Reakce na článek Fabiana Golga o reportérech ČT a BBC.

Psáno pro Britské listy
Pozn.: redaktor Borek, o němž je řeč, byl následně téhož dne stažen z pořadu Události a Komentáře pro nezvládnutí inkriminovaného rozhovoru.

Reakce na článek Fabiana Golga o reportérech ČT a BBC.

Rád se ujmu Fabianem Golgem nastolenému srovnávání s BBC. V první řadě
je zásadní rozdíl, když redaktor nechá politikovi stejně malé množství
času, jako mu trvalo položit dotaz, následně mu ukáže svou námitku,
kterou již částečně směřuje jinam a nechá mu ještě méně času na to
zareagovat a nakonec přejde raději k jinému tématu. Tedy celý rozhovor
je jako tenisový zápas – chvíli mluví redaktor, chvíli politik. V
druhé řadě je to právě rozdílný způsob redaktorovy reakce – ten by
neměl vnášet do diskuse jiné podružné téma.
Jádro problému totiž vidím tam, kde dotazovaný nestačí ani dojít k
podstatě své myšlenky a redaktor ho opět přerušuje se svou
připomínkou. Narozdíl od toho Paxman ve vámi odkazovaném přepisu
rozhovoru nechává Blairovi mnohonásobně více prostoru k odpovídání, ke
zformulování CELÉ své myšlenky. Teprve potom na to drze, ale CHYTŘE
zareaguje, navíc stále tak, aby dotazovaný (Blair) mluvil k tématu a
nemohl odběhnout.

Většina redaktorů ČT podle mého soudu skutečně není vůbec nijak
vybavena povědomím o čemkoliv a proto nenechávají dotazovanému raději
žádný čas na zformulování své myšlenky, protože by pak sami neuměli
kvalifikovaně zareagovat a rozhovor tak držet ve věcné a pro diváka
přínosné rovině. To je totiž veřejná služba ČT – zjistit, co si
dotazovaný myslí. Je samozřejmě na redaktorovi, jak to provede. To, co
se mně jako divákovi ČT nelíbí, Kotrba vystihuje hned v úvodu svého
článku: “(redaktor) Konfrontuje hosta namísto toho, aby se ho ptal.
Odpovědi ho vlastně nezajímají.”
Ruku na srdce, co se lze vlastně z inkriminovaného rozhovoru s
Paroubkem dozvědět? Pokud bych byl hodně paranoidní, položil bych si
otázku – mám vůbec šanci někde zjistit, co si politik skutečně myslí?

Stačí, když si vedle sebe otevřeme přepisy obou rozhovorů (Borkův a
Paxmanův) a vizuálně srovnáme, kolik toho v kterém rozhovoru řekl
redaktor a kolik dotazovaný. Tenisový zápas připomínala v Paxmanově
pouze ta pasáž, kterou si Fabian Golgo vybral k ocitování ve svém
článku. A tam byl pro takový styl byl dobrý důvod. Je rozdíl, když
politik nechce odpovědět na pro něj nepříjemnou otázku a když nechce
souhlasit s názorem redaktora a rád by to zdůvodnil, ale nemůže, což
jednou Kotrba v přepise žlutě zvýraznil. V případě rozhovoru Borka s
Paroubkem jako tenisová výměna probíhal celý rozhovor a jen těžko pro
to hledat ospravedlnění. Podobně lze srovnávat například opět s BBC,
tentokrát s poředem HardTalk, i zde má totiž dotazovaný velký prostor
formulovat svou myšlenku a zdůvodnit ji, přičemž teprve poté redaktor
klade “přirozené namítky” k věci.

Určitě není možné nechat politika neomezeně povídat, aby tak stáčel
rozhovor jinam. Václav Moravec skáče do řeči. Ale neřekl bych, že se
řídí heslem “čím více, tím lépe”.

Obdobně špatně jako rozhovor s Paroubkem pak probíhají na ČT
předvolební diskuse s malými stranami. Zde rovněž nemá divák žádnou
šanci zjistit, co strany chtějí říct. Divák pouze zjišťuje, na co se
chce zeptat redaktor.