Těžba v Karviné může úplně klidně pokračovat dál

Minulý článek jsem věnoval tomu, jak by to s Karvinskem mohlo dopadnout, až tam skončí těžba. Co když ale těžba na Karvinsku vlastně hned tak neskončí?

Zní to nejspíš jako naprostý nesmysl – vždyť už několik let čteme zprávy o tom, jak je OKD ve ztrátě, cena uhlí padá, akcie se prodávají za haléře a už se jen sleduje, zda má společnost alespoň dost hodnoty na uhrazení dluhů, kdyby došlo k bankrotu.

Abychom celou situaci lépe pochopili, musíme se bez emocí a s chladnou logikou zamyslet na tím, kdo je to Zdeněk Bakala; je to totiž především investor světového formátu, to znamená člověk, jehož hlavním cílem je vysoce zhodnocovat peníze. Zatímco běžní lidé zhodnocují (či spíše lidsky řečeno spoří) tak, že se jim peníze zhodnocují v rozsahu 1 až 10 procent ročně, pro investora Bakalova formátu spadá cokoliv v tomto rozsahu nepochybně do kategorie “ztráta času” nebo “promarněná příležitost.”

Bakala vsadil kolem roku 2004 na to, že by zázračným strojkem na zhodnocování peněz mohlo být OKD, a rozhodl se proto stát se vlastníkem. Vlastně to vypadá, že na OKD sázel už dlouho, soudě podle jeho všelijakých malých rolí v mnohem dřívějších fázích privatizace.

Continue reading

V Moravskoslezském kraji se v roce 2015 dýchalo lépe

Český hydrometeorologický ústav vydal první statistiky za rok 2015 ve znečištění ovzduší. Jelikož byl rok 2015 převážně teplým rokem kdy došlo jen k velmi málo inverzním situacím, tak kvalita ovzduší byla oproti předchozímu roku i mnoha dalším předchozím letům výrazně lepší. Na velkém množství stanic dokonce nebyl překročen roční limit pro polétavý prach PM10, přičemž vždy nastával spíše opak.

Jako každý rok i tento rok si budeme muset počkat na statistiku benzo[a]pyrenu, kde bývá situace o poznání horší – limit bývá překračován spolehlivě, většinou mnohonásobně. Statistika zpravidla vychází až kolem června.

Rovněž neznáme hodnoty koncentrací jemnějšího prachu PM2.5 na který bývají přísnější limity, jelikož je pro zdraví nebezpečnější. I tato veličina překračuje limity mnohem častěji než PM10. Zpravidla v Moravskoslezském kraji dosahuje 75 % hodnoty PM10, takže i když některé stanice hlásí průměrnou koncentraci PM10 35 µg/m3, dá se odhadovat, že koncentrace PM2.5 je v takovém případě 26 µg/m3, což překračuje jak český národní limit (25), tak i doporučenou hodnotu Světové zdravotnické organizace (10).

Tedy i přestože byly loni koncentrace velmi dobré (a nepřekvapilo by mně, kdyby to někdo vydával klamně za skutečné zlepšování stavu ovzduší), i tak stále nelze považovat stav ani za dostatečně dobrý. Jak dává tušit začátek roku 2016, který je zatím plný smogových situací, rok 2015 byl spíše výjimečný.

Tabulka průměrných ročních koncentrací PM10.

Stanice 2014 2015 Změna
Český Těšín 43,4 36,5 -16%
Frýdek-Místek 36 29,7 -18%
Havířov 41,6 36,1 -13%
Karviná 41,8 36,4 -13%
Ostrava-Fifejdy 38,6 33,8 -12%
Ostrava-Mariánské Hory 37,1 31,5 -15%
Ostrava-Přívoz 42,1 36,2 -14%
Ostrava-Radvanice ZÚ 42,6 42,1 -1%
Ostrava Radvanice OZO 39,4 33,7 -14%
Orlová 40,2 36 -10%
Opava-Kateřinky 31,9 27,2 -15%
Ostrava-Zábřeh 42,2 31,8 -25%
Šunychl 41,3 34 -18%
Třinec-Kanada 28 26,2 -6%
Třinec-Kosmos 33,6 29,8 -11%
Věřňovice 48 41,6 -13%

Jen další běžný výzkum znečištění ovzduší?

Zdravotní ústav v Ostravě vydal studii o znečištění ovzduší. Stalo se mým zvykem, že jakoukoliv studii o znečištění ovzduší vítám s velikou dávkou skepse. Vědeckých prací o znečištění ovzduší v Moravskoslezském kraji vyšlo za posledních deset let obrovské množství a já jsem zde opakovaně psal o tom, že jejich závěry jsou v přímém rozporu, protože jednou je za největšího viníka označen průmysl, jindy doprava a jindy lokální topeniště. Také mi vadilo, že se vždy používá zastaralý model Symos.

Jelikož jsem si všiml, že i tato nová studie používá model Symos a opět vůbec nereflektuje ostatní dosavadní studie, tak jsem tento počin uvítal opět spíše negativisticky. Teď bych se ale rád pokusil vyzdvihnout hlavně to pozitivní. Co Zdravotní ústav v Ostravě přinesl nového?

Hlavní pozitivní přínos: Zdravotní ústav odebral vzorky z komínů průmyslu i lokálních topenišť (emise), pak odebral vzorky znečištění ovzduší zachycené tam, kde je lidé dýchají (imise), všechny tyto vzorky velice detailně analyzoval a pak se snažil přiřadit emise k imisím. Tedy odpovědět na otázku které zdroje nesou tu největší vinu na tom, co dýcháme, a to na základě zkoumání fyzických důkazů, nikoliv matematických rovnic a modelů. Tedy přesně takový typ bádání, do kterého na svém blogu už dlouho vkládám naděje.

Další přínosy:
+ Výsledky této metody jsou pak srovnány s metodou “starého (ne)dobrého” modelování Symos.
+ Zkoumají se i velmi malé částice, které jsou pro zdraví nejnebezpečnější
+ Výstupem je pěkná interaktivní mapa, kde lze kliknout a nechat si zobrazit vliv různých zdrojů v konkrétním místě

Musím uznat, že studie jde po správné ose. Používá detailnější a empiričtější metodu zkoumání a zároveň ji srovnává s tou starou. Výstupem není jen jeden velký zevšeobecňující graf, ale interaktivní detailní mapa.

I tak si ale neodpustím trochu kritiky.

