Josefov, 14.-16.8.2008 = Brutal Assault 2008

Moje třetí navštívení tohoto třídenního ryze metalového festivalu. Pamatovat si ho budu jako: deštivý a bahenní 🙂 Nebudu tady festival hodnotit celkově, tohle není recenze. Šel jsem tam (opět) jako divák, takže tohle je jen souhrn mých dojmů, ne snaha postihnout a ohodnotit úplně vše.

Organizace: velmi dobrá, oproti loňsku přibylo lidí a podle toho byly odstraněny nejzávažnější nedostatky areálu. Štvaly mě jenom fronty na žetony první den (zvlášť když zavřeli pokladnu, k níž jsem ve frontě směřoval). Horror cinema – stánek s promítáním hororů – kvituju. Vždycky se najde někdo, koho nebaví velká část vystupujících skupin a takhle může “zabít čas”.

Stanová plocha se ke konci festivalu jevila jako nedostatečně velká, zavzpomínal jsem na dřívější areál Svojšic, kde bylo k dispozici obrovské pole a tak člověk když chtěl, mohl stanovat na metry daleko od ostatních stanů.

Výborným nápadem byla tribuna, na níž vstup stál 100 korun na celé trvání festivalu – díky tomu se tam nehrnuly davy lidí, hliněný povrchl nebyl totálně rozblácený (no, v pátek to byl docela výkon tam vylézt), a tak kdo si připlatil, mohl se na všechny kapely dívat hezky z výšky – toho jsem samozřejmě využil 🙂

Zvuk hodnotím jako velmi dobrý, prakticky si nevzpomínám na žádnou kapelu, kde bych nebyl spokojen. Na různých místech na internetu se sice ozývají vzdechy od nešťastníků typu “stál jsem tam vzadu u stěny a zvuk se mi zdál…”, ale u těch si maximálně ťukám na čelo…

Záznam necelé dvacítky skupin, o nichž je dále řeč.

Skupiny: Po zkušenostech z minulých ročníků jsem dorazil do kempu relativně brzy, přesto jsem ale nestihl Inveracity ani Rasta – jedny z prvních skupin první den, které jsem měl v úmyslu shlédnout.
Naštěstí Beheaded mi neunikli, a stálo to za to. Rozpohybovaný BDM, dobrý zvuk, virtuózní kytaristi, “bylo to tam” (pořád sledovali hmatníky a já sledoval tanec jejich prstů na nich). Spokojenost a nejvyšší obdiv.

Samael byli další skupinou, od které jsem čekal solidní a poslouchatelný výkon a opět jsem nebyl zklamán. Zalíbili se i kamarádům, kteří jinak i jen mírně extrémnější odnože metalu “moc nemusí”.

Za vrchol prvního dne jsme všichni považovali vystoupení Septic Flesh. První dvě skladby se hrají ze starších, pro mne neznámých alb. Hudebně rychlé a “nasypané”, přesto si říkám, že zvuk je nějaký podivný. Poté přijdou na řadu hity z alba Communion a tam už jistě vím, že “tomu něco chybí”. Neuvěřitelné je, že muzikanti si tohoto všimnou až po odehrání třech dalších skladeb. Vadný zesilovač. Překvapivě je toto ihned vyřešeno, ale ty nejlepší skladby – Lovecraft’s Death a Annubis už jsou pasé a znova zahrány nebudou. Celkově první zklamání.

Velkou chybou bylo čekání na Exodus. Vystoupení tohodle starého thrash metalu mě ani mé kamarády nezaujalo.

Přímý přenos z pekla zprostředkovali Mayhem a já tak napravil chybu z BA 2006, kdy jsem se na jejich vystoupení nešel podívat. Na atmosféru hudby Mayhem člověk musí být připraven, a já tentokrát byl. Ne tak spousta ostatních přihlížejících 🙂

Čtvrtek pro mě zakončují Textures – bohužel asi největší zklamání tohoto festivalu. Paradoxně jsem si jejich koncert nejvíc užil, a to “z plných plic” – v jednu chvíli jsem se octl v rozjetém kotli, kde se vařil prach se vzduchem. Hrálo se hlavně z posledního alba, ale to já nemám přiliš v oblibě. Textures všechno založili na náhodných rytmikách (1/2/2/1/2/1/1/2/2… někdo v tom možná vidí nějakou matematiku, já moc ne), přidali pár patetických textů, a celkově skladby nemají už takovou gradaci jako na předchozím albu, koncert samotný pak není tak rozpohybovaný jako byl na BA 2006.

