Anticiganisté si myslí, že by se Romové měli takzvaně “přizpůsobit”, nebo se alespoň “více snažit”. Na konkrétním příkladě se pokusím ilustrovat, že toto volání po “přizpůsobení se” popírá právní řád ČR, a navíc manipulativně podsouvá, že anticiganisté chtějí rovné, a tudíž férové zacházení, zatímco jejich odpůrci v jejich očích někoho selektivně zvýhodňují. Ukáži, že to je jen argumentační trik, a že anticiganistům lze odporovat právě lpěním na rovnosti, kterou je ale potřeba interpretovat ne tak, jak se to hodí anticiganistům.
Evropan v JV Asii
Uvažujme na chvíli následující teoretickou situaci. Předpokládejme, že lidé z jihovýchodní Asie jsou výborní studenti – převyšují Evropany jak pílí, tak schopností se učit. Dá se tedy očekávat, že vysokoškolští studenti z JV Asie studující v Evropě budou mít výborný prospěch a nebudou mezi těmi, kdo by studium nedokončili. Naopak evropští studenti studující na vysokých školách v JV Asii můžou mít problém – studium pro ně může být příliš náročné, protože není stavěno na míru jim, ale více schopným studentům. Pokud nějaký Evropan na studiích v JV Asii neuspěje, nemůže nikoho vinit, protože se buďto měl více snažit, nebo neměl do JV Asie jít studovat. Nemá žádný automatický nárok na to, aby se mu obtížnost studia přizpůsobovala.
Obdobnou argumentaci využívají anticiganisté. Není důvod, aby se základní školy nějak uzpůsobovaly na míru Romským dětem, které bývají častěji méně připravené na studium, neumějí tak dobře česky, pro ilustraci navíc předpokládejme, že někdy mohou být i neposednější. Nejde ani tak o to, že by se toto uzpůsobování základních škol takovým dětem dělo na úkor pozornějších žáků – protože tomu se dá předejít například pořízením asistentů, kteří sejmou z učitelů břímě speciální péče o některé žáky. Nejde o tuto praktickou stránku věci, anticiganistům jde o princip. Pokud nějaké dítě přijde do první třídy základní školy méně připraveno na studium, je to podle anticiganistů problém, který základní škola nemá řešit – je to problém individuální.
Dle anticiganistů má rodina své dítě na školu připravit, a je chyba rodičů, pokud tak neučiní, a pokud ho ke studiu dále nemotivují, a je chyba dítěte, že se více “nesnaží”. Základní škola v podání anticiganistů nemá povinnost cíleně něco takového napravovat.
V tomto uvažování je právě chyba. Na rozdíl od Evropana, který neuspěl ve studiích v JV Asii, romské dítě méně připravené na školu má nárok, aby mu škola pomohla vzdělání přesto dostat. Škola by mu měla a musí pomoci dostat se na úroveň svých spolužáků. Jsou k tomu hned dva následující argumenty.
Podíl na rozhodování o základních školách
Jelikož jsou Romské děti občany ČR, mají ony skrze své rodiče nárok podílet se na rozhodování o tom, jak budou základní školy fungovat. Mají tak naprosto plné právo požadovat, aby se základní školy pečlivě věnovaly dětem, které jsou na tom hůře s češtinou či jsou trochu více nepozorné. Jelikož Romové nejsou reprezentovaní v politickém dění, tyto nároky technicky vzato zatím demokratickou cestou nevznesli, pokud nevolili strany, které toto mají za svůj program.
Tento argument zároveň vyvrací představu, že obtížnost základních škol je nastavena nějak “neutrálně”. Je nastavena sice pro všechny stejně, ale jak má být nastavena bylo rozhodnuto nějak konkrétně, někým, kdo rozhodl, že toto je ta obtížnost a úroveň starosti o žáky, kterou základní školy musí poskytovat – o nic více, o nic méně.
Protiargumentem zde může být to, že většina má plný nárok na to menšinu v tomto takzvaně “převálcovat” – nastavit si nějaké konkrétní, většině vyhovující standardy základních škol, kterým se hold musí všechny příchozí děti přizpůsobit, nebo mají smůlu. Na tento protiargument se dá zdánlivě jen těžko reagovat – ano, takto asi funguje demokracie, většina si může prosadit své.
Většina si v tomto nemůže prosadit své
Jenomže právě školství je tou výjimkou, kde tomu tak není. Součástí právního řádu ČR je dokument Listina základních práv a svobod, kde se praví:
Každý má právo na vzdělání.
