Soulfly, Roxy, Praha, 20.2.2006, větší recenze

Je čtvrtek, a na českém internetu stále není k nalezení jediná rozumná recenze koncertu Soulfly v Praze z 20. února 2006. (Tenhle výkřik za recenzi považovat opravdu nelze.) Soudě podle jednoho monologu jednoho návštěvníka koncertu, jež jsem zaslechl, když mluvil ke svému kamarádovi – “Ty ještě pořád nic netušíš. Ty tady stojíš, ale nemáš vůbec ponětí, co tě čeká. Tohle není jako ti tvoji Kabáti. Ta jejich hudba .. jak to spustí naživo .. z CD to zní místama možná přátelsky. No kamaráde jen počkej, ty se budeš dost divit.” – ano. Myslím, že všichni recenzenti se doteď stále ještě diví.
Proto jsem se rozhodl tuhle absenci jakékoliv recenze s třídenním odstupem, nutným na urovnání myšlenek, vzpomínek, zad, kloubů, hlasu a sluchu po té smršti, napravit.Napjaté čekání před vchodem, to ke klubovým akcím prostě patří, tu hodinku stání na chodníku jsem přežil. Mnoho lidí určitě očekávalo, že se mezi autobusem Soulfly a klubem mezi ostatními také jednou pokusí nenápadně proklouznout Max Cavalera, frontman Soulfly. To se ale nestalo. Místo toho se ale v jednu chvíli davem zcela nezaznamenán, asi metr ode mně proplížil baskytarista Bobby Burns! Než jsem uvěřil tomu, že to je opravdu on, zmizel v útrobách doposud tichého klubu.

Sedm hodin, dveře se otvírají a lidé se derou dovnitř. Účastníci koncertu byli místy podle mého odhadu i třicátnící či čtyřicátnící, a co mě rovněž mile překvapilo, několik zjevně metalově laděných slečen asi mého věku. Tohle je publikum, které si přišlo vychutnat po dlouhé době ten nejlepší metalový nářez, co se kdy u nás může konat. Cena vstupného – 770 korun českých je také jedním z důvodů, proč se tady objevili jen opravdoví skalní příznivci. Ale na druhou stranu – vyprodáno bylo několik dni či týdnů předem.
Dávám jedno velké minus klubu Roxy za nezvládnutou šatnu. Jak už jsem řekl, čekání před klubem k věci patří, ale nasadit do obsluhy šatny jen dva lidi, když má koncert být naprosto vyprodán, to je fatální přehmat, který mnoha lidem silně znepříjemnil chvíle v klubu strávené.

Po asi tři čtvrtě hodiny jsem konečně s šatnou hotov a přestože jsem byl někde v první polovině fronty, prostor pod pódiem je zaplněn daleko za zvukaře, prakticky až ke vchodu do sálu. Zde si všímám, že klub má také balkon a i ten už je plně vytížený lidmi. Se značným úsilím se tedy prodírám přibližně do prostředka publika a vyčkávám. Další nepříjemný důsledek nedomyšlené šatny – někteří lidé si brali bundy a hlavně batohy s sebou až na plac. Kdo někdy stál na zaplněném koncertě za člověkem s batohem, ví oč běží – o hubu.

Kolem osmé přichází na pódium pětice mužů a i mně po chvíli dojde, že to nejsou další technici a zvukaři, ale předkapela, o které jsem do této chvíle neměl nejmenší ponětí. Kromě kytaristy, dosti svérázného baskytaristy, a bicích přicházejí dva zpěváci, a už z toho je jasné, že se bude hrát něco na styl hardcore. Hardcore italské skupiny Linea 77 byl ale spíš jen takový tvrdší rock. Je otázkou, nakolik ta neuklidněnost jejich hudby, neschopnost vyvinout delší a promyšlenější klidné pasáže eskalující napětí jinak než opakujícím se kytarovým rifem po čtyři takty, je projevem stylu hardcore (či happy-core, jak je zmiňováno na jejich webu), nebo jejich vlastní (ne)cit pro hudbu. Jediný světlý okamžik, který ve mně osobně ale vyvolal spíše smíšené pocity, nastal, když oba zpěvácí gestikulací rozdělili publikum na dvě poloviny s malou oddělující uličkou uprostřed, jasně vysvětlili “you, against them!”, a poté spustili tu tvrdší část právě hrané skladby. Kotel, který takhle vznikl ale netrval příliš dlouho. Jak jsem zmínil už výše, tihle lidé tady jsou kvůli něčemu jinému. A Linea 77 to asi věděla a tak jejich představení netrvalo déle než 20 minut, po šesti sedmi skladbách zmizeli z dohledu publika doprovázeni slušným potleskem.

