Mezery v argumentaci anticiganistů

Tento článek je další v sérii článků rozebírajících chyby anticiganistů, kteří předstírají, že k nenávisti vůči Romům jako celku existují racionální důvody.

Dalším pokusem o vyjádření, proč Romové jako celek nesou za něco nějakou vinu je článek Otevřená odpověď sdružení ROMEA.

Těžiště článku se nachází v části “Lze zabránit, aby se jednotlivci dopouštěli násilí na druhých?” Zde autor nejprve uvádí:

Samozřejmě netvrdím, že všechno násilí páchají výhradně romové. Zamezit páchání trestné činnosti jednotlivci není možné, bez ohledu na jejich pohlaví, barvu kůže nebo třeba očí.

Zdálo by se, že nic jako kolektivní vinu autor neuznává. Nenechme se ale mýlit, v další větě je to již jinak:

Co mi ovšem vadí, že konkrétně romové mezi sebou tyto jednotlivce téměř velebí, jejich činy omlouvají a bez problémů s těmi jednotlivci dále žijí.

Ještě jednou. Romové údajně problémové chování “velebí” a “omlouvají”, a to by tedy měl být ten důvod, proč odsuzovat celé etnikum, protože přestože konkrétních činů se dopouštějí jednotlivci, zbytek etnika jejich činy “velebí” a “omlouvá”.

Jak autor tato zásadní tvrzení dokládá?

Jako první uvádí příklad otce někoho, kdo se dostal do problémů. Otec incident zřejmě bagatelizoval, a vyzýval k uklidnění situace. Autor článku upozorňuje, že Romové otce “nevyloučili ze svého kolektivu”. V tomto uvažování jsou hned tři chyby – jednak není jasné, jak by Romové měli kolektivně někoho vyloučit ze svého kolektivu, za druhé, proč by měli ze svého kolektivu vyloučit otce někoho, kdo něco spáchal. Otec sám se žádného závadného chování nedopustil, proč by měl nést vinu za své potomky? A konečně za třetí, tento příklad neilustruje žádné “velebení” ani “omlouvání” toho, co se stalo.

V druhém bodě autor kritizuje články Františka Kostlána. O těch by se dalo jistě dlouze diskutovat, ale jelikož se v mnohých ze svých článků František Kostlán velice jasně vyjádřil, že kriminální činy, o kterých píše, zásadně odsuzuje, pak rozhodně nelze mluvit v jeho případě o “velebení” ani “omlouvání”.

A konečně v třetím bodě autor uvádí, že jakási petice, která má vyjadřovat odsouzení kriminálních činů, získala málo podpisů. Ovšem z toho, že někdo není ochoten se veřejně v petici distancovat od nějakého chování, určitě neplyne, že by dané chování “velebil” nebo “omlouval”.

Bezradnost českých anticiganistů autor ilustruje ve své odpovědi na otázku, proč si myslí, že jsou chudí Romové z ghett nevzdělaní a bez práce: “Můj názor je takový, že prostě nechtějí, nebo se málo snaží.” Tento názor autor opět ničím nedokládá. Dodává pouze pozitivní příklad někoho, kdo dosáhl úspěchu. Z toho, že někdo dosáhl úspěchu ovšem nevyplývá, že ti, co úspěchu nedosáhli, se “málo snažili” nebo “nechtěli”.

Tak jako v každém jiném případě anticiganistických postojů, i v případě tohoto článku lze snadno nahlédnout, že autoři těchto názorů nejsou schopni argumentačně věrohodně vysvětlit své iracionální postoje. Když jsem autora seznámil s problémy v jeho argumentaci, odpověděl mi následující:

Vytvrhnete jen malinkou část z celku a tím se pak snažíte vyvrátit vše ostatní. Je mi líto, já si za svým názorem stojím, ale respektuji Váš odlišný názor, a nesnažím se Vám vnutit ten svůj.
Přeji hezký den

Ona “malinká část” bylo ve skutečnosti těžiště celého článku – jediný náznak autorovy argumentace, proč v případě Romů existuje cosi jako kolektivní vina.