Přiznané chyby

Do kuchařky politických výmluv nesporně patří ta o personálním omylu. Tento recept často tasí Miloš Zeman (zde čas 9:00), když je tázán na Stanislava Grosse – “byl to jeden z mých personálních omylů”. Vytasil ho i Petr Nečas, když se zastával Pavla Drobila – “jeho jediné pochybení je manažerského typu, špatný výběr lidí, jejichž charakterové vady neznal a které se teď v plné nahotě projevily”.

Nepochybně jsme tuto výmluvu mohli zaslechnout ještě ve spoustě jiných případů. Co se vlastně takovým sdělením říká?

  • Dotyčný zvolil pro danou funkci nevhodnou osobu.
  • Jelikož chybou byl pouze výběr dané osoby, a nic jiného, znamená to, že dotyčný nemohl nijak ovlivnit, co daná osoba udělala – to už by totiž bylo chybou další – o té se ale mluvčí nezmiňuje.
  • Tedy, za skutky oné osoby dotyčný nenese žádnou zodpovědnost.
  • Lze usuzovat, že nelze o všech lidech vědět všechno – tedy opomenutí nějakých charakterových vad vlastně není chybou, které lze předejít.
  • Samo o sobě vlastně tento omyl není omylem – jelikož této situaci nešlo kvůli přirozeným omezujícím podmínkám předejít.
  • Dotyčný sám tedy vlastně neudělal vůbec nic špatného či nezákonného.

Bývá zvykem, že za průšvih je většinou zodpovědný jak ten, kdo ho způsobil, tak všichni jeho nadřízení. Ti totiž nastavili prostředí tak, že tento průšvih vůbec mohl nastat, případně nezajistili mechanizmy, kterými by mohl být daný problém včas zaznamenán a vyřešen. V případě zde probírané výmluvy toto ale jakoby neplatilo – jedinou chybou-nechybou je pouze výběr nevhodné osoby.

Tímto trikem se lze v důsledku vzdát jakékoliv odpovědnosti na cokoliv – pokud všechnu svou činnost dotyčný deleguje na své podřízené, vše špatné, co se v jeho pravomoci stane, lze pak svalit na nějakého podřízeného, a následně hovořit o jeho špatném personálním rozhodnutí, případně o špatném personálním rozhodnutím svém.