Pátek se nese ve znamení deště, a tak ani moc nevnímám Grenouer, v paměti mi pouze zůstalo, že jsem byl spokojen, přestože se jedná o styl hardcore, a u něj mám vždy obavy, jak “záživná” vystoupení mnoho HC kapel má. Grenouer tyto obavy určitě nenaplnili.

Česká legenda Debustrol zahrála solidně a já měl možnost ji slyšet vůbec poprvé.

All Shall Perish jsou pro mě podobným zklamáním jako Textures, i když ne tak fatálním způsobem. I ASP hrají trochu jiné skladby, než bych já z jejich alb vybral, moje představa jejich koncertu byla o něco živější a rychlejší, tíhnutí k mnou obávanému rozbředlému HC se místy mihnulo. I přesto ale šlo o koncert, na němž to v publiku nejvíc vřelo, a konalo se i Wall of Death, a ne zrovna malá.

Cephalic Carnage dostali v pátek prostor dvakrát, odpolední vystoupení bylo zaměřeno na skladby ve stylu Grindcore. Smeten touto profesionální palbou a hustým deštěm zbytek odpoledne strávím ve stanu a propásnu vystoupení The Berzerker i Despised Icon, což zpětně považuju za velkou chybu.

Zpět do areálu se vracím na solidní vystoupení Soilwork, očekávání nesplnili Primordial, asi jsem na ně neměl správnou náladu. Behemoth hrají o něco solidněji než minulý rok se Suffocation v Praze, přesto stále “hurá rychle” pocit převládá. Na jednu skladbu pozývají na pódium zpěváka skupiny Root, Big Bosse, ten s nimi zazpívá jeden song a k mé radosti pak hned zas mizí v zákulisí 🙂 Skupina Root je už pro fanoušky příliš ohraná, a tohle krátké intermezzo je rozumný kompromis vzhledem k dobrým vztahům mezi Root a organizátory festivalu.

Do metalového festivalu příliš nezapadá Anathema, přesto je jejich hudba přijemným odpočinkem pro uši i mysl a mnoho jejich skladeb je poměrně známých.

Cradle of Filth jsou jedním z headlinerů festivalu a já jsem s jejich vystoupením spokojen. Zpěvačka zpívá raději o několik oktáv níže a tak nejsme svědky jejího obvyklého falešného zpěvu, český bubeník Martin Škaroupka si koncert užívá a bubnuje velmi solidně, kytaristi hrají tak, že nemám problém poznat jednotlivé skladby, celkově spokojenost. Na druhou stranu hudba CoF není pro živá vystoupení zrovna jednoduchá kompozičně ani hudebně, a tak celkové vyznění pro ty, kdo čekali něco víc, není příliš idealní. Já už viděl pár live videí na tytrubko, takže jsem věděl, do čeho jdu.

Následující hodiny jsou pro mě to nejlepší z celého festivalu. Neurosis dokreslují svou monotónní atmosférickou hudbu promítáním psychadelických klipů, celkově výborná pohlcující atmosféra, do chladné noci sedne naprosto perfektně. Prázdná vysávající nicota, zmar, zbytečnost, bezmocnost. Brr. Mráz běhá po zádech. Brzy ale přijde rázná změna teploty…

Vrcholem festivalu jsou pro mě norští blackmetalisté 1349. Po velmi dlouhém čekání se konečně zjevují na Nosferatu stage, následuje klasicky povinný efekt s ohněm a pak se na pódiu vše rozjede v pekelném tempu. Jestliže jsem vystoupení Mayhem charakterizoval jako přímý přenos z Pekla, koncert 1349 je návštěva v samotném Ústředním Výboru. Těžko slovy popsat atmosféru, rytmus a spád. Kdo jednou přijde na chuť těmhle “zachráncům black metalu”, z tohodle jejich vystoupení musí být naprosto nadšen. Tahle skupina dokáže přejít z těžce blackmetalových motivů do rozpohybovaných rytmických pasáží tak originálním způsobem, že to musí zahýbat s každým, kdo má ještě trochu sluchu. Přestože s 1349 nikdy nekoncertuje jejich bubeník Frost, jeho náhradník (jehož jméno jsem bohužel nezjistil) si s každou skladbou poradil dobře, kytary jsou obstojně nazvučené, krákavý hlas zpěváka Ravena je rovněž dobře slyšet. Hraje se ze všech třech alb, z posledního Hellfire zazní první tři songy, na závěr celého vystoupení Sculptor of Flesh. Do you hear them calling…? From beyond?!

Rozmetán a uchvácen ještě nauklidnění na závěr pátečního dne shlédnu druhé vystoupení Cephalic Carnage, teď výběr skladeb následuje styl Doom. Dobrá “přátelská” atmosféra všech pánů hudebníků, poctivě zahrány všechny hlavní hity téhle skupiny, obdiv, respekt a naprostá spokojenost a jde se spát.