– Procenta na interaktivní mapě jsou do přesnosti dvou desetinných míst. To vyvolává dojem, že vědecké závěry jsou super přesné a že možná odchylka je nejspíš velmi malá. Tomu tak nepochybně vůbec není. Vědecká práce by nikdy neměla předstírat, že dává přesnější odpověď než ve skutečnosti dává.
– Porovnání matematického modelování Symos s výsledkem chemické analýzy není úplně zřejmé; Není mi úplně jasné která čísla studie považuje za “koherentní”
– V tomto grafu z průvodní prezentace nelze dost dobře rozeznat která barva čemu náleží – je tam příliš mnoho podobných odstínů zelené

Zkoumáním jednotlivých barev pomocí počítačového programu jsem odhalil, že “Další spalovací zdroje” a “Doprava v MSK” mají přiřazenou stejnou barvu (!) a to tu, které odpovídá 48% část koláčového grafu. Teprve až jsem se pořádně podíval na pořadí jednotlivých složek, tak mi došlo, že doprava má oněch 48 % a “Další” se schovává pod jedním z neviditelných 0 % výseků. Druhá světlá zelená náleží “Lokální vytápění – PL” a to má v grafu 2 %.
– Zatímco graf výše rozlišuje polské a české lokální topeniště a polské a české průmyslové zdroje, interaktivní mapa tak nečiní a polské zdroje slučuje do jedné kategorie “dálkový přenos”
– 23 % zdrojů PAH nebylo identifikováno, přičemž právě tyto látky v čele s benzo[a]pyrenem představují vůbec největší problém
– A nakonec: Je to všechno pěkné, ale jde to strašně pomalu. Zdravotní důsledky znečištěného ovzduší jsou závažné, vědecké studie zkoumající příčiny se vyvíjejí velice pomalu a vždy mají velké mezery. I tato studie konstatuje potřebu dalšího bádání. Kdy bude už konečně “dobádáno”?

Odkazy:
Prezentace o studii
Interaktivní mapa pro zimní období
Interaktivní mapa pro letní období

Jak to dopadne s Karvinou a OKD?

Do budoucnosti samozřejmě nevidím, a tak nevím, co se bude dít v Karviné, až tam skončí těžba, což se v poslední době zdá jako čím dál větší nevyhnutelnost. Nevidíme sice do budoucnosti, můžeme se ale podívat do minulosti a jinam.

Ve Velké Británii uhelné doly prakticky kompletně ukončily činnost v 80. letech 20. století. Existuje o tom pěkná studie, která v roce 2004 zkoumala, jak to po dvaceti letech v bývalých hornických oblastech vypadalo. Jaké následky mělo ukončení těžby uhlí? Propadly se všechny hornické oblasti do nekonečné spirály propouštění, nezaměstnanosti, krachu ekonomiky, atd.? Nebo magicky zafungoval trh a regiony se naopak po čase zcela samy od sebe vzpamatovaly? Studie ukazuje jasně, že to záleží případ od případu.

Hornických oblastí bylo ve Velké Británii celkem 13, počtem obyvatel i počtem horníků by okes Karviná zapadal do průměru – v Británii byly hornické oblasti populačně větší i menší, s mnohem větším i mnohem menším počtem lidí pracujících v hornictví.

Některé oblasti se časem (v řádu 20 let) vzpamatovaly zcela – nezaměstnanost se dostala zpět na úroveň před propouštěním. Některé oblasti se vzpamatovaly jen napůl. No a některé oblasti se nevzpamatovaly vůbec – k propouštění horníků se přidala nezaměstnanost ještě další.

Studie vhodně upozorňuje, že ty oblasti, které se s koncem hornictví vypořádaly dobře, k tomu často měly dobré předpoklady. Například měly dobrou infrastrukturu, dobré dopravní napojení, a nacházely se blízko jiných ekonomicky aktivních regionů.

Karviná má některé předpoklady dobré a jiné méně. Nezaměstnanost v okrese je vysoká a regiony v okolí mají nezaměstnanost taky poměrně vysokou. Geograficky se Karviná nachází asi na dobrém místě, v blízkém i vzdálenějším okolí je několik větších měst.

Studie poznamenává, že je třeba sledovat vývoj zaměstnanosti celkově, ne se soustředit pouze na horníky. Může se totiž stát, že propuštění horníci si snadno najdou novou práci, protože jde většinou o fyzicky silné a relativně zdravé muže kteří mohou mít do důchodového věku daleko. Ti tak mohou z trhu práce vytlačit hůře uplatnitelné skupiny lidí, například ženy, lidi s nižšími fyzickými schopnostmi nebo lidi v předdůchodovém věku. Za takových okolností by mohlo být nevhodné zaměřit veškerou sociální a další podporu pouze na horníky. Problém je to mnohem složitější.

Velkou pozornost studie taky věnuje tomu, jak jinak lidé v některých oblastech “mizeli” z trhu práce – často se raději ucházali o invalidní důchod, nebo se z regionu odstěhovali, nebo začali za prací dojíždět jinam. Leccos z toho je možná na Karviné pozorovat už teď. Sledovat pouze ukazatel nezaměstnanosti nestačí.

Na závěr studie zdůrazňuje, jak je důležité ekonomice pomoci – neustálými investicemi do regionu a to i 20 let po ukončení hornické činnosti.

Dá se říci, že vzpamatování se z ukončení hornické činnosti je řešitelný úkol, ale naprosto nepochybně velice náročný. V Karviné bude třeba aktivizovat všechny síly a do regionu dostat mnoho investic. Bez toho to nepůjde, pouze čekat na zafungování magického trhu by nestačilo, jak konstatuje i sama studie.

Bohužel v případě Karviné se namísto o smysluplých investicích, které by prospěly úplně všem firmám v regionu, skoro vždy hovoří pouze o “lákání investorů”, tedy většinou konkrétních nadnárodních společností. Nikdy nejde o pomoc v rozvoji zdravé a bohaté ekonomiky, ale o zvýhodnění vybraných firem. Ekonomický osud značné části obyvatel tak opět může viset na vlásku jednoho typu podnikání nebo dokonce pouze jedné konkrétní firmy.

A ta infrastruktura? Dlouhou dobu byly velké problémy s obchvatem, jehož možné existenci nevěřil dokonce ani sám primátor, s novou průmyslovou zónou, u které to vypadalo, že byla zvolena na nevhodném poddolovaném podloží, s průmyslovou zónou existující, kde dokonce již zavedené firmy odmítly rozšiřovat výrobu protože se obávaly těžby a vedení města nechávalo zónu napospas těžařům. A kdyby to s novou průmyslovou zónou nevyšlo, primátor naplno přiznává, že žádný jiný plán nemá.

Toto jsou jen některé z velikých chyb, kterých se vedení Karviné dopouští. Nevypadá to ale, že by to obyvatelům Karviné nějak výrazně vadilo. Namísto toho se v Karviné spílá na Bakalu a na privarizaci. Ani Bakala, ani vysoce pochybná privatizace nijak nemění nic na faktu, že cena uhlí už se nejspíš nikdy nevrátí zpět do příznivých čísel a těžba uhlí tedy bude muset brzy skončit a je tedy třeba dělat vše pro to, aby její ukončení co nejméně bolelo. Bylo by absurdní si myslet, že se třeba bude zbytek obyvatel České republiky dobrovolně skládat Karviňákům na dotaci pokračování nerentabilní těžby uhlí.