…
Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
Povšimněme si formulace o vysokých školách a pomiňme nyní faktor bezplatnosti. Říká se zde, že na vysokých školách už nemá právo na (bezplatné) vzdělání jen tak někdo – je potřeba mít na to schopnosti. Vysoké školy tak nemusejí vyvíjet snahu, aby byl vzděláním obohacen každý. Kdo na to nemá, nezískává automaticky nárok dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Proto je běžné, že vysokou školu nedokončí významná část studentů, zatímco základní a střední školu dokončí až na výjimky téměř všichni.
V případě základních a středních škol je tomu jinak. Nárok na vzdělání zde má každý, bez ohledu na schopnosti. Základní škola zkrátka nemůže o některých žácích prohlásit, že jsou příliš “zaostalí” nebo jinak nevyhovujícím způsobem odlišní, a tedy že je nebude vzdělávat. Žáci mají plné právo být pomalí, nepřipravení, neposední a zlobiví. Žádné takové chování je nemůže vylučovat z toho, aby se škola postarala o dosažení jejich vzdělání. Může to být drahé, může to hodným a pozorným žákům připadat neférové, ale takto je to kodifikováno v zákonech, takto chceme, aby vzdělávací systém fungoval.
Je proto v rozporu s právním řádem ČR, aby do zvláštních základních škol byly převáděny děti, které nejsou na školu připraveny tak jako jejich ostatní vrstevníci. Zvláštní základní školy nedávají “to vzdělání”, na které má každý ze zákona právo.
Právo na nepřipravenost
Šestileté dítě má ze zákona plné právo být na tom hůře s češtinou (ba dokonce má nárok na vzdělání ve svém vlastním jazyce – něco, co si Romové zatím nevymohli, ale na co mají plné právo), stejně tak má dítě nárok na to být zlobivé, neposedné, nepřipravené – a přes to všechno musí základní škola udělat vše pro to, aby dostalo vzdělání – tedy aby základní školu dokončilo, a aby mu bylo poskytnuta pomoc dostat se na stejnou studijní úroveň, jako jeho vrstevníci.
Výjimkou by mohly v této argumentaci být mentálně postižené děti – ty nemá smysl se snažit dostat na úroveň ostatních dětí, protože to jejich postižení nikdy fyzicky nedovolí. Má smysl jim dát to nejlepší vzdělání, jaké jejich dispozice dovolují. Romské děti mají ale zcela stejný potenciál dosáhnout stejné vzdělanostní úrovně, jako jejich vrstevníci z majority – nejsou nijak geneticky ani jinak méně vybavené, i když někteří tvrdí rasisté se budou pokoušet naznačovat opak.
Lpění na tom, že základní školy nejsou tím subjektem, který se má o vzdělání romských dětí postarat, že jím jsou rodiče a jejich děti, které se musí více snažit, je tak v rozporu s platným právním řádem ČR, který přístup ke vzdělání v případě ZŠ a SŠ nijak nepodmiňuje. Anticiganisté tak vlastně hlásají změnu právního řádu, změnu vzdělávacího systému. S ohledem na první argument tak vlastně chtějí rovnost jen pro některé – tedy skutečnou nerovnost. Jen někdo má podle anticiganistů mít na základní škole příhodné podmínky se hned v první třídě dobře “chytit”.
Závěr
Tento příklad ilustruje, že k vyřešení některých problémů stačí pouze opravdu lpět na “rovnosti”. Když anticiganisté chtějí, aby se takzvaně “měřilo všem stejným metrem”, je potřeba nenechat takto slovně posunout vnímání toho, jak mají školy fungovat. Ty mají skutečně měřit všem stejným metrem – na tomto principu lze trvat. Je důležité ale vědět, co to má ve skutečnosti znamenat. Anticiganistům lze tak oponovat jejich vlastní frází – je skutečně potřeba měřit všem stejně a poskytovat vzdělání, na které mají nárok bez jakýchkoliv libovolně “racionálně” znějících podmínek.
Pod čarou
Anticiganisté by zpravidla především investovali prostředky do vyvíjení dalších a dalších represivních opatření vůči sociálně problémovému chování. Z čistě pragmatického hlediska je však mnohem efektivnější a velice pravděpodobně i finančně levnější investovat prostředky do vzdělání. Zjevně přece musí být mnohem levnější zaplatit na školách asistenty, kteří se budou věnovat žákům, kteří jsou buď neposední, nebo “pozadu”, a to jen několik málo let života takového žáka, než pak financovat represivní opatření a sociální výdaje na nevzdělané nezaměstnané po celý zbytek jejich života.