Nemám rád referenda a nemám rád volání po elektronických volbách. Nabízím lepší řešení pro ty, kteří pokládají referenda a vysokou volební účast za důležité.
Referenda nemám rád ze dvou důvodů. Zaprvé, strana, která v referendu prohraje, nezíská jako kompenzaci nic jiného. Zadruhé, celková spokojenost společnosti se může referendem zhoršit.
Vyvažování zájmů
Ve standardní politice, kde dochází k zákulisním dohodám, se vyvažují různé zájmy. Politici vyměňují podporu pro méně důležité za podporu pro více důležité. Aby si politik pojisil to, že se prosadí pro jeho typického voliče nějaké důležité téma, tak někdy “změní názor” v méně důležitých otázkách. Politik vymění svůj méně hodnotný hlas – hlas v méně důležité věci – za hlas někoho jiného ve více důležité věci. Tohle “handlování” z hlasy bývá vnímáno negativně, ale je to win-win situace jak pro většinu politiků, tak i pro většinu jejich voličů, kteří sice mohou být na zákulisní dohody alergičtí, ale bez nich by na tom byli celkově hůře.
V referendu se nic takového neděje. Vítězná strana bere vše, a nemusí v ničem jiném nikde jinde slevit. Strana, která prohrála, nezíská nic. Není nijak zohledněno, pro koho byl který hlas jak důležitý. Nerozhoduje důležitost, rozhoduje pouze množství voličů. Pro individuálního voliče nedává žádný smysl volit v referendu proti svému vlastnímu, třeba i velmi malému zájmu, aby pomohl jinému voliči z opačné strany. Neexistuje vůbec žádná dohoda o “výměně” hlasů v různých referendech, není na to žádný mechanismus.
Celkové spokojenost společnosti se může po referendu zhoršit, pokud vyhraje strana, pro kterou mělo vítězství jen velmi malou hodnotu, ale musela tak hlasovat, protože kdyby hlasovala jinak, žádnou ekvivalentní protihodnotu by nezískala.
Elektronické volby nemám rád z podobného důvodu – patrně by umožnily volit těm, kteří nemají o politické dění až tak velký zájem, a mohli by tak svým hlasem a posílením některých politických směrů celkové směřování společnosti posunout dál od ideálu, dál od ideálního “vyváženého bodu”. Ta trocha energie a snahy, kterou je potřeba vynaložit pro odevzdání volebního hlasu ve volební místnosti, odfiltruje hlasy, které nereprezentují významný společenský zájem.
Co s tím?
Zdá se, že klasická politika, kde dochází k zákulisním dohodám, je lepší řešení než referenda nebo elektronické volby. Existuje ale ještě něco lepšího?
Volný trh politických hlasů
V plánované socialistické ekonomice to byli politici, kteří rozhodovali, kolik se má čeho vyrobit. Mělo se za to, že politici dobře rozumí skutečných potřebám lidí, a tak se mezi sebou rychle a efektivně dohodnou na tom, co je dobré pro celou společnost – kolik jakých statků má celá společnost vyprodukovat.
Jak historie ukázala, tento koncept funguje mnohem hůře, než volná tržní soutěž, kde o tom, kolik se čeho vyrobí, rozhoduje především svobodně dohodnutá cena výrobků. Cena reflektuje, jak moc danou věc někdo potřebuje, a jak je moc danou věc někdo ochoten vyrobit a prodat.
Dnešní rozhodování o tom, které zákony mají pro společnost největší hodnotu, funguje obdobně jako v socialistické plánované ekonomice. Úzká skupinka vyvolených odhaduje, co si asi společnost přeje a co potřebuje, a na základě toho kooperuje nad tím, pro co se najde podpora a pro co ne.
To má mnoho nedostatků. Do hry vstupují různé postranní zájmy politiků, ze zákulisních vyjednávání se tak stal v posledních desetiletích přímo strašák, a společnost si začala volit reprezentanty, kteří svou povahou žádné dohody s nikým neuzavírají, a spíše si jdou za svým cílem hlava nehlava.
Ale i když postranní úmysly politiků necháme stranou, porozumět skutečným potřebám a zájmům voličů může být složité. Politici můžou pořádat jeden průzkum veřejného mínění za druhý, jak ale od voličů skutečně spolehlivě zjistit, co si vlastně přejí? Voliči si stěžují na problém A i na problém B, zdá se, že politickou podporu lze získat pouze pro řešení jednoho z nich, jak má politik spolehlivě zjistit, zda je A nebo B pro voliče hodnotnější? Je to množství voličů? Je to intenzita jejich naléhání? Je to nějaký poměr mezi množstvím a intenzitou? Jaký? Jak to porovnat? Existuje vůbec způsob, jak se voliče správně zeptat?
Každý vědec ví, že to, co lidé v průzkumech tvrdí, že udělají, často vůbec neodpovídá tomu, co pak ve skutečnosti udělají. Můžeme si nastokrát myslet, že se v nějaké situaci zachováme nějak, na základě nějakých dosavadních preferencí, když ale dojde na lámání chleba, a my musíme něco konkrétního s nevratnými důsledky skutečně udělat, zjistíme, že ve skutečnosti preferujeme něco jiného.
Směny hlasů
Výrobky lze směňovat na volném trhu, proč nelze hlasy pro zákony směňovat na volném trhu?
Mělo by být možné ustavit volný trh politických hlasů, do kterého vstupuje každý občan s jedním hlasem pro každou otázku. Na tomto volném trhu pak může své jednotlivé hlasy směnit za hlasy jiné. Jistě by bylo možné na tomto trhu vytvořit likviditu, a univerzální měnu. Na tomto trhu bych mohl velice snadno “prodat” hlasy ve věcech, které pro mne nejsou důležité, a nakoupit za to hlasy pro věci, které shledávám zásadní. Mohl bych prodat hlasy v 10 pro mne nepodstatných otázkách, abych za to získal jiné 2 hlasy navíc v pro mne naprosto nejdůležitější otázce.
Jistě by bylo možné tento systém udělat spolehlivý, transparentní, a neovlivnitelný, například za použití technologie blockchainu.
Jaké jsou ale morální důsledky takového systému? Může i v tomto systému většina “válcovat” menšinu? Neukázalo by se nakonec, že “klasická politika” je vhodnější? Jak systém zohledňuje to, že lidé nemají na studium nejrůznějších problematik a s nimi spojených právních úprav vůbec žádný čas? Není “klasická politika” nakonec přece jen to “nejméně špatné” řešení?
A především – na tohle téma se jistě už někdo zamýšlel předemnou. Co musím zadat do vyhledávače, abych si o tomhle přečetl víc? 🙂