Yann Tiersen, 10.5.2010, Divadlo Archa, Praha

Teprve v den konání koncertu jsem se dočetl, že Tiersen bude na koncertu představovat nové album (vyjde v září), a jelikož na něm hraje hlavně na kytaru, ani na koncertě nejspíš vůbec nebude hrát na akordeon, což měl být hlavní důvod, proč jsem koncert chtěl navštívit.
Přesto jsem nepropadl panice (no možná propadl, ale už se nedalo nic dělat, narychlo prodávat lístek jsem nechtěl) a na koncert šel, i když bylo jasné že kousků jako hraní na klavír, během toho navlečení akordeonu a následně hraní na klavír i akordeon současně se nedočkám.

Úvodní předskupinu vezmu velmi rychle – dvojice kytara + bicí mi nejdřív připadala jako klon The White Stripes (i stylem hraní), pak mne trochu zaujala třetí skladba, ale celkový dojem žádný nezanechali, k tomu, co následovali patřili snad jen díky zapojení foukací harmoniky.

Nastoupil Yann Tiersen. Tiersen nezůstal u Amélie z Montartru. Nestačilo mu umět hrát na všechny ty nástroje, na které hraje na soundtracku k tomuto filmu. Tiersen jde dopředu, dál. Změnil styl, změnil nástroje, drží se jenom své nálady a vnitřní hudby, která se taky vyvíjí, ale základ společný s minulostí má.

Na začátku koncertu ne mně dýchnou Neurosis, časem se několikrát zřetelně přihlásí Jean-Michel Jarre, což je pro mě ještě větší trhák, absence akordeonu je omluvena. Občas se objeví i Vanessa Mae, ale rychle zase zmízí a je tu nefalšovaný Tiersen. Skladby mají strukturu, propletené melodie a harmonie, rychlá stoupání a volné pády. Bicí jednou tiše cinkají, aby za chvíli kopáky bouchaly všechny osminky. Tiersen střídá kytaru, foukací harmoniku, elektroniku, housle a všechno mu to absolutně pasuje. Elektronické efekty sedí. Hudební Zážitek.

Přetlak motivů byl tak silný, že jsem měl nutkání hudbu ne jen nenasytně hltat, ale zmáčknout tlačítko [Pause] a někam odběhnout na něco si zahrát a všechny ty melodie, harmonie a nálady ze sebe dostat. Lze vůbec od dobrého koncertu chtít něco víc?

Indie rock není můj styl a přesto jsem na tomhle hlavně indie-rockovém koncertě měl skoro neustále co poslouchat. Těch naprosto klasických (a mně ohraných) indie-rockových pasáží bylo velmi málo.

Překvapilo mě i publikum – tak nadšený potlesk a hlasité dvojité žádání o přídavek jsem na žádném z těch všech možných metalových koncertů prostě ještě nepoznal.

Abych jen nechválil: konec koncertu směřoval do stále většího forte, až vznikla zvuková koule – hromada nečitelného hlasitého zvuku. Asi to byl úmysl, ale moc mne nenadchl. Dvě skladby skončily hodně rázně, propracovanější konec by nebyl na škodu. Celkově byl koncert asi o 10%-15% hlasitěji, než by byla ideální hladina, i když pro hluchoně jako já byly nástroje většinu doby snadno rozpoznatelné a řekl bych, že je tohle “zbytečně nahlas” už všude zvukovým standardem. Jiní lidé s nějakými náznaky zdravého sluchu ale možná takové štěstí neměli a trochu jim to mohlo splývat.

Yann Tiersen – A Secret Place

3 thoughts on “Yann Tiersen, 10.5.2010, Divadlo Archa, Praha

  1. …a zapomněl jsi dodat jak jsi po koncertě na Lazarské chodil s rozepnutou bundou a košilí ;).

  2. Jinak souhlasím. Taky jsem se těšil na (především) klavírní věci, a ono houby, nicméně ve výsledku jsem si koncert užil třeba mnohem více než Bobbyho McFerrina (z velké části i díky těm lidem, co tam byli).
    Hladina hlasitosti byla ale VYSOKO nad (pro mě) poslouchatelnou míru. Naštěstí už ale začínám konečně slyšet nenahluchle s pískáním v uších (po víceméně týdnu).

Comments are closed.