim, stejně jako škodí dospělým, měly by stejně tak možnost navštěvovat jinou “nekuřáckou” základní školu, apod.

Kdo předchozí mentální cvičení provedl poctivě, tak nejspíš souhlasí, že svoboda je tak ohebný pojem, že jím nejde vyargumentovat prakticky nic. Vždy je potřeba nakonec uznat, že společnost jako celek má nějaké své priority a společné zájmy. Svoboda nutně generuje nějakou jinou, většinou spíše domnělou “nesvobodu”.

Lze poukazovat na zdravotní a ekonomické benefity zákazu kouření v restauracích, lze poukazovat na zájem společnosti v lepším zdraví všech obyvatel, lze lpět na tom, aby každý přiznal, co považuje za prioritu. Nelze nikomu ale jeho prioritu vnutit a nelze se tvářit, že jedna možnost je jaksi “nutně logicky” správná, a ta druhá ne.

Právě proto je kouření v restauracích v současné době povoleno: protože společnost se nějakým procesem dohodla na nějakých prioritách. Možnost najíst se bez rizika trvalého poškození zdraví byla vyhodnocena jako méně zajímavá, než možnost si na takovém místě zakouřit. To je ten stěžejní důvod, a žádný jiný. Až společnost dospěje k jinému závěru, kouření bude zakázáno. Obě možnosti jsou zcela stejně svobodné. Nesvobodné by bylo, kdyby někdo třetí, mimo tuto společnost, rozhodoval, jak to bude. Zatím si ale společnost rozhoduje svobodně sama, a má dokonce svobodu změnit samotný systém rozhodování. Opravdu záleží pouze na tom, na čem se všichni dobrovolně dohodneme.

Co tedy skutečně říká každý, kdo si vedle mne v restauraci v poledne během oběda zapálí cigaretu? Říká: tímto manifestuji, že svou možnost zapálit si cigaretu považuji za důležitější, než zamezení poškozování tvého zdraví. Pokud nevěříte, zeptejte se svého kuřáka. Přesně toto vám řekne – sám jsem si to vyzkoušel.

Je důležité, aby si společnost uvědomovala, co skutečně chce. Je důležité, aby si kuřáci v restauracích uvědomovali, že toto je skutečně to, co chtějí. A proto se jako militantní nekuřák hodlám ptát každého kuřáka, zda skutečně svou možnost zapálit si cigaretu považuje za důležitější než zvýšené riziko rakoviny mých plic.

Kouření v restauracích je povoleno, protože Češi skutečně chtějí ohrožovat zdraví ostatních Čechů – možnost zapálit si cigaretu má pro ně vyšší hodnotu, než ohrožení zdraví dalších lidí. Když dokážeme na chvíli vypnout emoce, tak tohle je ten pravý důvod. Svým způsobem je to vlastně tautologie – Češi mají povolené kouření v restauracích, protože chtějí mít povolené kouření v restauracích.

Je důležité kuřákům vždy a na každém kroku připomínat, že ohrožují zdraví ostatních, protože si potřebujeme být jistí, že to je to, co většinově chceme. Pro kuřáky je samozřejmě nepříjemné uznat, že ohrožují zdraví ostatních, ale je potřeba znova a znova zpochybňovat, zda sami považují možnost zakouřit si za důležitější.

To, že se tuhle vymlouvají na svobodu majitelů restaurací, a tuhle zase na jiné “svobody,” naznačuje, že někteří už postupně nepovažují možnost zakouřit si za vrchol společenského zájmu, a snaží se argumentovat jinými “vyššími zájmy” někoho jiného. Skutečně jde ale nakonec pouze a jen o zájmy jednotlivce – jde o to, zda kuřáci a nekuřáci chtějí možnost v restauracích kouřit i při vědomí všech následků, nebo ne. Nemá smysl kouření povolovat či nepovolovat z nějakých idealistických důvodů odtržených od toho, co lidé skutečně chtějí.