Dává smysl vynaložit jisté finance na to, aby útlum těžby byl plynulý – aby ostatní firmy v regionu měly čas postupně propuštěné horníky přijímat a jejich přijímání si rozplánovat a aby stát mohl rozumně pomáhat. Ale hlavní otázkou zůstává, kolik investic se podaří politickým zástupcům Karviné pro jejich město u státu vyjednat, kolik dokáží připravit kvalitních a smysluplných projektů, jak dokáží přesvědčit evropské instituce, aby do regionu posílaly peníze, aniž by se rozkradly, a jak celkově dokáží vytvořit podmínky pro podporu zdravé a bohaté ekonomiky, nezávislé na časově omezených dotacích, na momentálních pomíjivých plánech nadnárodních firem, na špatně placených místech v montovnách a skladech nebo na jiném ale stále jediném a tedy vysoce rizikovém typu činnosti.

Dokáží si Karviňáci připustit, že na tohle všechno je potřeba vysoká profesionalita a smysluplná vize, tedy něco poněkud jiného, než co se v Karviné dělo doposud?

Rok 2015: Jde o pointu, ne o to, zda je to pravda

Rok 2015 byl rok hoaxů (= klamavých sdělení). Ne že by hoaxů bylo minulý rok o trošku více než jindy, vymyšlené a nepravdivé zprávy především dostaly úplně nový, někdy by se zdálo až šílený rozměr.

Redaktor serveru Washington Post se rozhodl zrušit pravidelnou rubriku kde dřív uváděl na pravou míru nové hoaxy. Proč? Protože se celá kultura hoaxů a falešných zpráv změnila. Zjistit, že něco není pravda je dnes velmi jednoduché, ale zdá se, že o to vlastně už mnoha lidem vůbec nejde.

V Česku jsme se setkali s výrokem Jana Wericha a mnoha dalšími vymyšlenými zprávami. Čeho si ale hned každý všiml je to, že spoustu lidí vůbec nezajímalo, že jde o vymyšlenou zprávu a reagovali zhruba takto: “nejde o to, zda se to opravdu stalo, důležitý je obsah a pointa.”

Dalším výskytem tohoto jevu jsou lži prezidenta Zemana, u kterých vůbec nevypadá, že by jeho příznivcům zjevné nepravdy nějak vadily.

Vznikla spousta falešných internetových profilů, například Jiří Ovčáček které šíří obsah který je na hranici mezi parodií a čiště klamavým sdělením. Přiznám se, že jsem smysl těchto různých stránek doteď příliš nepochopil. Ironizující obsah nebývá nikterak moc vtipný a pokud se někdo nachytá na klamavé sdělení tak to skoro nikdy nevede k nápravě (“máte pravdu, nechal jsem se nachytat, měl bych být více kritický k tomu jaké informace přijímám”), ale naopak velmi často pouze vede k utvrzení dotyčného v původním názoru (viz výše – “nejde o to, zda je to pravda, jde o pointu”).

Proč hoaxy vytvářejí ti, jejichž zájmem není, aby lidé hoaxům uvěřili, jsem zatím tedy nepochopil. Proč si vymýšlejí ti, jejichž zájmem to naopak je, k tomu je dobrých vysvětlení mnoho:

1. Ruská propaganda se údajně snaží “poplést ty, kteří usilují o zjištění pravdy, mnohonásobnými verzemi matoucího PR šumu. Taktikou je vytvořit co největší množství navzájem soupeřících narativů. Ve vzniklém chaosu unikne pravda. […] Je nutno vytvořit pluralitu narativů, aby šlo pravdu zamlžit. Za takových okolností lze pak zpochybnit i samotnou myšlenku, že vůbec existuje taková věc jako ‘pravda’.”

2. Jiná analýza ruské propagandy říká, že “protože informací je mnoho, jsou vzájemně rozporné, spotřebitelé mají sklon nevěřit žádnému ze zdrojů. Důvěru si ovšem lze získat tím, že nabídnete emocionální příběhy, které představují vítaný stimul. Konzumenti považují takové příběhy za ‘objektivnější’, protože více připomínají příběhy představované v populárních filmech, podle nichž lidé často modelují své vzorce prožívání.”

3. Jak jsem zde psal dříve, lidé se brání příjmaní názorů, které narušují jejich celkový pohled na svět.

4. Naopak každý z nás si fakta ohýbá tak, aby vše zapadalo do jeho představ.

Bude rok 2016 pokračováním těchto tendencí? Přál bych si, aby nebyl, protože by mě to časem nejspíš přivedlo k šílenství. Možná nastane nějaká změna v tom, jak lidé komunikují a místo smršti faktů (a falešných faktů) se začneme bavit o tom, co si lidé opravdu v hloubi duše myslí.

České a polské průmyslové zdroje znečištění – kde a kolik?

Původně vydáno 21.3.2015, doplněno 1.1.2016

Kde vlastně najít informace o emisích průmyslu v oblasti Ostravsko-Karvinska a šířeji v celé oblasti českého i polského Slezska dohromady? Zdrojů je několik, každý z nich má bohužel nějaké nedostatky.

1. IRZ – Integrovaný registr znečišťování
Po zadání adresy irz.cz a kliknutí na odkaz “vyhledávací systém” se dostaneme na tento formulář, kde můžeme zvolit možnost “vyhledat vše”, nějakou chvíli si počkat a pak se probírat obrovským množstvím údajů, anebo můžeme zvolit možnost “Vyhledat dle parametrů” a náš výběr omezit pouze na to, co nás zajímá (typicky polétavý prach a polycyklické aromatické uhlovodíky).

Nevýhody: obsahuje jen ty největší zdroje, neexistuje mapový přehled, neobsahuje polské zdroje, nelze uložit odkaz na konkrétní výsledky (formulář zřejmě zbytečně používá HTTP metodu POST), není strojově zpracovatelný výstup, i když HTML kód stránky by se asi zpracovat dal

2. ČHMÚ
Po zadání adresy www.chmi.cz, kliknutí na záložku Ovzduší a zde v navigaci pod mapou na informace o emisích se dostaneme na poměrně strohou a matoucí stránku. Zde si vybereme přehled velkých zdrojů znečišťování, odkud už se doklikáme na jednotlivé kraje a dále na jednotlivé okresy. Dat je zde mnohem víc a lze vše jistým způsobem vidět na mapě.

Nevýhody: mapa nerozlišuje velikost zdroje co do množství emisí, pro porovnávání různých zdrojů je třeba všechny proklikat, data jsou z roku 2012, není strojově zpracovatelný výstup

3. Mapy AirSilesia
Na stránce Výstupy projektu AirSilesia je spousta různých materiálů. Jedním z nich je i archiv s mapami. Jednou z nich je i tato mapa průmyslových zdrojů na české i polské straně, včetně velikostí zdroje podle množství emisí:

Nevýhody: jelikož jde pouze o obrázek, o zdrojích toho nejde zjistit více (například jak se nazývají a kolik přesně emisí vypouštějí)

4. Interaktivní mapa AirSilesia
Projekt AirSilesia má i tento interaktivní portál. Jak se k němu dostat jinak než že člověk zná adresu, to je mi záhadou. Celý portál je i značně nedodělaný. Z menu “Emise” zde můžeme vybrat položku 2010 – průmyslové zdroje a mapa se následně pokryje body reprezentujícími jednotlivé průmyslové zdroje. Velikost bodu naznačuje kolik emisí bod vypouští. Po kliknutí na bod se zobrazí více informací. Chybně je u množství emisí uvedeno “emise z dopravy”, přestože se jedná o emise z konkrétního průmyslového zdroje.

