Zdálo by se, že žijeme v době rozumu. Diskutuje se veřejně o mnoha tématech, vše se rozebírá z mnoha pohledů. Je tomu skutečně tak?Také jste si všimli, že klasické internetové a jiné mini-ankety většinou neobsahují možnost odpovědět jednoduše “Je mi to jedno?” Obdobně není příliš zajímavé ukazovat v televizi ne-odpovědi náhodných kolemjdoucích, kteří k tématu nechtějí nic říct. Zdálo by se, že to nevadí, protože ti, co se vyjádří, přece nějakým způsobem reprezentují převažující názor ve společnosti.
Celkový obraz je ale takto přece silně zkreslován. Vytváří se dojem, že existuje nějaký problém, který ale ve skutečnosti možná zajímá jen nepatrné procento lidí. V konečném důsledku je tak problém vlastně teprve vytvářen. Teoreticky, pro libovolně banální záležitost je vždy možné po dlouhém hledání najít někoho, kdo bude mít i přes nedůležitost věci naprosto jednoznačně vyhraněný názor a bude ochoten ho hlasitě zastávat. A k němu se pak postupně přidají další. K jakým problémům lidé rádi zaujímají vyhraněné postoje?
Málokdo se vyjadřuje k tomu, jak účinně potírat korupci ve všech možných podobách – problém je to složitý a má mnoho vrstev. Zato ale spousta lidí naprosto přesně ví, jak by “řešila” nezaměstnanost, bezdomovectví, nebo tzv. “nepřizpůsobivé”. Je ale vyřešení třeba právě problémů nejchudších lidí skutečně tak snadné, jak si lidé myslí?
Jelikož se tyto problémy nedaří dlouhodobě řešit, asi to tak úplně snadné nebude. Proč se ale přesto neustále tolik lidí vyjadřuje k tzv. “spodině” společnosti, a jak by s ní naložili, ale už neví, co by naopak provedli s “vrchností”, která společnost často okrádá o mnohem větší množství peněz a je tedy objektivně “škodlivější”?
Vcítit se do role nejnižší společenské vrstvy se zdá být totiž jednoduché – o hodně jednodušší, než si představit, že jsem politik rozhodující o veřejných zakázkách, nebo jednatel velké firmy. Je to podobná schopnost a naopak neschopnost empatie, která nás nutí truchlit nad tragickou smrtí tří českých hokejistů, zatímco spolu s nimi v havarovaném letadle zahynulo dalších třicet podobně významných lidí. Podobně většinou lidi upřímně a citově vlastně příliš netrápí strádání lidí v hladových oblastech Afriky – jsou to lidé žijící jiným způsobem života, ve zcela jiné krajině se zcela jinými zvyky a historií.
Chuť k něčemu se vyjádřit u spousty lidí určuje jejich osobní citová vazba k danému tématu. Proto většina internetových diskusí je silně pocitově zabarvená – pouze, když má člověk na věc silný názor a nemá rád názory opačné, rozhodne se dát si tu práci a do diskuze jej napsat a odeslat.
Na začátku spousty diskuzí a názorů podle mého nestojí rozum. Naopak, setkal jsem se s lidmi, pro které je zcela přirozené a pokládají to za správný postup, že nejdřív mají s problémem spojený nějaký pocit, a teprve potom se snaží o věci přemýšlet. Co už si nepřipouští je, že jejich první pocit pak předurčuje, k jakému závěru ve svém myšlení dojdou. Protože se svůj pocit nesnaží na základě svého myšlení měnit.
Odpovědí a řešením zde nastíněných situací je podle mého jediné – kritické myšlení. Popírání a zpochybňování vlastních i cizích názorů. Za všech okolností zvažování obou, nebo i více variant. Tento přístup by měl být v dnešní moderní a složité době u lidí běžný, ale zdá se mi, že tomu tak vůbec není.
Rád bych se tomuhle tématu věnoval i nadále, pokud možno méně chaoticky a napřeskáčku, než tomu bylo dnes 🙂