Děti. veselé, volné, bezstarostné. Nic ale netrvá věčně, dítě se mění v dospívajícího a dospívající v dospělého. Míra zodpovědnosti a rozhodování o vlastním osudu se zvyšuje. Člověk se může vydat mnoha vlastními cestami. Ve vyhnání obyvatel Milady se projevuje střet dvou odlišných světů, obou možná do jisté míry fanatických.
Na jedné straně je to většinový svět vysokoškolských studentů. Svět pravidel, svět práv a povinností. Místo, kde spousta věcí je předem daných, platí “něco za něco”. Každá příčina má svůj následek.
Na straně druhé nekonformní svět mladých squatterů, lidí vyhledávajících všechno jiné, dosud neprobádané, nové, originální, minoritní, alternativní a často přímo odporující většině.
Na jedné straně chápu a uznávám, že k vystěhování dojít muselo – město muselo nějak reagovat na četné stížnosti a majitel pozemku má právo s ním naložit naprosto dle své vůle (v rámci zákona). Na druhé straně silně odmítám argumentaci mnoha stížností. Text petice proti squatterům, který vznikl na kolejích, kde bydlím, je plný lží, dávno vyřešených a již neaktuálních problémů a nedokazatelných obvinění. Stížnosti jiných lidí bydlících v okolí se, alespoň podle toho, co jsem se dočetl na veřejném internetovém fóru, nesou v podobném duchu.
Squat jsem osobně navštívil a prohlédl minulý rok, všechny problémy, jež studenti s obyvateli měli, jsem velmi pozorně sledoval. Debat na toto téma jsem si užil dost, ať osobně, tak jako divák. Na stěnu mého pokoje přímo narážel hluk způsobeny jak dříve koncerty, tak po odhlučnění Milady samotnými squatery v tomto půlroce jedinkrát opilými návštěvníky squatu.
Je pro mne smutné vidět, že studenti – tj. stále ještě mladí lidé, hodnotí výsledek pozitivně. To, že již nebudou občas v noci rušeni hlukem z venku hodnotí jako něco, co daleko převáží zničení všeho, co squatteři tvořili, všechno alternativní, co se ve squattu uskutečňovalo a vznikalo. Squat Milada nálepkou “squat” trpěl. To, co se většině lidí vybaví pod pojmem squat, Milada vůbec nebyla. Problémy existovaly, je mi ale zle z jejich neustáleho zveličování.
Hnusí se mi fanatické lpění na “právu a pořádku” za jakoukoliv cenu, za jakýchkoliv okolností.
Je mi odporné, když za násilným zásahem proti osmi svobodně a kulturně žijícím lidem studenti vidí v první řadě to, “kolik to daňové poplatníky stálo” a ne to, o co jiného, nehmotného, nevyjádřitelného v penězích tím oni a společnost přišli.
Je to vítězství světa předsudků nad světem otevřenosti jinakostem, bohužel ale světem částečně neuznávajícím pravidla jiných. A právě toto neuznávání pravidel vedlo včera k úmrtí části onoho světa.
Pomalu a jistě si uvědomuju, že žiju ve společnosti, s jejíž většinou nesdílím velkou část zásadních pohledů na svět.
Z obav z přílivu fanatických reakcí na můj blog komentáře vypnuty. Chcete-li reagovat, napište vlastní článek, pošlete mi odkaz, rád odkaz zveřejním.