Praha, Roxy, 25.6.2008
Vydařený koncert.
Chápu, že vpouštět lidi do klubu až přesně v daný čas zahájení, může mít dobré důvody – například poctivě provedené nazvučování. Na druhou stranu nechápu, proč toto není nějak dáno na vědomí lépe, než informací “start: 18:00”, když ještě v 18:05 byl vchod do Roxy uzavřen. Rovněž informace o tom, že po opuštění areálu se vstupenka stává neplatnou, mě dosti překvapila. To je problém pořídit razítka nebo proužky?
Před klubem je poměrně dlouhá fronta, mě ale stačí ji obejít z druhé strany, postavit se na chodníku do fronty protější, která je asi čtyřikrát kratší a brzy jsem uvnitř. Kupuji vstupenku (přes internet jsem ji nekoupil, v předprodeji s různými poplatky stála stejně jako na místě, uniká mi smysl předprodeje), a prakticky ihned se dostávám dovnitř. Obhlížím merchandise, Meshuggah tentokrát slevnili, trička za 400 oproti loňsku kdy stála 500 Kč.
Kolem 18:25 začne konečně hrát první kapela, Between The Burried and Me a hned po prvním songu je jasné, že to nejsou nějací nezkušení předskokani. Pěkná kombinace řekněme hardcore a melodického metalu, místy kombinace Gojira a Hacride. Solidní bicí a hlavní kytara, kvalitní zpěvák zároveň hrající na klávesy, anorektický virtuózní basák a dobrá druhá kytara, dobře sladěná sestava, která sklízí vděčný bouřlivý potlesk hned od začátku vystoupení.
Zvuk sálu je vcelku ucházející, (na stěnách velké plachty, ještě na strop by se něco hodilo), vzduch v sálu není žádný, je to hotová sauna, ostatně jako už na koncertě Soulfly.
Dillinger Escape Plan hrají a vystupují stylem, který mi k (hudebnímu) srdci vůbec nepřirostl, na druhou stranu ale předváději na pódiu pěknou šou, každou chvíli to vypadá, že někdo někoho omylem praští koncem kytary nebo si někdo zlomí nohu, fanoušci provádějí neustávající stage diving, občas někdo vyskočí na pódium a zařve si (o zpěvu nemůže být řeč) se zpěvákem kus textu. Díky tomu všemu jsem vydržel tu neuroticky-chaotickou bandu uhlazených hochů sledovat.
Po DEP se přesouvám z balkonu dolů pod pödium a vyčkávám příchodu Švédských “heavy metalistů” Meshuggah. Postupně se tam začne kupit všechna možná elektronika pro převádění hlubokých tónů podladěných kytar na ještě hlubší až nejhlubší tóny, brzy se objeví mozek Meshuggah, sám Tomas Haake, a začne si chystat bicí.
Po dalších přípravách se objeví celí Meshuggah a spustí svůj klasický set. Z nové desky se hraje Bleed, Pravus (zahraný bohužel v dosti pomalém tempu) a taky Electric Red, z čehož mám asi největší radost, stejně jako ze skvostu všech skladeb pro elektrické kytary – Straws Pulled At Random. Zahrají i Rational Gaze, Stengah, Future Breed Machine, Suffer In Truth, možná taky The Mouth Licking What You’ve Bled a pár dalších.
Celková propocená spokojenost, loňský koncert byl sice zvukově a vzduchově lepší, tenhle byl ale delší a hrály se pecky z nového alba. A můj osobní dojem – zpěvák působil velice unaveně, tak trochu Meshuggah 😉