Nevýhody: Není strojový výstup, data z roku 2010, není jasné proč se body liší barvou (průhledností).

5. Datové soubory AirSilesia
Kdo by si chtěl data o průmyslových zpracovat sám, může tak učinit na již zmíněné stránce Výstupy, kde se nachází odkaz na archiv se zdroji ve formátu Excel.

Aktualizace 1.1.2016:

6. Znečišťovatelé.cz (Arnika)
Web Znečištovatelé pod lupou je nový počin správců IRZ, kde data z registru (bod 1 tohoto článku) jsou zanesena do Google mapy. Mapa je tedy plně interaktivní a lze se doklikat ke všem datům, velice přehledně jsou taky vidět historická data. Technicky jde nepochybně o zatím nejlepší zpracování. Pokud bych měl něco vytknout: zcela chybí data z Polska a velikost bodů na mapě ani jejich barva neodpovídá tomu jak velké množství škodlivin daný zdroj vypouští.

Závěr:

Neexistuje místo, kde by se daly přehledně zobrazit aktuální informace o průmyslových emisích na české i polské straně, stejně tak aktuální data ke strojovému zpracování chybí. Z dílčích stránek lze získat jistou představu, případně lze pracovat se starými daty. Vzhledem k tomu že průmysl prochází každý rok nemalými změnami (spousta podniků inovuje, jiné se zavírají), mohou být stará data zavádějící.

Ohlédnutí za rokem 2015

A je to tu zase – nastal čas na tradiční ohlédnutí za končícím rokem.

V roce 2015 jsem napsal na blog jen velmi málo článků. Zatímco dříve bývalo zvykem, že vycházel v průměru jeden článek za týden, tento rok to byl spíš jeden článek za měsíc. Nepovažuji to za neúspěch ani zklamání, protože to, co jsem si minulý rok vytyčil jako cíl dalšího psaní, jsem zhruba naplnil.

Především jsem zakončil sérii článků o takzvaných “ozdravných pobytech pro děti” článkem Metylovické děti by samy potřebovaly ozdravný pobyt. Čekal jsem, že se tématu chopí někdo další a téma se třeba objeví v nějakých novinách nebo dokonce u soudu, zatím se tak ale nestalo.

Vydal jsem i několik “běžných” článků o ovzduší: 1, 2, 3, 4.

Na konci minulého roku jsem chtěl provést reflexi vlastního blogu a tu jsem také udělal.

Rovněž jsem se chtěl věnovat jiným způsobům psaní o znečištěném ovzduší. Místo toho ale vyšlo několik článků o tom, jak se přeceňují fakta, viz: Když fakta nestačí, Hlavně ty islamofoby pořádně zesměšnit, Fakta si každý ohne.

I když se to nezdá, tak tyto články s bojem proti znečištěnému ovzduší úzce souvisí. Snažím se v nich ukázat, že na faktech vlastně až tak nesejde – lidé se rozhodují jinak. Mohl bych napsat ještě další stovky článků o faktech o znečištěném ovzudší – zahltit čtenáře dalšími grafy, tabulkami, čísly, srovnáními, vyvracením lživých výroků, atd. Jak ale vyplývá z výše odkazovaných článků – fakta na myšlení lidí nemají veliký vliv, často mají vliv dokonce opačný, než bylo zamýšleno.

Rozebíral jsem zde i velmi zajímavý sociologický průzkum, ze kterého jasně vyplývá, že je třeba ovzduší spojovat vždy se zdravím. Téma zdraví totiž velice zajímá velkou spoustu lidí. Výborně to také zapadá do toho, jak se dívám na fakta. V roce 2016 bych proto místo čísel a grafů chtěl psát především o vlivu ovzduší na zdraví. Jako technicky založený člověk jsem se tomuhle úhlu pohledu vždy spíše vyhýbal a až teď vidím, že to byla velká škoda.

V roce 2015 jsem méně psal, ale o to více četl, především různé politické úvahy. V roce 2016 bych toto chtěl přetavit v několik větších článků o těžbě v Karviné. Rád bych nabídl na věc svůj vlastní alternativní pohled.

V neposlední řadě bych se v roce 2016 rád vrátil k psaní “pro sebe”. Psaní mi vždy především pomáhalo urovnávat si vlastní myšlenky a nikdy mi proto až tak nešlo o to, kolik čtenářů si článek přečte a zda je který článek oblíbený.

I přesto je ale pro mne nesmírně cenná každá zpětná vazba, protože dává podněty pro další psaní. Mám několik dobrých přátel, se kterými obsah blogu někdy konzultuji, rád bych to ale dělal pravidelněji a rozšířil tento okruh o lidi, kteří se o podobná témata sami aktivně zajímají a mohou nabídnout svůj vlastní pohled.

Politická korektnost: Punk je jinde

Na A2larm vyšel před několika dny článek Politická korektnost je největší punk snažící se vysvětlit přínosnost „politické korektnosti“ a podat ji jako jakýsi „punk“. Dovolím si tvrdit, že „punk je jinde“ a autorova obhajoba takzvané politické korektností je medvědí službou politické korektnosti a může být s klidem použita bojovníky proti politické korektnosti jako ukázka toho, že vše, co si o politické korektnosti mysleli a říkali, je vlastně pravda.

Článek se zabývá názorem, který by se dal formulovat takto: “Politická korektnost nám zakazuje o některých věcech mluvit.” Místo aby článek tento typicky konzervativní názor zásadně vyvracel, tak mu v podstatě dává za pravdu a přidává intelektuálské vysvětlení toho, proč je správné, že se o některých věcech některým způsobem nehovoří.

Slušnost není punk

Článek opakovaně tvrdí, že v případě politické korektnosti jde o “slušnost”. Rovněž tvrdí, že “politická korektnost bývá mnohdy neobratná, těžkopádná nebo legrační,” aniž by to doprovodil nějakými konkrétními příklady. Na jedné straně si článek bere na pomoc citace filozofa Bourdieua, na druhé straně jako příklady dobré praxe uvádí to, že se asiatům již běžně neříká “černá skvrna” a že se nepoužívá slovo “negr”.

V první řadě by bylo dobré si ujasnit, že nikdo na západě nepotřebuje rozjímat nad filozofickými texty, aby si ujasnil, že je správné nepoužívat slovo “negr”. Rovněž odpůrci politické korektnosti na západě ani jinde opravdu nebojují za to, aby mohli používat takováto hrubě rasistická a urážlivá slova. Punk je skutečně někde jinde.

Mnohem lepší článek o politické korektnosti vyšel na serveru Vox. Ten v první řadě problematizuje samotný pojem “politická korektnost”. Je s podivem, že článek na A2larm na jedné straně zmiňuje vliv jazyka a slov na (de)formování myšlení, ale na straně druhé se jen velmi málo brání používáni zavádějícího pojmu “politická korektnost”. Článek z Vox.com naopak dává slovní spojení “politická korektnost” několikrát do uvozovek a argumentuje, že se tento nespecifický pojem používá jako univerzální nálepka těmi, komu se hodí přehlížet některé jiné názory. Ba co víc, článek v nadpisu dokonce tvrdí, že nic jako politická korektnost vlastně neexistuje.

