Kauza zrušení poplatků za znečišťování ovzduší pro velké znečišťovatele se teď probírá na mnoha místech.
Mne osobně zatím nejvíce zaujalo stanovisko Vědecké rady MŽP. Zde se uvádí, že MŽP (v té době v čele M. Bursík) v roce 2008 provedlo modelový výpočet, jak poplatky za znečišťování ovzduší dopadají na více než devět tisíc ekonomických subjektů.
V roce 2006 u rozhodující části z uvedených 9 tisíc analyzovaných podniků nedosahovaly podíly jednotlivých druhů poplatků na tržbách a výkonové spotřebě ani 0,5%.
Kumulativní dopad všech tří typů poplatků byl obdobný – podíl na tržbách se pohyboval u 99 % z 8 911 ekonomických subjektů do 1%!
Už jsem zde jednou psal o ziscích ArcelorMittal v porovnání s penězmi, které musí platit státu.
Utvrzuje mě to v přesvědčení, že v globalizovaném světě sice podniky často přesouvají své výrobny do jiných zemí, kde jsou lepší podmínky pro podnikání (v reálu pak zneužívání situace tamních obyvatel a přírody), ale poplatky za znečišťování k tomuto jevu nemohou ani minimálně zásadním způsobem přispívat.
Stále jsem, i po mírném zaváhání přesvědčen, že poplatky budou navráceny, avšak už se jaksi “pozapomene” na to, že původně MŽP navrhovalo je zpřísnit, lépe řečeno aktualizovat jejich podobu navrženou kdysi v 90. letech, aby více odpovídala současné situaci. Pro podniky to bude výhra (nemusejí nijak zvlášť inovovat), občané budou uchlácholeni (tak jsme ty poplatky nakonec zachovali), a MŽP bude mít výmluvu (my jsme je chtěli zpřísnit, ale podívejte, jak se to zkomplikovalo). V teorii her by se situace nejspíš označila jako win-win-win, kdy si druhý hráč (veřejnost) mylně myslí, že něco nakonec vyhrál.