Každou chvíli na mě odněkud vybafne neoliberální mantra o tom, že volný trh funguje vždy a všude a je univerzálně dobrý. Ve svých článcích o kouření v restauracích jsem se snažil tomuto postoji věnovat, ale myslím, že se mi to tehdy nepodařilo příliš dobře vyjádřit.
Dnes na mě tato mantra vybafla v jedné diskuzi o energetické koncepci. Můj oponent pravil:
Psal jsem „je osvědčené, že lidi jsou velmi kreativní, když na tom mohou vydělat“
To můžete vidět dnes a denně. Stačí zajít do nějakého obchodu. (Všechno to zboží tam je kvůli něčí touze po zisku. Když stát nedovoloval na prodeji zboží vydělat víc než ostatní, obchody byly poloprázdné)
A stejně to funguje úplně všude.
Osobně nemám problém s tím, že si v obchodě mohu vybrat z více druhů zboží, a že tento princip zboží zlevňuje a pohání jistý rozvoj nabízeného zboží. Překvapuje mne, když si někdo myslí, že stejný volno-tržní princip lze uplatnit všude – například i u privatizace elektrické přenosové soustavy – taková privatizace by údajně byla ku prospěchu věci. Principy volného trhu fungují vždy, všude a na všechno. Jak na toto reagovat? Svému oponentovi bych řekl následující:
Reakce
Na tomhle místě bychom klasicky vedli tu známou debatu o tom, proč je rozumné neprivatizovat statky, na kterých kriticky stojí a padá fungování společnosti v daném státě, a proč je rozumné neprivatizovat statky, na kterých nelze vytvořit rozumně fungující konkurenční prostředí. Taková debata by probíhala tak, že já bych dával příklady toho, kde privatizace takových statků vedla k průšvihům, vy byste tvrdil, že tam nedošlo k privatizaci pořádné, “se vším všudy”, a proto to selhalo. V teoretickém utopickém světě, kde je vše privatizováno se vším všudy by podle vás fungovalo vše jako na drátkách.
Jeden z nás má určitě pravdu, ale protože nemáme virtuální svět – kapesní matrix – na kterém bychom takový teoretický svět spustili a viděli, zda to fungovat může, tak nikdy nezjistíme, jestli platí A nebo B.
Nebudu ani kritizovat to, jak takový postoj využíval kde kdo, například bolševici, k tomu, aby si obhájil disfunkci vlastní ideologie – vidím, že můj přístup v praxi nefunguje, a tak řeknu, že teoreticky mám pravdu, jenom to kazí pár malých problémů, které je potřeba doladit. S takovýmhle postojem se dá donekonečna obhajovat libovolná nefunkční ideologie a nedá se proti tomu prakticky argumentovat.
Ten skutečný problém a vnitřní rozpor neoliberálního přístupu tkví v tom, že pokrytecky předstírá, že nechává lidi si rozhodovat o tom, co je pro ně dobré. Privatizace je přitom podle neoliberalismu pro lidi dobrá, i když si dotčení lidé většinově myslí, že dobrá není. Že pro lidi je dobré něco, o čem si sami myslí, že to pro ně dobré není – protože třeba nejsou dost chytří, aby to viděli – to není sám o sobě chybný argument. Problém je v pokrytectví neoliberální argumentace – na začátku říká, že lidé sami nejlépe vědí, co je pro ně samé dobré, a nikdo jim to nesmí nařizovat, a proto je potřeba vše privatizovat, ať se můžou takzvaně sami rozhodovat. Běda ale, když se rozhodnou, že nechtějí samotnou privatizaci – to už náhle nejsou svéprávní, a je jim potřeba dobro naordinovat shora.
Doporučené čtení
Velice zajímavý je esej Inteligence a kapitalismus Ferdinanda Peroutky (díl II., díl III.). Peroutka zde tvrdí, že kapitalismus byl velice užitečný nástroj v jistých konkrétních podmínkách, v dané situaci (konkrétně poválečné období), kdy bylo potřeba co nejrychleji vytvořit jisté hodnoty. Po čase ale již kapitalismus přestává být tím nejvhodnějším systémem, začíná vykazovat chyby a způsobovat problémy. Je proto vhodné ho v jiné situaci nahradit systémem jiným.