Lidská společnost funguje tak, že se menšina přizpůsobuje většině.
Michal Heldenburg, právník České televize.
Zajímalo by mě, kolik ještě let bude muset uplynout, než se v této zemi trochu více zažijí základní demokratické principy.
Nelze si nevšimnout různých nenápadných tendencí, jak si tu a tam např. přiohnout třeba ústavu k rychlejšímu vyvolání voleb, nebo jak různí koumáci vymýšlejí, jak odvolat neodvolatelného policejního ředitele, na Slovensku zase vyhlašují stav nouze aby povolali lékaře co dali výpověď zpět do práce. Nebo různé výroky o tom, že je potřeba zrevidovat pravomoci Ústavního soudu.
Připomíná mi to, jako by někteří cestující ve výtahu prohlašovali, že chtějí na chvíli vyřadit z provozu bezpečnostní brzdy, abychom ten výtah mohli chvilku nechat padat volným pádem – ušetříme čas, budeme tam rychleji, a přece my teď dobře víme, co děláme, tak jaképak copak. A vy co začínáte mírně panikařit jste poserové.
V těch reálných situacích je asi vždy zjevné, že se lano zrovna teď neutrhne – nikdo nebude chtít zrovna teď nastolit diktaturu, vyhlásit stanné právo, apod. Ale proč jsou pořád slyšet ty hlasy, že by lidé, co by rádi ty brzdy vyřadili, měli mít právo říkat svůj názor? Proč se máme vracet k přemítání o významu bezpečnostních brzd? Co užitečného z polemiky o důležitosti bezpečnostních brzd může vyplynout? Měli bychom se opravdu otupovat a přestávat panikařit, když někdo zrovna bude chtít vyřadit z provozu brzdy? Nebudeme pak až moc otupení, když nebude na vyřazení brzd vhodná doba? Poznáme to vůbec včas?
Začínám si myslet, že za to vše může Václav Havel. Na obecné demokratické principy a “brzdy” nabalil ještě subjektivní hodnotový systém stylu “no a v tom výtahu bychom se k sobě mohli chovat hezky, usmívat se na sebe, a tak dále.” Takový hodnotový systém je určitě hezký, nikomu neškodí a moc se mu nedá vytknout, ale pokud se s ním člověk až tak úplně neztotožňuje, někdo třeba nemá chuť se ve výtahu na ostatní lidi usmívat, v rámci zmatení pojmů pak možná začne přemýšlet i o tom, že se neztotožňuje s významem záchranných brzd.
Myslím, že po dvou prezidentech, z nichž první se chtěl na všechny usmívat a druhý zase jednoznačně nechtěl, by to chtělo prezidenta, který by se vrátil k těm brzdám, jednoznačně zopakoval jejich význam a co se v historii stalo, když jsme je zde neměli, a co se reálně může stát, když je mít nebudeme. Kromě těch stávajících brzd by se mohl zasadit ještě o další chybějící vhodné bezpečnostní mechanismy.
Jak tohle souvisí s výrokem z úvodu článku? Je to jen moje domněnka, ale onen pán nejspíš patří k těm, kdo se na ostatní lidi ve výtahu usmívat nechtějí, a jakýkoliv náznak toho, že by ho někdo měl nutit se přetvařovat a usmívat se na druhé šmahem – a takto neomaleně – zkritizuje.
Nepochopil, že mu nikdo nechce nařizovat, aby se usmíval, ale aby se zamyslel nad významem slova. Zde neplatí žádné přirovnání k výtahu, ani ničemu podobnému. Nejde o apel oněch tzv. “pseudohumanistů” a tzv. “pravdoláskařů”, abychom se usmívali. Jde o apel na to, zamyslet se nad významem jednoho slova. Jsme toho vůbec ještě schopni? Jsme schopni ještě přemýšlet? V jazyce se myslí, takže je zásadní, zda jsme schopni přemýšlet o jazyku, ve kterém myslíme, a případně tak své myšlení posunout někam dál.