Naproti tomu stojí formulace z českého článku: “politická korektnost je legitimním aktivistickým prostředkem, který nepodceňuje sílu jazyka.” Zde se zcela potvrzují námitky konzervativců, kteří vidí politickou korektnost jako jakousi silovou ideologii. Jakoby opravdu šlo jen o jakýsi “aktivismus” ve vyhýbání se určitým slovům a následování této aktivistické ideologie zřejmě magicky udělá svět lepším. Právě liberální levice by se měla mít na pozoru před jakoukoliv ideologií a už vůbec by neměla budovat a hájit jakoukoliv ideologii vlastní.

Kde je punk

Onen “punk” nespočívá ve vyhýbání se určitým slovům. Jde o nahlížení na svět očima jiných lidí a zohledňování jejich vnímání daného problému. Výsledkem takového nahlížení pak není jakási umělá a neupřímná slušnost vůči “těm co jsou jiní”, tedy politická korektnost, výsledkem je spatření celé skutečné šíře daného problému a racionální uvědomění si toho, že určité pojmy a způsoby rozpravy jsou pro určité situace zcela nevhodné a neužitečné. Důvody pro tuto nevhodnost jsou pak v každé jednotlivé situaci zcela specifické – někdy vskutku může jít pouze o “slušnost”, ale často jsou důvody složitější. Punk spočívá v těchto specifických důvodech, nikoliv v úpravě slovníku a “slušnosti”. Článek na Vox uvádí jako příklad zpochybňování zaběhaných praktik používání slova žena členy LGBTQ komunity. Zjevně v tomto případě nejde ani tak o slušnost jako o zásadní otázky chápání genderu a sexuality.

Pokud se někdo zastává islamofobní rétoriky, zaštiťuje se svobodou slova a pokládá politickou korektnost za křivdu, není vhodnou reakcí tvrdit, že je třeba o Islámu a migraci hovořit slušně. To by znamenalo uznat, že vlastně nejde o to jaký je Islám nebo jaké příčiny a důsledky má současná imigrační vlna. Znamenalo by to vyklizení pozic z této debaty a přesun do moralizující roviny, která káže hlavně o všem a vždy hovořit slušně a podstatou věci se až tolik nezabývat.

A to je přesně to, co konzervativní pravice na liberální levici nenávidí: tendenci přehlížet problémy a zaštiťování se „slušností“ = „sluníčkářstvím“. Pokud někdo chce pochopit, proč tolik lidí sjednocuje odpor vůči tzv. „pražské kavárně“, nechť si otevře článek Politická korektnost je největší punk.

Je nutné se vrátit k pravé podstatě tohoto punku – tou je nahlížení na svět očima různých skupin lidí – vyznavačů Islámu, migrantů, sexuálních, etnických, náboženských, politických a jiných menšin. Ne protože chceme být „slušní“ vůči menšinám, což samo o sobě jistým způsobem implikuje nadřazenost většiny, ale protože chceme dosáhnout přesnějšího a lepšího chápání světa, než nabízí pohled očima většiny.

K dobru českého článku nutno připsat, že si alespoň nenechává vnutit pozici toho, kdo omezuje svobodu slova. Jsou to právě odpůrci politické korektnosti kdo omezují množství názorů ve společnosti tím, že některé nálepkují jako politickou korektnost, aniž by se zabývali tím, co se daný “politicky korektní” hlas snaží vlastně říci. Příčinou zde může být právě taková forma sdělení, která na prvním místě vyžaduje být slušný a nepoužívat určitá slova a teprve na druhém místě nabízí přínosný náhled na problém z jiné strany.

Fakta si každý ohne

Někdy v létě jsem si přečetl článek o ISIS, na základě kterého jsem si vytvořil názor na to, jak tahle organizace funguje. Následně jsem potom v různých diskuzích několikrát tvrdil, že ISIS nikdy nespáchá teroristické útoky v Evropě, protože to neodpovídá tomu, jak ISIS funguje. ISIS nyní provedl teroristické útoky v Paříži, tudíž jsem se evidentně ve svém názoru naprosto fatálně mýlil.

Hned na to jsem si ale začal vymýšlet důvody, proč vlastně tento útok dává smysl a je ve skutečnosti v souladu s tím, jak fungování ISIS chápu. Velmi rychle jsem rovněž objevil článek s názory jistého experta, který potvrzoval tyto moje úvahy.

Stalo se tedy to, že i když fakta zcela jasně ukazovala na to, že se mýlím, ohnul jsem si tato fakta tak, aby zapadala do mé původní celkové představy. Nebyl jsem sám. Lidé, kteří před útoky byli proti podpoře uprchlíků, jsou po útocích ještě více proti. Ti, kteří uprchlíky podporovali, je podporují ještě více. Lidé, co si myslí, že nejlepší obranou obyvatel je dát jim přístup ke zbraním, si to po útocích myslí také ještě více.

Ponechme stranou, kdo má pravdu, podstatné je totiž všimnout si toho, jak si každý ohne naprosto jakákoliv fakta tak, aby posílil své původní přesvědčení. Navíc se ukazuje, že lidé s vyšším vzděláním jsou schopni sami sebe mnohem snadněji přesvědčit o tom, že mají pravdu, protože jsou schopni mnohem rychleji dohledat taková fakta, která zapadají do jejich obrazu světa. Sám to na sobě pozoruji velice často.

V nedávném článku také o vlivu faktů jsem psal o tom, že se lidé silně brání tomu změnit názor pokud se útočí na jejich osobnostní hodnoty a celkové chápání světa.

Tyhle naprosto jednoduché zákonitosti fungování lidského uvažování bohužel v Česku chápe jen málokdo. Už jednu jsem si postěžoval, že šéfredaktor Britských listů chrlí články, kde Čechům nadává do rasistů a xenofobů, jako kdyby snad tento styl psaní měl přesvědčit někoho jiného než už přesvědčené.

Na Deníku Referendum vyšel velice pohotový článek, který jasně popisuje, proč jen mlátit někomu o hlavu fakty k ničemu nevede. To první, co ke článku šéfredaktor Patočka napsal je “Nesouhlasím ve všem” a diskuze pod článkem dává tušit, že se článek nejspíš zcela minul účinkem.

Jedna z hlavních a mnou oblíbených veřejných postav podpory uprchlíkům Jan Vrobel v poslední době sklouzává k vyjádřením, kde podobně jako islamofobové jen prezentuje silná vyjádření a fakta bez kontextu a obviňuje protistranu z toho, že to jsou hlupáci. Koho tím chce o čem přesvědčit?

Už bylo dost času na to vzpamatovat se z trochu šokující vlny xenofobie a rasismu. Házet přes barikádu náhodná fakta a vysmívat se protistraně do rasistů a xenofobů byla asi nutná prvotní panická reakce, bylo by už ale vážně na čase začít téma mít pod kontrolou.

