Výročí mlčení

Včera jsme si připomněli 60. výročí Února 1948.

Byl to den, kdy český národ, čerstvě po útlaku jednom, vcelku dobrovolně přivítal útlak jiný. Sotva jsme byli vytaženi z průseru jednoho, už jsme mašírovali do dalšího.
Nemám osobně příliš rád, když se říká, že komunisté se chopili moci. Slovo “chopit se” v takovém spojení trochu evokuje to, že snad došlo k nějakému boji, trikům a náhlým zvratům a že závěrem toho byl náhlý a nečekaný totalitní režim, proti vůli všech.

Ukazuje se totiž, že čeští komunisté to neměli v té době příliš těžké. Opozice tupě mlčela, davy byly dokonce lehce nakloněny všem možným piklům, lákavým vyhlídkám a vizím.

Premiér naší země v těchto dnech cestuje do USA. Letí za prezidentem Georgem Bushem. Letí kout pikle, letí za vyhlídkami. Letí za vizí budoucnosti pod křídly projektu neokonzervativců. A co na to národ? Opět mlčí, není proti.

Co je nám dobré, že průzkumy veřejného mínění ukazují v otázce protiraketové základny kdovíjaká procenta? Průzkumy můžou ukazovat kde co, ale nemají žádný efekt. Žádný průzkum nezpůsobí žádnou změnu, zveřejněním výslekdů průzkumu se vůbec nic nestane.

Je mi smutno z toho, že historie se opakuje, navíc natolik průhledně s odkazem na události přesně před 60 lety. Český národ opět netečně přihlíží vlastnímu zmanipulování, zneužití a ponížení.

Kdo chce být v těhle posledních chvílích slyšen, ať se účastní ještě několika málo posledních protestntních akcí. Kdo ne, ať mlčí navždy.