Filmové dokumenty

Po nedávném shlédnutí filmu Občan Havel jsem začal znova přemýšlet o tom, zda filmové dokumenty mohou a měly by být nezaujaté.

Začalo to nejspíše filmem Fahrenheit 9/11 a pokračovalo filmem Sicko a následnými reakcemi různých lidí na tyto filmy. Velká spousta komentářů vytýkala jasnou zaujatost filmu a vybírání argumentů a faktů podtrhujících autorovy domněnky a zaujatý pohled.
Obdobně i film Občan Havel je monotéma na bývalého prezidenta Václava Havla, kde se sice objevují i jiné postavy, ale prostor na vyjádření svých pohledů na věc dostává většinou jen hlavní postava.

Ptám se, zda může nějaký dokumentarista natočit filmový dokument, být dostatečně motivován předvést dobrou práci, aniž by přitom zaujal nějakou pozici.
V případě dokumentů o politice nebo osobách politicky činných se mi to zdá velmi nesnadné, ne-li nemožné.

Například učitelka filmové dokumentaristiky Emma Davie z Edinburgh College of Art si myslí, že “… je nejcharakterističtějším rysem dobrého dokumentárního filmu, když máte opravdový pocit osobního angažmá člověka, který ten film natáčí.”

Jak je možné natočit dokumentární film kritizující současnou vládu (resp. prezidenta, zkrátka establishment) a být přitom nezaujatý? Takový film přímo ze své definice musí vybírat vždy takové argumenty, které jdou proti vytyčenému objektu.
Film Fahrenheit 9/11 si nehraje na nezaujatý dokument, anti-Bushovskost má za svůj reklamní slogan. To není nechtěná vada, to je jeho vlastnost.

Vytýkána byla též nepodloženost některých spekulací, naoko spojení několika nesouvisejících faktů do ne zcela nepravděpodobně znějící konspirační teorie.
Jak by kritici v tomto případě dosáhli nezaujatosti? Má autor nejprve složitě vysvětlit své jednotlivé argumenty podporující nějakou svou doměnku a následně ji obratem dosti zásadně popřít? Co pak autora motivuje k tomu, aby argumenty vybral opravdu dobře?

Jistě, novináři mají být motivováni k tvorbě nezaujaté žurnalistiky, k tomu je jejich zaměstnavatel nutí tím, že je v případě prohřešku proti těmto principům jednoduše propustí a ty dobré novináře platově odmění.
V případě dokumentaristy žádné takové motivace ovšem neexistují.
Takže v nejhorším případě nám nezbývá než konstatovat, že zkrátka nic nebrání vzniku dalších filmových dokumentů založených na vybírání jen některých nejzajímavěji do sebe zapadajících faktů s cílem oslnit diváka věci neznalého, s cílem dosažení velkých zisků a ohlasů.
Pokud prezentovaná fakta nejsou věrohodná, pokud k jejich získání bylo zjevně použito podivných cest, film se zřejmě nebude divákům přiliš líbit. Nelze tedy čekat, že se do kin dostane “kde co”.

Film Občan Havel se nechci pokoušet hodnotit takto obecně. Tento film zdůrazňuje několik vlastností Václava Havla, jak se opakovaně projevují v různých dobách jeho prezidentování, v jeho různých zásadních momentech. I tomuto filmu je vytýkáno, že nedal prostor “druhé straně”. Ano, skutečně, ve filmu o jedné osobě nezůstal prostor pro jinou osobu. Z tohoto zjednodušení se zdá takový požadavek docela absurdní. Tento film se zkrátka nesnaží o nestranné zhodnocení vládnutí Václava Havla.

Patrně i při čtení tohoto textu jste vypozorovali, kterou stranu mince ve sporu o ne/stranné filmové dokumenty zaujímám. Stejně jako já v tomto textu straním jistému typu dokumentů, tak i filmové dokumenty jistého zaměření nejspíš vždy budou někomu nebo něčemu stranit.

Pokud půjdu na festival dokumentů na nějaké téma, očekávám, že se na programu objeví dokumenty “z obou stran”. Stejně tak pokud veřejnoprávní televize chystá “večer na téma …”, měla by zařadit co nejvíce pohledů, tedy rozhodně ne jeden zaujatý dokument. Pokud si někdo z jednoho jediného filmu udělá názor na politiku USA, na prezidenta Havla, nebo cokoliv jiného, měl by se takový člověk nad sebou trochu více zamyslet.

Je to možná syndrom postmoderní uspěchané doby, kdy se na nás valí spousta informací z různých stran, je moderní mít na vše svůj názor, a tak člověk rád podlehne zkratkovitému myšlení: “Tento film je o politice USA, takže pomocí něj si udělám svůj názor, bude mě to stát jen dvě hodiny, to se vyplatí.”

Jako by snad pozitivním hodnocením daného filmu člověk automaticky vyjadřoval souhlas s názorem autora, a naopak, pokud člověk má na věc jiný názor, musí nutně takový film odsoudit jako nekvalitní. Ptám se, proč?

Stejně jako čekám, že na komentáře a články v novinách a na internetu může kdokoliv reagovat svým opačným pohledem, obdobně čekám volné pole působnosti i co se týče filmových dokumentů.
Připadá mi, že lidé trochu zbytečně zaměřují svou touhu po nestrannosti nesprávným směrem a pak jim uniká, že je tato nestrannost pošlapávána někde úplně jinde – tam, kde jí je opravdu třeba.

Představa nestranných filmových dokumentů je zajímavá teorie, ovšem její uvedení do praxe nelze nijak silově prosadit, navíc by nejspíše ubralo na kvalitě těchto děl. Nestrannosti a vyváženosti lze dosáhnout na vyšších úrovních, u jednotlivých filmů to není nutné.