Hlavně ty islamofoby pořádně zesměšnit

Petra Hůlová píše a následně na kameru říká, že o obavách z uprchlíků je třeba mluvit a s odpůrci empatizovat. Michal Kašpárek zase kritizuje stav, kdy “je povýšenost podaná tak lehkým perem, že nepřipouští pochyby o vlastní nadřazenosti.” Před dvěma lety jsem já sám došel k závěru, že je třeba se rasistickými postoji zabývat velice pozorně a věcně. A relativně nedávno jsem se věnoval tomu, jak je nutné se na svět dívat očima druhého, pokud chceme někoho o něčem přesvědčit.

Britské listy se zaměřují na články “o Češích”. Nemine den, kdy by Jan Čulík nepronesl nějaký zevšeobecňující závěr o celém českém národě a nepoukázal na to, jak jsou “Češi” rasističtí, xenofobní, případně v něčem strašně pozadu za “západem”. Zevšeobecňování na adresu Romů by Jan Čulík nepochybně vždy tvrdě kritizoval, zevšeobecňování na adresu Čechů si ale asi sám před sebou nějak obhájil.
Petře Hůlové se leckdo snažil odpovědět, například zde si autor stěžuje, že se údajně musí zabývat vyvracením hoaxů a na podstatné věci pak nezbývá čas.

Mé vědomí by se velice rádo přidalo na stranu Hůlové a Kašpárka, jejich postoje mi dávají dokonalý smysl. Sám to ale mám poměrně složité. Pokud mám být upřímný, tak když vidím projevy odpůrců pomoci uprchlíkům na Facebooku, tak tu poslední emoci, kterou pociťuji, je touha se vžívat do jejich pohledu na svět. Spíše mne v takových chvílích ovládá vztek, agrese, němý úžas a ano, ona zmíněná povýšenost: proboha, co to je za parodie na lidi, s někým takovým mi naprosto nestojí za to diskutovat. Na Facebooku existuje stránka shromažďující “to nejlepší” a nazývá se Obludárium – někteří lidé jsou prostě a jednoduše obludy. Buďto prostě lidi musejí mít nějaké “základní lidské hodnoty”, jak o tom píše Ivan Bartoš, nebo nejsou hodni diskuze.

Ještě donedávna mi jako nejefektivnější “diskuzní zbraň” připadala neutrální a věcná argumentace a soustřeďování se na vnitřní rozpory v tom, co říká protistrana. A přitom nejlepší pocit jsem měl nedávno z diskuze, kde jsem někomu za jeho nelidské postoje velice agresivně vynadal. Jakoby se v tu chvíli prolomily ledy a aspoň na moment bylo následně možné bavit se i o konkrétních problémech. Trochu mi to připomnělo Slavoje Žižka, který často opakuje historku o tom, že s jedním okruhem svých přátel se vždy na začátku setkání hloupě urážejí, aby ukojili své “id” a pak se mohli bavit normálně a věcně.

Nevím, jak jsou na tom ostatní “levičáci” nebo “sluníčkáři,” ale myslím si, že mnozí vůbec nejsme tak “nad věcí,” jak se často tváříme. Nevíme, jak se o problémech bavit s lidmi ve vlastní rodině. Ovládá nás vztek, povýšenost a opovržení (nepříliš “slunečné” emoce). Vyvracení několika polopravd nás stojí tolik vnitřní energie, že na podstatná fakta už údajně není čas (mohli bychom to všem perfektně vysvětlit, ale chápejte zas nemáme tolik času…). Jsme si vědomi toho, že na všechno nemáme odpověď a místo abychom ji hledali, otáčíme diskuzi jinam, jako nějaký politik, co se dostal do úzkých.

Mnoho textů poukazuje na to, že islamofobové mají bolístky – zklamání z polistopadového vývoje, špatná ekonomická situace, existenční nejistoty.

Možná by stálo za to se chvíli zabývat slabinami vlastními.

Apropo, proč jsem dosud nenatrefil na seznam otázek a odpovědí k uprchlíkům. Jo vlastně – není čas, musíme vyvracet hoaxy…