JAB

Do titulku jsem nacpal tři klíčová slova, takže dle zákonů internetu čtenost vyletí do nebes, ve skutečnosti mi ale o čtenost až tak nejde. Zeman, Brexit a Trump totiž opravdu mají společnou jednu věc.

Už nějakou dobu žijeme v globální ekonomice – jak Česká republika, tak Velká Británie, tak Spojené státy Americké a vůbec všichni ostatní, někteří kratší dobu, jiní déle. Někdy kolem 80. let minulého století svět začal postupně věřit příběhu o tom, jak prospěný bude globální volný trh, protože špatné podniky pod tlakem světové konkurence zaniknou a dobré podniky prorazí do světa a budou ještě víc prosperovat a generovat víc bohatsví pro všechny. Po nastolení tohoto způsobu fungování ekonomiky a společnosti se něco z toho do jisté míry i naplnilo.

Stalo se ale i to, že se mnoha lidem jejich pracovní místa odstěhovala do úplně jiných zemí a na tuto nezáviděníhodnou situaci dostali jedinou radu – taky se odstěhujte. A spousta lidí tak i učinila. Takže se lidé stěhují, staří dobří sousedé mizí a nahrazují je nové neznámé tváře hovořící cizím jazykem, zároveň s tím mizí práce, a celé se to děje bezprecedentně náhle a rychle, až je těžké v tom chaosu rozeznat korelaci (migrace + odliv práce) od kauzality (migranti nám berou práci). K tomu všemu nám ještě říkají, že volný pohyb osob musíme zkrátka akceptovat, nemáme na výběr, protože prý jde ruku v ruce s volným trhem. Když nemáme na výběr, tak k čemu nám pak vlastně je ta demokracie dobrá?

Pracovní místa se ze zemí jako je ČR, USA nebo Velká Británie odstěhovala především v odvětví průmyslové výroby. A to je problém, protože to byl typ práce, který se dal vykonávat bez vyššího vzdělání. Spousta lidí si v minulosti myslela, že se určitě po celý život vždy bezpečně nějak uživí, i kdyby jen manuální prací – stačí být šikovný a zručný, nechat se v něčem ochotně zaškolit, mít zdravé pracovní návyky a o peníze nebude až tak nouze. Teď se ukazuje, že to nestačí – pracovní místa, kde by se dalo uživit pouze rukama a zručností mizí. V ČR se zuby nehty snažíme nějaká udržet, případně dostat zpět v podobě tzv. “investičních pobídek,” což se nám chvíli muže dařit díky rekordně nízkým mzdám, jako strategie k dlouhodobé prosperitě to ale fungovat nebude.

Co s tím?

Co s tímhle průšvihem? Jak zaměstnat lidi pracující především rukama?

Zastánci globálního volného trhu mají svou vlastní odpověď, které ale už věří jen oni sami – ještě více trhu, více globálního a více volného, více zemí, do kterých vyvážíme přece znamená více pracovních míst pro nás.

Pak jsou zde lidé s vysokoškolským vzděláním – softwaroví inženýři, bankéři, právníci, lidé “na projektech” různě po světě, kteří nechápou, proč se prostě jejich teta nenaučí programovat a nepřestane si stěžovat, že ji v 50 letech nikdo nechce zaměstnat. Vždyť přece známe tolik firem, které nemůžou sehnat dost lidí do IT. Firmy v IT se pak zase diví, že se na pracovním trhu vyskytuje jen velmi málo kvalitních talentů, ale velké množství lidí, co zjevně nemají na programování správné předpoklady, ale přesto se usilovně snaží v pro ně nevhodné profesi uplatnit. Proč asi?

Moderní levice se zase vší silou snaží odstranit poslední formy diskriminace, aby se všichni – ženy, LGBTQ, Romové a další menšiny, zkrátka všichni doposud znevýhodnění lidé mohli plnohodnotně zapojit do globálního trhu a tím se odstraní všechny zádrhely. Je to jistě snaha prospěšná pro lidi, kterých se to týká, ale situaci popsanou výše to neřeší. Ti, kteří pracovali rukama, a teď nemůžou, pak moderní levici bytostně nesnáší za to, že se stará o menšiny a ne o ně.

Kdo další?

Kdo, kromě zastánců volného trhů, vysokoškoláků a moderní levice ještě zbývá?

Skupina z titulku: Zeman, Trump a podporovatelé Brexitu. Ti všichni totiž nabízejí řešení na oba problémy – zastaví imigraci a vrátí zpět pracovní místa. Trump slibuje návrat manufacturing jobs, postaví velkou zeď na hranicích s Mexikem a nevpustí do země žádné další Muslimy. Lidé, kteří hlasovali pro Brexit se v rozhovorech výslovně těší na návrat manufacturing jobs a UKIP jim dokonce sliboval, že se z Británie stane hlavní evropské centrum průmyslové výroby; Zeman se také hlasitě staví proti migrantům a šaškuje v Čínské televizi i jen za pouhý slib toho, že možná někdy v budoucnu Čína otevře v ČR nějaké skutečné výrobní linky.