Dalších 20 minut trvalo balení jejich aparatury, kontrola nazvučení a sundání pravé ze dvou brazilských vlajek, jež k údivu některých diváků zakrývala bicí sestavu Soulfly. To se pochopitelně neobešlo bez vděčné odezvy už dost natěšeného publika. Velmi brzy jsem si také všiml, že stojan Maxova mikrofonu místo obvyklého symbolu Soulfly zdobí plynová maska. Naprosto jasný odkaz na silně antimilitaristické album Dark Ages.
Stejně jak do této chvíle se zdála být dlouhá tahle recenze, stejně nekonečné bylo čekání na Joeho Nuneze, Marca Rizza, Bobbyho Burnse a Maxe Cavalery.

Doposud modře nasvětlené pódium se zahaluje do tmy, a začíná hrát mně dobře známý nejspíše indický rytmus bubínků a píšťaly, stejný jako byl na začátku koncertu Soulfly v Krakově 2005. Proto automaticky očekávám skladbu Prophecy, doposud běžný otvírák koncertů Soulfly, místo toho ale z úvodního bombardujícího rytmu bicích poznávám, co se blíží. Babylon. První skladba z nového alba Dark Ages. Tahle smršť okamžitě rozhýbe v tomhle nepříliš velkém klubu naprosto všechno živé i neživé, všechno se otřásá, všude kolem se prohání “Lightning and thunder, fear and wonder, murder and murder, chaos disorder!”
Soulfly ihned odebírají komukoliv právo popadnout dech a nastřelují Prophecy, jeho úvodní drzý kytarový riff poznává i ten nejposlednější fanda Soulfy. “We’re marching now through the devastation; I’m with the prophets on a mission of salvation; Cities falling, nations falling nations; This is the prophecy!”
Pauza? Ani náhodou! Seek’n’Strike – “Here we go! Another day, another Strike”.
Downstroy, Back To The Primitive, Arise Again, No Hope = No Fear, Bleed, Born Again Anarchist, Frontlines, Roots Bloody Roots, Refuse/Resist, Mars, Tribe, Eye For An Eye. Bez záruky na pořadí a úplnost, seznam skladeb. Jak je na koncertech Soulfly běžné, přichází na pár skladeb host, druhý zpěvák. Zde to je mně doposud neznámý vcelku mladý hoch, se Soulfly odzpívá Bleed a ještě další skladbu, publikum se mu velmi odvděčuje aplauzem.
Frontlines – závěrečné kytarové sólo Marca Rizza je naprostý skvost, ale kvůli jejímu nazvučení mě ty nejvyšší tóny dost nepříjemně řezaly do uší. Během koncertu jsem si místy říkal, že to možná chtělo aspoň vatu do uší.
Skladby nového alba znějí jinak. Znějí lépe. Tohle je živoucí metal, ne hudba z CD. Můžete sledovat tisícovky závodu Formule 1, ale dokud se v nějakém z těch vozů neprojedete, nemáte nejmenší tušení, oč běží.

Dvě vypalovačky Sepultury – Roots Bloody Roots a Refuse/Resist v Krakově Soulfly nehráli, ale tady s nimi rozhodně neprohloupili. Osobitá úprava některých riffů na skladbám nic neubírá a Maxův zpívaný řev vše tvrdí.
Kdybych měl vybrat z koncertu to nejlepší, určitě to je skladba Tribe, na kterou si Soulfly přivezli i “Soulfly Tribe”, dřevěný indiánský hudební nástroj.
Bobby Burns si koncert užívá s publikem v kamarádské náladě, Marc Rizzo předvádí své obvyklé výkopy, jež mě ujistily, že to je on. Přes jeho kšiltovku bych ho jinak nepoznal. Joe Nunez je za bicími zcela neúnavný, nemá problém vstát a publikum kdykoliv roztleskat, když má přijít nějaké sólo.
Někdy uprostřed koncertu Soulfly předvedli intermezzo na bubny, spousta skladeb Soulfly má klidné melodické pasáže s kytarovými sóly. Hudbu Soulfly tvoří génius. Jmenuje se Max Cavalera.
Poslední skladbou je Eye For An Eye, Max odkládá kytaru, “jen” zpívá, dovádí na pódiu, pohrává si s publikem a usmívá se, protože texty Soulfly všichni zjevně ovládají.

Marcovo poslední kytarové sólo. Loučení. Někdo chytil Joeho paličky. Pódium je prázdné, za zvuků Soulfly V, závěrečné melodické pomalé skladby posledního alba Dark Ages odcházím ze sálu – mokrý, udýchaný, zničený, ohromený, spokojený, klidný, dojatý.

