Tohle téma jsem na svém blogu založil v červenci 2006, čerstvě po volbách do PS, kdy se ještě o celém tématu veřejně nehovořilo, kromě pár článků na Britských listech.
Od té doby se udála celá řádka událostí a asi by se hodilo to vše na závěr shrnout. Jaké pocity jako odpůrce protiraketové základny nyní, po opuštění projektu z americké strany, mám?
Vyčerpaná úleva. Když v naprosto iracionálním světě, kde rozhoduje vše jiné, než rozum, nakonec zvítězí odměřené rozhodnutí “shůry”, cítím vyčerpanou úlevu. Vše mohlo dopadnout úplně jinak, ale nakonec nedopadlo, a zvítězilo to, co se zdálo asi jako nejpravděpodobnější.
A co dál? I když jsou zde snahy o resuscitaci zdechlého análního alpinismu ve stylu “něco za něco” (Vondra: “But first we expect that the US will honour its commitments to us. If they don’t, they may have problems generating support for Afghanistan and on other things”; Kohout: “navrhl Američanům, aby vyslali českého vědce v americkém raketoplánu na mezinárodní kosmickou stanici nebo například zřídili ve střední Evropě pobočku známé vojenské akademie West Point.” – ihned), snad už k tomu nedojde, a naše zahraniční politika se uchýlí trochu realističtějším směrem.
Samo NATO okamžitě vykročilo vstříc Rusku
Takže jaká možnost ještě zbyla?
Nejlépe to paradoxně vyjádřil Alexanr Vondra:
“In the light of the US U-turn,” said Vondra, “we will have to concentrate on Europe really seriously.” (guardian)
Zbývá už jen ta zatracená Evropa! :-))
Na okraj: Jiří Pehe: Zdivočelá média o radaru