Nemyslím si, že nás zachrání více volného a globálního trhu. Odstraňování diskriminace je záslužná činnost, ale nestačí to. Rovněž si nemyslím, že každý může být programátor, právník nebo bankéř. Především si ale nemyslím, že návrat průmyslové výroby je možný. Jak hodlají Zeman, Trump nebo Brexitáři zajistit, aby velcí ekonomičtí hráči jako Čína dovolili návrat průmyslové výroby do jejich zemí? Trump se dá s Čínou do bezprecedentního vyjednávacího boje, obhájci Brexitu zatím žádný veřejně známý plán nejspíš vůbec nemají, a Zeman bude prostě dál Číně “otevírat dveře”. Ale bude tohle stačit?

Navíc už nejsme ve stejné situaci jako v 70. letech, kdy celý Západ vyráběl produkty. Dnes vyrábějí stroje. Jak říká ekonom Milan Zelený – průmysl už byl. Vracet se k průmyslu dává stejný smysl jako vracet se k tomu, že všichni budeme zase pracovat na polích a pěstovat brambory. Je to zcestné a ani to není prakticky relizovatelné, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Největší nebezpečí je v tom, že tento sen je předem odsouzen k nezdaru. Nebezpečí nespočívá v tom, že by Trump nebo Zeman mohli zahájit holokaust muslimů. Obdobně Angličané nejsou rasisté, co raději vystoupí z EU, než aby v zemi trpěli polské imigranty. Získat hlasy rasistických voličů je pro Trumpa i Zemana pouze milý bonus – jsou to voliči hloupí a naivní, a tak pro ně není třeba dělat nic konkrétního, stačí vést silácké řeči, navíc když je máte na své straně, tak jsou více pod kontrolou a nechopí se jich nějaký jiný kolemjdoucí hlupák jako třeba Okamura.

Rasismus zkrátka není akutní hrozba. To pravé nebezpečí je v tom, že Trump, Zeman i obhájci Brexitu slibují nesplnitelné. Návrat průmyslu a zaměstnanosti se jim nemůže povést. Lidé, kteří se probudili z deziluze z volného trhu, budou uvrženi do další iluze, iluze návratu v výrobě. Co nastane, až zjistí, že byli obelháni podruhé? Frustrace z první deziluze do fašismu přerůstala jen okrajově, jak silná a nebezpečná bude frustrace z iluze číslo dva?

Já sám žádné zázračné řešení nemám a obávám se, že ho nemá nikdo. Nejvíce se podstatě problému blíží koncept základního příjmu, ale to je ještě obtížněji uvěřitelná představa, než všechny výše uvedené dohromady.

Zároveň se obracejí klasické politické strany vzhůru nohama. Levice už se nevěnuje prioritně pracujícím lidem a pravice se nežene za větší svobodou pohybu a většími volnějšími trhy ale za protekcionismem a budováním hranic. To celé vede k ještě většímu rozkolu ve společnosti a ještě větší nedůvěře v politiku.

Jak asi můžete tušit, naši budoucnost nevidím zrovna moc růžově.

Vzdělání má člověku nejspíše umožnit co nejlepší uplatnění ve společnosti. Teoreticky by mělo platit, že čím vyššího vzdělání nebo alespoň čím většího množství vzdělání člověk dosáhne, tím lépe by měl být ve společnosti uplatnitelný. Přestože někteří rádi tvrdí, že humanitní obory nacházejí uplatnění ve společnosti obtížně, opak je ve skutečnosti pravdou – absolventi humanitních oborů mají v porovnání s absolventy jiných oborů velmi dobré uplatnění na trhu práce. Statistiky dokládají opravdu pouze to, že čím více vzdělání člověk absolvoval, tím lepšího uplatnění může dosáhnout.

Zároveň mnoho lidí může doložit, že ideální čas na vzdělávání je v relativně mladém věku a ve starším věku už učení se novým věcem nejde člověku tak snadno.

Z výše uvedených předpokladů by se dalo dovozovat, že čas strávený na vysoké škole (nebo i na jakémkoliv jiném stupni vzdělávacího systému) je nejvhodnější věnovat studiu co největšího množství znalostí. Je to vhodné jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek, protože jen tak může jednotlivec přinést společnosti v budoucnu co největší užitek, protože bude při své činnosti pro společnost uplatňovat co nejširší množství znalostí a myšlenkových postupů.