Hlavně ty islamofoby pořádně zesměšnit

Petra Hůlová píše a následně na kameru říká, že o obavách z uprchlíků je třeba mluvit a s odpůrci empatizovat. Michal Kašpárek zase kritizuje stav, kdy “je povýšenost podaná tak lehkým perem, že nepřipouští pochyby o vlastní nadřazenosti.” Před dvěma lety jsem já sám došel k závěru, že je třeba se rasistickými postoji zabývat velice pozorně a věcně. A relativně nedávno jsem se věnoval tomu, jak je nutné se na svět dívat očima druhého, pokud chceme někoho o něčem přesvědčit.

Britské listy se zaměřují na články “o Češích”. Nemine den, kdy by Jan Čulík nepronesl nějaký zevšeobecňující závěr o celém českém národě a nepoukázal na to, jak jsou “Češi” rasističtí, xenofobní, případně v něčem strašně pozadu za “západem”. Zevšeobecňování na adresu Romů by Jan Čulík nepochybně vždy tvrdě kritizoval, zevšeobecňování na adresu Čechů si ale asi sám před sebou nějak obhájil.
Petře Hůlové se leckdo snažil odpovědět, například zde si autor stěžuje, že se údajně musí zabývat vyvracením hoaxů a na podstatné věci pak nezbývá čas.

Mé vědomí by se velice rádo přidalo na stranu Hůlové a Kašpárka, jejich postoje mi dávají dokonalý smysl. Sám to ale mám poměrně složité. Pokud mám být upřímný, tak když vidím projevy odpůrců pomoci uprchlíkům na Facebooku, tak tu poslední emoci, kterou pociťuji, je touha se vžívat do jejich pohledu na svět. Spíše mne v takových chvílích ovládá vztek, agrese, němý úžas a ano, ona zmíněná povýšenost: proboha, co to je za parodie na lidi, s někým takovým mi naprosto nestojí za to diskutovat. Na Facebooku existuje stránka shromažďující “to nejlepší” a nazývá se Obludárium – někteří lidé jsou prostě a jednoduše obludy. Buďto prostě lidi musejí mít nějaké “základní lidské hodnoty”, jak o tom píše Ivan Bartoš, nebo nejsou hodni diskuze.

Ještě donedávna mi jako nejefektivnější “diskuzní zbraň” připadala neutrální a věcná argumentace a soustřeďování se na vnitřní rozpory v tom, co říká protistrana. A přitom nejlepší pocit jsem měl nedávno z diskuze, kde jsem někomu za jeho nelidské postoje velice agresivně vynadal. Jakoby se v tu chvíli prolomily ledy a aspoň na moment bylo následně možné bavit se i o konkrétních problémech. Trochu mi to připomnělo Slavoje Žižka, který často opakuje historku o tom, že s jedním okruhem svých přátel se vždy na začátku setkání hloupě urážejí, aby ukojili své “id” a pak se mohli bavit normálně a věcně.

Nevím, jak jsou na tom ostatní “levičáci” nebo “sluníčkáři,” ale myslím si, že mnozí vůbec nejsme tak “nad věcí,” jak se často tváříme. Nevíme, jak se o problémech bavit s lidmi ve vlastní rodině. Ovládá nás vztek, povýšenost a opovržení (nepříliš “slunečné” emoce). Vyvracení několika polopravd nás stojí tolik vnitřní energie, že na podstatná fakta už údajně není čas (mohli bychom to všem perfektně vysvětlit, ale chápejte zas nemáme tolik času…). Jsme si vědomi toho, že na všechno nemáme odpověď a místo abychom ji hledali, otáčíme diskuzi jinam, jako nějaký politik, co se dostal do úzkých.

Mnoho textů poukazuje na to, že islamofobové mají bolístky – zklamání z polistopadového vývoje, špatná ekonomická situace, existenční nejistoty.

Možná by stálo za to se chvíli zabývat slabinami vlastními.

Apropo, proč jsem dosud nenatrefil na seznam otázek a odpovědí k uprchlíkům. Jo vlastně – není čas, musíme vyvracet hoaxy…

Kdo chce čisté ovzduší a proč: statistici v akci

Jan Krajhanzl a Tomáš Protivínský vydali pro politiky, aktivisty a neziskovky velice podstatný dokument – Mapa české environmentální angažovanosti 2015. Z dotazování skoro čtyř tisíc lidí se dokument statistickými metodami snaží vytipovat, jaké skupiny lidí se zajímají o jaká společenská témata, případně které další potenciální skupiny lidí je možné oslovovat, případně jak.

Přišlo mi to celé strašně zajímavé a užitečné zároveň, proto jsem těch 42 stránek přelouskal a rád bych tady prezentoval co mně osobně připadá na tom všem pozoru-hodné, zvláště vzhledem k tématům, kterými se tady zabývám – tedy čistému ovzduší a těžbě.

Dokument mapuje všechny formy angažovanosti, tedy například i kategorii “tresty a postihy pro nepřizpůsobivé, omezit jejich zvýhodňování.” Je zvláštní uvědomit si, že zatímco jedni by rádi ovzduší co nezabíjí lidi, jiným by k dokonalosti existence nejvíce pomohlo došlápnutí si na tzv. “nepřizpůsobivé.”
I takoví jsou lidé. Přejděme ale více k věci.

Pozorování první, nejpozitivnější dojem: Přestože se mi občas zdá, že téma čistého ovzduší je tak trochu “out”, dokument alespoň ukazuje, že čisté ovzduší je hned druhé nejčastější environmentální téma, ve kterém se lidé rádi angažují a zároveň také druhé nejčastější téma, ve kterém by se určitě byli ochotni angažovat. Čisté ovzduší překonává v prvním případě zájem o zlepšování prostředí kolem nás a druhém případě zájem o zdravé potraviny. V žebříčku témat úplně všech (tedy i neenvironmentálních) se téma čistého ovzduší vyskytuje dokonce v první čtvrtině.

Měl bych tedy vždy myslet na to, že lidi velice silně oslovuje otázka zdraví. Tomu se občas vyhýbám a často se zajímám o pouhá čísla o míře znečištění, která sama o sobě nic neznamenají, kromě konstatování, že se nezlepšují a jsou nadlimitní.

Pozorování druhé: lidé mnohem častěji (a tedy raději?) podepíší petici skutečnou (papírovou) než pouze internetovou. Velice málo se lidé účastní protestů, vůbec nejmenší podíl aktivit náleží samotnému organizování protestů.

Třetí pozorování: Velmi málo se lidé zapojují do správních procesů a dokument taky často hovoří o tom, že lidé nedůvěřují institucím. Zvláštní mi to přijde například tam, kde se dokument zabývá aktivisty a environmentalisty, kteří toto chování také vykazují. Vzpomněl jsem si na v Česku velice známou a relativně úspěšnou organizaci Děti země – jejich aktivity se zabývají právě tímto – důkladným a zodpovědným využíváním zákonů a institucí k dosáhnutí cíle.

Možná právě zde jsou největší mezery všech současných aktivistů? Není to tak, že máme dostatek existujících institucí a zákonů, jen by bylo třeba je více využívat a dávat jim více důvodů pro to, aby konaly?

