Občas se mě někdo zeptá, proč píšu na blog, nebo jak to dělám, že mě něco takového drží tak dlouho.
Blog píšu už prakticky půlku svého života, a důvody jsou víceméně stále stejné:
- Jednou za čas se mi v hlavě nahromadí myšlenky na nějaké téma, a já bych je rád někam uložil, a uvolnil si tak v hlavě místo na myšlenky nové. Když napíšu na dané téma článek na blog, tak vím, že tam ty myšlenky kdykoliv najdu, a můžu se tak k nim vrátit, když budu chtít, ale dál je nemusím v hlavě udržovat
- Podobně si chci poznamenat myšlenky cizí, takže když narazím na nějaké zajímavé články, komentáře, nebo jiné zdroje, u kterých si myslím, že bych se k nim v budoucnu mohl chtít vrátit, tak si je uložím tady na blog v podobě vlastního shrnutí.
- Psaní je zajímavá a uklidňující kreativní činnost sama o sobě. Dá to docela zabrat, sepsat článek, který říká přesně to, co se snažím říct, má hlavu a patu, a nějak logicky plyne. Ale vždy to nějak jde dotáhnout do konce a celý proces mě docela baví. Nemyslím si, že mám na psaní talent, spíš bych řekl, že jsem napsal hodně špatných textů, a prakticky všechno by se dalo napsat mnohem lépe, ale nechci se kvůli něčemu takovému nechat odradit od něčeho, co mě baví.
V těchto bodech chybí zohlednění jedné zásadní věci – čtenáře. Jak jsem zmínil před mnoha lety, představu o čtenářích svého blogu nějakou zhruba mám, a při psaní trochu myslím na to, že by možná v článcích tady někdo mohl najít něco užitečného, hlavní cíl to ale není. Snažím se taky psát stručně, abych zbytečně nemarnil ničí čas, když už se někdo rozhodne si tady něco přečíst.
Tento rok jsem dokonce odstranil z blogu počítadlo návštěvníků, protože jsem si uvědomil, že mi na počtech čtenářů nezáleží – zvlášť teď, když jsem se k psaní vrátil po hodně velké pauze a nejspíš o téměř všechny předchozí pravidelné čtenáře přišel.