V sobotu déšť neustává, a tak se ze stanu vypotácím až po poledni na konec vystoupení Locomotive, abych stihl Kruger. Už z ukázek na internetu jsem pochopil, že tohle bude “něco jiného”, a taky bylo 🙂 Vystoupení Kruger v mnohém připomíná loňské vystoupení Hacride – rozporuplné reakce u diváků, hudba nezaložená na rychlosti, virtuóznosti a rytmu, ale na melodii, harmonii, náhlých spádech a vodopádech :).
Co ale jednoznačně překonalo všechny ostatní skupiny byl výrazný zpěvák, který s mikrofonem vycestoval z pódia přes ohrady mezi diváky a pod pódiem odzpíval velkou část vystoupení, lezl po čem se dalo, vylezl i na poblíž popojíždějící nákladní vůz.

Přeskakuji vystoupení Illidiance i Arkony, po nich totiž následuje ultimátní BDM smršť v podání Hour of Penance. Z hradeb areálu odpadávají cihly, zvuk je neočekávaně dobrý (u těhle skupin mám vždy špatné zkušenosti se zvukem), na závěr (ano, už je tu závěr, byla to smršť) zahrají skladbu Catatonia od skupiny Suffocation. Víc si snad ani fandové extrémního death metalu nemohou přát.

Solidně zahrají Ador Dorath (možná ještě trochu víc hraní a méně povídání by prospělo) i polští Hate, kteří jednu skladbu věnují něšťastně zesnulému bubeníkovi polské skupiny Decapitated, za což jim ze srdce děkuju.

Zpěvák skupiny Zubrowska dostává pracovní název “naštvaný informatik”, mají hrát TDM, a možná ho hrají, pro mě je to ale trochu trochu nezáživné a málo odvážné. Hlavně všichni čekáme už na další skupinu, kterou je…

Kataklysm! Zvukově i atmosférou výborný koncert, konečně i přestalo pršet :). Bicí jedou přesně, hraje se převážně z novějších alb, což je dobře, i In Shadows & Dust zní velmi dobře, lépe než opakující se monotónnost z alba. Chválím zpěváka, jsem rád když někdo dokáže do mikrofonu občas říct něco víc než jen “scream for me!”

Sodom metají zlo všude okolo, “stará dobrá oldschool klasika”, která jde ale mimo mě.

Arch Enemy, jedni z hlavních headlinerů pricházejí se svými nabušenými kytaristy – co ti předváděli za kousky, až člověk lituje, že jsou omezování celkově jednodušším “popovějším” ražením songů skupiny. Zpěvačka neumí správně vyslovit Czech republic, možná až sem přijedou podruhé, už to bude umět 🙂 Každopádně je fajn vidět do mikrofonu od plic zagrowlovat blonďatou bytost ženského rodu.

Agnostic Front hrají právě takový HC, jaký mě na živých vystoupeních neumí strhnout, nadchnout, ani zaujmout, navíc zpěvák zpívá způsobem, který mi začíná být čím dál tím více protivný.

Paradise Lost jsou další ze skupin, kde jsem rád poslechl klidnější tóny, žádnou jejich tvorbu jsem doteď neznal, takže nechci hodnotit, spíše jsem poslouchal – a nenudil jsem se.

Zpěvák oživlé legendy Carcass se vyjadřuje k všudypřítomným vlajkám v publiku tak, že je přirovná k “gay parade” a s tím se nedá než souhlasit, neustále mávající česká vlajka těsně u pódia provázela mnoho skupin a na českém festivalu je to k nepochopení. Často se objevují i už klasicky časté ruské a polské vlajky.

Festival pro mě zakončuje skupina Six Feet Under. Nečekal jsem, že by tihle staříci na pódiu předváděli nějakou jásavou šou, že by zpěvák v každém songu opakovaně hecoval publikum. To se taky nekonalo. Přesto ale nebyla nuda 🙂 Tečka za festivalem to byla docela dobrá. Vše bylo dost dobře nazvučené a mělo to perfektní rytmus. Zpěvák Chris Barnes předvádí celou škálu zvuků, jež je schopen ze svého unikátního hrdla vyloudit, kytary mají říz, bicí když už nic, tak aspoň nespí. Rozpohybované je to celé tak akorát, aby to tihle chlapíci zvládli, a oni to zvládli jak se patří.

Do stanu, ráno balit, na vlak… další festival zase za rok 🙂

This entry was posted in kulturlist. Bookmark the permalink.