Tři hlavní chyby “odborářů”.

Tři hlavní chyby “odborářů”.

1. Je chybou myslet si, že lidé pochopí, že se “demonstruje i za vás”. Současná většinová populace umí myslet jen v relaci “jak z toho budu mít já prospěch”. V takovém myšlenkovém schématu není možné pochopit to, že někdo jiný chce protestovat za můj vlastní zájem. A proto budou dál probíhat oddělené malé a nevýznamné demonstrace vědců, potom demonstrace státních úředníků, potom třeba zemědělců, a potom zase demostrace jiných dílčích skupin obyvatel. Všechny budou oddělené a marginální, protože každý se chce hrdě bít za sebe a svá práva, ale už ne s někým jiným za nějakou společnou věc. Argumentu, že “demonstrujeme i za vás”, se běžný Čech jen nechápavě vysměje, protože až bude chtít a muset, bude si demonstrovat na tom Václaváku sám ze své vlastní iniciativy a rozhodnutí, a někdo se k němu určitě přidá. Snad jo.

2. Je chybou myslet si, že pro průměrného Čecha není podstatné dostat se do práce. Pracovat je totiž in, je to způsob, jak se dostat na vyšší úroveň (level), výrazně nad všechny ty socky co nepracují a jen na nás zodpovědných a jediných správných pracujících parazitují. Co člověk v práci dělá, k čemu jeho práce vede a jaký má smysl už není vůbec tak podstatné. Jediný určující faktor prospěšnosti člověka v Česku je jeho účet vůči státu – zda je v plusu (víc dal), a ne v mínusu (víc bral). Řeči o tom, jaký má která činnost smysl a skutečný užitek nevyčíslitelný v penězích jsou pindy vhodné akorát tak pro ty, co pro ně máme nálepku “pravdoláskaři”. Dostat se do práce a mít tak za daný den “splněno” je pro Čechy zásadní náplň života, a nemožnost tak učinit je vnímáno jako ohromné omezování.

3. Je chybou myslet si, že české veřejnosti je blízký princip demokracie, kdy se rozhodování děje i jinde než u voleb. V zemi, kde prezident kritizuje bez rozdílu prakticky všechny občanské aktivity “zdola”, kde jeden politik za druhým akcentuje volby jako hlavní a vlastně jediný bod, kde občané mohou ovlivnit dění kolem sebe, v zemi, kde se neustále akcentuje to, že “když už nic,” tak je naprosto zásadní chodit k volbám, v takové zemi není překvapivé, že si průměrný občan vyjednávání s pohrůžkou stávky v dopravě vyloží jako něco velmi podlého a egoistického, jako něco “proti pravidlům”. Stávka je v pořádku jen tehdy, když nikoho jiného neotravuje, neobtěžuje, tedy vlastně neovlivňuje. Prakticky tedy tehdy, když nemá žádný efekt (ve skutečnosti tedy tehdy, když se vůbec nekoná – taková stávka je potom zcela “alright”).