Na druhou stranu je tohle ale nesmírně náročná oblast. Umět se orientovat v potřebných zákonech, institucích, úřadech a správně sledovat a účastnít se správních a jiných procesů – to prostě není jen tak. Určitě není možné tohle chtít po úplně každém člověku. Minimálně je ale možné lidem výrazně pomoci se do tohoto zapojit – například jako to se to děje v případě vypakujsmog.cz.

Motivací pro angažovanost za čisté ovzduší není naštvanost, chuť po sdružování ani po harmonii se světem, ani “demokratický idealismus” (chápání světa jako boj dobra se zlem).

Klasickou motivací je v tomto environmentalismus. Problematické mi příjde, že lidé s touto motivací zároveň projevují odpor k novým věcem – novým technologiím, preferují stávající, prosazují vazby k místu, tradice a zvyky. Tohle mi zvlášť na Ostravsku přijde jako problém, protože bez nového přístupu a nových technologií čistého ovzduší nedosáhneme, stejně tak bude nutné přestat spojovat těžký průmysl s tou “jedinou a správnou” ostravskou identitou, přestože tomu tak vždy bylo.

Velmi zajímavá pasáž je ta, které rozděluje lidi do několika segmentů. V oblasti čistého ovzduší je nejaktivnější takzvaný segment “aktivistické tvrdé jádro” – ten je aktivní ostatně ve všem. Druhý nejaktivnější je segment “všeobecně aktivní”. Tyto dvě skupiny v Česku čítají dohromady 480 tisíc lidí. Naproti tomu “environmentalisté” jsou odhadováni na 420 tisíc lidí a jsou až třetí nejaktivnější skupinou.

Potvrzuje to mou zkušenost – v oblasti čistého ovzduší se angažují nebo by se rádi angažovali velkou měrou lidé, kteří nejsou environmentálně založení, jen jsou zkrátka aktivní – zajímají se o společenské problémy, ať už jsou jakékoliv. Čisté ovzduší proto není ryze environmentální téma.

Toto jde ruku v ruce s mým přesvědčením, že problém ovzduší je třeba pojímat v širším kontextu – spolu s ním musí aktivisté uchopit téma ekonomiky, nezaměstnanosti, atd. Více než polovina lidí, které čisté ovzduší zajímá, se zajímají o víc, než jen o environmentální stránku věci.

Trochu naopak je to v případě odporu proti těžbě. Ten má celkově mnohem menší podporu lidí, ale navíc se jeví jako mnohem více ryze environmentální téma, spíš než jako jedno z mnoha témat, kterým se zabývají angažovaní lidé.

Na druhou stranu těžba aktuálně ohrožuje jen několik konkrétních oblastí v České republice, zatímco kvalita ovzduší je špatná prakticky v celé České republice – v Ostravě navíc opravdu extrémně.

Na závěr studie doporučuje, které skupiny lidí se jeví jako vhodné cíle kampaní: environmentalisté “ryzí”, pečovatelé o území měst, venkova a přírody, milovníci zvířat a příznivci zdravého životního stylu.

Přepište dějiny, Karviná byla přece vždycky statečná

Karvinský primátor Tomáš Hanzel uvedl, že bylo na těžařích, jak otázku průmyslové zóny vyřeší. „V případě, že by se zóně těžba nevyhnula, trvalo město na dohodě s firmami a přesunu investic do jiné lokality, aby pracovní místa byla pro Karvinou a Karvinsko zachována, a to na náklady těžařů,“ řekl Hanzel.

11.4.2013, Česká televize: OKD upustilo od plánů těžit pod karvinskou průmyslovou zónou

Společnost OKD nakonec plány zúžila, dala veřejný příslib, že nezasáhne do průmyslové zóny Nové Pole, kde jsou dva tisíce pracovních míst ve stabilních firmách. To byla naše podmínka od začátku a bereme to za závazný příslib,“ sdělil primátor města Tomáš Hanzel.

27.7.2015, Karviná – město, které žije: Město dalo zelenou těžbě…

Jak dokládá citace z roku 2013, město Karviná dříve počítalo s variantou, že těžba za určitých podmínek zničí stávající průmyslovou zónu a zda se tak stane spočívalo na jednání těžařů s firmami. V roce 2015 už ale primátor srdnatě prohlašuje, že “od začátku” bylo podmínkou, aby těžba nezasáhla do průmyslové zóny Nové Pole.

V Karviné je prostě možné plácat cokoliv. Však už jsme to jednou zažili.

Když fakta nestačí

Minulý rok vyšel na serveru The New Yorker článek I Don’t Want to Be Right a já jsem se nyní konečně rozhodl věnovat mu na svém blogu patřičnou pozornost. Nic za poslední rok totiž neovlivnilo mé myšlení a pohled na svět víc, než právě onen text.

Hlavní myšlenka je následující: Fakta a objektivní informace překvapivě často nemají na názory lidí vůbec žádný vliv. A kdy že se lidská mysl nejvíc vzpouzí tomu změnit názor na základě objektivních informací a faktů? Především tehdy, pokud je daný názor nějak spjatý s celkovým vnitřním přesvědčením či identitou daného člověka.

Článek popisuje konkrétní vědecké studie, které lidem předkládaly fakta a skutečné příběhy, aby se pak zjistilo, že tyto objektivní informace vůbec nijak postoje lidí ke sledovaným problémům nezměnily.

U některých nepodstatných problémů nám změnit názor nečiní problém. Pokud například špatně vyložíme nějaký fyzikální jev a někdo, kdo rozumí fyzice, nás opraví, nebude nám problém přiznat chybu a změnit své chápání.

Pokud ale například jde o nějaký hojně diskutovaný politický problém, pak objektivní informace vedou ke změně názoru spíše jen tehdy, když předem sympatizujeme s tím „správným“ politickým proudem, tedy tím, v jehož prospěch hovoří prezentovaná fakta.

Pokud je naše přesvědčení slabé, zahodíme naše stávající přesvědčení a přijmeme nová fakta a nové přesvědčení. Pokud je naše celkové přesvědčení silné, spíše ignorujeme fakta a zůstaneme u svého stávajícího přesvědčení.

Psychologický pohled nám dále umožňuje tomuhle porozumět ještě o něco lépe. Když lidé cítí ohrožení svého vlastního já, tak mají větší odhodlání tomuto ohrožení vzdorovat – například odmítnutím nepohodlných faktů, ale i jinak.

Pokud ohrožení vlastního já takto doopravdy funguje, pak by mělo být v praxi snadnější přimět lidi změnit názor, pokud jejich vlastní já předtím nějak posílíme.

A skutečně se potvrdilo, že takto lidská psychika funguje. Pokud testovaní lidé byli nejdříve vybídnuti, aby si oživili vzpomínku, kdy byli na sebe pyšní, pak byli měřitelně více otevřenější nezaujatě nahlížet na politicky vyhraněné problémy. Dokonce stačí tu samou otázku položit dvakrát, jen před druhým dotazem nechat člověka posílit vlastní já nějakou pozitivní vzpomínkou a podruhé už na zcela identickou otázku odpoví více objektivně.

