Mezi emisními a imisními limity pro znečištění ovzduší je zásadní rozdíl. Ten spočívá v tom, zda se na znečišťující látky díváme z pohledu jejich zdroje nebo z pohledu cíle, tedy místa, kde se nakonec usadí nebo trvale vyskytují.
Emise
Obecně: Vydávání, vysílání, vypouštění [1] (tedy pohyb něčeho směrem pryč).
Konkrétně: pro případ znečištění ovzduší jsou emise všechno to, co některý konkrétní zdroj (nebo zdroje) vypustí do ovduší. Tedy to, co bychom naměřili přímo u ústí komínů konkrétních továren.
Emisní limit tedy nějakým způsobem omezuje množství škodlivin vypouštěných konkrétním subjektem, může tedy nařídit někomu konkrétnímu, aby vypouštěl méně.
Imise
Obecně: Příjem, absorbce.
Konkrétně: pro případ znečištění ovzduší jsou imise ty znečišťující látky, které odněkud doputují do nějakého cíle, kde je případně poté znovu naměříme.
Imisní limit pak stanoví, jaké může být akceptovatelné znečištění ovzduší v nějakém místě, konkrétně třeba 24hodinový limit pro polétavý prach pro celou Českou republiku je 50 mikrogramů na metr krychlový. Imisní limit ale nikomu konkrétnímu nic nenařizuje, není přímo vázán na žádný zdroj. Lze ho vnímat hlavně jako indikátor toho, že znečištění ovzduší již překročilo jistou únosnou mez.
Imisní limity jsou tedy to, o čem se v novinách nejčastěji dočteme, že bylo překročeno, v souvislosti se smogovou situací, a podobně. Emisní limity taktéž existují a kontrolují se (a překročení mohou být pokutována), ale ve sdělovacích prostředcích se zprávy o jejich překročení prakticky nevyskytují.