Racionální iracionálno

Kromě obvyklého rozčílení mi současné největší politické televizní debaty navozují pocit bezvýchodnosti. Neustále se opakuje téma daní, přerozdělování, vztahů zaměstnanec a zaměstnavatel, chudí a bohatí. Toto téma jakoby nikdy nezmizelo, a dokonce i sami protagonisté říkají (např. Miroslav Kalousek), že očekávají, že zde bude “ještě následujících tři sta let”.

Pokud je ale politik s něčím spokojen a smířen, signalizuje to něco špatného. Proč politikům vyhovuje, že se mohou neustále přít o míru zdanění a přerozdělování?

Nekončící hlasitý spor vede k polarizaci společnosti. Hlasitá hádka brzy upoutá pozornost všech kolemjdoucích (voličů) a ti zapomenou na všechny ostatní problémy. Po velmi krátké chvíli poslechu hádky se pak přikloní na jednu nebo druhou stranu. A to i přesto, že celá hádka je iracionální a i sami protagonisté uznávají, že je pouze ideologická (např. opět Miroslav Kalousek).

Frustrovaný volič je pak přesvědčen, že právě téma hádky způsobuje největší problémy a trápení nás všech, a je potřeba jednoznačně podpořit tu či onu stranu, podle toho na kterou se právě (rychle, neinformovaně a iracionálně) přiklonil. A pokud se situace nezlepšuje, jediným srozumitelným závěrem je, že to byla naopak druhá strana, která “měla pravdu”, a tu je potřeba podpořit příště.

Iracionální obrana nějakých postojů obvykle znamená, že to dost pravděpodobně nebudou postoje správné, a tedy nevedou k vyřešení situace. Situace se tedy nezlepšuje a stagnuje. Frustrovaný volič pak má dvě možnosti. Odloučit se od většiny zatažené do velké hádky a začít hledat nějakou alternativní stranu. Nebo žít dál v agónii nezlepšující se situace. V této agónii jako nejlepší tlumič bolesti funguje opakování starých hádek, protože to je příležitost, jak si ulevit, vylít žluč a zanadávat na protistranu.

Neměli bychom přistupovat na takovou argumentaci, která sama sebe brání tím, že je z podstaty iracionální (ideologická), a tedy nemá jednoznačné řešení. Vede to totiž k tomu, že pak ani není vůle se řešení alespoň co nejlépe přibližovat. Dostatečné přiblížení se k řešení by vedlo k vyprázdnění programu hlavních protagonistů. Nebylo by již nadále možno používat stále ty samé argumenty a oslovovat voliče se stále tím samým programem. Problém hádky by byl již vyřešen. Život politika by se stal složitější, protože by bylo potřeba začít řešit problémy nové.

Sám jsem například proti rušení daní z dividend – neumím si totiž představit, proč by mělo bohatým akcionářům vadit, že zbohatnou o něco méně – stále přece zbohatnou. Rovněž se mi nelíbí stále vyšší podpora osob samostatně výdělečně činných. Pak vidím své kamarády, jak dělají totožnou práci jako já, odvádějí méně peněz na stát, a mnou si při tom ruce – jak snadno získají díky troše “papírování” více peněz do své kapsy a méně odvedou státu. Ale zároveň volí pravicové strany, protože údajně zajistí vyrovnané rozpočty. Sami v tomhle svém chování nevidí rozpor. Já ano.

Stejně tak si ale uvědomuji, že je spousta věcí a souvislostí, které neznám. Nevím, o kolik peněz tou či onou úpravou státní kasa nakonec přijde a nevím, jaké to bude mít v dlouhodobém horizontu následky. Nerad se proto jednoznačně kloním na jednu nebo druhou stranu.

Co mi ovšem vadí, je iracionalita v těchto přích vydávaná za nevyhnutelnou. Pokud uznáme, že o některých věcech se nedá diskutovat racionálně, ale pouze ideologicky, rezignovali jsme na rozum a tím i na šanci problémy nakonec vyřešit. Nemám proto rád argumenty toho typu, že např. ten nejjednodušší daňový systém je nejlepší, protože je nejpřehlednější. To zní pouze líbivě, ale ve skutečné věcné debatě vedené racionálními argumenty to nemůže obstát. Přesto se někteří politici tváří, že mají plné právo to tvrdit a používat to na obranu svých činů. Myslím, že tím pouze ukazují, že jim došly argumenty reálné.