Příklady z praxe

Původní článek uvádí konkrétní příklady z původních vědeckých studií – téma očkování, zdravotnictví, apod. Závěry článku se ale samozřejmě dají promítnout na nepřeberné množství dalších situací v životě. Kdy naposledy jste se snažili někoho o něčem přesvědčit, tasili jste jeden objektivní fakt za druhým, ale osoba na druhé straně stále trvala na svém, protože přiznat opak by se příčilo všeobecnému přesvědčení dotyčného?

Možná jako já máte rádi texty, které přinášejí objektivní fakta. Ale určitě každý už se přistihl, že musel vynaložit mnohem více odhodlání začíst se do článku, o kterém bylo zjevné, že bude přinášet fakta z opačné strany pohledu.

Debata o kouření v restauracích se v ČR vede především ve vyhraněné politické rovině toho, zda by měl stát majitelům zasahovat do jejich soukromého podnikání. Odpůrci zákazu neargumentují vyvracením faktů, ale tím, že mají své vnitřní přesvědčení, že takové zásahy nejsou správné a tato nesprávnost stojí nad jakýmikoliv fakty o všeobecných pozitivech takového opatření.

Na blogu se věnuji těžbě v Karviné a průmyslu na Ostravsku a sleduji diskuze o špatné kvalitě ovzduší v regionu. Přes jakákoliv fakta v nich lidé nakonec argumentují jistým stále stejným způsobem.

Karvinou nebo Ostravu v podstatě nelze milovat, pokud člověk nemiluje hornictví nebo výrobu oceli. Vždyť Ostrava je ocelové srdce republiky a Karviná zkrátka a dobře je hornické město. Jeví se jako velmi problematické stavět se kriticky k výrobě oceli nebo koksu v Ostravě nebo těžbě uhlí v Karviné a přitom se prohlašovat za Ostravana nebo Karviňana.

Kritizovat průmysl pak totiž znamená nabourávat svou vlastní identitu, vyvolávat v sobě jakýsi vnitřní nepohodlný rozpor, odtržení od své domoviny. Pro mladé lidi je snadnější své rodné město opustit a vyřadit ho ze své identity, než se pokoušet bolestně překonávat jakési vnitřní rozpory.

Jaké si z toho vzít poučení?

Pokud se snažíte někoho o něčem přesvědčit, neinvestujte veškerou svou energii do shromažďování nepřeberného množství faktů.

Pokud předkládáte nějaká fakta, ujistěte se, že je podáváte v takové formě, která neútočí na identitu, přesvědčení či vnitřní hodnoty lidí, ke kterým promlouváte.

Dívejte se na věci očima druhých lidí. Snažte se pochopit, proč dávají přednost tomu dívat se na daný problém jiným úhlem pohledu. I jiný úhel pohledu umožňuje uznat existenci odvrácené strany mince.

Posilujte v lidech jejich pozitivní smýšlení o sobě samém. Pozor ale na manipulaci, držte se etických zásad.

Těžba v Karviné skončí do 10 let

Těžba uhlí v Karviné by mohla měla být utlumena během osmi až deseti let. Na kameru České televize to prohlásil ministr Jan Mládek. Edit: ve skutečnosti to prohlásil redaktor ČT, Jakub Železný.

Zároveň s touto informací se objevují nejasné zprávy o tom, že je vláda odhodlána začít podporovat plánovanou průmyslovou zónu Nad Barborou.

Třetí zpráva se týkala předčasných odchodů horníků do důchodu. Ministr Babiš je nyní proti tomuto nápadu, přestože před pár měsíci byl pro.

Co je z těchto zpráv nejpodstatnější? To, že by těžba měla skončit do 10 let. Doteď mělo spoustu lidí za to, že těžba tady bude ještě minimálně tak dalších 20 let. Například původní plán OKD další těžby pod Karvinou byl na 20 let dopředu, ale již loni OKD tento plán zredukovala pouze na 10 let, údajně aby bylo možné lépe posoudit vlivy těžby a přizpůsobit tomu plány další. Byly za zkrácením plánu skutečně pouze technické ohledy, nebo už se před rokem vědělo, že těžba do 10 let skončí?

Je také nyní zjevné, že současná vláda nemá v rukávu žádný jiný recept na řešení nezaměstnanosti, než montovny nadnárodních společností. Jak jsem na blogu dříve opakovaně psal, toto povede k ještě mnohem horší ekonomické situaci v kraji, protože potenciální sestup z hornického na minimální mzdu u výrobní linky dále oslabí kupní sílu kraje a povede ke krachu dalších typů podnikání.

Johnnyho názory se vrací na blog

O tom, proč jsem začal méně psát na svůj osobní Facebook a vracím se ke svému blogu.

Facebook umožňuje se všema sdílet všechno a výsledkem je, že nikdo nesdílí nic. Různé internetové komunity dřív umožňovaly člověku jít na internet, plácnout tam své názory nebo se věnovat nějakému svému koníčku a člověk měl jistotu, že mluví k lidem, které to aspoň trochu zajímá.

Na Facebooku tohle nefunguje. Okruh všech vašich přátel není žádná komunita. Je to okruh lidí, kteří vás osobně znají, ale vaše podivné názory na politiku či jiné věci nebo obskurní detaily vašich koníčků znát nechtějí. Jediné, co je spojuje, je zájem o fajn útržky z vašeho života, u kterých mohou vyjádřit, že vám ve vašem životě fandí. Ale to je tak vše.

Vždyť co se dá s klidem v duši sdílet se skupinou lidí, která zahrnuje vaše rodiče a rodinu, vašeho šéfa a kolegy z práce, spolužáky ze střední školy, spolužáky z vysoké školy, známé z téhle skupiny, známé z tamté skupiny…

Došel jsem k tomu, že bych některé věci, hlavně různé názory a komentáře, na svůj Facebook dávat neměl. Už dříve jsem se to snažil značně omezovat, ale nechtěl jsem podléhat žádné autocenzuře. A ani nebudu. Jen si pro své názory musím najít lepší místo. Beru to jako příležitost se jim věnovat víc, formulovat je lépe a najít si zase okruh lidí, kteří si je rádi přečtou a třeba o nich rádi budou diskutovat. Ne z donucení, protože se jim to objevilo na jejich Facebooku a je to něco, s čím zásadně nesouhlasí.

Možná začnu zase více psát na blog. Kdo chce číst můj blog, může, kdo nechce, nemusí, a neznamená to, že se se mnou musí na Facebooku “rozejít”. I to se mi už u některých lidí stalo, protože jim moje názory na jejich Facebooku lezly na nervy. Nedivím se, mělo mi to dojít už mnohem dřív.

Chtěl jsem svoje názory obhájit před naprosto každým, abych věděl, že to nejsou úplné nesmysly. Zpětná vazba je v životě důležitá. Jen jsem zapomněl, že tím svoje názory cpu i lidem, kteří o ně nestojí. Tak sorry 🙂 A od teď už na Facebooku jen fotky toho, co mám zrovna k obědu 😉

Na blogu se toho teď začne objevovat více.