Na vzpamatování nestačilo opětovné snad půlhodinové stání ve frontě na šatnu ani spánek. Soulfly vyrážejí za dalšími kluby na svém evropském tour. Pískání v uších pominulo po dvou dnech, vzpomínka na tenhle koncert nezmizí nikdy.

10 thoughts on “Soulfly, Roxy, Praha, 20.2.2006, větší recenze

  1. kurva chtěl bych tam byt…
    skvělá recenze, tleskám: TLESK TLESK TLESK

  2. Vážně skvělá recenze:) Čtivá, vtahující, hodně faktů… Nechceš se recenzím začít věnovat profesionálně?;)

  3. Heh, díky moc oběma 🙂
    Chester: ani ne – to obnáší chodit na koncerty mnoha a mnoha skupin, což znamená taky jisté množství špatných skupin. Na koncert něčeho tak skvělého jako Soulfly se recenze píše jedna radost 🙂

  4. moc pekna recenze johnny! chvalim!!!
    celkem dobre vystihujes atmosferu (moc dobre) takhle to ja neumim 🙂

  5. dobra recenze, konecne po musicserveru !
    Doplnim. Neznamy mladik co zpival Bleed je Maxuv syn, tusim ze primo Zyon (tedy ten, jehoz srdecni tlukot “in utero” uvadi od Sepultury Refuse/Resist), zpival s nim uz na predlonskem turne, jezdi odjakziva.
    Ve vyctu skladeb chybi kombinovana Sepulturacka Arise/Dead Embryonic Cells, coz byl hukot.
    Abych nebyl moc chytrej No Hope jsem si vubec nevsim:-)
    Bylo to genialni!!!!

  6. hide: Dík moc za doplnění. Teda o jeho synovi jsem neměl tušení. To je moc fajn potom.

  7. abychse priznal tak ja dodnes tuhle kapelu mc neposlouchal.. ani nevim proc… zmenil jsem nazor..a stacila k tomu tahle recezne… mimochodem vazne skvela:)

  8. zdravím a souhlasím s Hide…Maxuv syn si sel maličko vykašlat a sel na další song,tot muj zazitek ze schodů autobusu soulfly.-z ust kytaristy a ridice,ktery smolne schytal novou presdivku pro kolos na kolech,tedy proste a jednoduše “ČSAD”,coz pobavilo nejen jeho samotneho,ackoli to nechapal,ale spoustu lidi pred klubem.
    Je videt,jak moc maji lidi radi ,,svoji” muziku a uzivaji si chvilky volna pred bouri ve stylu Stedry vecer nastal.
    roots people O.M.

    pekna zabava,chvalim stranky

  9. zdarec! Sice je to možná divný, ale dostal sem se k téhle recenzi na koncert v Roxi až teť 24.5.2007 😀 nicméně super napsáno! Koncert byl mazec. Na začátku sem stál asi dva metry od pódia přímo uprostřed, tak, že bych s přehledem chytal maxovi trsátka jak nic 😀 ale bohužel se přímo za mými zády vytvořil kotel a víte co, znáte to… i když mám skoro dva metry a v té době sem měl dobrej metráček, ale neni to pro mě ;)… po koncertě sem si s hloučkem, který se pořád zmenšoval, počkal na Joa Nuneze, Bobbyho Burnse a Marca Rizza. Joe se odvážil ven první a místo podpisu nakreslil na mou vlajku čínský znak. Když sme se ho zeptali co to znamená tak řekl že “hospital” ;)…pak jsem šel trošku do nitra klubu a pod schodama rozdával podpisy Bobby…to je kořeň jak má byt 😀 fakt hustej týpek 🙂 bohužel sem mu omylem dal podepsat druhou stranu vlajky (ale podpis prosvítá 😉 )…Marc si dal trošku na čas a vylezl i s kytarou a kombem v ruce, takže když sme se na něj vrhli, tak poprosil, jestli si to může aspon hodit do busu 😀 že se pak vrátí :)…pár lidí ho tam pak zpovídalo, jak dlouho hraje a tak dále (prý 20 let)…no a kde byl Max?abych řekl pravdu, čekal jsem s nadějí, že se zjeví do té doby než odjel autobus :D…ochranka říkala, že hned po koncertu šel do busu. Trochu mě to zklamalo, ale aspoň se mám ještě pro co snažit. Nicméně mě naštvala jedna věc, a to mediální nezájem. Když o pár dní později koncertovali na slovensku, tak jsem viděl na netu Interview s Maxem…a tady se na to nějak vyflákli…no, každopádně koncert super a těšim se 20.8.2007 do Sazka Arény :D…to bude mazec!

Comments are closed.