Hry s čísly

Těmito čísly se nesnažím nic říci. Občas s nimi ale někdo manipuluje, aniž by je dal do souvislostí, a tak je dobré se v tom trochu orientovat.

Článek Environmental damage costs from airborne pollution of industrial activities in the greater Athens, Greece area and the resulting benefits from the introduction of BAT pracuje s cenou externalit znečišťování ovzduší, tedy nákladů, které nenese znečišťovatel, ale někdo jiný – v největší míře lidé se zdravotními následky. Článek odhaduje průměrnou cenu spalovací emise jedné tuny prachu v Aténách na 38 932 € (viz tabulka 5).

Podle IRZ vypustily Třinecké železárny roku 2004 do ovzduší 1,5 tuny prachu – lze předpokládat že v letech 1996 až 2004 to bylo množství ještě větší, jelikož emise mají s lety klesající tendenci (v roce 2010 např už “jen” 667 tun). Za zmiňované období 1996 až 2012 se i při nejkonzervativnějším odhadu dostaneme na celkovou emisi 17 tisíc tun prachu. Vynásobeno kurzem eura a zhodnocením externalit z Aténské studie nám vyjde, že celkem Třinecké železárny si “půjčily” na svůj provoz ze zdraví lidí z okolí nejméně 10 miliard korun.

Třinecké železárny tvrdí, že od roku 1996 investovaly do ekologických projektů 5,5 miliardy korun.

V porovnání s dluhem vůči okolí je to tedy skoro pouze polovina. Zároveň z modernizace vždy plynou provozovateli nějaké úspory a tedy vyšší zisky.

Jak do tohoto zapadají v poslední době hodně probírané poplatky za emise? Při dosavadní ceně 3000 Kč za tunu emisí prachu zaplatily za stejné období Třinecké železárny nejspíše pouze 3000 * 17000 = 51 milionů korun. Je to zjevně naprosto směšná částka v porovnání s výše uvedenými čísly. I kdyby došlo k tomu nejvyššímu navrhovanému zvýšení poplatků až na 29 400 Kč za tunu, částka by se zvýšila pouze zhruba o řád.

I sami průmyslníci pak logicky argumentují, že poplatky je k ekologizaci svých provozů nenutí, že jsou tak jako tak příliš nízké (pak je s podivem, proč se o jejich zrušení tak vehementně zasazují).

Ke snižováni emisí je údajně nutí například emisní stropy. Ty se dají s trochou úsilí vyhledat na webu. Např. pro ArcelorMittal se mi podařilo vypsat pro rok 2011 následující emisní stropy:

V součtu to je povolení na vypuštění 1567 tun prachu. Podle IRZ ArcelorMittal Ostrava vypustil do ovzduší v roce 2010 pouze 832 tun prachu. A hned následující rok měl pravděpodobně povoleno vypustit i téměř dvojnásobné množství škodlivin.

Nechci z tohoto vyvozovat nějaké divoké závěry. Spokojím se s konstatováním, že mi nepřipadá, že by společnost držela velké znečišťovatele “pod krkem” – společnost jim naopak půjčuje mnohem více v podobě zhoršeného zdraví, a emisní stropy jsou nastaveny tak, že je podniky s dost velkou rezervou splňují.