Vyzdvihování všemožných “nej” a “nejlepších / nejhorších 10” je dnes snad jediný myslitelný způsob, jak zaujmout pozornost širokých mas. Kam se hrabou složité statistické analýzy. Zabývat se ale “okrajovými” nebo “extrémními” hodnotami je ošemetné – znečištění ovzduší nevyjímaje. Nejvyšší naměřené znečištění může být způsobeno nějakým zcela nahodilým jevem – kolem měřící stanice zrovna projelo nákladní auto se špatně zakrytým prašným nákladem, nebo poblíž proběhla extrémně prašná bourací práce.
Je proto často lepší extrémních hodnot si nevšímat a zaměřit se na “běžnější” hodnoty, které už nelze považovat za nějaký nahodilý jev.
Tímto způsobem jsem se podíval na srovnání nejzaprášenějších měřících stanic v Evropě a jejich 18. nejhorších dnů (95. percentil) v roce 2012. Tedy, z každé Evropské země, kde se měří znečištění jemným prachem PM2.5, jsem vybral hodnotu znečištění v 18. nejzaprášenější den nejzaprášenější stanice. Každému místu je tak “odpuštěno” dva a půl týdne nejextrémnějších smogových situací.
Jak je na tom Česká republika v tomhle srovnání? Špatně. I když vyloučíme nejhorších 18 (5 %) dní, znečištění ovzduší je stále extrémně vyšší než ve všech ostatních zemí s výjimkou Polska. Tato statistika demonstruje, jak se Moravskoslezský kraj v těch nejhorších smogových obdobích extrémně dusí po opravdu dlouhou dobu.
Asi nikoho nepřekvapí, že onou stanicí v Česku jsou Věřňovice. V intervalu 110 – 130 se pohybují i stanice Ostrava – Přívoz, Bohumín a Třinec.