Pokud bychom tedy měli uvážit, co je pro jednotlivce i společnost výhodnější – zda by si student měl při studiu přivydělávat brigádami, nebo by měl trávit více času studiem nad rámec základního povinného množství předmětů, případně akademickými či výzkumnými projekty, jeví se jako zřejmé, že je vhodnější to druhé. Každý by měl snažit se za dobu svých studií nabrat co největší množství vědomostí a myšlenek. Společnosti pak tento čas vrátí tím, že se uplatní na vyšší, kvalifikovanější pozici, vyjádřeno penězi pak na daních společnosti vrátí více peněz. Z pohledu společnosti studentova brigáda za minimální mzdu mnoho užitečného nepřinese – na daních se odvede státu minimum a o stejnou pracovní pozici se nejspíše uchází celá řada dalších lidí, kteří na trhu práce nemohou najít uplatnění v zaměstnáních vyžadujících vyšší kvalifikaci.

Dá se tedy přesvědčivě argumentovat, že je pro studenta i společnost výhodnější, když student nebude trávit svůj volný čas, víkendy a svátky nějakou nekvalifikovanou prací, ale naopak studiem. Zájem studentů i společnosti by měl být, aby se mohli studenti studiu věnovat co nejvíce.

Píšu o tomhle všem protože se v posledních dnech převalila českým Facebookem vlna silně negativních reakcí na komentář Matěje Stropnického. Ten chce, aby prodavači a prodavačky v obchodech byli zákonem chráněni a o svátcích měli vždy volno. Jedna studentka na jeho názor reagovala tvrzením, že svátky jsou časem, kdy je pro studenty ideální přivydělat si na nějaké brigádě. Matěj Stropnický na to reagoval tvrzením, že studenti by měli spíše než o práci o svátcích žádat o vhodné podmínky ke studiu.

Tento jeho komentář spustil záplavu opravdu silně negativních a velmi často dokonce vysoce nenávistných reakcí.

Měli by studenti pracovat o svátcích, nebo by se měli učit? Moje úvaha výše naznačuje, že by se měli spíše učit a je to v nejlepším zájmu jak jednotlivých studentů, tak i společnosti jako celku. Na druhou stranu je zde ale i realita dneška a v ní je pro mnoho studentů nejspíš opravdu bytostně nutné, aby si mohli při studiu přivydělat a svátky jsou časem, kdy nemusí docházet na přednášky ani semináře.

Jde tedy o dva různé pohledy, které ale nejsou nutně v rozporu. Oba jsou do značné míry pravdivé, zcela jistě ne absolutně – zjevně není možné říct, že jeden by byl naprosto vždy zcela pravdivý a univerzálně platný a druhý za jakýchkoliv podmínek zcela nepravdivý.

Dalo by se i přemýšlet o nějaké syntéze obou názorů – obchody by mohly mít možnost o svátcích zaměstnávat pouze a výlučně brigádníky. Nebo by mohly mít otevřeno pouze čtyři hodiny. Nebo nějaká jiná možnost.

Je ale zarážející, když si inteligentní lidé myslí, že jejich pohled na věc je absolutně a vždy pravdivý a musí dostat absolutní přednost před pohledy ostatních lidí, jejichž pohled na věc je naprosto chybný a špatný. Debaty by měly ideálně probíhat tak, že se nejdříve k tématu přednese několik různých pohledů na věc, a pak se bude debatovat o tom, proč je který pohled na věc více či méně relevantní, případně v jaké jiné situaci by byl který jiný pohled na věc více relevantní, případně zda by bylo přínosnější, kdybychom v té jiné situaci byli.

Přestože debaty na internetu existují tak dlouho jako internet sám a internet prošel velikým vývojem, vypadá to že debaty uvázly v debatním pravěku. Existuje sice několik projektů a iniciativ, které se snaží úroveň debat na internetu různými způsoby pozvednout, do hlavního proudu se ale žádná zlepšení prakticky vůbec nedostávají. Debaty na Facebooku připomínají debaty z dřevních dob internetu – jsou plné nenávistných osobních útoků.

Facebook se tímto tématem zabývá spíše ad hoc – v souvislosti s uprchlickou krizí bylo možné zaznamenat nějaká vyjádření, že by Facebook rád dělal pro zlepšení úrovně debat víc, jinak ale vše funguje při starém. Kdokoliv může napsat cokoliv a obsah se odstraňuje teprve až když víceméně porušuje zákony nebo když se vlastník stránky rozhodne, že se bude mazání příspěvku sám ve svém čase věnovat. Žádné prvky, které by debatu nějakým způsobem automatizovaně kultivovaly neexistují. Typická debata nejde směrem nahoru – neobjevují se stále zajímavější a stále více přínosné komentáře, které by posouvaly pohled na věc všech zúčastněných dál, naopak se objevují komentáře, které táhnou debatu dolů – do negativity, osobních útoků, mimo téma, do reakcí na reakce na reakce, a tak dále.