V neděli jsem neuváženě shlédnul pár krátkých úseků pořadu Otázky V. M.
Původně jsem o tom vůbec nechtěl psát. A nakonec to ani dělat nemusím, protože to dostatečně dobře vyjádřil Ivo Šebestík ve svém komentáři.
Sám za sebe se přiznám, že se konkrétně na diskusní pořady v některé české televizi dívám jako na jistý druh pokleslé zábavy a seriózní analýzy jakýchkoliv politických projevů v nich nehledám. Zajímá mě především několik aspektů. Hodnotím míru drzosti, s níž ten či onen politik lže. Oceňuji schopnost kličkovat a unikat otázkám. Hodně bodů připisuji umění přenést argumentaci do zcela nesmyslné roviny a v ní rozvíjet eskamotérství slov postrádajících jakýkoliv význam. Baví mě vyslovovat šeptem amen za každým dojemným projevem loajality k vlasti a občanům. Prostě, nacházím v těchto debatách poněkud zvrácené uspokojení nad tím, že v českém divadelnictví po vymření velkých hereckých generací posléze vyrašila odnož pokleslého divadla trpasličích forem.
… Mimořádnou pozornost ale zaslouží výkon Pavla Béma. Kdyby žil v jiné době, pak by jej jeho výmluvnost a schopnost tlumočit pozemské jevy coby souboj principů dobra a zla, předurčovaly ke slibné kariéře kazatele. …
Co víc dodat, když “otázka radaru” je vykládána jako “otázka života a smrti, která má zásadní vliv na budoucnost České republiky”?
Mezi další velmi výkonné figurky této grotesky patří Langer, jehož dobromilná tvář nedělního kazatele téměř vyvolává strach o bezpečí nezletilých synů v okolí, byť překvapivě na většinu lidí působí konejšivým dojmem.