Můj předchozí článek o zákazu kouření v restauracích nebyl příliš dobrý – myšlenky na toto téma jsem neměl zatím vůbec uspořádané, a tak i samotný článek byl neuspořádaný. Nerad vydávám dodatky a komentáře typu “jak jsem to vlastně myslel”, na to jsou experti čeští politici. Pokud se někdo neumí vyjádřit správně napoprvé, neměl by se veřejně vyjadřovat vůbec. Můj blog ale slouží i mně samotnému k urovnávání si svých myšlenek, a tak se někdy zkrátka stane, že se raději rozhodnu vydat článek, se kterým nejsem i přes veškerou snahu spokojen, a pak o něm přemýšlím dál.
O co mi šlo? Hledal jsem vnitřní rozpor a nesoulad v některých argumentech. Lidé by se podle mého měli chovat racionálně a měli by umět vysvětlit své postoje. Klidně ať stokrát nesouhlasí s mými závěry, ale ať používají argumentaci, která dává nějakou logiku. Pokud lidé něco chtějí, měli by zdůvodnit, proč to chtějí, proč si myslí, že to má pro ně nějakou hodnotu, a proč má něco větší hodnotu, než něco jiného.
Nemyslím si, že je možné lidem něco nařizovat. Nejsem z těch, kdo by chtěl kouření silou mocou v restauracích zakazovat, protože by to snad bylo “pro ty hloupé lidi dobré, i když si to neuvědomují”. Taková řešení většinou nemají dlouhého trvání, protože lidé nakonec vždy dosáhnou toho, co skutečně sami chtějí. Raději budu donekonečna s někým diskutovat, až dokud nepochopím, proč se mnou nesouhlasí, než abych využíval síly většiny, diktatury “mocnějších” nebo “chytřejších”.
Po vydání článku jsem diskutoval se zastánci kouření v restauracích zde i mimo blog. Vždy jsme došli k tomu samému argumentu, jaký jsem se snažil zpochybňovat v původním článku – stát prý nemá podnikatelům nic nařizovat, ti mají mít možnost dělat si, co chtějí. Na to samozřejmě existuje spousta klasických protiargumentů, jako například že stát už teď nařizuje kde co, a tohle není nic zásadně mimo mísu. Tím směrem se ale vydávat nechci. Mě zajímá, proč konkrétně je tento princip pro některé lidi tak hodnotný.
Lidé něčeho dosáhnou pouze tehdy, když to opravdu chtějí. A lidé většinou něco chtějí proto, protože to má pro ně nějaký užitek. To je základní ekonomická poučka a princip obchodu: výměna něčeho za něco jiného za účelem zvýšení užitku.
A tak se stále dokola ptám, jaký užitek má nezákaz kouření v restauracích. Bohužel, konkrétní odpovědi se stále nedočkávám. Pro některé lidi je to zkrátka tak důležitý princip, jako je pro jiné lidi princip základních lidských práv – ten princip měl pro spoustu lidí na světě takovou hodnotu (užitek), že se rozhodli ho kodifikovat v nejedné ústavě.
Ptám se tedy, jak je možné, že má tento princip tak vysokou hodnotu, že nejen, že jí obětujeme všechna pozitiva zákazu kouření v restauracích (nižší úmrtnost, nižší nemocnost, tím pádem nižší výdaje na zdravotnictví, nižší počet předčasných porodů, větší tržby mnoha restaurací, tudíž větší ekonomika). Tím to totiž nekončí. Hodnota toho principu je navíc pro některé lidi tak obrovská, že dokonce ani nejsou ochotni se začít bavit o tom, jaká pozitiva zákaz kouření v restauracích má – jako kdyby na opačné straně vah bylo nekonečně těžké protizávaží, a je tedy zcela irelevantní, s čím to srovnáváme.
To je to, s čím mám problém. Proč se lidé, kteří by vše řešili volným trhem, najednou brání přemýšlení o tom, co a proč má pro ně jakou hodnotu.
Celá debata je samozřejmě složitější než tohle zestručnění, ale většinou, když se opravdu snažíme dobrat k jádru problému, tak to skončí právě na tomhle.
Nerozumím tomu.
Poznámka na závěr: Jako protipříklad jsem uváděl skupinu lidí, která se dohodne na nějakých pravidlech uvnitř své skupiny – jsou to svobodní jedinci, a tak se přece můžou dohodnout na čem chtějí, systémem, jaký si sami vyberou – třeba na zákazu kouření v restauracích. Tento argument byl vždy schválen – ať si jednotlivci dělají co chtějí klidně i ve skupině. Ale jakmile jsem tuto skupinu zobecnil na stát, ihned to byl problém – zde už jednotlivci nemají nárok se společně na něčem domlouvat.
Pingback: Kolik lidí čte JAB? Co blog na iDnes? | JAB